České členství v Evropské unii je sice rozpačité, ale výhodné

Už 20 let je Česká republika členským státem Evropské unie. Pro většinu lidí je to dnes samozřejmost jako to, že slunce ráno vychází a večer zapadá. Když se vrátím o nějakých 40 let zpět, musím přiznat, že tenkrát při každodenním sledování rakouských televizních zpráv (Zeit im Bild) mě nikdy nenapadlo, že český premiér někdy bude ve skupině politiků EHS (dnes EU), kteří se na závěr úspěšných summitů nechávali zvěčnit pro světová media. 

Před 40 lety Rakousko ještě zdaleka nebylo členem EU, avšak měl jsem dojem, že Rakušané o Společenství vědí víc než ti, kteří v něm jsou. Vídeňská televize (ÖRF) byla také zdrojem informací o dění v Praze a Bratislavě. Rakouské kamery natáčely disidenty i jejich pronásledovatele. V listopadu 1989 proto například Václav Havel pro mne vůbec nebyl neznámou tváří. V 80. letech se vídeňská televize v mnohém značně lišila od pražské. Nechápal jsem časté zveřejňování korupčních a jiných afér rakouských vysokých politiků. To v socialistickém Československu možné nebylo, tady oficiálně bylo všechno správné a všichni politici bezúhonní. Nechápal jsem také dotěrnou reklamu, která doprovázela každý pořad televize a hloupě se opakovala. 

O státech sdružených v EHS se v československé veřejnosti toho moc nevědělo, Rudé právo, jehož články kopírovaly ostatní noviny, mělo jiné starosti. Televize ukázala ze Západu jen to horší, například demonstrace a stávky. Pražané tenkrát chtěli, aby se u nás žilo jako v Bavorsku a Rakousku, aby byly v obchodech banány, aby bylo možné za koruny koupit moderní automobil a aby se dalo se volně cestovat po světě. Ze Západu totiž k nám občas s naleštěným silným vozem nějaký turista či obchodník zavítal, pustil valuty a vyvolal nesplnitelné touhy. Na venkově, především v zemědělství, v 80. letech minulého století vládla spokojenost. Největší dřinu převzaly stroje, potravin bylo dost na stůl i do mrazáku, v garážích odpočívaly levné Moskviče. O cestování a povalování u moře venkov nestál, stačil mu tu a tam nákupní autobusový zájezd do Drážďan nebo Krakova. 

40 let se říkalo, "že komunistický režim musí rupnout," ale na to rupnutí prakticky nikdo nebyl připraven, ani disidenti, kteří jako neoficiální opozice jen chtěli lidskými právy vydírat zoufalou komunistickou vládu. Odstartoval to Gorbačov: 

Michail Gorbačov po svém zvolení do čela ÚV KSSS v roce 1985 věděl, v jakém úpadku, zásluhou lpění na stalinských velmocenských zvycích, je sovětské hospodářství. Krk komunistickému  zřízení SSSR zřejmě úplně podříznout nechtěl, chtěl ukončením příprav na "hvězdné války" do Východu naroubovat  něco dobrého ze Západu. Věděl také, že ekonomicky i politicky bloudící je nejen Sovětský svaz, ale i státy dobrovolně-povinně zapojené ve Varšavské smlouvě a v RVHP. Pustil tedy jejich komunistické vlády k vodě, ať se samy starají o své chlívečky.  

Evropské hospodářské společenství, které po odstranění obchodních problémů na státních hranicích  prosperovalo a mohlo v 80. letech už mezi sebe přijímat další státy. Průmysl EHS byl zásluhou imigrantů z Turecka, Balkánu a Afriky jakžtakž vyřešen, starosti dělaly potraviny. Důvodem nepokojů, revolucí a válek vždy v minulosti býval hlad. Dostatek zdravých potravin se jako sociální program šťastně stal hlavním pilířem EHS - a dodnes je pilířem EU. 

Zemědělství v původních zemích EHS bylo založeno na tradičních malých rodinných závodech, jejichž majitelé však už nechtěli pracovat téměř zadarmo, v porovnání s průmyslem, hledali si druhá dobře honorovaná zaměstnání a zemědělskou výrobu omezovali. Zachování zemědělské výroby a dostatku potravin mohly v EHS vyřešit jen dotace. Jednalo se v podstatě o sociální program, který měl životní úroveň zemědělských rodin přiblížit ostatním vrstvám a bránit v odchodu lidí z venkova. Tento způsob zemědělských dotací dostal ďábelskou tvář po roce 1989 a především po rozšíření EU v roce 2004, kdy původně sociální podporu začaly pobírat až tisíckrát větší postsocialistické zemědělské podniky české, slovenské a jiné, které ji nepotřebují. Přestože celkově výroba potravin, export a zásobování v zemích EU funguje dobře, je dotování zemědělství také jednou z příčin pomyslné opony spouštěné mezi starými a novými zeměmi EU.     

Bývalý komunistický ekonom je něco jako bývalý Afričan, RVHP má v krvi. Vizí komunistického ekonoma Klause patrně je držet Prahu v bezpečné vzdálenosti od Unie, abychom se nenakazili něčím jiným než sobectvím, rebelantstvím, nacionalismem a rozklíženou společnosti. Přibližně to, co hlásají Klaus, Zahradil, Babiš, Okamura a další populisté, požadují od našeho členství v EU už 20 let v Rusku putinovci. "Vstoupil jsem do KSČ, abych ji mohl rozbíjet zevnitř,"  po listopadu 1989 tvrdil při zahazování komunistické legitimace nejeden komunista. Totéž nepřímo i přímo naznačují o českém vstupu do EU klausovci a ostatní komunisté a vlastenci. Také zásluhou jejich nepřizpůsobivostí Česká republika promarnila mnoho let, kdy mohla být považována za spolehlivý a solidární stát a její slovo v EU bylo bráno vážně.

Jestliže ČR je v Bruselu jen do počtu, fotografovaní premiéři se ztrácejí mezi ostatními, doma  je přínos členství v EU značný. Nenajde se snad obec ve které nějaká stavba nebyla z větší části financována Evropskou unií. Železnice, silnice, školy, nemocnice, veřejné budovy a další stavby jsou stavěny za peníze z Bruselu. Bez peněz z EU by živořilo nejen výše zmíněné české zemědělství, ale i jiné nevýnosné podniky a organizace, pokud by nezanikly. Že obrovskou výhodou je bezcelní vývoz a dovoz zboží, musí přiznat i euroskeptici. Po vízových a celních kontrolách na hranicích se snad nikomu nestýská. Banánů je v obchodech dost a jsou levnější než brambory. Materiální výhody nejsou všechno, důležitý je pocit, že jsme součástí všestranně nejvyspělejší unie světa.