Jak přiznal francouzský prezident Emmanuel Macron ve svém posledním projevu, pokud se Evropská unie nepřizpůsobí, nemusí přežít. EU je podle jeho slov „smrtelná“. Toto zjištění vyvolává v Evropě hluboké obavy, ne-li přímo strach. A právě tento strach formuje špatná rozhodnutí, která evropské země a EU v současnosti činí. Přístup Evropy k ruské invazi na Ukrajinu? Když je Ukrajina v nevýhodě nebo se zdá, že je na pokraji prohry, evropské vlády mají větší sklon jí pomoci. Když se však Ukrajině daří, v Evropě narůstá strach z porážky Ruska a z rizika, že to povede k jadernému Armageddonu nebo implozi Ruska. Tento strach způsobil, že vojenská pomoc je příliš malá a příliš pozdní. Prodlužuje to válku a stojí to nespočet životů.
Strach do značné míry vysvětluje i přístup Evropy k severní Africe a Blízkému východu. V případě zemí v jižním Středomoří a Africe se strach rovná úplné rezignaci na zahraniční politiku. Evropa je z těchto zemí doslova vyděšená. Stárnoucí evropská populace by měla vést k racionální a na vlastních zájmech založené debatě o podpoře legální migrace, ale místo toho strach vysvětluje současný boj o neetické dohody, které zemím v regionu vyplácejí peníze výměnou za jejich sliby zastavit migraci do Evropy. Nedávné dohody EU s režimy v Tunisku, Egyptě, Mauritánii a Libanonu jsou toho důkazem.
Afričtí představitelé jsou již dávno unaveni poučováním a arogancí západních demokracií a raději spolupracují s Ruskem a Čínou.
Za evropskými řečmi o spravedlnosti a čestnosti se navíc vždy skrývají hrubé materiální zájmy. Posedlost zastavením migrace při vyjednávání nekalých obchodních dohod a dohod o těžbě přírodních zdrojů není nová. A s každou krizí se potvrzuje evropské sobectví a dvojí metr: stačí si vzpomenout na to, jak Západ během pandemie plýtval vakcínami, nebo na to, že do Afriky směřují značně nedostatečné finanční prostředky na ochranu klimatu.
V minulosti však alespoň existovala ambice uplatňovat vliv a pomáhat kontinentu prostřednictvím zahraniční a rozvojové politiky, i když byla nedostatečná a nedůsledná. Nyní se politika omezuje na hrubý transakcionalismus. Přístup „peníze za (ne)migranty“ není zahraniční politikou. Je to abdikace na zahraniční politiku.
Ještě markantnější je strach z Blízkého východu, a to zejména z izraelsko-palestinského konfliktu. Žádný jednotlivý důvod nevysvětluje, proč se evropské vlády rozhodly nevyvíjet na Izrael vliv, ačkoli ho potenciálně mají dostatek. EU je dlouhodobě významným obchodním partnerem Izraele a Německo je po USA největším vojenským dodavatelem Izraele. EU je také největším dárcem pomoci Palestincům. Přesto nikdy nedošlo k sebemenšímu náznaku využití těchto pák. Opět se objevuje strach. V tomto případě hraje velkou roli strach z obvinění z antisemitismu od Izraele. Tato obvinění byla nyní v mnoha případech překroucena a rozšířena na jakoukoli kritiku Izraele nebo projevy antisionismu.
Strach je základem přetrvávajících rozporů v Evropě v souvislosti s válkou v Gaze, přičemž některé země, jako například Německo, jsou ze zřejmých historických důvodů na taková obvinění citlivější než jiné. Obecně to vysvětluje neschopnost zpochybnit bezpodmínečnou podporu Izraele bez ohledu na to, co dělá současná izraelská vláda. Je všeobecně známo a uznáváno, že izraelská válka v Gaze způsobila lidskou katastrofu. Nikde však není ani náznak toho, že by Evropa proti tomu něco podnikla, kromě bezvýznamných slov.
Žádné komentáře:
Okomentovat