Likvidace národního majetku po roce 1990.

Po roce 1990 Československo mohlo využít hustou síť výrobních podniků, které dohromady uváděly na trh velké množství zboží. Toto zboží předtím šlo zásluhou různých administrativních opatření převážně na domácí trh, část na trhy východní a trhy třetích zemí. Obchodní vazby se západní Evropou byly slabé.

Za této situace se dalo očekávat, že zavedení volné směnitelnosti koruny za západní měny může vést k nedostatku deviz. Ne proto, že by nebylo co vyvážet, ale proto, že jsme neměli místa na západních trzích. Přirozenou reakcí měla nadále být orientace na domácí trh a udržení hospodářské soběstačnosti. Místo toho přišla Klausova proexportní orientace za každou cenu a úplná otevřenost ekonomiky.

Tím jsme se vydali na cestu obvyklou u kolonií, kde slabá ekonomika musí strpět rozdíl mezi směnným kurzem své měny a kurzem parity kupní síly a vyrovnávat bilanci zahraničního obchodu tím, že lacino vyváží větší hodnoty, než draho dováží. To je podstatou toho, o čem se mluví jako o vykořisťování kolonií.

V českém případě ovšem nešlo o neschopnost produkovat, jako je tomu u klasických kolonií, ale o nemožnost uplatnit se jako rovný partner na západních trzích. Následky za této nevhodné orientace na export byly a jsou katastrofální. Způsobil to hlavně diletantsky nastavený směnný kurs.

Bilance zahraničního obchodu byla negativní, přestože jsme vyváželi větší hodnoty, než dováželi. Devizové zásoby rostly. Bylo to způsobeno tím, že koruna byla proti marce i dolaru podhodnocena asi na třetinu a podhodnoceny byly i ceny akcií a tak bylo pro zahraničí úžasně  výhodné zmocňovat se českého národního majetku a likvidovat české podniky, aby nemohly jiným zemím konkurovat.

V roce 1996 už se o chybách ekonomů vědělo. Mimo ztráty národního majetku - prakticky bez náhrady - byl vývoz dvakrát tak velký než dovoz. Šlo o objemy tisíců miliard korun, o mnohonásobky ročního rozpočtu celé republiky.

Toto je, spolu s rezignací na hospodářskou soběstačnost, příčina, proč naše republika stále zaostává za vyspělými evropskými státy, mezi kterými byla už od dob rakousko-uherské monarchie. Je trapné, že lidé, kteří tomu zabránili, jsou dodnes označováni za ekonomy. (jk)