V poválečných 45 letech jsme v Československu slavili 9. května Den osvobození sovětskou armádou. Školní mládež se učila a sdělovací prostředky to 45 let neúnavně opakovaly, že 9. května 1945 sovětské tanky přijely z Berlína do Prahy a nekompromisním zásahem, bez ohledu na své obětí, zničily a vyhnaly německé vojáky. Osvoboditelé pak byli zasypáni šeříky. Objektivní pamětníci se v tehdejší prosovětské euforii neodvažovali říci, že to bylo jinak, a tak raději mlčeli.
Po roce 1990 jsme oslavu osvobození změnili na oslavu konce 2. světové války, který se všude v Evropě, mimo komunistického východního bloku, slavil 8. května. Po Hitlerově smrti 30. dubna 1945 většinou v Německu už nebyl valný zájem dál bojovat. Sovětské tanky mohly do Prahy přijet nejméně o 3 dny dříve, Stalin si však chtěl vítězství ve světové válce vychutnat, nechal tedy Prahu povstat, krvácet a čekat. Oficiální ukončení války v Evropě, kapitulace nacistické Třetí říše, bylo dohodnuto na půlnoc ze 7. na 8. května 1945. Válka skončila, i když Stalin sovětským zástupcům přikázal změnit termín konce války o den později, až na 9. května 1945.
Organizátorům pražského povstání včele s benešovcem Pražákem a komunistou Smrkovským nestačilo krveprolití v Praze, ale prostřednictvím pražského rozhlasu vyprovokovali lidi na venkově k přepadání, zabíjení a okrádání odcházejících německých vojáků. To samozřejmě pro revolucionáře často skončilo tragicky. Po příjezdu sovětských tanků do Prahy dění v Čechách nadále řídil pražský rozhlas, který doporučoval všude vřele vítat sovětské osvoboditele. Ti se však museli zastavit na demarkační čáře Karlovy Vary, Rokycany, Písek, České Budějovice, Dolní Dvořiště. Od Putimi na západ stála armáda americká. Šumava a Plzeň přestaly být v americké zóně v listopadu 1945, kdy náhle se z Československa stáhly armáda sovětská i americká. Svou roli při odchodu armád z Československa možná sehrály atomovky nad Hirošinou a Nagasaki. Sověti i bez armády zásluhou početně značně posílené komunistické strany (KSČ) a zásluhou komunistického smýšlení velké části českého obyvatelstva mohli se v Praze postupně ujmout dohledu nad dalším vývojem Československa. Měli k tomu také staré požehnání z Teheránské konference konané 28.11.1943 až 1.12.1943.
V Teheránu byl v listopadu 1943 položen základ poválečného rozdělení Evropy. Čtyřdenní setkání bylo ve znamení Stalinových úskoků. Podařilo se mu pod záminkou, že na něj byl pokus spáchat atentát, oddaloval jednání, přitom zařídil odposlech rozhovorů Roosevelta s Churchillem.
Stalin nevylučoval možnost spojeneckého vylodění na západě Evropy, ale odmítal vstup západních spojenců na Balkán a do východní Evropy, v té době již plánoval právě v tomto prostoru vytvořit své pásmo satelitních komunistických zemí. Roosevelt souhlasil, Churchill měl výhrady. Důležitým bodem jednání se stala polská otázka, kde Stalin bezpodmínečně požadoval pro sebe východní část Polska (tzv. Kresy), území, které získal podle paktu s nacistickým Německem v roce 1939. Roosevelt i Churchill mu vyhověli a bylo dohodnuto, že Polsko jako kompenzaci získá na západě území Německa až po linii Odra–Nisa.
Velká trojka ve složení Stalin–Roosevelt–Churchill se během války znovu setkala už jen jednou, v únoru 1945 na konferenci na Jaltě. Nedlouho poté (12.4.1945) Roosevelt zemřel a na následující konferenci v Postupimi v létě 1945 už USA zastupoval Harry Truman. Churchill do Postupimi jel v očekávání výsledků britských voleb, které překvapivě prohrál, takže na závěr konference už jej nahradil nově jmenovaný premiér Clement Attlee.
Po téměř osmi desetiletích se dokážou lidé v České republice přít o to, jestli v květnu 1945 bylo české území sovětskou armádou osvobozeno nebo ukořistěno. Samá voda. Není možné se zbavit dojmu, že pražské povstání zorganizovali sověti jako krvavé divadlo, které měla triumfálně ukončit Rudá armáda a vyhlásit tak Stalina jako hlavního vítěze celé 2. světové války. O tom, kdo obsadí a po válce bude ovládat české a slovenské území, zřejmě mnohem více než tanky a pušky na frontách rozhodla Teheránská konference v listopadu 1943. Tak jako v Mnichově: "Rozhodlo se o nás a bez nás."
Žádné komentáře:
Okomentovat