Opravdových úředníků, o nichž se vždycky říká, že jich je moc, tedy lidí pracujících na různých úřadech a ministerstvech, je v Praze zhruba 80 tisíc. To není na první pohled moc, když si ale uvědomíme, že celou Evropskou unii, všechny její agendy po celé Evropě úřednicky „provozuje“ 60 tisíc úředníků, zdá se tento počet u země s jedenácti miliony obyvatel (ke konci minulého roku se uvádí 10,9 mil.) přece jen dost vysoký.
Ale nakonec podstatný je výkon, což v tomto případě znamená rychlost, plynulost a vstřícnost vyřizování potřebného, ne až tolik absolutní počet úředníků. Kdyby státní správa šlapala uživatelsky příjemně a snadno, nikdo by se ani na počet lidí v úřadech neptal. A nikdo by si ani nevšiml, kolik jich v úřadech je.
To je vlastně jádro problému úřednické a veřejné agendy v Česku: začíná se u čísel, končí se u lidí, nikoli naopak. Projektuje se, přidává a škrtá na papíře, aniž by si někdo nutně představoval, jak to bude prakticky fungovat. Výkazy v rozpočtech jsou magnetickým centrem české politiky. Praxe jakýsi otravný doplněk.
Český stát (výdaje veřejného sektor) ročně spotřebuje necelých 45 % HDP, což je zhruba průměr EU. Daleko robustnější stát, který vydá až 58 % všeho bohatství, co se v zemi vytváří, mají například ve Francii. Dříve se tomu říkalo státní monopolní kapitalismus, dnes přebujelý sociální stát. Dvacet let se mluví o tom, že tento stát je v dnešním světě mrtev, a dvacet let je v celé Evropě znovu oživován a resuscitován. Česko nevyjímaje. Ze sociálního státu se postupně stala jeho nová verze – lidskoprávně nárokový stát
Česká politika a s ní celá společnost si nejprve musí udělat jasno, jak velký by místní sociální stát měl být, jaké nároky má nově naplňovat, teprve potom hledat peníze, přesouvat je v systému nebo začít škrtat. Převládající populistický duch české politické krajiny, kterému se obtížně brání i dnešní vládní strany slibující původně „normální hodnotovou politiku“ a v níž se nakonec má každému splnit skoro všechno, dává tušit, že místo boje o efektivitu čísel půjde o další skluz směrem ke státu jako nejsilnější a nejsoucitnější korporaci ve společnosti.
Tendence k většímu a silnějšímu státu jsou tu jasně viditelné, a nejsou to jen vize vychytralých populistických politiků hrajících si s náladami lidu, nýbrž, jak se z volebních preferencí zdá, skutečně ta nejvroucnější přání velké většiny občanů. Štíhlý, efektivní a výkonný stát zemřel
Žádné komentáře:
Okomentovat