Už
se nám zase krátí den a prodlužuje noc. Dneska v noci zářil měsíc jako
Křižíkova oblouková lampa. Jak jsem včera projížděl krajinou, viděl jsem první
letošní strniště. Zatím jen po ozimém ječmenu. To dnešní tropické vedro
rozesmutňuje už tak prázdnou krajinu. To je opět inspirace k vzpomínání na
zemědělské práce v minulosti.
V
červenci se rojí nejvíc much, říkávali staří hospodáři. Záleželo na dešti.
Většinou první velké nálety much začínaly okolo 10. července. Nejhorší bývali
ovádi. Ti dovedli znepříjemňovat život lidem i tažným zvířatům. Ta jsem nejvíc
litoval. Zapřažená ve vozech, oči obalené mouchami. Byla bezbranná. Hlavně když
při nakládání sena nebo snopů obilí musela stát na místě. Účinné repelenty
nebyli, tak lidé vymýšleli různá mazání z petroleje, vyjetého oleje, maggi
apod. Účinek byl malý nebo žádný, pokud jejich pach ještě víc mouchy
nepřitahoval. Na prsa koní se zavěšovaly sítě nebo řídké jutové pytle.
Za
zázračný přípravek proti mouchám bylo v 50. letech považováno DDT. Přidávalo se
do vápna, jímž byly natírány stěny. Byly rovněž prodávány různé pumpičky, jimiž
se daly vystříkat a vyhubit mouchy ve stájích i v kuchyních. Tenkrát snad o
škodlivosti DDT nevěděli ani hygienici.
S
hygienou si lidé starosti nedělali. Hnojiště bývalo pár metrů od vchodu do
bytu, močůvka třeba tekla kolem prahu do předsíně. Proto ty mouchy v bytě.
Bydlení samozřejmě nebylo u většiny zemědělců prioritou. Přednost měly stáje,
stodoly, sýpky, sklepy, pole, louky a lesy. Prakticky jedinou obytnou místností
bývala kuchyně. Tam se vařilo, jedlo a spalo. Pokud byl vedle nějaký pokoj, ten
byl pro hosty. Nějaký obývací pokoj neměl pro hospodáře význam. Zvláště v létě.
Ráno vstal ve 4 hodiny, nakrmil dobytek, a
když sešla rosa už byl na poli. Na louce ještě dříve. Kosa seče nejlépe
za rosy. V poledne se doma zastavil na jídlo a znovu do práce. Když unavený
téměř k smrti večer padal do postele, bylo mu srdečně jedno, jestli leží ve
špinavém pelechu nebo v loži s baldachýnem. Věděl jen, že za svítání musí znovu
vstát. Jinak to nešlo, když chtěl práci zvládnout.
Tragédií
bylo, že po kolektivizaci lidé byli nuceni pracovat jako na svém. Samozřejmě
jenom někteří. Funkcionáři, i pokud pocházeli z řad zemědělců, napodobovali
bývalé statkáře a velkostatkáře či jen správce a šafáře a rychle si zvykli na
pohodlí funkcí. V letních horkých dnech jim nejvíc vyhovoval chládek kanceláře
či hospody. Zatímco ženské na poli, na žhavém slunci, vázaly snopy obilí nebo louce poctivě osm hodin obracely a hrabaly seno. Byly na to zvyklé ze soukromého hospodaření,
mysleli, že to tak musí být i v JZD. Rozdíl byl v tom, že doma sušily seno na
svých několika arech a pak měly volno, kdežto v JZD to byly několikahektarové
louky a pole. A volno neměly nikdy. Musely totiž pracovat za funkcionáře i za
ty, jimž se podařilo ze zemědělství uniknout. To vše třeba za 3-4 koruny denně.
Mechanizace sice nějaká byla na trhu, ale družstva neměla peníze, ani neměla
zájem. Vždyť ruční práce byla tak levná.
Od much jsem trochu odbočil. Když jsem v 90. letech byl u nějakého sedláka v Rakousku,
překvapilo mě, že přímo na betonové ploše hnojiště, 3 m od hnoje, stojí bílý
zahradní nábytek, stůl a 4 křesla. Hostům z Vídně se to tak líbí, vysvětloval,
chtějí vesnici se vším všudy. Nechápal jsem. Pražákovi páchne venkov, sotva se
to slovo vysloví.
Zahradníček
Josef
Žádné komentáře:
Okomentovat