Oficiálně deklarovaným cílem kuponové privatizace bylo „rozdělení
privatizovaného majetku občanům“. Investiční společnosti a privatizační fondy,
kterým „kuponové knížky“ svěřili
jednotliví občané (držitelé investičních kuponů, zkr. Dik), měly však pozici
výrazně zvýhodněnou.
Jednak seznámení se s privatizovaným majetkem bylo jejich pracovní
náplní (a obvykle dobře placenou) a informací tedy měly mnohonásobně víc, navíc
opět v rámci svých pracovních povinností absolvovali různá školení i
odborné přednášky od specializovaných právníků. Přitom již čerpali někdy dost
značné prostředky z firem, jejichž část nakoupili (a seděli v jejich
statutárních orgánech), pouze z titulu „zástupců vlastníků“. Získávali tedy „rentu“ na jejíž tvorbě obvykle neměli
nejmenší zásluhu.
V té úzké výseči kuponové privatizace, kterou jsem jako aktivní
účastník během cca dvou let poznal, jsem se seznámil s několika desítkami
„zástupců a představitelů“ či
zaměstnanců investičních společností a fondů, ale také s dalšími investory,
jejich přáteli a příbuznými, kteří byli v této „privatizační vlně“
úspěšní.
Naprostá převaha těchto mých kolegů a známých byli lidé, kteří „v tom
uměli chodit“. Lidé, kteří již měli (z mého hlediska) značné majetky, rozsáhlé
konexe na těch důležitých místech – zejména v bankách a relevantních
ministerstvech- lidé, kteří v předlistopadové minulosti působili v zahraničí, vysocí
úředníci, ředitelé firem a jejich náměstci, vedoucí velkých obchodů, hotelů a
restaurací, někdejší straničtí funkcionáři, významní či úspěšní sportovci,
herci, a nezřídka také jejich synové a dcery, či další členové bohatých a
úspěšných rodin.
Tzv. „prostí občané“ se
v té výseči kuponové privatizace, kterou jsem znal, nevyskytovali. Takže
jsem nezaznamenal, že by z participace na privatizovaném majetku měli nějaký
efekt tito lidé, ale tak, jak bývá obvyklé, především ti „snaživí“ příslušníci
dřívějších elit. Zdroj: Poctivou prací k
zbohatnutí.
Žádné komentáře:
Okomentovat