Pražské jaro začalo a skončilo v Bratislavě

Výročí 50. let od sovětské okupace bylo sice už před deseti dny, ale pořád doznívají názory na to co se stalo v roce 1968 a ve dvou desítkách let následujících. Události jsou stále v pamětech mnoha lidí a zaměstnávají historiky. Na ně navazují i dnešní politici.

Není možné se zbavit dojmu, že Pražské jaro v různých podobách trvalo pětadvacet let. Začalo na konci roku 1967 v Bratislavě vzpourou a útokem slovenských komunistů na prezidenta Antonína Novotného a skončilo rozdělením Československa v roce 1992. Toto období bylo ve skutečnosti v režii slovenských komunistů a bylo přípravou Slovenska na osamostatnění.

V šedesátých letech prezident Novotný dobře věděl, ač nevzdělán akademicky, že Slováci nemůžou zapomenout na oněch šťastných sedm let samostatnosti během druhé světové války.  Nesmířili se s tím, že prezident Beneš v roce 1945 se Slováků neptal, jestli chtějí být součástí Československa, ale rovnou, za Stalinovi pomoci, republiku z roku 1938 obnovil. Bez Podkarpatské Rusi darované Stalinovi, jako poplatek za to, že po válce sovětská armáda přijela s celou parádou do Prahy. Novotný se od Slováků vydírat nechtěl nechat, což nacionálně zaměření slovenští komunisté nemohli strávit. V lednu 1968 nastrčili naivního Dubčeka, aby Novotnému podrazil židli.  Podařilo se. Jenomže Dubček byl více než nacionalizmem nasáklý socializmem a marxizmem. Jak byl Dubček po pádu Novotného v ráži, získal na svou stranu ambiciosní české politiky, kteří předtím se přes hradbu Novotného prvorepublikových soukmenovců nemohli za žádnou cenu nahoru dostat. Získal i studenty a většinu mladých lidí ve velkých městech.

Že při jednání v Moskvě Dubčeka a vládu podrazili především Husák se Svobodou je známo, tak jako je známo důkladné opevnění hranic a čistky během normalizace. Husákova éra nezměrné spolupráce se Brežněvovým Sovětským svazem, při které Slovensko ekonomicky rostlo, se nachýlila po příchodu Michajla Gorbačova do Kremlu.  Ve dnech 9. až 11. dubna 1987 Gorbačov byl v Praze a Husákovi a jeho soudruhům naznačil, že si své pozice musejí chránit sami, SSSR do vnitřních záležitostí už zasahovat nehodlá. K definitivní roztržce mezi Gorbačovem a Husákem došlo 6. října 1987, kdy do Moskvy na oslavu 70. výročí říjnové revoluce dorazila československá stranická a vládní delegace včele s Husákem. Gorbačova ovšem nepřesvědčili o nutnosti nejužší spolupráce socialistických zemí, tedy o potřebě opět vojensky zasahovat, je-li některá komunistická vláda ohrožena. Co se tehdy v Moskvě stalo, je těžké odhadnout, ale je známo, že oficiální československá delegace se v předvečer oslav VŘSR vrátila do Prahy a přehlídky na Rudém náměstí se nezúčastnila.

Na ÚV KSČ od té doby zřejmě nebylo veselo. Ekonomika země sice stále fungovala, ale poptávka po zastaralých čs. výrobcích nebyla.  V zahraničních mediích se objevily rozhovory s Alexandrem Dubčekem, ikonou protisovětského Pražského jara. To byla pro Husáka další rána, a tak 18. prosince 1987 odstoupil  z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ. Jeho místo zaujal Miloš Jakeš, pod nímž se Československo dokulhalo k listopadu 1989. Hned po převratu zaútočili slovenští nacionalisté včele s Mečiarem a v roce 1992 dosáhli samostatnosti Slovenska. Tím se dá říci, že skončil proces započatý svržením NOVOTNÉHO. Potom přišel boj o majetek, co byla činnost v Pražském jaru neznámá.

Disidenti možná  o několik týdnů urychlili pád komunistického režimu v Československu, ale u kolébky změn stál Michajl Gorbačov.