Iveta Bartošová nezvládla život. Skladník vzpomíná.

Tak Ivetu dohnali k smrti. Beztrestně. V poslední době se denně o ní objevovaly články, i když všichni věděli, že je nemocná. To bulvární novinářské zrůdy nezajímá. Pro ně je důležitý počet čtenářů. Peníze, peníze, peníze požaduje systém. Klaus očaroval početnou prospěchářskou sortu naší společnosti. A nejen naší. V honbě za ziskem z prodeje novin zabili novináři například britskou princeznu Daianu.

Téměř denně jsem někde zahlédl nadpis článku o Bartošové. Nečetl jsem je. Stačily nadpisy, které čtenáře přitahují, protože říkají vše. V tom jsou bulvární redaktoři mistry. Až v neděli nebo v pondělí jsem se zastavil nad článkem na jednom poměrně seriozním portálu. Byl tam rozhovor s lékařkou, která Bartošové vytýkala drastickou dietu. Byla tam fotografie bledé Bartošové. Ta bledost a jakýsi flegmatický pohled mi připomněly, co jsem viděl v zaměstnání před více než třiceti lety. Stejně bledá tehdy byla jedna spolupracovnice. Druhý den jsme se dozvěděli, že doma spáchala sebevraždu.

Iveta Bartošová byla dítětem socialistického Československa. Květina vypěstovaná v jiných podmínkách. Obdivem a jemnou kritikou chráněná před závistí a nenávistí. Sloužila k odvádění mládeže od denních problémů. Tleskaly jí plné sportovní haly. Měla své místo v rozhlase a televizi a na gramofonových deskách, plakáty a její fotografie asi visely ve většině dětských pokojů. To náhle skončilo. Změna politického systému jí svědčila jen zdánlivě.  Dostala se na prudké slunce. Byla uměle vyživovaná (prý také drogami) a zalévaná (také alkoholem). Každý ji na obrázcích mohl prohlížet zblízka. Kdejaký závistivec či prospěchář jí mohl ublížit. Pouštět na ní mráz a vítr. Květina, jejíž kořeny však stále byly původní,socialistické. A ty hnily a usychaly.

Změny po listopadu 1989 si obyčejní lidé, kteří zespoda poznali přednosti i nedostatky socialistického systému, představovali jako kompromis mezi dvěma extrémy. Ke kompromisu nedošlo. Zvítězila bezohledná honba za penězi a majetkem (obyčejně za cizím). Zvítězili chameleoni, kteří dovedou měnit barvy podle prostředí. V tom vynikají především bývalí "papíroví" komunisti, kteří do strany vstupovali kvůli prospěchu. Tehdy se k majetku, který by jim mohl zabránit v kariéře, nehlásili. Nyní hrdě prohlašují, že 40 let na komunistických schůzích komunistům kroutili krky. A klidně se hlásí k majetku, kterého se tehdy zřekli.

Podle ekonomických pouček není občan, který pracuje, pro stát přínosem. Přínosem jsou ti, kteří neustále něco kupují a za něco platí. Kdo si cokoli dělá sám, státu škodí, protože nepřispívá k zvyšování HDP. Znamená to, že lidé - hlavně na venkově - které socializmus naučil vše si dělat vlastníma rukama, nemají pro stát význam. Podle toho s nimi stát také zachází.

Zahradníček Josef.