Jsem prý člověk z pravěku.

Po vyslechnutí nebo přečtení vzpomínek některých pětadvacetiletých pamětníků z řad novinářů musím jen s úsměvem nevěřícně kroutit hlavou a mít sám k sobě úctu, že jsem tu předlistopadovou dobu vůbec přežil.  Ono v podstatě těmto znalcům života nejde o nic jiného než o vyburcování sebevědomí svého a svých vrstevníků a hledět na minulost a starší generaci s patra.

Jídelní lístek.

Není problémem najít pár pamětníků,  pár starých novin a fotografií, vybrat a napsat, co se nejlépe hodí. Tak se potom čtenář dozví například takovou hrůzu, že před čtyřiceti léty byly jídelní lístky v restauracích psány psacími stroji s průklepem přes kopíráky. Chybí, že tenkrát byla na okrese jediná tiskárna. Na vyřízení tisku se čekalo několik měsíců. Myslím, že ani dnes bych si nevšiml, čím je jídelní lístek napsán.

Na rozdíl od toho neznámého autora článku si myslím, že rozdělení restaurací na čtyři cenové skupiny byla dobrá věc Nebyl to socialistický vynález, restaurace byly podle úrovně vybavení a služeb tak rozděleny už za monarchie. Když před čtyřiceti lety měl člověk v kapse desetikorunu, tak věděl, že nemůže na guláš s knedlíkem a dvěma pivy jít do druhé cenové skupiny, ale do třetí. V současnosti se stokorunou v kapse narazíte u dveří neznámé restaurace na perfektně tištěný jídelní lístek, na kterém guláš stojí  sedmdesát korun a pivo pětadvacet. Myslíte, že vám stokoruna stačí a jdete dovnitř.  Nestačí. Jedná se asi o tak reální podnik, takový jako kdysi zakládal Haškův nebožtík Mestek. Jemu stačilo překvapit návštěvníka tím, že ho vyhodil zadním vchodem. V naší restauraci váš čeká překvapení při placení, kdy se dozvíte, že cena knedlíků 5 Kč za ks není v ceně guláše a že k celkové ceně ještě bude připočteno DPH. Nejsou cenové skupiny, zato všude vám do ucha řve rádoby hudba.

Minulý týden brzy ráno jsem čekal na vlak a přemýšlel, jaký je ta dráha teď pokrok. Před padesáti lety jsem asi ve stejnou dobu jezdil do práce vlakem taženým parní lokomotivou. To bývalo všude na nádraží kouře, páry a pachu. Dneska přijede elektrický vlak, žádný kouř, samy se otevřou dveře a můžete nastoupit a hledat místo k sednutí. Sotva usednete začne to ve vlaku vrčet, upředu pískat, vzadu pískat a najednou je ticho, zhasne i světlo. A nejede to.

 "Jsme bez proudu," kdysi oznamovali cestujícím tramvajáci a trolejbusáci. Dnes neoznamuje nikdo nic, jen nějaký muž v bílé košili s krátkými rukávy probíhá vlakem sem a tam. Patrně hledá dveře, které se špatně zavřely. Je to pokrok, jsme zase dál o krok. Po deseti minutách konečně se rozsvítí světla a jedeme. Jedeme pomalu a kola klepají tak jako kdysi klepávaly u starých dřevěných vagónů, co pamatovaly tatíčka Masaryka. Čas této jízdy je o 15 minut delší než podle jízdního řádu v roce 1937. Nevadí, důležité je říkat a psát, že všechno staré je špatné.

Dostal jsem se při psaní k železnici, což jsem vůbec nechtěl. Na ceny jídel a na bufety před padesáti léty se dostanu snad příště. Ten vlak byl tenkrát čtrnáctkrát levnější než dnes.

Zahradníček Josef