Krajní pravice v Evropě sílí. Rakousko je
obklopeno postkomunistickými státy v různých stádiích přechodu k
autokracii. Odmítají spolupracovat s EU na řešení migrační krize, ale radostně přijímají transfery peněz jako kompenzaci za dekády strávené pod komunistickou nadvládou. Evropský parlament
se začíná plnit pravicovými extrémisty a protievropskými nacionalisty, zatímco
Německo čelí vzestupu AfD,
Francie Marii Le Penové a Británie Brexitu.
V Rakousku je FPÖ politicky silnější
než kdy dřív. Před pár dny získal Norbet Hofer z pravicově populistické strany FPÖ,
se svou holí a pistolí, kterou nikdy nezapomíná, celých 35 % hlasů v prvním
kole prezidentských voleb. Obdržel mnohem více než 24 %, které předpovídaly
volební prognózy. Zase jednou byl svět nezdvořile probuzen ze sna.
Hoferových 35 % představuje
nejlepší výsledek strany v celostátním hlasování: Bývalý šéf strany Haider
nikdy nezískal víc než 26,9 % a jeho následník Strache nepřekročil 20,5 %. Pokud
Hofer vyhraje 22. května druhé kolo a Strache vyjde vítězně z příštích všeobecných voleb, Rakousko bude poprvé zcela v rukou extrémní pravice. To ale jistě musí být naprosto nemyslitelné?
Země poprvé vystoupila z poválečné idyly v roce 1986, když byl spolkovým
prezidentem zvolen Kurt Waldheim, navzdory své historii důstojníka Wehrmacht. "My Rakušané volíme, koho
chceme," hlásalo vzdorné heslo z té doby. Zvloení
Waldheima znamenalo konec širokého rakouského konsensu, který
zahrnoval mlčení ohledně podílu na nacistickém režimu a dohodu, že země byla první Hitlerovou obětí. Železná opona padla v
roce 1989 a geopolitická situace
se změnila; v roce 1995 Rakousko
vstoupilo do EU.
Evropa se podruhé začala zajímat o Rakousko, když křesťanský konzervativec
Wolfgang Schüssel v roce 2000
vytvořil vládní koalici s
Haiderovou FPÖ. Haiderova
xenofobie, nenávist k menšinám a nechuť k umělcům byly nové a hrozivé.
Hofer prosazuje systém
přímé demokracie švýcarského stylu, ale také plně sympatizuje s Orbánem a Putinem - a samozřejmě také s Marine Le Penovou. Pozice prezidenta se
tedy ukazuje být problematická - protože zahrnuje autoritářský potenciál. V ústavě z roku 1920 z velké části sepsané slavným právníkem Hnsem Kelsenem byla role prezidenta v zásadě funkcí notáře. V reakci na předfašistickou éru dodali křesťanští konzervativci v roce 1929 úřadu větší váhu. Inspirováni německým imperiálním prezidentem Hindenburgem poskytli
prezidentovi absolutní pravomoci.
Teď byl prezident volen přímo lidem a odpovědný za jmenování kancléře, ministrů, soudců a vysokých úředníků. K tomu se stal
nejvyšším velitelem spolkové armády.
Žádné komentáře:
Okomentovat