Kdy si ČR začne vážit zemědělské půdy?

Evropská unie před vstupem deseti nových zemí žádné předpisy na ochranu půdy neměla, avšak v okamžiku vstupu nových členských zemí se setkala se zcela jiným přístupem k půdě a údržbě krajiny. Proto v Bruselu začali přijímat pravidla, aby chování zemědělských podniků v nových zemích usměrnili a jeho negativní důsledky omezili.

 Pro zemědělce v západní Evropě jsou tato opatření zbytečná a směšná, protože se podle nich již dávno řídí. Na Západě má půda úplně jinou hodnotu, protože nikde v Evropě neproběhlo tolik drastických zásahů státu do vlastnictví zemědělské půdy jako v českých zemích a na Slovensku. Čtyřicet let bezplatného užívání půdy se zapsalo do podvědomí českého venkovského obyvatelstva. I v současnosti je daleko více půdy propachtováno než v západních zemích. Spousta vlastníků půdy je docela spokojena s tím, že jejich pozemky někdo vůbec obdělává a spokojí se i s tím nejmenším symbolickým nájmem a pokud se objeví zájemce, hlavně stát, s lehkým srdcem půdu prodávají. V tom je rozdíl mezi vlastníkem, pro něhož je půda zdrojem obživy, a českým vlastníkem, pro něhož je půda  zátěží způsobující mu jednou za pět nebo deset let starosti s podpisem nájemní smlouvy.

Vztah vlastníků k půdě se odráží i v myšlení a jednání politiků. Takže došlo k paradoxu, že je několikanásobně více chráněna méně cenná lesní půda, kterou jsou měšťáci ochotni bránit svými těly, než nejlepší zemědělská půda, která se stává lehkou kořistí pro stavbu skladů, parkovišť a bezduchých osad. Navíc ochráncům životního prostředí, kteří prosazují zákony na ochranu několika stromků v kdejaké chráněné oblasti, nevadí, že místo tradičního obdělávání zemědělské půdy (kultivace, statková hnojiva, pícniny, luskoviny, okopaniny) jsou při velkovýrobním způsobu obdělávání tisíce hektarů polí zasypávány a zalévány umělými hnojivy a chemickými přípravky. Nevadí jim nesmyslné lány, z níž zásluhou eroze je spolu s chemikáliemi do vodních toků splavována nejlepší ornice. Nevadí jim, že to změnilo - a pořád mění - život v přírodě. 

Hospodaření bez živočišné výroby (pastvou skotu se hnůj nevyrobí), kdy se úrody bude dosahovat jen dalším a dalším zvyšováním dávek umělých hnojiv a chemických přípravků, jednou musí zkolabovat. Kdo však se má na ochranu české zemědělské půdy postavit? Ochránci životního prostředí to nebudou, ti mají dobrou obživu zajištěnou hlavně u automobilového průmyslu (zpoplatnění a vyřazování starších aut kvůli emisím), nehospodařící vlastníci půdy také zájem nemají, zemědělská velkovýroba teprve ne, ta chce vysoké sklizně za každou cenu. Zasáhnout mohou jedině spotřebitelé na celém světě a chtít potraviny vyráběné tak jako před rokem 1950. Od českého spotřebitele s komunistickým myšlením to čekat nelze.