17. listopad 2015 v Praze se stal dnem vzteklých rasistů

Vědec Vladimír Urbánek včera recitoval báseň Loď bláznů:

„Ach běda, běda zemi té, jíž v čele blázen vládne,/ jenž sprosťák nevědomý je a zábrany nemá žádné./ Lidu svému do přízně jen úlisně se lísá/ Nad čest a pravdu milejší mu čočovice mísa...“

Podivná oslava dne, kdy k nám přišla (zadarmo) svoboda. Na Národní třídě spolek Podhradí vyzýval přítomné, aby nabídli tip na příštího prezidenta, koho volit. Lidí se tam o půl druhé sešlo tak dvacetkrát méně než loni, když Zemanovi vystavili červenou kartu. A viděli jste okolo rozpaky: Koho? Koho nabídnout? Těžké dnes

Hnědá část oslav měla opačný nádech. Mračili se, mávali českými a jinými vlajkami, vypadali rozzlobeně, jako by jim někdo strašně ublížil.  (Asi uprchlíci, které tu nemáme?) .

Dole na Můstku brzy odpoledne demonstrovala Dělnická strana sociální spravedlnosti. Mnoho národních vlajek. Projevy proti uprchlíkům a volání: „Pověste je!“ „Postřílet!“ Nenávist k Bruselu.

Prezident Zeman, který kdysi vystupoval jako sociální demokrat, uzavírá alianci s rasistickými antiislamisty, kteří hlásají omezování občanských práv a mletí "nepřizpůsobivých" na masokostní moučku. Na demonstraci mu aplauduje proruská nacionalistická bojůvka pěstující nostalgii za minulým režimem, která vyhrožuje ozbrojenými útoky na vládu a parlament. A zahraničním hostem jsou zástupci německého neonacistického spolku Pegida.

Český národní socialismus je živ a daří se mu skvěle. Tato tradice nikdy nebyla odmítnuta a vykořeněna, vrátila se v krizovém období v plné síle jako bumerang.

A česká levice se od ní neoddělí do té doby, dokud se konečně poctivě nevyrovná s tragickým selháváním provinciálních politických elit.

Výročí 17. listopadu znovu zřetelně potvrdilo, jak do hloubky je česká společnost rozdělená. Táhne se jí propastná puklina. O to vážnější, že jedna strana je bezostyšně, vyzývavě hnědá. Typické bylo, že se na Můstku objevil republikán Miroslav Sládek. Přesně vycítil, že přichází jeho doba. Rovněž Václav Klaus neskrýval potěšení nad tím, jak se mu za 25 let podařilo lidi rozeštvat.