Je
tady opět to období, kdy mnozí příznivci fotbalu tráví noci u televizorů. Je to
vymoženost vidět, jak se právě hraje v Brazílii. Kdyby při mistrovství světa se
jednalo jen o vlastní hru, mohlo by se hrát pořád na jednom místě, bez diváků v
hledišti a vysílat to do světa. Hřiště jsou všude stejná. Jedná se však o
možnost nahlédnout do prostředí, ve kterém se hraje. I když se způsob života
lidí na světě sbližuje, pořád jsou rozdíly.
Nedá
mi to, abych nevzpomněl na to slavné mistrovství světa v Chile, odkud
českoslovenští fotbalisté přivezli stříbro za druhé místo. Tenkrát ještě přímé
televizní přenosy nebyly. Utkání byla natáčena a pásky odesílány letecky do
Evropy. V televizi bylo možné zápasy sledovat až druhý den, kdy už dávno byly
známé výsledky. Ani to nebylo technicky jednoduché, hlavně pro Československou
televizi.
Jestliže
byla Evropa rozdělena politicky na Západ a Východ, musela být rozdělena i
televizně. Byly dva systémy vysílání (PAL a SECAM) a byly dva spolky televizí
(Eurovize a Intervize). Za předávání pořadů se muselo platit. Vysílání
samozřejmě bylo černobílé.
U
nás byl v té době televizor ještě vzácností. Televizory byly drahé a byly
nedostatkovým zbožím. Kupovaly je nejdříve podniky a obce do svých kulturních
zařízení. V roce 1962 jsem fotbal (záznam) sledoval buď v čekárně na nádraží
nebo ve škole, kam MNV umístil televizor.
Přímé přenosy vysílal jen rozhlas. Jak vypadal
přenos rozhlasového signálu z Chile do Prahy? Někdy bylo i několik minut, dobré
slyšitelnosti. Československý rozhlas zřejmě nepočítal, že náš tým postoupí,
proto tam poslal jen jednoho reportéra Karla Malinu. Tenkrát ještě se víc
šetřilo, než o šetření mluvilo.
Zahradníček Josef
Žádné komentáře:
Okomentovat