Kdo nejde s námi, jde proti nám. Heslo těsných lebek.

Byly doby různé – přečasto hrůzné, jak říkával klasik Jan. Jít s většinou se prý vyplácí krátkodobě. Nevím. Většina mě děsila v družině, ve škole; slavné máje a bojová hesla pro ty, kdo drželi vesla – a šup s ním do kriminálu, na šibenici, kdo nejde s námi, jde proti nám, my jsme mládež nová, mládež Gottwaldova... kolik ubohosti obsahuje většinový názor, jak těsno v lebkách myslitelů zkaženého dobra!

Kdo páchá zlo, nemusí být ještě potrestán. Sudety a další země napity krví bližních. Po válce táhli neochvějné pluky mstících mizerů za majetkem i prospěchem. Hnali se hrdinové do hor, podhůří a brali plnými hrstmi – dobrý Němec, mrtvý Němec. Dosídlenci, pochopitelně ne všichni, rabovali, kradli, tlačili před sebou hovniválské kuličky; dávno odpočívají na věky věků, do nebe se nedostali, peklo se jich bálo. Čas všechno zahojí. Cukrování se pěstuje v časech zlých. Slávek Štoura o tom ví mnohé.

Uf, zle matičko, zle! Pamatujete ještě, jak se linuly ubohá říkadla v dinosauří době pokroku? Kdo má dlouhý vlas, nechoď mezi nás. Ve fabrikách pracující ve střehu, ostříhali dělníci neposlušného kluka – honička na máničky vábila majitele křehkých mozků. U nás i předtím ještě mašírovali ulicema pásci, sajdky, chuligáni, různá svoloč k převýchově. Ví ce BL