Čeští novináři se radují z české ubohosti.

Je to taková stará tradice, že český národ se vždy vymezovali vůči něčemu a někomu. To bylo slávy, že se zbavil "rakouského útlaku." Ve skutečnosti byl oslavován konec války, přičemž začalo rozkrádání a ničení všeho, co vytvořilo demokratický systém monarchie, hlavně zemědělský majetek.

 Po roce 1918, když náčelníkem československého generálního štábu se stal francouzský generál, jsme vůbec nebyli suverénním státem, jak Masaryk rád poučoval. Vždyť Benešova zahraniční politika byla vedená představou, že jsme "miláčky štěstěny", jejímž sluncem je politika francouzská. Už tehdy začalo šilhání po  Moskvě.

  "Trauma Bílé hory" českému národu vydrželo až do současnosti. Přidali se k tomu hesla jako pryč od Vídně, pryč od Vatikánu a pryč od šlechty. Ďurišovy poválečné dekrety v roce 1945 zmiňovaly Bílou horu přímo v úvodní preambuli, jimiž byla přidělována půda novým vlastníkům. Národní ideologií se stala "láska" k mohutnému východnímu sousedovi a viníkem našich neúspěchů se stal buržoazní západ.

Po roce 1989, po krátké euforii a nadšení z našeho návratu do Evropy, se trvalou příčinou všech českých potíží údajně stala Evropská unie. Dokonce i vzdělaní lidé dnes tvrdí, že RVHP a EU jedno jest. Až na maličkost: V RVHP rozhodoval Kreml, ostatní se museli podřídit, v EU rozhoduje většina států, menšina se musí podřídit.

 Podle národovců Klausových, Filipových a Bobošíkové  je příčinou všech našich potíží Brusel. Prý by stačilo, kdyby ČR získala zpět svoji suverenitu, vystoupila z EU, volně obchodovala s Evropou a s celým světem a lidé se automaticky budou velmi dobře mít. Jedinou zemí, která za 63 let z evropského společenství vystoupila bylo Grónsko, když chtělo získat od Dánska autonomii.

Rakušané vstupovali do EU v roce 1995, přičemž věděli, do čeho jdou. Byli dlouho samostatným státem, ale od vzniku EHS denně byli informováni, co se na západ od nich děje. Občan Československa zásluhou komunistů nevěděl do roku 1989 o EU prakticky nic a zásluhou demagogů z pražských medií po roce 1989 také nic. Obyvatelé ČR chtěli cestovat a mít naleštěná auta jako lidé ve starých státech EU, proto odhlasovali vstup do EU. Problémem vztahu ČR s EU je hlavně Praha, která se kvůli bruselským předpisům cítí omezována v pocitu české nadřazenosti.

Je dnes běžné, že dotace určené k povznesení ekonomicky slabých venkovských oblastí získají Praha a bohatá města na stavby cyklostezek, na výstavbu golfových hřišť či aqvaparků.  Když se k tomu připočte to, co stačí úředníci zbytečně utratit a ukrást, nelze se divit, že na místo určení toho mnoho nedojde. Nu a pak vznikají zde kopy dalších blábolů dokazujících, jak bychom se mohli mít dobře, kdyby nebylo Bruselu.

Od roku 2004 jsme členy Evropské unie. Ale pražští novináři v podstatě používají termíny MY (jako Českárepublika) a ONI (jako EU, nebo zbytek Evropy). Pořád  v hromadách bruselských návrhů hledají chybičky, aby je zveličili, rozmazali a podpořili  jimi protievropské nálady národovců a komunistů. Jak může vypadat spolupráce v aparátu Evropské unie, když naši kvótu v EP obsadili odpůrci myšlenky evropské integrace? Trpí tím všichni občané ČR, hlavně ti, kteří se cítí být víc Evropany než Čechy. A to nejsou vyjmenované podvody, korupce a krádež evropských dotací. Česká republika jen dokazuje, že je vyvrhel Evropy, že ve skutečnosti patří na východ.

Pokud prezident Zeman myslel vážně federalizaci EU po vzoru USA a volby do EP za účasti jen evropských stran, měl by využít všech svých schopností a svého a zavřít ústa českým prospěchářům a sabotérům, jimž se nejedná o nic jiného než o dobře placené místo ve Strasburgu nebo Bruselu.  (Jiří Krž, 28.3.2014)