Tak
jsem se na konci roku upřímně zasmál, když jsem dostal oznámení, že od 1. ledna
budu mít důchod vyšší o 45 korun. To je silvestr. Smích mě neopustil ani po
přečtení zprávy, že všem politikům se zvyšují mzdy o 5 procent. Nezapomnělo se
ani na ministry současné Rusnokovy vlády, kteří po půlroční práci budou při
nuceném odchodu odškodněni částkou 180.000 korun. Každý z nich. Po 150.000 Kč k vánocům také mj. dostali
šéfové Českých drah. Zdražení jízdného a propuštění pár set zaměstnanců na
konci roku se jim vyplatilo. Zisk si mohli rozdělit.
Kritizují
nás cizinci, že se pořád mračíme, že nám chybí úsměv a dobrá nálada. Asi mají
pravdu. Lidi jsou nějak moc nervosní, při každé maličkosti mají krev v očích.
Všechno nějak zhrublo. Nezbývá pak než se smát tomu, jak je občan okrádán. Na
prvním místě státem. Když se krade nahoře, proč by se nemohlo dole?
Bývaly
doby, kdy jsem neměl rád uniformy. Bylo to asi tím, že jich všude bylo plno.
Dnes mi ty uniformy nějak chybí. Hlavně čepice k uniformám. Železničáři už
nemají čepice, policisté jen když se jim chce, vojáka člověk vidí jednou za
rok.
Uniforma to dřív bývala chlouba. Znal jsem
železničáře, kterému nesměli tykat ani jeho spolužáci. "Když mám na sobě
uniformu, tak mi netykejte!" říkával. Takový lesník nebo rybář z povolání
se dřív neodvážil jít v civilu ani do nejobyčejnější hospody, natož na ples
nebo jinou společenskou událost. Podle uniformy se poznalo, že přišel někdo,
kdo má elitní povolání. Každé nádraží a nádražní restaurace se dřív jen modraly
železničářskými uniformami. Kde byla vojenská posádka, tam nezbytnou barvou na
ulicích a v hospodách byla barva khaki.
V
dobách Rakouska-Uherska i za 1. čs. republiky si důstojníci, četníci a obecní
strážníci museli uniformy pořizovat na
svůj náklad. Zato v době socializmu vojáci z povolání fasovali snad každý rok
novou uniformu. Podobně další profese. Takže civilní obleky si důstojníci ani
nemuseli pořizovat a plat, který sice nebyl mimořádný, mohli vesele propíjet.
Najedli se téměř zdarma v kasárnách, bydlení měli za nějaký symbolický korunový
nájem.
Několik takových žíznivých vojáků z povolání
jsem poznal v době základní služby.
Chlastali po službě, ve službě i před službou. Jak to právě vyšlo. Zpravidla už
od deváté dopoledne se začínali scházet v hotelu Zlatá loď v Týně nad Vltavou.
To byli, co měli po noční službě, kterou prospali. Málokdy tam chyběl
proviantní náčelník. Ten jezdil každý den nakupovat potraviny. Dál se obyčejně
nedostal než do Lodě. Proto bral sebou kuchaře, který vše obstaral a pak
několik hodin s řidičem V3S čekali na svého velitele vozu, až uhasí žízeň.
Objevil se v kasárnách až po obědě a zalezl do své kanceláře. Jezdil do služby na motorce - ráno 40 km tam a odpoledne 40 zpátky. K bráně, kde měl
motorku, to bylo tak asi 50 m, se většinou odbatolil bez většího úrazu.
Dnes
(30.12.) kolem poledne jsem se podíval na náměstí a ochutnal punč. Ani bych ho
pít nemusel, protože v tom bezvětrném slunečném počasí byl vzduch nasáklý
výpary alkoholu, až to bylo protivné. Stánek snad na každých 20 m. Člověk musí
žasnout, jak nenápadně i ti nejzarytější čeští vlastenci přejímají germánské
zvyky. Shodou okolností jsem tam potkal jednoho takového čichače - soukromého
zemědělce. Ten mě tedy vytočil víc než ten punč. Sám v 73 letech hospodaří,
krmí na stovku angusů (černý skot). Prý je to jeho hobby. A ještě stačí
sledovat politiku.
Zahradníček Josef
Žádné komentáře:
Okomentovat