Mnozí lidé mimo Prahu nepovažují dnešní „režim“ za
svůj. Lidé, kteří se starají o svou rodinu a žijí svůj obyčejný život, se
však okolnostem svého života přizpůsobují a snaží se využít vše dobré, co jim
život přináší. Tak to bylo za každého režimu včetně nacistické okupace a vlády
komunistů. Ne každý je se vším spokojený, ale to platí a bude platit vždy. Určitá část české společnosti stále poměřuje dnešní
život tím, jak se jí žilo před listopadem 89. Zejména lidé nad 50 let těžce
nesou jevy jako korupce, nemožnost vymoci právo či bezpečnost. Formální vyhlášení svobody tedy ještě nečiní člověka
opravdu svobodným.
Bez určité míry materiálního
zajištění, bez určité míry sociálních jistot se člověk necítí být svobodným. A
nelze přehlédnout, že dnes se lidé mohou dostat do sociálně obtížně řešitelné
situace častěji, než tomu bylo dříve. Práce sice stále šlechtí, ale neuživí, a
to dříve nebývalo. Nejlépe se na svobodě daří těm, kteří nepracují fyzicky, ale
vydělávají jakýmkoli způsobem,od koukání do počítače po spánek v parlamentu.
Svoboda bezdomovce, nezaměstnaného, rodiče, který nemůže dát svým dětem to, co
potřebují, je sice také „svobodou“, ale nikoliv takovou, jak tomuto pojmu
rozumíme.
A druhým
problémem je nejisté postavení občanů. Tradiční pojmy, o které se opíraly
životy celých generací občanů, jsou pod záminkou pokroku zpochybňovány a
málokdo si uvědomuje, že odmítání zkušeností a tradic je odmítnutím lidských
práv. Pokud lidé nejsou majiteli a podnikateli (o jejichž práva se stará
pravice), menšinami, nebo lidmi potřebujícími sociální bydlení nebo minimální
mzdu (o které se stará levice), tak mají v politickém spektru jen málo
zastánců.Jen se množí zákony; staví domy, ale ne domovy; vytváří
bohatství, ale jen pro některé. To vede k nedůvěře a k demoralizaci ve
společnosti.
Odstranili
jsme komunismus, ale neodstranili jsme příčiny, které k jeho vzniku vedly,
napsal kdysi Ludvík Vaculík. Ty příčiny tu stále existují a předstírat, že je
nevidíme, ničemu neprospěje. Nostalgie po minulém režimu má příčiny různé. To,
že si občané nepřejí opět výjezdní doložky a cenzuru, ještě neznamená, že by
neoceňovali předlistopadové právo na práci, na laciné bydlení a na bezplatné
zdravotnictví. Není však naděje, že rozhodující část elit a pražských novinářů
si toto uvědomí a přestane starší občany urážet hesly ( tolik oblíbenými
komunisty v 50. letech), že postaru se žít nedá. Proto budou nadále tlaky na
změny ústavy, na snížení daní bohatým a zvýšení poplatků chudým. A za všechno,
třeba i za možnost dýchat vzduch.
Šíří se svobodně dál ideologie Klausových zlodějů
a tunelářů, že kapitalismus každému spravedlivě dává, co si zaslouží, a když
někdo pobírá málo peněz (nepodvádí a nekrade), je líný hlupák? V kterých
vrstvách obyvatelstva je tato ideologie vyznávaná si lze domyslet.
Představa, že hodnota člověka se zvyšuje s
počtem absolvovaných univerzitních semestrů, je také hloupá a nebezpečná.
Všichni lidé nejsou jako roboti z jedné dílny stejně velcí, stejně silní,
stejně tělesně i duševně zdraví. Všichni nežijí pár kroků od univerzity.
Potřeba různé lidské práce je dána dlouhodobým vývojem regionů, stavem jejich
technického rozvoje, a ne jen leností, nebo naopak snahou a vzděláním lidí.
(KS)
Žádné komentáře:
Okomentovat