20. týden 2024 v EU

 Migrační pakt byl definitivně schválen. Komise vydala jarní hospodářskou prognózu. Unie se ohradila proti gruzínskému zákonu o transparentnosti zahraničního vlivu.

Pondělí 13. května 2024

Rada definitivně schválila zpřísněné normy pro emise CO2 pro nová těžká vozidla uváděná na trh. Od roku 2030 má dojít ke snížení limitů o 45 % (podle platné úpravy je to 30 %), od roku 2035 to má být už o 65 % a od roku 2040 dokonce o 90 % (to vše ve srovnání s úrovněmi k roku 2019). Toto opatření je součástí Zeleného údělu.

Rada dále přijala některé změny ve společné zemědělské politice (SZP), které mají vyjít vstříc protestujícím zemědělcům. Konkrétně jde o některé prvky v nařízení o strategických plánech SZP a nařízení o financování, řízení a monitorování SZP. Aktualizovaná pravidla podle Rady přinášejí zjednodušení, snižují administrativní zátěž a poskytují větší flexibilitu.

Rada také schválila prodloužení pozastavení cel a množstevních omezení na dovoz zboží z Ukrajiny o jeden rok (do 5. června 2025).

Úterý 14. května

Rada definitivně schválila deset legislativních návrhů k reformě evropské migrační a azylové politiky, označovaných jako migrační pakt. Nová pravidla přinesou mimo jiné mechanismus „povinné solidarity“ s cílem podpořit členské státy, které se potýkají s velkým přílivem migrantů. Pomoc ostatních členských států má spočívat v relokacích, finančních příspěvcích, popřípadě (je-li to dohodnuto s členským státem, který je příjemcem pomoci) alternativních solidárních opatřeních. Oproti kdysi diskutovanému návrhu Dublin IV jde o režim mírnější a flexibilnější, ovšem stále vzbuzuje obavy (viz např. fundovanou kritiku v textech Roberta Kotziana z poslední doby). Komise u příležitosti přijetí migračního paktu uveřejnila poměrně rozsáhlý vysvětlující text pro veřejnost.

Rada přijala závěry o „podpoře influencerů jakožto tvůrců online obsahu“. Ač si jejich práce obecně cení, obává se, že vedle pozitivních účinků obsah vytvářený influencery i jejich chování na internetu „může působit i škodlivě, a to na jednotlivce i na společnost jako celek“. Influenceři by si měli být „vědomi možného dopadu, který může mít na jejich publikum a jeho blaho sdílení zavádějících informací a dezinformací, nenávistných projevů online, kyberšikany a jiného nezákonného nebo škodlivého obsahu. Měli by také vědět, jak vhodně reagovat, pokud se s těmito problémy setkají.“

Středa 15. května

Komise vydala svou pravidelnou jarní hospodářskou prognózu, která se zabývá očekávaným vývojem ekonomiky EU a jejích členských států v nadcházejících měsících. Komise uvádí, že po roce 2023, kdy ekonomika převážně stagnovala, dosáhla počátkem roku 2024 vyššího růstu, než se očekávalo. V roce 2024 Komise předpokládá růst HDP v EU ve výši 1,0 % a v eurozóně pak 0,8 %, zatímco inflace v EU by měla klesnout z loňských 6,4 % na 2,7 % (v eurozóně by měla klesnout z loňských 5,4 % na 2,5 %).

EU se prostřednictvím svého vysokého představitele pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku Josepa Borrella ohradila proti gruzínskému zákonu o transparentnosti zahraničního vlivu a vyzvala k jeho zrušení. Tento předpis je prý překážkou na cestě Gruzie do Unie.

Čtvrtek 16. května

EU se prostřednictvím vysokého představitele pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku vydala prohlášení v předvečer „mezinárodního dne proti homofobii, bifobii a transfobii“.

Pátek 17. května

Komise vydala prohlášení, ve kterém si při druhém výročí plánu REPowerEU libuje nad jeho fungováním. Plán cílí zejména na odstavení a nahrazení dodávek ruských paliv a na zmírnění dopadů vysokých cen energií. Podle Komise se cíle daří plnit.

Kriminalisté jako "Říšští občané" připravovali v Německu převrat

Ve Frankfurtu nad Mohanem 21. května 2024 začíná proces s teroristickou skupinou tzv. "Říšských občanů." Mezi obžalovanými je i sedm kriminalistů včele s vrchním komisařem Michaelem Fritschem z Hannoveru. 

Michael Fritsch byl po mnoho let v Hannoveru uznáván jako elitní kriminalista. Nyní je obviněn jako člen "vojenského křídla" teroristické skupiny, jež se vytvořila okolo prince Heinricha XIII. Reusse. Obvinění je vážné, neboť skupina okolo prince Reusse se připravovala na ozbrojený převrat v Německu. Usvědčuje ji nalezený arsenál zbraní.

Michael Fritsch se po převratu měl stát německým ministrem vnitra. Na schůzích konaných na zámku price Reausse patřil Fritsch k hlavním plánovačům rozbití Spolkové republiky. Naplánoval 286 vlasteneckých čet, které měly zajišťovat zdárný průběh ozbrojeného převratu. Pro tyto záměry verboval hlavně ostřílené policisty a důstojníky Bundeswehru. Náborové akce se konaly v Hannoveru, v horských střediscích pohoří Harz a jinde.

Bývalý policejní prezident z Hannoveru hodnotil Michaela Fritshe jako vynikajícího kriminalistu při řešení krádeží. Nelíbilo se mu, jaké názory Fritsch měl na židovskou komunitu. Že se Fritsch hlásí ke konspiračním mýtům zjistil za pandemie koronaviru, když se Fritsch zúčastňoval demonstrací mezi aktivními popírači Covidu. 

Říšští občané jsou skupina lidí, kteří nechtějí spolkovou republiku. Jsou shromážděni okolo prince Reusse a vyznávají takzvanou QAonideologii. Tento spolek se měl napojit na zpravodajské služby a armády USA a Ruska. Připracoval "Den X", kdy měl zaútočit na Spolkový sněm, za pomoci násilí včetně střelby a zabíjení měl obsadit obecní, zemské a spolkové správní úřady.

Michael Fritsch se hájí tím, že o plánech na převrat nic nevěděl. Spolkový státní zástupce má údajně důkazy o tom, že Fritsch věřil v alianci spolupracující s Ruskem, za jehož pomoci se měla provést v Německu revoluce . Stání zastupitelství považuje Fritsche za blízkého spolupracovníka prince Reutsche.

Atentát na Fica nezačal, ani neskončil tuto středu

 Se středečním útokem na slovenského předsedu vlády Roberta Fica se do popředí dostala otázka rizikové radikalizace společnosti. V minulosti politik zveřejnil video, ve kterém hovořil o tom, že čeká, že pod vlivem progresivních médií někdo zavraždí jednoho z předních vládních politiků. Jde však o obvinění, kdy sám Fico před dvěma lety⁠⁠⁠⁠ na prvomájové stranické akci v Nitře burcoval dvoutisícový dav vulgárními slogany o tom, že prezidentka Čaputová je americká kurva. 

Neviditelná hrozba covid-19 je jedním z milníků, který odstartoval sérii událostí, jimiž od té doby svět prochází. S jeho ústupem se přihlásila energetická a ekonomická krize a započala ruská invaze na Ukrajinu v únoru 2022. Zlé události doprovázela po většinu doby vysoká inflace, teprve v posledních měsících začala postupně klesat. Oči světa se upřely mimo jiné na Blízký východ, kde Izrael čelil útoku teroristického hnutí Hamás a podnikl odvetné údery. Mrtví se počítají v desítkách tisíců.

V Evropě je to mimo jiné umocněno takzvanou »migrační krizí«, kdy důsledkem celého souboru popsaných událostí je to, že lidé odmítají naslouchat a chápat. V roce 2022 bylo na trhu práce EU zaměstnáno 9,93 milionu občanů ze zemí mimo EU, což odpovídá 5,1 procenta z celkového počtu pracujícího obyvatelstva EU. 

Atentát na slovenského premiéra spáchal ve městě Handlová jednasedmdesátiletý muž z města Levice na jižním Slovensku. Důvody nebyly zveřejněny, je však téměř stoprocentně vyloučeno, že šlo o spiknutí. Vyšetřování ještě  ani nezačalo, ale objevuje se řada spekulací.

 Zdá se také, že česká media věnují atentátu mnohem více místa než slovenská, v ČR je viditelná snaha odvrátit podezření z toho, že Ficův konflikt s Fialovou českou vládou byl také v pozadí atentátu. Jsou zde určité obavy, že atentát na Slovensku může být inspirací pro některého českého ozbrojeného šílence.

Atentát strach neodstraní

 Jak přiznal francouzský prezident Emmanuel Macron ve svém posledním projevu, pokud se Evropská unie nepřizpůsobí, nemusí přežít. EU je podle jeho slov „smrtelná“. Toto zjištění vyvolává v Evropě hluboké obavy, ne-li přímo strach. A právě tento strach formuje špatná rozhodnutí, která evropské země a EU v současnosti činí. Přístup Evropy k ruské invazi na Ukrajinu? Když je Ukrajina v nevýhodě nebo se zdá, že je na pokraji prohry, evropské vlády mají větší sklon jí pomoci. Když se však Ukrajině daří, v Evropě narůstá strach z porážky Ruska a z rizika, že to povede k jadernému Armageddonu nebo implozi Ruska. Tento strach způsobil, že vojenská pomoc je příliš malá a příliš pozdní. Prodlužuje to válku a stojí to nespočet životů.

Strach do značné míry vysvětluje i přístup Evropy k severní Africe a Blízkému východu. V případě zemí v jižním Středomoří a Africe se strach rovná úplné rezignaci na zahraniční politiku. Evropa je z těchto zemí  doslova vyděšená. Stárnoucí evropská populace by měla vést k racionální a na vlastních zájmech založené debatě o podpoře legální migrace, ale místo toho strach vysvětluje současný boj o neetické dohody, které zemím v regionu vyplácejí peníze výměnou za jejich sliby zastavit migraci do Evropy. Nedávné dohody EU s režimy v Tunisku, Egyptě, Mauritánii a Libanonu jsou toho důkazem. 

Afričtí představitelé jsou již dávno unaveni poučováním a arogancí západních demokracií a raději spolupracují s Ruskem a Čínou.

Za evropskými řečmi o spravedlnosti a čestnosti se navíc vždy skrývají hrubé materiální zájmy. Posedlost zastavením migrace při vyjednávání nekalých obchodních dohod a dohod o těžbě přírodních zdrojů není nová. A s každou krizí se potvrzuje evropské sobectví a dvojí metr: stačí si vzpomenout na to, jak Západ během pandemie plýtval vakcínami, nebo na to, že do Afriky směřují značně nedostatečné finanční prostředky na ochranu klimatu.

V minulosti však alespoň existovala ambice uplatňovat vliv a pomáhat kontinentu prostřednictvím zahraniční a rozvojové politiky, i když byla nedostatečná a nedůsledná. Nyní se politika omezuje na hrubý transakcionalismus.  Přístup „peníze za (ne)migranty“ není zahraniční politikou. Je to abdikace na zahraniční politiku.

Ještě markantnější je strach z Blízkého východu, a to zejména z izraelsko-palestinského konfliktu. Žádný jednotlivý důvod nevysvětluje, proč se evropské vlády rozhodly nevyvíjet na Izrael vliv, ačkoli ho potenciálně mají dostatek. EU je dlouhodobě významným obchodním partnerem Izraele a Německo je po USA největším vojenským dodavatelem Izraele. EU je také největším dárcem pomoci Palestincům. Přesto nikdy nedošlo k sebemenšímu náznaku využití těchto pák. Opět se objevuje strach. V tomto případě hraje velkou roli strach z obvinění  z antisemitismu od Izraele. Tato obvinění byla nyní v mnoha případech překroucena a rozšířena na jakoukoli kritiku Izraele nebo projevy antisionismu.

Strach je základem přetrvávajících rozporů v Evropě v souvislosti s válkou v Gaze, přičemž některé země, jako například Německo, jsou ze zřejmých historických důvodů na taková obvinění citlivější než jiné. Obecně to vysvětluje neschopnost zpochybnit bezpodmínečnou podporu Izraele bez ohledu na to, co dělá současná izraelská vláda. Je všeobecně známo a uznáváno, že izraelská válka v Gaze způsobila lidskou katastrofu. Nikde však není ani náznak toho, že by Evropa proti tomu něco podnikla, kromě bezvýznamných slov.

EK připravuje jednotný diplom evropských vzdělanců

Evropská komise plánuje posílit spolupráci univerzit v Evropské unii, a tak navrhla vznik dobrovolného evropského diplomu. Ten má posílit uplatnitelnost studentů, reagovat na požadavky pracovních trhů a také přilákat studenty ze třetích zemí do Evropy. Česká republika je pro, vzkázal ministr pro evropské záležitosti Martin Dvořák (STAN).

Evropská komise v březnu předložila tři iniciativy na podporu nadnárodní spolupráce mezi vysokoškolskými institucemi, jejichž konečným cílem je vytvoření evropského diplomu, který bude automaticky uznáván v celé EU.

Zavedení evropského diplomu by tedy podpořilo vzdělávací mobilitu v rámci Evropské unie a posílilo průřezové dovednosti studentů. Pomohlo by ke zlepšení uspokojení poptávky na trhu práce a zvýšilo atraktivitu absolventů pro budoucí zaměstnavatele. To by pak lákalo studenty z celého světa, což by dále posilovalo evropskou konkurenceschopnost.

Komise navrhuje dva možné startovací body, jak se k zavedení evropského diplomu přiblížit. V prvním případě se jedná o zavedení tzv. přípravné evropské značky. Ta by byla poskytována programům společného diplomu, které splní navrhovaná evropská kritéria. Studenti by pak společně se svým absolventským diplomem získávali také certifikát značky evropského diplomu.

Samotný evropský diplom jako nový typ kvalifikace by pak měl být zakotven ve vnitrostátních právních předpisech, přičemž by vycházel ze společných kritérií. Mělo by ho udělovat několik univerzit z různých zemí nebo případně evropský právním subjektem, který univerzity zřídí.

ři iniciativy jsou zaměřeny na snižování byrokracie, což by vysokým školám a univerzitám z různých zemí umožnilo bez překážek spolupracovat přes hranice. Řeší odstraňování právních a administrativních bariér, které na partnerských univerzitách dosud bránily zřízení konkurenceschopných společných studijních programů na bakalářské, magisterské nebo doktorandské úrovni.

Tento balíček v příštích měsících projedná Rada Evropské unie společně s klíčovými aktéry v oblasti vysokoškolského vzdělávání. Komise nyní vyzývá Radu, členské státy, univerzity, studenty i ekonomické a sociální partnery, aby společně na realizaci evropského diplomu pracovali.  

Čest nespravedlivě stíhaným obětem komunizmu

 V pátek 10. května za doprovodu Ústřední hudby Armády ČR přinášeli květinové dary jménem institucí i veřejných činitelů a předně jménem bývalých politických vězňů, jakož i pozůstalých těch, kdo byli v komunistickém Československu vězněni a popravováni z ideologických důvodů.

Pietnímu aktu byli kromě někdejších politických vězňů přítomni důstojníci armády, zástupci Vězeňské služby ČR i spolku Dcery politických vězňů padesátých let. Čest nespravedlivě stíhaným a trýzněným rovněž vzdali mj. kardinál Dominik Duka, zástupci Vojenského spolku rehabilitovaných, Ústavu pro studium totalitních režimů, Parlamentu ČR, vlády a samospráv, jakož i velvyslanec Maďarska András Baranyi.

Motolský hřbitov se nestal místem vzpomínky na neblahé časy náhodou: pod křížem a pamětními deskami tam leží ostatky lidí, kteří doplatili na zvůli komunistů. Někteří zemřeli v táborech nucených prací či ve vězení, jiní byli popraveni nebo zastřeleni na útěku, další zemřeli při přechodu státní hranice rukou pohraniční stráže. Jejich urny, neoznačené jmény, byly na hřbitov přivezeny tajně, aby rodiny zabitých nevěděly, kde byl jejich blízký pohřben. Avšak úsilím badatelů z Konfederace politických vězňů, Národního archivu Praha a Kabinetu dokumentace a historie Vězeňské služby ČR se podařilo vypátrat jména 46 osob-obětí, jejichž popel se v Motole nachází. Jde např. o Josefa Brykse, pilota RAF, jenž zemřel v jáchymovských uranových dolech.

Archivářka Národního archivu Alena Šimánková odkryla přítomným dva z řady příběhů, které se skrývají za oním výčtem zjištěných jmen – jeden z nich patří Ladislavu Dokonalovi, který byl zemědělcem v Bezděkově u Přelouče a hospodařil na sedmi hektarech půdy. Protože nesplnil státem nařízené dodávky, byl odsouzen k šesti letům odnětí svobody a vězněn v pracovním táboře Rovnost u Jáchymova; ostraha ho zastřelila při pokusu o útěk. Ostatky rodině nebyly vydány s odůvodněním, že šlo o „vesnického boháče“. Jiné jméno z výčtu pohřbených osvětlil Jiří Šouša z Katedry právních dějin Právnické fakulty UK: Student Emanuel Čančík se po Únoru zapojil do protikomunistického odboje a byl posléze odhalen, odsouzen a roku 1949 popraven. Slovo před památníkem dostali také vedoucí Kabinetu dokumentace a historie Vězeňské služby ČR Aleš Kýr, první místopředsedkyně Poslanecké sněmovny Věra Kovářová, ministr kultury Martin Baxa, člen zastupitelstva Prahy 5 Petr Lachnit, senátor Pavel Fischer ad.

Vlastní smysl setkání u památníku obětem socialistického útisku dobře vyplynul z řeči Lea Žídka, který podmínky lágrů padesátých let zakusil na vlastní kůži: „Opět si zde na tomto památném místě, ale i jinde při mnoha podobných akcích uvědomujeme svůj dluh vůči těm, kteří zvláště v padesátých letech minulého století obětovali své zdraví a životy pro to, abychom v budoucnu mohli žít ve svobodě a pokoji. Jsme jim za to dostatečně vděční? A plníme jejich odkaz? Bez ohledu na postoje k posmrtnému životu cítím, že by nebylo spravedlivé, kdybychom neuznali jejich trvalou existenci nejen v našich myslích a srdcích, ale i na věčnosti. Vždyť k nám stále promlouvají a varují nás před každým nebezpečím. Burcují naše svědomí a neustále nás vybízejí, abychom odmítali dobyvatelské a totalitní praktiky diktátorských režimů a prosazování i šíření extremistických ideologií, které narušují přirozené zákony a jasně dané vztahy mezi muži a ženami. Troufneme si je neslyšet či odmítat? Někteří z nás se již brzy, jiní později přiblíží k druhému břehu široké řeky života a přes její prudce strhující proud se budou snažit na něj vystoupit. Pokud se nám při této snaze nepodaří odolat různým škodlivým mainstreamům, můžeme skončit až někde v bezedném rozbouřeném moři zkázy. Braňme se tomu zavčas. Ještě není vše ztraceno. K nalezení správné cesty a k potřebnému získání síly a odvahy nám mohou pomoci i přímluvy těch, na které dnes s vděčností vzpomínáme a jimž přejeme zasloužené věčné odpočinutí. Věřme přátelé, že při naší dobré vůli a upřímné snaze o nápravu nebude Ninive zcela zničeno.“

Potom k přítomným promluvil kardinál Dominik Duka a varoval před zapomenutím naší historie novou generací národa, které se ukazuje jako reálné nebezpečí kupříkladu u přijímacích zkoušek na střední a vysoké školy. Obrátil následně pozornost k jednomu z těch, kdo ve společném hrobě našli odpočinutí, a sice k Jánosi Esterházymu, příslušníku maďarské aristokracie, který se v rámci Státní rady Slovenského štátu zastal Židů v době jejich vyhlazování a který byl právě proto zavlečen do politických procesů padesátých let. To otce Dominika přivedlo k myšlence na Izrael a současný kontext: „Nárůst antisemitismu, který je obrovskou oslavou nacismu probíhá v celém demokratickém světě, probíhá na univerzitách! Ano, bratře Leo, tady je Ninive. A to jsou skutečnosti, na které bychom neměli zapomínat. Tekoucí identita nevychová vojáka, ten nebude bránit. Stačí pokus o evidenci případné mobilizace a vidíte, jaká byla reakce.“

Kardinál Duka naznačil, kudy vede cesta z popsaných trampot a zmatků: „To, co nás může zachránit, je skutečná znalost, pravda, ale nepřipustit si nenávist. Jestliže dáme nenávist jako heslo zápasu, jsme ztraceni. Modlitbě nás naučil jeden syn židovského národa, judského kmene, davidovské dynastie.“ Naneštěstí Kristovy kříže se odstraňují „v mnoha zemích, kde vládne islám, ať je teroristický anebo militantní, anebo i v těch zemích, které nazýváme zeměmi demokratickými, tolerantními. A stále nám není nic platné a nechceme si uvědomit, co řekl T. G. Masaryk: ‚Bez zbožnosti, tolerance, vzájemné úcty a diskuze není demokracie možná.‘“ Když domluvil, ještě se krátce pomodlil.

Spolek Nositelé odkazu Jáchymovské peklo pořádá pietní setkání už 24 let a z jeho strany zaznělo v závěru pozvání na 35. ročník vzpomínkové akce Jáchymovské peklo (24. a 25. května), v jejímž rámci účastníci navštíví čtyři místa paměti: hřbitov v Horním Slavkově, tzv. rudou věž smrti u Ostrova-Vykmanova, Jáchymov a památník Brána ke svobodě u Mikulova. V sobotu 13. července se pak v premonstrátském klášteře Teplá uskuteční mše svatá ke cti bl. Hroznaty, patrona politických vězňů.

Zdroj: Zemřeli za tebe, zemřeli za nás. Hold obětem komunismu – Katolické noviny (katolickenoviny.cz)

Rakousko se připravuje na vratné jednorázové lahve

Od 1. ledna 2025 začnou v Rakousku být k nápojům v plastových a hliníkových lahvích připočítávána záloha 25 centů (6,25 Kč). Prázdné lahve budou vykupovány a recyklovány. Systém se údajně v někteých zemích osvědčil a přispěl k ochraně životního prostředí, lidé drahé prázdné lahve nevyhazují. 

Před některými supermarkety v Rakousku už nyní je možné pozorovat stavební ruch. Na zahájení výkupu se obchod připravuje už nyní, bude z něj mít značný zisk. Automaty na odběr prázdných lahví budu před vchody do obchodů. Zákazníkovi  bude záloha vrácena uvnitř, u pokladen. Povinnost vykupovat jednorázové lahve budou však mít jen obchody s větší prodejní plochou než 400 m2. 

Příprava na montáž odběrných automatů nyní například probíhá u 345 prodejen Hofer, přičemž se předpokládá, že tato investice bude řetězec stát 128 milionů eur (3,2 miliardy Kč). Někde u supermarketů Hofer budou výkupní zařízení postavena přímo na parkovištích. 

Byly české země v květnu 1945 osvobozeny nebo ukořistěny?

 V poválečných 45 letech jsme v Československu slavili 9. května Den osvobození sovětskou armádou. Školní mládež se učila a sdělovací prostředky to 45 let neúnavně opakovaly, že 9. května 1945 sovětské tanky přijely z Berlína do Prahy a nekompromisním zásahem, bez ohledu na své obětí, zničily a vyhnaly německé vojáky. Osvoboditelé pak byli zasypáni šeříky. Objektivní pamětníci se v tehdejší prosovětské euforii neodvažovali říci, že to bylo jinak, a tak raději mlčeli.

Po roce 1990 jsme oslavu osvobození změnili na oslavu konce 2. světové války, který se  všude v Evropě, mimo komunistického východního bloku, slavil 8. května. Po Hitlerově smrti 30. dubna 1945 většinou v Německu už nebyl valný zájem dál bojovat.  Sovětské tanky mohly do Prahy přijet nejméně o 3 dny dříve, Stalin si však chtěl vítězství ve světové válce vychutnat, nechal tedy Prahu povstat, krvácet a čekat. Oficiální ukončení války v Evropě, kapitulace nacistické Třetí říše, bylo dohodnuto na půlnoc ze 7. na 8. května 1945. Válka skončila, i když Stalin sovětským zástupcům přikázal změnit termín konce války o den později, až na 9. května 1945.

Organizátorům pražského povstání včele s benešovcem Pražákem a komunistou Smrkovským nestačilo krveprolití v Praze, ale prostřednictvím pražského rozhlasu vyprovokovali lidi na venkově k přepadání, zabíjení a okrádání odcházejících německých vojáků. To samozřejmě pro revolucionáře často skončilo tragicky. Po příjezdu sovětských tanků do Prahy dění v Čechách nadále řídil pražský rozhlas, který doporučoval všude vřele vítat sovětské osvoboditele. Ti se však museli zastavit na demarkační čáře Karlovy Vary, Rokycany, Písek, České Budějovice, Dolní Dvořiště. Od Putimi na západ stála armáda americká. Šumava a Plzeň přestaly být v americké zóně v listopadu 1945, kdy náhle se z Československa stáhly armáda sovětská  i americká. Svou roli při odchodu armád z Československa možná sehrály atomovky nad Hirošinou a Nagasaki. Sověti i bez armády zásluhou početně značně posílené komunistické strany (KSČ) a zásluhou  komunistického smýšlení velké části českého obyvatelstva mohli se v Praze postupně ujmout dohledu nad dalším vývojem Československa. Měli k tomu také staré požehnání z Teheránské konference konané 28.11.1943 až 1.12.1943. 

V Teheránu byl v listopadu 1943 položen základ poválečného rozdělení Evropy.  Čtyřdenní setkání bylo ve znamení Stalinových úskoků. Podařilo se mu pod záminkou, že na něj byl pokus spáchat atentát, oddaloval jednání, přitom zařídil odposlech rozhovorů Roosevelta s Churchillem.

Stalin nevylučoval možnost spojeneckého vylodění na západě Evropy, ale odmítal vstup západních spojenců na Balkán a do východní Evropy, v té době již plánoval právě v tomto prostoru vytvořit své pásmo satelitních komunistických zemí. Roosevelt souhlasil, Churchill měl výhrady. Důležitým bodem jednání se stala polská otázka, kde Stalin bezpodmínečně požadoval pro sebe východní část Polska (tzv. Kresy), území, které získal podle paktu s nacistickým Německem v roce 1939. Roosevelt i Churchill mu vyhověli a bylo dohodnuto, že Polsko jako kompenzaci získá na západě území Německa až po linii Odra–Nisa.

Velká trojka ve složení Stalin–Roosevelt–Churchill se během války znovu setkala už jen jednou, v únoru 1945 na konferenci na Jaltě. Nedlouho poté (12.4.1945) Roosevelt zemřel a na následující konferenci v Postupimi v létě 1945 už USA zastupoval Harry Truman. Churchill do Postupimi jel v očekávání výsledků britských voleb, které překvapivě prohrál, takže na závěr konference už jej nahradil nově jmenovaný premiér Clement Attlee. 

Po téměř osmi desetiletích se dokážou lidé v České republice přít o to, jestli v květnu 1945 bylo české území sovětskou armádou osvobozeno nebo ukořistěno. Samá voda.  Není možné se zbavit dojmu, že pražské povstání zorganizovali sověti jako krvavé divadlo, které měla triumfálně ukončit Rudá armáda a vyhlásit tak Stalina jako hlavního vítěze celé 2. světové války. O tom, kdo obsadí a po válce bude ovládat české a slovenské území, zřejmě mnohem více než tanky a pušky na frontách rozhodla Teheránská konference  v listopadu 1943. Tak jako v Mnichově: "Rozhodlo se o nás a bez nás."

Když muž měl být správným mužem

 Co by měl umět mladý Američan podle časopisu Harpers z roku 1933? Jaké schopnosti, dovednosti, úspěchy a mimoškolní dovednosti by měl mít každý muž, pokud se chce stát soběstačným a všestranným člověkem, připraveným na život, případně na manželství a výchovu vlastních dětí?

1. Měl by uplavat alespoň kilometr, umět se potápět a necítit pod vodou paniku. Měl by také umět základy záchrany tonoucích.

2. Měl by umět dobře řídit automobil. A neměl by být úplně bezradný, když se auto porouchá. Musí umět vyměnit pneumatiku a poradit si se základními problémy motoru.

3. Měl by umět střílet z revolveru nebo pušky a umět zbraň po střelbě vyčistit.

4. Co se týče sebeobrany, člověk by se určitě měl umět postarat sám o sebe při potyčce. Nemusí se učit jujitsu – stačí mu staromódní box.

5. Měl by znát základy táboření, umět rozdělat oheň, nasekat dřevo a ovládat první pomoc.

6.  Měl by si umět sám uvařit si, a to nejen proto, že to jednou bude potřebovat, ale i proto, že vaření je jedním z krásných umění a zdrojem nekonečného potěšení. Měl by umět umíchat vejce, uvařit kávu, upéct steak, upravit salát, naporcovat kuře a příležitostně připravit jeden prvotřídní pokrm.  Není to zženštilé, není to nad jeho síly a nejlepší kuchaři jsou všichni muži.

7. Měl by umět používat šroubovák, pilu, kladivo a další běžné nářadí.

8. Měl by mít také krásný a výrazný rukopis. Ale většinu svého psaní, zvláště je-li to profesionál, který toho má hodně na práci, by měl být schopen psát na psacím stroji, rychlostí alespoň tři tisíce slov za hodinu.

9. Měl by dobře hrát alespoň jednu míčovou hru. Američan, který neumí házet a chytat míč, působí uboze a groteskně.

10. Měl by umět jezdit na kole.

11. Měl by také umět bruslit, plachtit na lodi a ucházejícím způsobem ovládat kánoi.

12. Měl by umět rybařit a hrát šachy.

13. Chůze je ušlechtilý, ale opomíjený sport. Američané se jednou za dlouhou dobu vydají na túru, ale málokdy chodí pěšky. Což je chyba.

14. Měl by toho hodně vědět o zvířatech a o tom, jak se o ně starat.

15. Měl by umět jezdit na koni.

16. Měl by se naučit tančit.

17. Měl by umět hrát alespoň jednu karetní hru.

18. Musí mít znalosti o tom, jak dávat spropitné přirozeně, spravedlivě, beze strachu a bez výčitek.

19. Pokud jde o alkohol, měl by poznat svou schopnost a držet se v jejích mezích; měl by vědět něco o různých druzích nápojů a o tom, které nápoje nemíchat a které naopak ano.

19. Pokud jde o sex, příroda to zjevně zamýšlela tak, abychom dělali mnoho chyb – v naději, že alespoň některé z nich dopadnou dobře…

20. Měl by znát základy hazardních her. Hazardní hry by však měl chápat podobně  jako pití – čím méně je člověk používá, tím lépe.

21. Výše než téměř jakýkoli jiný úspěch na seznamu je znalost hudby. Neexistuje důvod, proč by se každý mladý muž, který není absolutně hluchý, nemohl naučit hrát na jeden hudební nástroj natolik dobře, aby mu to bylo zdrojem sebe sama a snesitelným potěšením pro ostatní.

22. Civilizovaný člověk by měl umět číst. Schopnost číst, nebo spíše zvyk číst, je i mezi inteligentními lidmi velmi vzácná a je třeba se jí učit a udržovat ji.

23. Měl by znát alespoň jeden cizí jazyk. Francouzštinu nebo němčinu a nejlépe oba jazyky.

24. Měl by umět cestovat – bez povyku a stížností.

25. Mladý muž by se měl umět jasně a bez ostychu vyjadřovat před cizími lidmi.

26. Dospělý Američan se dokáže postavit na nohy, pronést přípitek, představit cizince, vyjádřit občanský protest, vyprášit proradného politika,

27. Mladý muž by měl ovládat spisovný jazyk a umět se srozumitelně vyjádřit na papíře.

28. Měl by  rozumět struktuře podnikání, investic a bank.

29. Každý vzdělaný člověk by měl být jako nezbytná součást svého vzdělání vhozen do kalných vod amerického průmyslu, aby poznal, jaké to je vydělávat si tvrdou prací denní mzdu.

30. Než dosáhne dvaadvaceti let, měl by něco dělat protože to chce sám a ne proto, že to po něm chtějí ostatní.

Zdroj: Konzervativní noviny

Vláda ODS se tak jako kdysi henleinovci bije za menšinu, alu tu nejbohatší

 Nejbohatším oligarchickým rodinám ministři "odpovědné" Fialovy vlády, která nenechá nikoho padnout, tolik nadělili jako SantaKlaus, děda Mráz a Ježíšek dohromady za tisíce a tisíce let. Fosilním a energo baronům bez rozdílu. Bankám bez rozdílu původu. Provozovatelům bytových lumpáren. Zahraničním supermarketům v Česku, ale i v sousedních zemích. Zbrojařům dodávajícím podporujícím ODS. Každý jeden z nich si poctivě odnesl z peněženek našich občanů v době krize ohromné balíky miliard za nadšeného výskotu a hýkání z ODS. 

Zaplatili jsme nejvyššími cenami a byli jsme potrestáni obludným poklesem výdajů na nehodné zřetele života v českém ráji. Došlo tedy na vědu a výzkum, došlo na školství i zdravotnictví, došlo na důchodce, došlo na zdravotně postižené. Reálné platy i přes fabulace premiéra i ministra financí dosáhnou dob minulých až někdy koncem desetiletí. 

Dluhy, co tady po odpovědné ODS zůstanou, budou splácet další a další generace. Odvaha postavit se po stranické linii OZE a zeleným technologiím v kontrastu neutuchající dotační podpory uhelných baronů a jaderné energetice bude konečná pro jakýkoli průmysl v budoucích Čechách, Moravě i Slezsku. 

Postavit a nejdráž umíme. Postavit nejpomaleji zvládáme. Mít nejvyšší ceny za elektřinu v EU pro firmy i občany nevadí, už jsme si to vyzkoušeli, už jsme zvyklí.

Hnutí ANO neslouží Rusku, jak se snaží vší silou vůle dokázat neúspěšná koalice SPOLU. Plně vládě nakloněný prezident poskakuje po republice jako kůzle s šedivými vousy. Koalice dělá vše, aby volič zapomněl na minulost vlády SPOLU, aby se plně nechal obludit dezinformacemi různých směrů a nenáviděl Babiše a ANO.

Zdroj: BL

České děti jsou i ve školách vydány na pospas mobilnímu zlu

 Na Slovensku je připravován zákon, podle něhož používání mobilních telefonů ve školách má být značně omezené nebo přímo zakázané. Jak lze už řadu let pozorovat, Slováci se sice v politice pohybují od zdi ke zdi, ale když jde o zdraví občanů, a zvláště dětí, dovedou jednat daleko rozumněji než  politici čeští. 

Dle vyjádření českého ministerstva školství nikdo nemá kompetence k zásahu ohledně používání mobilů v čase výuky. K čemu jinému se může dospět u kulatých stolů v Senátu a ve Sněmovně?

Vyslechl jsem o mobilech v českých školách nedávno na ČRo Plus diskusi dvou jakýchsi znalců. A nevěřil jsem svým uším, když jsem slyšel, co se ve školách děje. Jeden se přikláněl k názoru, že by během vyučování měly být chytré telefony vypnuty, zapínat by se měly jen o přestávkách. Druhý diskutér byl zásadně proti vypínání, tvrdil, že mobily jsou důležitým pomocníkem při vyučování. Nepochopil jsem ani jednoho. 

V současné době není již pochyb o tom, že jak fyzické, tak mentální zdraví dětí a mládeže se v poslední době značně zhoršuje. Je prokázáno, že zhoršení je přímo úměrné času stráveném na mobilních telefonech. Užívání mobilů dětmi je přímo spojené s nárůstem úzkosti, deprese, šikanování, se zhoršením výsledků ve standardizovaných testech, s nárůstem obezity a s rozkladem rodinných i sociálních vztahů.

Zpět na Slovensko!  Všechny skupiny ve slovenské společnosti – od politiků vládních i opozičních po organizace rodičů a učitelů – samy žádají o zrušení mobilů při školní výuce. Na Slovensku mají i mládežnický parlament (v ČR nikoli), a i ten jednoznačně žádal o omezení možnosti používat mobily ve školách.

České členství v Evropské unii je sice rozpačité, ale výhodné

Už 20 let je Česká republika členským státem Evropské unie. Pro většinu lidí je to dnes samozřejmost jako to, že slunce ráno vychází a večer zapadá. Když se vrátím o nějakých 40 let zpět, musím přiznat, že tenkrát při každodenním sledování rakouských televizních zpráv (Zeit im Bild) mě nikdy nenapadlo, že český premiér někdy bude ve skupině politiků EHS (dnes EU), kteří se na závěr úspěšných summitů nechávali zvěčnit pro světová media. 

Před 40 lety Rakousko ještě zdaleka nebylo členem EU, avšak měl jsem dojem, že Rakušané o Společenství vědí víc než ti, kteří v něm jsou. Vídeňská televize (ÖRF) byla také zdrojem informací o dění v Praze a Bratislavě. Rakouské kamery natáčely disidenty i jejich pronásledovatele. V listopadu 1989 proto například Václav Havel pro mne vůbec nebyl neznámou tváří. V 80. letech se vídeňská televize v mnohém značně lišila od pražské. Nechápal jsem časté zveřejňování korupčních a jiných afér rakouských vysokých politiků. To v socialistickém Československu možné nebylo, tady oficiálně bylo všechno správné a všichni politici bezúhonní. Nechápal jsem také dotěrnou reklamu, která doprovázela každý pořad televize a hloupě se opakovala. 

O státech sdružených v EHS se v československé veřejnosti toho moc nevědělo, Rudé právo, jehož články kopírovaly ostatní noviny, mělo jiné starosti. Televize ukázala ze Západu jen to horší, například demonstrace a stávky. Pražané tenkrát chtěli, aby se u nás žilo jako v Bavorsku a Rakousku, aby byly v obchodech banány, aby bylo možné za koruny koupit moderní automobil a aby se dalo se volně cestovat po světě. Ze Západu totiž k nám občas s naleštěným silným vozem nějaký turista či obchodník zavítal, pustil valuty a vyvolal nesplnitelné touhy. Na venkově, především v zemědělství, v 80. letech minulého století vládla spokojenost. Největší dřinu převzaly stroje, potravin bylo dost na stůl i do mrazáku, v garážích odpočívaly levné Moskviče. O cestování a povalování u moře venkov nestál, stačil mu tu a tam nákupní autobusový zájezd do Drážďan nebo Krakova. 

40 let se říkalo, "že komunistický režim musí rupnout," ale na to rupnutí prakticky nikdo nebyl připraven, ani disidenti, kteří jako neoficiální opozice jen chtěli lidskými právy vydírat zoufalou komunistickou vládu. Odstartoval to Gorbačov: 

Michail Gorbačov po svém zvolení do čela ÚV KSSS v roce 1985 věděl, v jakém úpadku, zásluhou lpění na stalinských velmocenských zvycích, je sovětské hospodářství. Krk komunistickému  zřízení SSSR zřejmě úplně podříznout nechtěl, chtěl ukončením příprav na "hvězdné války" do Východu naroubovat  něco dobrého ze Západu. Věděl také, že ekonomicky i politicky bloudící je nejen Sovětský svaz, ale i státy dobrovolně-povinně zapojené ve Varšavské smlouvě a v RVHP. Pustil tedy jejich komunistické vlády k vodě, ať se samy starají o své chlívečky.  

Evropské hospodářské společenství, které po odstranění obchodních problémů na státních hranicích  prosperovalo a mohlo v 80. letech už mezi sebe přijímat další státy. Průmysl EHS byl zásluhou imigrantů z Turecka, Balkánu a Afriky jakžtakž vyřešen, starosti dělaly potraviny. Důvodem nepokojů, revolucí a válek vždy v minulosti býval hlad. Dostatek zdravých potravin se jako sociální program šťastně stal hlavním pilířem EHS - a dodnes je pilířem EU. 

Zemědělství v původních zemích EHS bylo založeno na tradičních malých rodinných závodech, jejichž majitelé však už nechtěli pracovat téměř zadarmo, v porovnání s průmyslem, hledali si druhá dobře honorovaná zaměstnání a zemědělskou výrobu omezovali. Zachování zemědělské výroby a dostatku potravin mohly v EHS vyřešit jen dotace. Jednalo se v podstatě o sociální program, který měl životní úroveň zemědělských rodin přiblížit ostatním vrstvám a bránit v odchodu lidí z venkova. Tento způsob zemědělských dotací dostal ďábelskou tvář po roce 1989 a především po rozšíření EU v roce 2004, kdy původně sociální podporu začaly pobírat až tisíckrát větší postsocialistické zemědělské podniky české, slovenské a jiné, které ji nepotřebují. Přestože celkově výroba potravin, export a zásobování v zemích EU funguje dobře, je dotování zemědělství také jednou z příčin pomyslné opony spouštěné mezi starými a novými zeměmi EU.     

Bývalý komunistický ekonom je něco jako bývalý Afričan, RVHP má v krvi. Vizí komunistického ekonoma Klause patrně je držet Prahu v bezpečné vzdálenosti od Unie, abychom se nenakazili něčím jiným než sobectvím, rebelantstvím, nacionalismem a rozklíženou společnosti. Přibližně to, co hlásají Klaus, Zahradil, Babiš, Okamura a další populisté, požadují od našeho členství v EU už 20 let v Rusku putinovci. "Vstoupil jsem do KSČ, abych ji mohl rozbíjet zevnitř,"  po listopadu 1989 tvrdil při zahazování komunistické legitimace nejeden komunista. Totéž nepřímo i přímo naznačují o českém vstupu do EU klausovci a ostatní komunisté a vlastenci. Také zásluhou jejich nepřizpůsobivostí Česká republika promarnila mnoho let, kdy mohla být považována za spolehlivý a solidární stát a její slovo v EU bylo bráno vážně.

Jestliže ČR je v Bruselu jen do počtu, fotografovaní premiéři se ztrácejí mezi ostatními, doma  je přínos členství v EU značný. Nenajde se snad obec ve které nějaká stavba nebyla z větší části financována Evropskou unií. Železnice, silnice, školy, nemocnice, veřejné budovy a další stavby jsou stavěny za peníze z Bruselu. Bez peněz z EU by živořilo nejen výše zmíněné české zemědělství, ale i jiné nevýnosné podniky a organizace, pokud by nezanikly. Že obrovskou výhodou je bezcelní vývoz a dovoz zboží, musí přiznat i euroskeptici. Po vízových a celních kontrolách na hranicích se snad nikomu nestýská. Banánů je v obchodech dost a jsou levnější než brambory. Materiální výhody nejsou všechno, důležitý je pocit, že jsme součástí všestranně nejvyspělejší unie světa.

Německá jízdenka zlepšila městský socializmus

Již rok je v Německu k dispozici jízdenka za cenu 49 eur/rok: celostátní platná jízdenka na veškerou místní a regionální hromadnou dopravu. Je  všeobecně oslavována jako úspěch. Podle Svazu dopravních podniků (VDV). systémy – nyní má měsíčně v průměru 11,2 milionu přihlášených lidí. Celkově asi každý čtvrtý člověk vyzkoušel Deutschlandticket alespoň jednou v prvním roce. Odezva je převážně pozitivní.

"Jízdenka za 49 eur na rok – to je to nejlepší, co ministr dopravy Volker Wissing během svého působení v úřadu zatím dosáhl,“ říká odbornice Greenpeace na mobilitu Marissa Reisererová. "V MHD se opět výrazně zvýšil počet cestujících. Spousta lidí začala znovu využívat autobusy a vlaky. A to je skvělé a pro životní prostředí neuvěřitelně důležité."

Přichází vážná kritika ze strany organizace na ochranu životního prostředí s německým sídlem v Hamburku. „Nemůže být nadále, aby skutečně dobrá nabídka dopravy byla jen pro lidi ve velkých městech a všichni ostatní na tom prohrávali." Lidem ve venkovských oblastech se jízdenka za 49 eur nevyplatí, protože jejich bydliště nejsou napojeno na veřejnou dopravu nebo autobusy či vlaky prostě jezdí jen sporadicky.