V jednom ze svých oproslulých normalizačních projevů Gustáv Husák
oznámil, že přejíždění hranic musí skončit, protože hranice socialistického
státu musí být pevná. Nebylo podstatné, jestli se tím chtěl zavděčit Brežněvovi
a jeho armádě usazené v Československu, nebo chtěl posílit své pozice ve
státě, výsledkem byly nové zákazy
výjezdu za hranice a tuny ostnatého drátu nataženého na rozšířeném hraničním
pásmu.
Po dobu 40
let, od února 1948 do listopadu 1989, cestování do zahraničí
nebylo snadné. Dokonce nebylo snadné cestování ani do okolních, tzv. pro
cestování povolených okolních spřátelených zemí. Směrem na západ či na jih nebo
dál na sever se však bez výjezdní doložky a samozřejmě i víz nesmělo.
Nesmělo se
individuálně cestovat ani do SSSR. Tam většinou směřovaly hromadné
"družební" zájezdy podnikové, organizované nějakou okresní či
krajskou organizací, zpravidla pobočkou Svazu československo-sovětského
přátelství. Lidé (pracující) tam cestovali z jednoho prostého důvodu: Bylo to téměř zadarmo.
Dostat
výjezdní doložku do západních zemí bylo pro tzv. neprivilegované
prakticky nemožné. Těm zbýval jen stesk po světě. A tedy i po změně,
protože touha po změně s touhou po světě úzce souvisela.
Ti, kdo ještě na sklonku 80. let za tento stav věcí
odpovídali, dnes vykládají, že se připravovali změny. Prý někdy od
roku 1990 už s tím neměl být takový problém. Člověk neznalý věcí může uvěřit, že svoboda cestování je nápad komunistů, který jim byl v listopadu 1989 ukraden. (Čermák)
Žádné komentáře:
Okomentovat