Při čtení článku o zemědělství od jakéhosi Viléma Baráka, ve středečních Lidových novinách, mne nejdříve napadl výrok svérázného herce a filozofa Jana Wericha o tom, že nad jistým typem lidí nelze zvítězit, nesmí se však přestat s nimi bojovat. Bojuji, když podle dlouholetých zkušeností vím, že konečným vítězem každé bitvy musí být Praha a bílé límečky.
"Tato naprosto marginální a současně privilegovaná společenská skupina, má sílu k vydírání," píše jistý typ, který na otázku minstra zemědělství: „Co byste jedl, nebýt zemědělců?“ odpovídá slovy dítěte předškolního věku: "To, co koupím v supermarketu."
"Evropští dezoláti demonstrují proti ukrajinskému obilí," pokračuje pisatel v urážkách všech zemědělců. Vrcholem autorovy klasické pražské propagandy je věta: "Naši i unijní zemědělci radostně naskočili na vlnu zdražování a šroubovali ceny, co to šlo." Tato věta svědčí o autorově naprosté neznalosti potravinového trhu. Kdo pracoval 70 let v zemědělství, ví, že zemědělec nikdy nemohl diktovat ceny, vždy musel počkat na to, co mu odběratel dá.
Dál se článkem s dávkou nesmyslných lží nehodlám zabývat. V duchu mě posedlo přání, aby se vrátily válečné poměry, jaké byly za protektorátu, kdy se českým zemědělcům a českému venkovu dařilo nejlépe v historii, někdy lépe než lidem ve městech. To zřejmě byl pádný důvod k poválečnému uvěznění ministra zemědělství Adolfa Hrubého a dalších členů vlády.
Jeden nikdy neví, co se může v nenápadné války na východě vyklubat. Bylo by však zajímavé sledovat Baráka s potravinovými lístky v supermarketu.
Žádné komentáře:
Okomentovat