V první polovině roku 1968 byla většina lidí nadšena tím, že se ledy pohnuly. Po dlouhé tuhé zimě náhle přišlo teplé jaro. V přírodě i ve společnosti.
Věřili jsme, že se něco vrátí zpět, že se objeví soukromé obchody, soukromí holiči, kováři, truhláři a jiní řemeslníci. Bavili jsme se tím, že někteří lidé měli strach, že se vztekali, že odmítali Dubčeka "Za tohle jsme my staří dělníci nebojovali." A nejednalo se jen o komunisty, i někteří nekomunisté obrodný proces odmítali. Pobavilo i vyděsilo mě, když jsem viděl na řadě stromů letáky s nápisy "Zde bude viset ten a ten komunista (a příslušné jméno)." Autor to jistě nemyslel vážně, chtěl zřejmě funkcionáře, kteří ve 40. a 50. letech propagovali stalinizmus, vystrašit.
Denně jsme četli články a poslouchali rozhovory o tom, že dubčekovský „socializmus s lidskou tváří“ je to, co vyřeší neduhy světa. V těch několika jarních měsících to opravdu vypadalo, jako by se u nás lidé zbavili nějaké zátěže, jako by většina lidí byla náhlou demokracií opilá.
Bylo to úplně něco jiného, příjemnějšího, než co přišlo po zvonění klíčů v listopadu 1989. V roce 1968 jaksi vítězila osobní bezstarostnost. Na jaře 1968 nebyl mezi lidmi vyvolán boj o majetek. Po miliardářích lidé rozhodně netoužili. Ostatně Otto Šik, Eduard Goldsticker a jiní socialističtí ekonomové připravovali socialistickou ekonomiku s lidskou tváří. Éterem se neslo heslo o tom, že všechny formy vlastnictví, tedy státní, družstevní a soukromé, jsou si rovné. Mimo obnovení bývalých malých živností bez zaměstnanců nebyla privatizace vůbec na pořadu dne.
V té době sice žili u nás lidé v zajetí jednostranných (cenzurovaných) mediálních zpráv o bídě v kapitalistických státech včetně USA a Německa, přicházely však také zprávy o levicových demonstracích ve Francii a jinde. Myšlení ovlivňovalo i hnutí hippies. Lidem vyhovovalo rovnostářství v práci, mzdách, bydlení. Najíst se za pár korun v bufetu, závodní nebo školní jídelně a vyrazit na náměstí manifestovat a pak do noci se bavit.
Žádné komentáře:
Okomentovat