Vznik, sláva a pád šlechtických velkostatků v zemi české a moravskoslezské

 Zásluhou expanze římských výbojů do západní Evropy a zásluhou už vyspělého římského zemědělství, začaly na počátku novověku vznikat v západní Evropě první náznaky poddanství a tedy i velkostatků. Po pádu Říše římské, způsobeném vpády Arabů do Evropy, a především vnitřním úpadkem morálky, vznikal v západní Evropě systém feudální; panovník-dobyvatel  své nejschopnější vojáky, úředníky a služebníky odměňoval příděly území s divokou přírodou. Za to vyžadoval určité poplatky a služby.

 Majitele nabytých území lze nazvat velkostatkáři, i když zpočátku jim půda  žádný zisk nepřinášela. Hlavním způsobem tehdejšího využití půdy ve střední Evropě byl lov lesní zvěře a pomalu se šířící pastevectví. Lepší zpracování půdy začalo až na pozemcích řeholníků, kteří přicházely na pozvání panovníků. Protože si z jižních krajin přinášeli zkušenosti s obděláváním půdy a provozem dvorů, vybíraly si úrodné pozemky v blízkosti řek. Zvlášť řády benediktinů a cisterciáků dovedly půdu znamenitě obhospodařovat a výsledky práce dobře zpeněžit.

Ostatní velkostatkáři, pokud si chtěli přidělenou půdu udržet, museli klášterní dvory napodobit. Sami však přidělenou půdu obdělat tak jako mniši nedokázali. Pokud měli nějaké peníze, mohli si na práci koupit otroky. Praha na konci prvního tisíciletí byla středoevropským centrem obchodu s otroky, které tam přiváděli kupci především z východní Evropy a z Balkánu. 

Obchod s otroky začal v 11. století upadat, a tak cizí kupci raději obchodovali s kožešinami, plátnem, voskem, solí, kořením a jiným více vyhledávaným zbožím. Mnozí otroci se rychle naučili řemeslnické práce a hospodaření, takže se mohli z otroctví vykoupit. Navíc velkostatkáři přišli na to, že je lepší půdu otrokům pronajmout a vybírat za to poplatky v podobě peněz, naturálií nebo práce než hospodařit ve vlastní režii. Z velkostatkářů se stávali šlechtici. Ve 12. století otroctví z českých krajů už definitivně zmizelo. Vývoj dospěl k poddanskému systému, jehož první fází byl velkostatek gotický. Šlechta byla vyšší, což byli páni vlastnící velká území, a šlechta nižší se statkem rytířským, což byli rytíři a vladykové vlastnící jen pozemky v okolí svých dvorů.

Za vlády komunistů, před rokem 1989, byla v českých zemích šlechta jako vykořisťovatel pracujících považována za odbytou veličinu. Pokud o ní byly někde zmínky, tak to bylo jen ve staré literatuře a pohádkách pro děti a v televizních večerníčcích. Proto po roce 1989 zprávy o existenci šlechty, hlavně v souvislosti s restitucemi, mnoho lidí šokovaly. Pokusy zlikvidovat šlechtu jako oporu habsburské monarchie však začaly dávno před komunistickým pučem v roce 1948. Stalo se tak hned po  vzniku Československa, kdy byl schválen zákon o zákazu šlechtických titulů. Hned na to byla vyhlášena pozemková reforma, jejímž smyslem bylo odebrat šlechtě majetek. 

Vývoj zemědělství v českých zemí byl zastaven husitskými válkami. Husité povraždili řeholníky a zničili klášterní a královské dvory, většinu zemanských dvorů a bezpočet měst a vesnic. Po revoluci došlo na mnoha dvorech k výměně vlastníků. Obnovení země na stav předhusitský pak trvalo mnoho desetiletí, přičemž vyšší šlechta (magnáti) ještě víc zbohatla, neboť se často zmocnila vypálených dvorů zemanských a vladyckých. Po zahraničním vzoru bohatí šlechtici vytvořili stavovský sněm, který na ochranu svých zájmů zřídil moc soudní a správní. 

Téměř neomezená moc nad poddanými v 16. století vytvářela další podmínky pro rozšiřování šlechtického majetku, k touze po stále větším podílu na vládě země a k rozmařilému životu na velkostatcích. Nejbohatší šlechtici se řízením renezančních velkostatků (dominia) nezabývali, měli k tomu vysoké úředníky - regenty. Na jednotlivých panstvích byli jiní vysocí úředníci - hejtmani (v 19. století ředitelé). Pro správu, hospodaření velkostatku a pro kontakty s poddanými sedláky potřebovali hejtmani další úředníky. Rozšířily se funkce jako důchodní, purkrabí (správa dvorů), obroční (správa sýpek), kontribuční (vybírání daní), sirotčí (správa sirotčích účtů), rybniční (správa rybníků). Počet úředníků se řídil velikostí a potřebami panství. Úředníci měli k dispozici písaře.  

 Na počátku 17. století honba šlechty v českých zemích za bohatstvím narážela na krále, jenž majetek Koruny české nehodlal šlechticům přepustit. Přišla defenestrace, volba loutkového krále a dočasně úspěšné stavovské povstání (1618-1620), při němž si povstalci zmocnili značného majetku královského i majetku králi oddaných šlechticů a měst. Potom přišla šarvátka na Bílé hoře, při níž se žoldáci z povstaleckého vojska rozprchli. Pořádek v zemi se králi obnovit brzy nepodařilo, protože z Německa do zemí Koruny české zabloudila třicetiletá válka. Důvodem nesmírně krvavých bojů třicetileté války v českých zemích byl především vpád vojska švédského. Český král Ferdinand II, jako císař Říše římské národa německého nehodlal německé a české země ponechat na pospas stavům protestantským a na obranu katolíků v rozbouřeném Německu sestavil vlastní vojsko.

Po třicetileté válce ukončené Vestfálským mírem z roku 1948 v Münsteru u Ostnabrücku se v Čechách vyprofilovala šlechta takto: bylo 10 rodů knížecích, 110 rodů hraběcích a 83 baronských. Tyto rody v Čechách vlastnily  3/4 veškeré zemědělské půdy (na Moravě dokonce 7/8 půdy). Panské dvory vedli placení správci a podle potřeby obdělávali poddaní sedláci, kteří prací (robotou) platili nájemné z pronajatých pozemků. 

Zatímco v západoevropských státech bylo poddanství rušeno už od 16. století, což se projevilo rozvojem podnikání a hospodářskou prosperitou, ve střední a východní Evropě se lpělo na starém poddanském systému, jenž vyhovoval hlavně drobné šlechtě i poddaným sedlákům, kteří si byli vědomi skutečnosti, že vrchnost je potřebuje. Vyhovoval jim stav, kdy sice nemohli zbohatnout, ani víc zchudnout. V případě neúrody, požáru a jiného neštěstí se sedláci mohli k pánovi obrátit se žádostí o pomoc. Pánům nezbývalo než pomoci. Zámecké či klášterní úřady to bylo něco víc než současné pojišťovny. Vrchnost poddané sedláky potřebovala nejen kvůli tomu, že pro ni robotovali a odváděli daně a jiné poplatky, ale především dodávali mladé muže na práci a do vojska. Předním zájmem vrchnosti bylo, aby selské usedlosti (grunty) byly obsazeny poddanými sedláky a vesnice měly co nejvíce obyvatel. 

Pro kontakt mezi správou panství a poddanými sedláky byl v každé vsi rychtář. Byl zvolen sedláky a chalupníky a jeho funkci potvrdila vrchnost. Rychtář, podle německého Richter (soudce), za pomoci zvolených konšelů řídil vesnici, spravoval její majetek, řešil spory a především podle pokynů vrchnosti posílal poddané do práce na panských dvorech. Po zvolení dostal do správy obecní truhlu s písemnostmi a obecními penězi, rychtářské právo, rychtářský kabát, čepici a žílu (obušek k zajištění pořádku). K jeho povinnostem též patřilo čepování piva a kořalky. Rychtář svolával hromady (schůze). Po skončení roku přicházel do vsi úředník, který při "Výročním soudu," za účasti všech poddaných ze vsi, zapisoval změny, které se během roku udály. Správu panství zajímaly změny v počtu obyvatel, počet úmrtí, dědicové a počty dětí jako budoucích pracovních sil a vojáků. Poddaní neměli panské úředníky rádi, protože sepisovali a oceňovali majetek, i na maličkosti (např. kosy, vidle, řetízky aj.)  dědicům vyměřovali dědickou daň.   

Po vzoru španělském a italském byla při řešení dědictví na panstvích uplatněna svěřenectví zvaná fideikomis, podle nichž nesměl být majetek zemřelého šlechtice dělen mezi více potomků nebo rozprodán. Tento zákon se zaváděl i mezi poddanými sedláky. Dědicem se stával nejstarší syn zvaný nápadník. V případě, že dědic nebyl, dosazovala vrchnost na grunty jiné poddané, kteří k hospodaření měli určité předpoklady a zkušenosti.

V Čechách bylo na počátku 19. století 1193 vrchnostenských panství, na Moravě a ve Slezsku 854. Vrchnostenské úřady byly pověřeny výkonem státní správy. Všechny však neměly soudní moc. Vrchnost při správě daní byla podřízena královským úřadům v Praze a v Brně, které vykonávaly správu českých zemí prostřednictvím krajských úřadů. V Čechách bývalo 12-16 krajských úřadů, a 6 krajských úřadů bývalo na Moravě a ve Slezsku. Nejvyšší instancí byly dvorské úřady ve Vídni. Po zrušení poddanství v roce 1848 se vrchnostenské úřady změnily na okresní hejtmanství a soudní okresy. 

Ještě ve 21. století se v souvislosti s navracení majetku bývalým šlechticům táhnou soudní spory o národnost. Spousta českých politiků, úředníků, právníků a dalších vyznavačů a obhájců poválečných mstivých "Benešových dekretů" se i v době, kdy se už nikde národnost neuvádí, snaží dokázat, že někteří současní potomci šlechticů nemají na vrácení majetku nárok, neboť jejich předkové byli Němci. Určit národnost šlechticů, když jejich předkové pocházeli z více zemí a ve více zemích měli majetek, správně určit nelze. Kníže Karel Schwarzenberg, dobré paměti, říkával, že národnost šlechtice je podle toho, kde má velkostatek, území, půdu. Jako politický trumf v České republice se tahají z rukávů všemožná a nemožná kritéria, jen aby se zabavený majetek nemusel vracet.

Traktory ZETOR se vyrábí 80 let

15.březen 1939 už 87 let má česká veřejnost vsugerovaný jako den německé okupace Čech a Moravy, pro český venkov - a nejen pro český - je jistě důležitější 15. březen 1946 jako den, kdy v Brně zabafaly a vyjely z fabriky první tři traktory Zetor 25. Před 80 lety začala slavná poválečná éra československých traktorů Zetor. Traktory Zetor dobyly nejen všechny české a slovenské vesnice, ale také všechny kontinenty světa. 

V 50. a 60. letech minulého století v celém světě  patřila značka Zetor k nejuznávanějším a nejvyhledávanějším výrobkům československého průmyslu. Zetor se stal symbolem československého strojírenství. Vzhledem k Železné oponě se však traktory Zetor dostávaly na Západ jen nepatrném množství, výroba i export byly regulované (v množství určeném RVHP) a prodávané  především do zemí sovětského bloku a do tzv. "rozvojových zemí" v Africe a Asii. V rozvojových zemích docházelo k častým politickým a vojenským konfliktům, takže ekonomický efekt z prodeje nebyl valný.  

Zetor 25 byl vyvinut bezprostředně po druhé světové válce jako reakce na naléhavou potřebu československého zemědělství, ze kterého na základě Benešovy  budovatelské politiky odešlo velké množství lidí (300 tisíc německých zemědělců  bylo vyhnáno za hranice a další tisíce vesnického obyvatelstva zlákáno na dobře placenou práci v dolech a těžkém průmyslu). Dvouválcové traktory Zetor 25, a jejich jednoválcové napodobeniny Zetor 15, podobně jako mladoboleslavské traktory Škoda 30 a Svoboda (Kosmonosy) 12 a 15, byly v letech 1946 až 1948 vyráběné pro sezónní obdělání pozemků a pro lehkou dopravu v zemědělských závodech o velikosti maximálně 30 ha. V těchto závodech byly vítanými pomocníky.

V roce 1949 začala násilná kolektivizace spočívající v dobrovolném i nedobrovolném spojování zemědělské půdy do velkých zemědělských podniků; tzv zemědělských družstev (JZD) a státních statků. Kvůli obdělání půdy v těchto nových velkých zemědělských závodech byly zřízeny Státní traktorové stanice (STS). Aby STS měly čím pracovat, byly jim přidělené traktory, které jako "nevyužité stroje" stát zabavil soukromým zemědělcům. Protože v STS pracovali často lidé, kteří se ke strojům dostali z nouze (příkaz pracovního úřadu podle paragrafu) a jimž šlo hlavně o splnění pracovní normy a výdělek, nejednalo se s traktory v "rukavičkách." Přesto zásluhou robustní konstrukce traktory Z 25 bylo možno na polích československé velkovýroby spatřit ještě v polovině 60. let. V té době už začínaly české zemědělství ovládat Zetory Major 3011 a Major 4011 - a  Z 25 byly vyřazovány. Aby se doposud pojízdné Z 25 nedostaly k soukromým osobám, musely na příkaz úřadů být hned po vyřazení předávány k sešrotování do kovohutí. Strach z rozpadu zemědělské velkovýroby a obnovení malých zemědělských závodů doprovázel komunistický režim celých 40 let. Přesto se podařilo zachránit traktory Z 25, které nepracovaly v zemědělství (průmyslové podniky, doly, lesy a pod.)

V 50. letech byly vyráběny traktory Zetor 25 A a Zetor 25 K (kultivační). Od poloviny 50. let Z 25 dostávaly prostorné kabiny. Na přelomu 50. a 60. let 20. století přibyla výroba těžšího čtyřválcového Zetor Super 35 ks, jenž později byl upraven na Zetor Super 50 ks. Na začátku 60. let začala v Zetoru Brno také významná výroba traktorů unifikované řady (UR I). Jednalo se o dvouválcový Zetor Major 2011, tříválcový Major 3011 a čtyřválcový Major 4011. Tyto traktory měly spoustu dílů, které byly použitelné na všechny typy. Protože tyto traktory byly konstruované pro velké výkony v československé zemědělské velkovýrobě, získaly svou odolností a spolehlivostí respekt i zahraničí. Na konci 60. let byl požadavek zemědělců na čtyřválcové Zetory, a tak byl u Zetoru 4011 zvýšen výkon a byl vyráběn jako Zetor 5611. Pod značkou Ursus začaly tyto traktory být vyráběny i v Polsku. 

Princip standardizace komponentů se stal charakteristickým znakem Zetoru. Na konci 60. let byla přidána řada UR II: výkonnější traktory pro náročnější aplikace. 

Robustní konstrukce, snadné ovládání, velký výkon a spolehlivost byly chloubou výrobce. Zetor Crystal 8011 byl  jeden z prvních traktorů na světě s bezpečnostní kabinou a mimořádně nízkou hladinou hluku. Vyráběly se i v Polsku.

 V 70. letech 20. století došlo k největší expanzi Zetoru. Ročně byly vyráběny desítky tisíc traktorů obou řad, které byly vyvážely do celého světa. Vyroben byl také první šestiválcový motor o výkonu 160 koní. Z politických důvodů byla v roce 1981 výroba traktorů Zetor  UR II zcela předána z Brna na Slovensko a traktory Crystal 8011, 12011, 14011 a 16011 byly vyráběné v Martině a prodávány pod značkou ZTS. V  Brně byly vyráběny Z 4211, Z 5211, Z6211, Z7211 a Z 7711. Začátkem 80. let, kdy na Západě do průmyslu zasáhla výpočetní technika, se zásluhou těžkopádného státního plánovacího systému v Československu začalo projevovat zaostávání strojní výroby za ostatním světem, a nejen u traktorů.  

Od roku 2002  je majitelem značky Zetor slovenský holding HTC, vyrábí se traktory řad Proxima, Forterra, Major a Crystal. Pro trhy bez emisních předpisů se vyrábí dalších pět modelových řad: Compax, Hortus, Major, Super a VST Zetor 5011. Významná je výroba Zetorů v Indii. Podle sdělení zástupců společnosti traktory Zetor jezdí ve více než 100 zemích celého světa.

80. výročí výroby traktorů Zetor oslaví společnost 12. až 15. dubna na brněnském zemědělském veletrhu „AgriShow“. Spolu s novou řadou 6 zde budou představeny historické traktory Zetor.

Stejný metr na všechny?

 Moravec opustil nedělní Českou televizi, Vondra opustil slovenskou televizní debatu v Evropském parlamentu. To jsou pro česká media rány jako drony nad Kremlem.

Jakémusi zákazníkovi automat v supermarketu neodebral vratnou lahev. Nalepil tedy na lahev čárkový kód z jiné lahve a automat lahev vzal. Pokladní zjistila chybu, nejen že za lahev peníze nevrátila, ale ještě zavolala policii. Ta konstatovala podvod, za který jsou 2 roky vězení.

Ve fakultní nemocnici Motol, výkladní skříní českého zdravotnictví, zjistili, že během 25 let se rozkradlo víc než 20 milionů korun a další peníze se ztrácely v zahraničí, včetně Afriky. Bývalý ředitel Ludvík si užívá svobody. Bylo by možně divit se, kdyby dostat nějakou odměnu nebo řád?

Malé krádeže a podvody jsou stejné přestupky jako velké a musí se trestat. Záleží však na okolnostech.

Velké přestupky se snáz přehlédnou, malé nikoli. Psal o tom už před více než sto léty Jaroslav Hašek: "Vy jste mne připravil do pěkné šlamastiky, kumpanie má o jeden úplný mundúr víc," účetní šikovatel Vaněk vytýkal Švejkovi, který se objevil v nové neevidované uniformě. "Bude revize, přijedou k nám z intendantstva. Když se ztratí dva tisíce párů bot, o to se nikdo nestará." 

Český volič je asketa

 ČR je zvláštní zem. Má velmi vysokou kumulaci bohatství, kdy horní 1 % bohatých lidí vlastní stejný majetek jako 90 % ostatních. České nízké příjmy jsou donebe volající, je zde nesmyslně drahé bydlení a v posledních letech přišel propad reálné mzdy v EU.

V ČR jsou výrazy levice a  sociální považovány za sprostá slova a voliči postižení chudobou a posměchem volí strany, které pomáhají bohatým ještě více zbohatnout. Je také skutečností, že na formování názoru lidí mohou hlavně novináři včetně televizních supermanipulátorů.

Jeden z těch televizních strejců a vyžírků se prý včera urazil a Českou televizi opustil. Zeměkoule je v pondělí nadále kulatá a točí nedále, media však roní slzy nad odchodem svého vzoru. (Televizního Moravce jsem neviděl, ani neslyšel, neboť televizi k životu nepotřebuji, znal jsem jiného Moravce evidovaného v Cibulkových seznamech StB). (stk)

Mladí lidé se do práce nehrnou

 Doba, kdy se mladí lidé těšili, až budou chodit se staršími do továrny, do kanceláře, na pole, či budou stát jako prodavači za pultem, se v českých zemích vytratila především po roce 1989, kdy padla povinnost pracovat. Mladí si při opouštění školy myslí, že jsou chytřejší než všichni ostatní v jejich blízkosti, že nemusí živořit v práci, že mohou zbohatnout jinak. Není to záležitost jen česká.

V Evropě 11 % mladých lidí ve věku 15 až 29 let nepracuje, ani se nevzdělává (což se označuje jako NEET). V jižní Evropě je situace nejhorší. V Itálii, Řecku a Španělsku se míra NEET pohybuje výrazně nad 14 %. Je to už dlouho po řecké krizi z roku 2008, ale miliony evropských mužů v nejlepších letech sedí doma.

Nejedná se pouze o ekonomický jev. Je to sociologický jev s hlubokými kořeny. V Itálii průměrný mladý člověk neopustí rodičovský dům až do věku 30 let. V Řecku a Španělsku jsou čísla podobná. Kontinent produkuje mladé muže bez cíle.

Členství v odborech v celé EU prudce pokleslo. Návštěvnost kostelů se propadla. Účast mladých voličů ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2024 u voličů do 25 let poklesla o šest procent, přičemž 19 % mladých nevoličů uvedlo naprostý nezájem o politiku a dalších 17 % vyjádřilo otevřenou nedůvěru v politické instituce. Důvěra v národní vlády nadále klesá.

Přechod od bezstarostné a sebevědomé mladé komunity k tradiční společnosti vytváří prázdnotu, která se projevuje buď letargií, nebo vztekem. Tito muži neztratili jen zájem. Ztratili celý organizační ekosystém, který kdysi dával životu dělnické třídy strukturu a smysl.

Krize sahá hlouběji než politika. Každý rok spáchá sebevraždu přibližně 47 000 Evropanů a poměr pohlaví je ohromující: v celé EU jsou muži třikrát až čtyřikrát náchylnější k sebevraždě než ženy. V Lotyšsku a Polsku tento poměr přesahuje sedm ku jedné. Úmrtnost způsobená drogami je u mužů třikrát až čtyřikrát vyšší, přičemž většinu z více než 6 000 úmrtí souvisejících s drogami zaznamenaných ročně tvoří předávkování opioidy. Mezitím 13 % Evropanů uvádí, že se cítí osamělí po většinu času nebo po celou dobu, přičemž osamělost nejvíce roste u lidí do 30 let. Společné výzkumné středisko EU nyní považuje osamělost za krizi veřejného zdraví.

Nositel Nobelovy ceny Robert Solow před desítkami let tvrdil, že to, co lidé skutečně chtějí, je důstojná práce, nikoli almužny, pokud existují adekvátní mzdy a podmínky. Behaviorální ekonom Dan Ariely demonstroval to, co nazývá „IKEA efektem“: lidé přikládají větší hodnotu věcem, které si vyrobili vlastníma rukama. Práce nepřináší jen příjem – přináší smysl.

 Odstraňte nutnost prácovat a odstraníte významný psychologický mechanismus sebevědomí. Ekonomové Alberto Alesina a Paola Giuliano mezitím prokázali, že kulturní postoje k práci a přerozdělování přetrvávají po celé generace. To znamená, že návyky závislosti, které se vyvinuly během desetiletí rozšiřování sociálního zabezpečení, nezmizí s příštím ekonomickým oživením.

Zkreslený názor, že práce je pouze prostředkem k získání příjmu, musí být nahrazen poznáním, že práce je také prostředkem k získání důstojnosti a že pouze život, který vyžaduje, abyste ráno vstali, je životem, který stojí za to žít.

Evropa se svými štědrými sociálními sítěmi využívanými nečinnými mladými muži je živoucím důkazem.

Válka straší. Kde jsou v Evropě skrýše?

 Napětí ve světě roste a s ním i obavy z velkého globálního konfliktu. Po útocích USA a Izraele na Írán a následných odvetných úderech začali někteří lidé přemýšlet, kde by v případě eskalace hledali bezpečí. Zahraniční média proto analyzovala, které evropské státy by mohly být během případné světové války nejbezpečnější. Roli hraje především neutralita, geografická poloha nebo vojenské aliance.

Strach z rozšíření konfliktu zesílil poté, co americké a izraelské síly zaútočily na Írán a Teherán reagoval raketami a drony. Lidé z Evropy i dalších částí světa se v posledních dnech ocitli v oblasti bojů na Blízkém východě. 

Za nejbezpečnější evropskou zemi analytici často označují Švýcarsko. Země si drží neutralitu více než dvě století a dlouhodobě se vyhýbá přímému zapojení do mezinárodních konfliktů.

Podobnou strategii udržuje také Irsko – země se drží neutrality už více než 80 let a zároveň není členem NATO. Pokud by Aliance hrála hlavní roli v případném konfliktu, Irsko by podle analytiků stálo mimo hlavní vojenské struktury.

Další často zmiňovanou zemí je Rakousko. Jeho neutralitu zakotvuje přímo ústava a platí od roku 1955. Země zároveň dlouhodobě patří mezi politicky stabilní státy. Rakousko však leží relativně blízko východní Evropy – někteří analytici proto upozorňují, že v případě konfliktu mezi NATO a Ruskem by jeho poloha mohla představovat určité riziko.

Zcela jinou pozici má Dánsko. Země patří do NATO, ale odborníci ji i tak považují za relativně bezpečnou – důvodem je silná armáda a strategická poloha na severu Evropy. Dánské ozbrojené síly mají podle posledních hodnocení přibližně 20 tisíc dobře vycvičených vojáků. Země navíc kontroluje přístup do Baltského moře a spravuje také strategicky významné Grónsko.

Mezi relativně bezpečné státy analytici řadí také Portugalsko. Leží na západním okraji Evropy a případný protivník by se k němu musel dostat přes celý kontinent. Portugalsko navíc spravuje souostroví Azory v Atlantiku. Odlehlé ostrovy by mohly posloužit jako evakuační bod v případě velkého konfliktu

Další zdroje zmiňují také Island. List Economic Times upozorňuje, že ostrov patří mezi nejmírumilovnější státy světa a leží velmi daleko od hlavních konfliktů.

„Island má velmi malou populaci, drsné klima a geografickou izolaci. Díky tomu se často uvádí jako možné útočiště v případě globálního konfliktu,“ napsal deník.

Experti se shodují, že v případě velké války by hrály hlavní roli především dvě věci – neutralita a poloha. Státy mimo vojenské aliance nebo na okraji Evropy by podle nich měly větší šanci vyhnout se přímým bojům.

Zároveň ale upozorňují, že žádné místo na světě není absolutně bezpečné. Moderní globální konflikty totiž zasahují nejen frontové linie, ale i ekonomiku, energetiku nebo kyberprostor.

Třetí světová válka. Už začala?

 Spojené království poskytlo USA přístup ke svým vojenským základnám pro údery na Írán. Francie buduje koalici na ochranu obchodní lodní dopravy v Hormuzském průlivu, Rudém moři a Suezském průplavu. Nizozemsko zvažuje žádost Francie o pomoc při zabezpečení těchto námořních tras. Bílý dům uvádí, že Španělsko bude spolupracovat s americkou armádou. Řecko vysílá letadla a válečné lodě na sousední Kypr. Libanon nařizuje hromadnou evakuaci na jihu země.

Mezitím Rusko, které má s Íránem strategickou partnerskou smlouvu, obviňuje USA, že využívají „imaginární hrozbu“ ze strany Íránu jako záminku k svržení jeho ústavního pořádku. Putin označuje zabití íránského nejvyššího vůdce Alího Chameneího za „cynické porušení všech norem lidské morálky a mezinárodního práva“. Rusko, Írán a Venezuela jsou největšími světovými producenty těžké ropy, která se vyváží do desítek zemí, kde je zpracovávána v rafinériích. To znamená, že s uzavřením Hormuzského průlivu a útoky na velkou část íránské ropné produkce se Čína, která byla dosud největším odběratelem íránské ropy, téměř jistě stane více závislou na ruské ropě, což přiblíží tyto dvě supervelmoci.

Írán uvádí, že dosud bylo při izraelských a amerických útocích zabito více než 940 lidí. Dosud zemřelo 11 lidí v Izraeli, když Írán odpověděl palbou. Bylo zabito šest amerických vojáků. Nemáme zprávy o počtu zraněných.

A co my a všichni ostatní Američané? Kdo zastupuje naše zájmy? Dovolte mi připomenout, že americký Kongres nevyhlásil válku, i když článek I, oddíl 8, odstavec 11 Ústavy výslovně přiznává tuto pravomoc Kongresu – nikoli prezidentovi.

Je to součást takzvaných „vyjmenovaných pravomocí“ – pravomocí vyhrazených Kongresu, zástupcům lidu. Pouze Kongres je oprávněn „vyhlásit válku, udělit kaperské listy a odvetná opatření a stanovit pravidla týkající se zajetí na souši a na vodě“.

Proč jsme tedy na pokraji třetí světové války? Jaký je důvod pro nasazení tolika vojáků za tak vysokou cenu a s takovým rizikem? Jaký je zájem Ameriky? Trump to neříká, kromě vágních obecných řečí o jaderných kapacitách Íránu – které podle odborníků z Mezinárodní agentury pro atomovou energii a našich vlastních zpravodajských služeb Trump značně zveličuje.

Kde jsou progresivní hlasy varující před tím, jak snadno se taková válka může vymknout kontrole? Kde jsou historici, kteří nám vyprávějí, jak takové katastrofy začínají? Kde jsou hlasy vysvětlující všechny domácí potřeby, které obětujeme, abychom financovali americkou vojenskou mašinerii?

Nechápavý prezident v pasti zvané Čapí hnízdo

 Téma soudního stíhání nemůže současného premiéra voličsky poškodit. Ostatně od vypuknutí aféry už prošel úspěšně několika volbami. Je prostě evidentní, že většině české společnosti Čapí hnízdo nevadí. A i ti, kterým vadí, pokud si přečetli celý osvobozující rozsudek soudce Jana Šotta, který už dvakrát v prvoinstančním rozhodování Babiše zprostil viny, budou muset uznat, že jeho jednání zřejmě nebylo jednoznačně protizákonné. 

Stav, kdy je šéf opozice a nyní premiér země dlouhá léta trestně stíhán a neúspěšně souzen, není normální, přesto se stal  normou české politiky. Je to situace, která ať probíhá jakkoliv a má jakýkoliv výsledek, nakonec oslabuje důvěru v justiční systém, respektive v celý politický systém země. Kdo pochybuje ať si vzpomene, jak moc destruktivní byla pro justici i celou tuzemskou politiku kauza někdejšího vicepremiéra Jiřího Čunka. Tvrdit, že Babiš, jehož firmy mají miliardové příjmy, se osobně obohatil na konto občanů ČR, může jen idiot. Navíc stíhání premiéra za něco neprokazatelného může chtít jen ten, kdo bere politiku jako touhu po ukojení vlastní duševní úchylky, některé z forem sadizmu. Takoví lidé k vyšší kvalitě demokracie nepřispívají nikdy, i když řeční v parlamentu a prostřednictvím medií otravují veřejnost.

Právo zastavit trestní stíhání, respektive celý koncept abolice ostatně není v ústavě jen jako samoúčelný relikt panovnické tradice: je to zcela mimořádný nástroj, kterým hlava státu může řešit jinak neřešitelné situace. A když už se Petr Pavel rozhodl Andreje Babiš po volbách premiérem jmenovat, bylo by správné udělat i druhý krok a v zájmu státu zrušil premiérovo stíhání. V opačném případě je možné konstatovat, že prezident nafackoval sám sobě.

Babišova vláda brojí proti Green Dealu

 Zatímco deklasovaný Fiala zuří, nová Babišova vláda snad začíná už naplno vládnout.  A chystá velké věci, mnohé z nich mohou přepsat parametry státu a strukturálně proměnit ekonomiku – což si zaslouží nejen publicitu a analýzu, ale také oponenturu, případně podporu.

Ano, podporu, protože odpor proti některým parametrům Green Dealu je v našem národním zájmu, ať jde o opozici nebo koalici. Je klíčové odmítnout systém emisních povolenek, zastavit šílené plány devastujících větrníkových farem, usilovat o snižování cen energií, ale také sledovat dopady těchto kroků do energetické politiky a rozpočtové rovnováhy.

Je nutno sledovat změny v důchodové reformě, kroky ke zpřehlednění a zefektivnění financování zdravotnictví, hlídat, jak bude vypadat nový služební zákon, jež znamená přenastavení rovnováhy mezi politickou a úřednickou mocí. To jsou věci, které rozhodují o tom, jak bude náš stát fungovat za deset let. Ne to, kdo koho nařkl z nedostatečné loajality.

Bude naše opozice – budou naše média – schopni dostát tomuto úkolu? Představitelé asociální ODS se opevnili v Praze a nechápou, že existuje politika pro všechny občany, nejen pro polistopadové miliardáře a jiné zbohatlíky. Piráti se paktují s vládní SPD a Martin Kuba láká příznivce do Česka. 

Máme první dámu, která toho ví mnoho o armádě

 Naše první dáma Eva Pavlová, dívčím jménem Zelená, se narodila roku 1964 v Šumperku a vyrůstala v podhůří Jeseníků. Její otec byl voják z povolání, což mělo vliv na její pohled na armádu. Sňatek s Petrem Pavlem uzavřela v roce 2004, kdy přijala příjmení Pavlová. Budoucí první dáma v Šumperku nastoupila na gymnázium, kde se už tehdy věnovala sportovní střelbě a údajně ještě dnes svého manžela na střelnici dokáže porazit. 

Protože nechtěla nynější manželka našeho prezidenta zatěžovat rodiče při dalším studiu, využila na gymnáziu náboru do armády. Protože tehdy tíhla k Moravě a Slovensku, zvolila studium v Košicích. Tam nastoupila na vojenskou odbornou školu žen při Vysoké vojenské letecké škole, následně se pak na Vojenské politické akademii Klementa Gottwalda v Bratislavě (VPA KG) připravovala na kariéru v armádě. V tehdejším systému Československé lidové armády studenti vojenských vysokých a odborných škol měli vojenský status, pobírali služné (vojenský plat), podléhali vojenským předpisům i disciplíně, přičemž absolventi vojenské vysoké školy měli závazek služby 15 let se stabilním platem a sociálním zajištěním.

Po ukončení studia na bratislavské vojenské akademii působila nynější manželka našeho prezidenta od roku 1990 v oblasti vojenské logistiky u letectva. Během služby v Armádě ČR však pracovala převážně v oblasti vzdělávání pro pozemní i vzdušné síly, v závěrečné fázi své vojenské kariéry pak na Generálním štábu Armády České republiky v oblasti zahraničních vojenských vztahů. Koordinovala agendu vojenských a leteckých přidělenců (defence attachés), zajišťovala protokolární i logistické záležitosti spojené s jejich službou a komunikovala s ambasádami, ministerstvy a vojenskými institucemi. 

Kritici vyčítají Evě Pavlové členství v KSČ a mnozí ji za to zesměšňují a urážejí. Členství ve straně bylo i v armádě  spojeno s urychlením kariéry. V roce 1987 jako posluchačka vojenské akademie vstoupila do KSČ, aby po dvou letech členství dobrovolně ukončila. Komunistů mezi vojáky z povolání bylo 66,4 %. Pro vyšší hodnosti bylo členství nutné, u velení útvarů prakticky povinné .Vstup do strany důstojníci vnímali jako nutnou formalitu, nikoli povinnost vyznávat komunistické ideologii.

Česká vláda jednala o bezpečnostních opatřeních

 Premiér Andrej Babiš (ANO) po pondělním jednání Bezpečnostní rady státu oznámil, že vláda mimo jiné posílí v reakci na situaci na Blízkém východě policejní hlídky v ulicích. V ohroženém regionu je 6 700 Čechů. Vláda pošle tři repatriační lety. Letadla pro své klienty poslala i společnost Smartwings.

Vláda podle Babiše určitě zavede mimořádná bezpečnostní opatření. „Posilujeme místa, kde by se teoreticky něco mohlo stát,“ avizoval Babiš. V tuto chvíli indicie o ohrožení nejsou. Posílí se ale podle něj policejní hlídky v ulicích. Další podobu opatření zatím nepřiblížil.

Bezpečnostní rada státu zasedala dnes od sedmi hodin ráno. Podle Babiše je vláda kvůli situaci neustále v pohotovosti. Je nutno zabránit provokacím.

Andrej Babiš chce znát bezpečnostní opatření od ministra vnitra: Válka na Středním východě děsí a varuje. Na omylu je každý, kdo si myslí, že Střední Evropa je nedotknutelná. Zabíjet lidi dnes lze okamžitě na kterémkoli místě na Zemi.

Lid téměř vítal komunistický puč 1948

 Komunistický puč 25. února 1948 sotva bude dnes nějak významněji připomenut: není „kulaté“ výročí a jsou jiné starosti. Je jiná doba, i počasí je moudřejší, nemrzne jako v únoru1948, kdy Gottwald si zapomněl doma čepici. Svou čepici mu nezištně tenkrát nabídl Slánský, jehož zakrátko Gottwald nechal popravit. 

I když se čeští komunisté na převzetí moci intenzivně připravovali až od roku 1945, širokou cestu měli postavenou už mnohem dříve. V českých zemích měli velkou podporu hned po založení Komunistické strany Československa v roce 1921 - a v mnoha případech ještě dříve. Pouliční rámus, zatýkání, týrání a popravy odpůrců marxizmu-leninizmu z Petrohradu či Hamburku a jiných měst ruských, německých nebo maďarských okouzlily nemálo vyznavačů revolučního násilí z řad obyvatelstva českého, moravského a slezského. Že se komunisté v Československu nedostali k moci už v roce 1925, mohli demokraté děkovat voličům na Slovensku a Podkarpatské Rusi, kde KSČ neúspěšnější nebyla. V českých zemích v roce 1925 KSČ volby do Poslanecké sněmovny vyhrála.

V továrnách i na úřadech začátkem roku 1948 měly Lidové milice tajné sklady zbraní. KSČ se připravovala na násilné převzetí moci. Ale v únoru 1948 nic takového nebylo zapotřebí. Z tehdejšího ústavního hlediska došlo k nepochopitelnému jednání: osm ministrů tzv. demokratických stran ve vládě, které předsedal komunista Klement Gottvald, podalo demisi. Domnívali se, že prezident tuto demisi nepřijme a budou vypsány nové volby. Ale odstoupením ministrů nebyla vláda nikterak ohrožena. Jiné by to zřejmě bylo, kdyby s ministry demokratických stran odstoupili i ministři nestraničtí, Jan Masaryk a Ludvík Svoboda. Aby neodstoupili bylo zřejmě přání prezidenta Beneše, který jistě věděl o vyzbrojování Lidových milic a ve snaze zabránit revolučním nepokojům v zemi se snažil  Gottwaldovi co nejvíc vyhovět. Další Benešův omyl, proti neurvalým komunistům a proti pouličním masám byly jeho tradiční politické intriky bezmocné.

Komunistická strana projevila v únorových dnech značnou organizační schopnost. Svolala velkou demonstraci již 21. února, sjezd závodních rad 22. února, vytvoření Akčního výboru Národní fronty 23. února a generální stávku 24. února. Bez mobilů, bez internetu. Dnes při všech vymoženostech komunikačních trvá svolání demonstrace několik měsíců.

Komunistická strana – ať se to dnes líbí nebo ne – měla podporu velké části občanů už před válkou. Ještě větší potlesk a podporu komunistům přinesla jejich účast při poválečném vyhánění německého obyvatelstva, při rozdávání německého majetku a při znárodnění bank, dolů, těžkého průmyslu a Baťových obuvnických podniků.

Únorový převrat pak měl zejména pro sociálně slabé obyvatelstvo pozitivní důsledky. Mladí lidé museli vykonávat práci přidělenou pracovním úřadem, staří, kteří nevlastnili nemovitý a jiný majetek, museli dostat minimální důchod. Lidé bezmyšlenkovitě věřili v třídní boj s vnitřním nepřítelem. Masám "pracujících" nevadilo zatýkání a věznění desetitisíců nevinných lidí, a hromadně, za zvuku Kmochových pochodů, chodily k volbám a volily komunisty. Masová účast na politických manifestacích nebývala vynucená přímo, přesto bývala náměstí plná jásajících pracujících. Doba vlády komunistů se totiž vyznačovala vyvoláváním strachu mezi lidmi, prostřednictvím různých fám. Pokud nějaké represe za neúčast na politických akcích byly, jednalo se o aktivity zaměstnavatelů, kteří se báli o vedoucí funkce.   

100 let od vzniku velmi úspěšné vlády "panské koalice"

 Řádné parlamentní volby do poslanecké sněmovny měly v Československu proběhnout na počátku roku 1926, ale vládní koalice se rozhodla využít dobré ekonomické pozice státu a uspořádat volby už na konci roku 1925. Ve prospěch vypsání voleb hovořily i konflikty na radikální levici, vládní koalice využila situace, že zuřily nelítostné boje různých frakcí uvnitř ambiciózní  Komunistické strany Československa, která chudým lidem slibovala odstranění bídy a zavedení socializmu podle sovětského vzoru, 

KSČ se ve volbách 1925 sice těsně stala nejsilnější politickou stranou v českých zemích, ale celostátně skončila až druhá (10,2 %), první byla strana agrární (10.7 %). Předseda agrární strany Antonín Švehla pak obtížně skládal novou vládní koalici. Toho využil prozíravý prezident Masaryk. který pověřil Jana Černého sestavením vlády úřednické. V obavách z úřednické vlády Švehla narychlo koaliční vládu jakžtakž složil, ale ta se na začátku března 1926 rozpadla. Masaryk předvídal dobře, takže mohl připravenou úřednickou vládu okamžitě jmenovat. Ta řídila stát do října 1926, kdy byla jmenovaná řádná vláda takzvané česko-německo-slovenské "panské koalice." 

Třetí Švehlova vláda je považována za historicky nejúspěšnější pražskou vládu. Vydržela až do řádných voleb 1929, pouze nemocného premiéra Švehlu začátkem roku 1929 nahradil František Udržal. 

Začátkem října 1929, tři týdny před dalšími volbami, na protest proti odsouzení (na15 let) poslance Vojtecha Tuky, vystoupili z vlády ministři Slovenské Hlinkovy ĺudové strany. Důvodem trestu bylo obvinění z rozvracení republiky. Profesor Vojtech Tuka, pozdější (1939-1944) slovenský premiér a ministr zahraničí, šířil lež vydávanou za Martinskou deklaraci z roku 1918. Prohlašoval, že Slovensko bylo k Československu připojeno jen na 10 let, že v roce 1928 se podle Tuky mělo opět připojit k Maďarsku. 

Velká krize v komunistickém bloku byla v letech 1960 až 1965

V roce 1961 se komunistický svět ocitl v hluboké krizi. Rozdíly mezi dvěma mocenskými centry, Sovětským svazem a Čínou, se do poloviny 60. let 20. století stupňovaly.

Mao-Ce-Tung

První konflikt v komunistickém bloku zemí ale vypukl dávno před tím, po 2. světové válce v Jugoslávii, jež po SSSR a Mongolsku byla třetím státem světa, kde vládli komunisté. Snaha Josipa Brože Tita vytvořit vlastní komunistickou alianci na Balkáně a vystupovat v zahraniční politice nezávisle rozzuřila Moskvu. 

„Zastavte výsadky lidí, kteří mě mají za úkol zabít“, Tito napsal Stalinovi. „Pokud nezastavíte tyto vrahy, pošlu já jednoho do Moskvy za vámi, a buďte si jistý, že nebudu muset posílat druhého!“ KS Jugoslávie byla vypovězena z Kominformy dne 28. června 1948.

Základy země se ovšem po Titově odmítnutí sovětské nadvlády nad komunistickými zeměmi a po ekonomických reformách nakonec rozhodly zařadit Jugoslávii do tzv. „Svobodného světa“. Tito později označil Jugoslávii za jediný zcela nezávislý stát na světě. Jugoslávie se 1. ledna 1967 stala první socialistickou zemí, která otevřela svoje hranice cizincům a zrušila vízovou povinnost pro příslušníky všech zemí světa. 

 Moskva prosazovala „mírové soužití“ se Západem, zatímco Peking zdůrazňoval nevyhnutelnost konfliktu a požadoval tvrdší a konfrontačnější postoj. Sovětský vůdce Nikita Chruščov prosazoval odklon od stalinského teroru a kultu osobnosti. Čínští komunisté pod vedením Mao Ce-tunga odmítali Chruščovovy snahy o odsouzení stalinských metod, podle nich Chruščov oslaboval světový komunizmus. Čína nadále prosazovala naprosté ovládnutí lidu a revoluční bdělost. Čína podobně jako Jugoslávie odmítala vedoucí roli Sovětského svazu v komunistickém bloku a představovala se jako alternativní autorita.

Zvláštní roli v čínsko-sovětském konfliktu hrála Albánie. Nejmenší komunistická země ve východní Evropě se v roce 1960 otevřeně vzbouřila proti Moskvě a postavila se na stranu Pekingu. Albánský stranický vůdce Enver Hodža chápal Chruščovovu destalinizaci jako přímou hrozbu pro jeho vlastní model vlády, který byl založen na tvrdém dohledu na občany, na kultu osobnosti a represích. Rostoucí konflikt mezi Moskvou a Pekingem mu otevřel nové cesty k akci.

Protichůdné signály, nejednoznačná prohlášení a hluboká nedůvěra stále více znemožňovaly porozumění a vytvářely chaos. V tomto klimatu Moskva vnímala Albánii jako pouhý přívěsek Číny. Toho využil albánský stranický vůdce Enver Hodža. Podařilo se mu zmařit pokus severovietnamského komunistického vůdce Ho Či Mina o iniciativu, což dále vyostřilo vztahy mezi Moskvou a Pekingem.

Čína naléhavě hledala spojence proti sovětské hegemonii a byla připravena Albánii podpořit. Pro Hodžu tak Peking nabízel nejen ideologickou blízkost, ale i politickou ochranu. Jak však ukázala první část této blogové série, albánský stranický vůdce někdy jednal v rozporu s doporučeními svého nového spojence. Zatímco Čína se snažila vyprovokovat Sovětský svaz a tím podkopat jeho moc, Enver Hodža usiloval o úplnou eskalaci konfliktu. Pouze dokud byly Moskva a Peking v rozporu, mohl si být jistý čínskou podporou a udržet si moc.

Eskalace konfliktu mezi Moskvou, Pekingem a Tiranou hrozila destabilizací celého komunistického bloku. Pro země jako Vietnamská demokratická republika, které se během studené války spoléhaly na podporu Sovětského svazu i Číny, mohl mít konflikt zničující následky. 

Ho-Či-Min doufal, že jeho osobní diplomacie a autorita jedné z nejstarších a nejuznávanějších osobností mezinárodního komunistického hnutí pomohou vybudovat mosty mezi válčícími frakcemi. Jeho iniciativa se však od začátku setkala s hlubokou nedůvěrou ze všech stran, velmi napjatou atmosférou, protichůdnými signály a taktickými klamy, které nakonec znemožnily porozumění.

Či Min se do svého mediačního úsilí pustil s velkou motivací a energií. 10. srpna 1961 kontaktoval albánskou stranu s dotazem, zda by mohl přijet na jednání do Tirany. O tři dny později informoval Peking o své mediační iniciativě a 17. a 19. srpna se setkal s Chruščovem. Čínští vůdci byli k Ho Či Minovým cílům podezřívaví a obvinili ho z nedostatku jasného pochopení situace, protože se jednoznačně nepostavil na jejich stranu. Vyjádřili značnou skepsi ohledně úspěchu jeho iniciativy.

Sovětské vedení reagovalo téměř identicky. Ve velmi napjaté atmosféře Chruščov napadl nejen Albánii a Čínu, ale i samotného mediátora Ho Či Mina za to, že v konfliktu zaujal neutrální, nikoli jasně prosovětský postoj. Chruščov nakonec také s  iniciativou souhlasil, ale trval na tom, že rozhodující impuls pro albánskou politiku nepřichází z Tirany, ale z Pekingu.

Ve skutečnosti však Peking Tiraně žádné pokyny nevydal. Albánské vedení místo toho z Číny dostávalo protichůdné a obtížně interpretovatelné zprávy: Ho Či Minův přístup byl problematický a šance na úspěch jeho iniciativy byly mizivé. Zároveň však měl dobré úmysly a jeho iniciativa mohla Chruščova donutit k ústupkům, ačkoli sovětský vůdce byl nepředvídatelný.

Enver Hodža od samého začátku interpretoval Ho Či Minovu iniciativu optikou své hluboké nedůvěry k Chruščovovi. V rozhovorech s albánským vedením argumentoval, že sovětský vůdce neměl skutečný zájem na dosažení dohody. Ve skutečnosti chtěl podle Hodži severovietnamského prezidenta využít k tomu, aby se vylíčil jako zdánlivě ochotný ke kompromisu, aby později obvinil Albánii z neúspěchu deeskalace.

Hodža očekával, že Moskva bude spekulovat o tom, že Tirana nabídku odmítne, načež se Ho Či Min jeví jako důvěryhodný svědek, který Albánii zdiskredituje v očích mezinárodní komunistické veřejnosti. Na tomto pozadí se albánský stranický vůdce záměrně rozhodl nevydat přímé odmítnutí. Místo toho vyvinul taktiku zdržování a odvádění pozornosti. Požadoval, aby Ho Či Min nejprve promluvil se sovětským vedením a se všemi komunistickými stranami, které se postavily na stranu Moskvy. Teprve poté by byl přijat v Tiraně.

Tímto způsobem mohl Hodža signalizovat formální ochotu k rozhovorům, aniž by se skutečně zapojil do vyjednávání – a zároveň zmařit sovětský manévr, který tušil. Podmínky stanovené Hodžou byly politicky i prakticky nemožné splnit. Jak sám hluboce zklamaný Ho Či Min vysvětlil, postrádal čas i fyzickou sílu na cestování po východní Evropě.

V létě 1961 Enver Hodža eskaloval svou rétoriku proti sovětskému vedení. Když Moskva reagovala represáliemi, Tirana apelovala na Peking s odkazem na sovětské odvety a situaci na život a na smrt. Čínské vedení však spekulovalo, že Moskva vzhledem k napjatým vztahům se Západem (berlínská krize) nemá zájem o eskalaci konfliktu v rámci komunistického bloku. Toto hodnocení se ukázalo jako mylné.

Na sjezdu Sovětské strany v říjnu 1961 Chruščov zahájil prudký útok na Hodžu. Číňané reagovali pobouřením. „Pokud chtějí čínští soudruzi normalizovat vztahy mezi Albánskou stranou práce a bratrskými stranami, sotva existuje někdo, kdo by mohl k k neúspěchu přispět více než Komunistická strana Číny,“ obvinil Chruščov Maa a jeho lidi z pokrytectví. Nakonec se Číně a Sovětskému svazu v roce 1961 jen těsně podařilo odvrátit úplný rozchod, ale albánsko-sovětský konflikt se dále zhoršil.

Způsob, jakým se všechny zúčastněné strany vypořádaly se severovietnamskou iniciativou a jejím neúspěchem, odhalil komunistický svět, v němž komunikace ztratila svůj význam. Rozhovory sloužily méně jako prostředek k porozumění a více jako prostředek k podvodu, přesouvání viny a taktickému manévrování. Nedůvěra byla všudypřítomná. Místo informací přišly spekulace. Politika byla chápána jako konfrontace, hra s nulovým součtem, ve které každý bojoval proti každému a snažil se ostatní přechytračit různými triky. Komunistické režimy jednaly navenek stejným způsobem, jakým fungovaly uvnitř. 

Důvěřujeme nejvíc Macronovi, nejméně Putinovi.

 Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM) ve dnech 23. ledna až 3. února 2026 provedl průzkum důvěry Čechů v zahraniční politiky: 

Francouzský prezident Emmanuel Macron je jediným zahraničním politikem, kterému důvěřuje více než polovina obyvatel České republiky. Na druhém místě je ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj, Kterému důvěřuje 44 procent lidí v ČR. Slovenskému premiérovi Robertu Ficovi důvěřuje 22 procent lidí, maďarskému premiérovi Victoru Orbánovi 21 procent.

Na opačné straně žebříčku důvěry jsou čínský prezident Si Ťin-pching (7% důvěry), Přitom 33 procent Čechů nevědělo o koho se jedná. Největší podíl nedůvěry mají Češi k ruskému prezidentovi Vladimíru Putinovi a k americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi

Dotazy na Alexandra Van der Bellena a Keira Starmera nebyly zodpovězeny, protož Češi nevědí, že se jedná o rakouského prezidenta a britského premiéra.

Nejlepší obrana je útok, myslí si prezident

Prezident

 Dva roky podepisuje problematické zákony i problematické rozpočty, napomádované babičky i školní mládež okouzluje rovným držením těla, střihem vlasů a vousů podle tatíčka Masaryka i vybraným oblékáním. Místo na koně skáče na drahou motorku a bez helmy jako prostý jouda z příměstského satelitu vyráží mezi mládež. Projevy umí přečíst bezchybně, takže lid u svátečních prezidentských projevů může podřimovat. První dáma plní stránky časopisů pro ženy a důchodce. Prostě maloměstská idyla, kterou jen narušují skupiny lidí životem i politikou ošlehaných. 

Prezident místo starostí o stát neskrývá, že nová vláda a nový premiér nemají jeho sympatie.. Ve své naivitě si myslí, že má naprostou podporu veřejnosti a může všechno dovolit. Pasuje se do role ústavního soudu a premiéra Babiše odsuzuje ke ztrátě Agrofertu. Kvůli vyššímu principu mravnímu Filipa Turka odmítne jmenovat do funkce ministra. Ctitelkám prezidenta se kalí oči, ctitelé nonšalantně do popelnic odhazují ústavní a jiné zákony a s nadějemi sledují vojenskou partu šmejdící v okolí Hradu.

Prezident si pak lážoplážo vyjede na Ukrajinu, pár dní po oficiální návštěvě ministra zahraničí, a slíbí Ukrajincům česká letadla. Haškův polní kurát Katz, který flámoval za peníze věřitelů, byl proti němu břídil. Prezident ve své vznešenosti flámuje ve velkém a klidně vlastnoručně (vlastnohubně) zatne sekeru do futra Strakovky.  

Aby prezidentova autorita neutrpěla, vláda je obviněna ze sobectví. Hrad a ministr zahraničí po sobě začnou bez skrupulí pálit záchodovými esemeskami, které během týdne zamoří nejen media, ale i ulice, hospody a byty. Česká republika se v tom dusí už týden. A ještě to nestačilo. Milí milionáři pražských chvilek se navíc rozhodli ve jménu hradního pachu zamořit náměstí velkých měst  pachem ODS  v loňských volbách poražené. 

Národovci z východu si vybrečeli dvourychlostní EU

 Evropská komise dala předevčírem - v pátek třináctého - jedno ze svých vůbec nejsilnějších vyjádření: "pokud..."  vznikne dvourychlostní EU. 

Skupina (minimálně) devíti států západní Evropy, která dlouhodobě nemá problém se shodnout na společných postupech vytvoří mechanismus, jak schvalovat věci, u kterých se nebudou na názor ptát ostatních členů: protože budou platit jen pro ně. Toto je jeden z přelomových kroků v celé historii EU a je bohužel příznačné, jak málo pozornosti se tomu věnuje u nás. (Protože je naše pozornost zahlcená srajdama ze sociálních sítí a na důležité věci už nezbývá mentální prostor).

Můžeme to nazývat "EU uvnitř EU" nebo "druhá EU", nebo tou dvourychlostní EU, jak chceme. Půjde v ní o rychlejší transformační kroky, jejichž cílem bude rychlejší společná integrace, odstranění psaných i nepsaných bariér, zvýšení konkurenceschopnosti a vyšší ekonomický růst. V zásadě jde o naplnění věcí z proslulé Draghiho zprávy  Ve zkratce Draghi tvrdí, že vnitřní překážky v EU mají stejný efekt, jako kdybychom měli 45% cla na zboží a více než 100% cla na služby. Draghi říká - a má pravdu - jednotný trh v Evropě nemáme, je fikcí a nepravdou. Odstraňte překážky a bude to, jako kdybyste odstranili cla: zvýšení prosperity a konkurenceschopnosti, snížení cen, zrychlení technologického progresu.

A proč to nejde jednorychlostně? Jednoduchá odpověď: protože to státy z periferie EU (kam patříme i my) blokují a zdržují. Opět tohle z Česka moc nevidíme, protože nesledujeme (kolik velkých českých médií má svého zpravodaje v Bruselu?), tedy nevíme. Uspokojuje české novináře, že můžou kritizovat "byrokracii EU", jenomže tu vytvářejí zástupci jednotlivých národních států. Ví někdo, co jiného české novináře zajímá než počet čtenářů a posluchačů? Za to jsou peníze z reklamy. 

EU má na důležité věci jednomyslnost rozhodování, což znamená, že kdokoli může rozhodnutí zablokovat. Fakticky se častěji děje vydírání než blokování - daná země něco chce, protože nějaký místní BabišFicoOrbán se chce pochlubit před svými voliči, "jak to té Evropě nandal", případně ho pasou místní oligarchové a tak prudí. 

A teď teprv nastane ta pravá sranda. Kverulantská a vysíračská Česká republika najednou s překvapením zjistí, že by bylo mnohem lepší, kdybychom byli uvnitř. Jsme jako dítě, které neustále otravuje ostatní, ale když se ostatní znechuceně seberou a jdou hledat jiné pískoviště, protiva křičí, že chce s nimi a stěžuje si, že jsou zlí, že jej nevezmou.

Protože nikdo nechce být v béčku, když by mohl být v áčku. Nikdo nechce být ve zvláštní škole. Nikdo moc nechce na učňák, když spolužáci jdou na vysokou. Nechcete být v partě s Bulharskem, když můžete být s Dánskem.

Budou se velmi rychle provádět a publikovat výzkumy a modelace ekonomů, ze kterých bude vyplývat, jak moc je lepší být v áčku než v béčku. Pro ekonomický růst, pro prosperitu, pro přístup k zakázkám a investicím, pro možnost bezbariérového obchodování - pro vyšší platy a mzdy.

Ukáže se, že země mimo Tým A najednou budou trpět - několikanásobně. Skutečná integrace až federalizace zemí v Týmu A povede postupně k tomu, že tyto státy budou preferovat obchodování a podnikání uvnitř tohoto týmu - protože to bude snazší a levnější. Když budou zakládat svoje pobočky a fabriky, budou se nejdřív ptát, zda to jde v Áčku: protože to bude snazší a rychlejší. Pokud bude federalizace Áčka pokračovat včetně fiskální unie a společného rozpočtu, tak navíc obchodování a podnikání, utrácení peněz ve vedlejší (ale áčkové) zemi bude patriotické - vlastně utrácím pořád "doma".

Tohle všechno ekonomové propočtou a dobře zdůvodní. Není to složité. Být v béčku se těžce nevyplatí. Sranda pokračuje o úroveň výš. Najednou se ozve Polsko, že chce být v Áčku. A že je ochotno přistoupit na všechna pravidla hry: většinové hlasování, povinnost přijmout rozhodnutí, některá nepopulární rozhodnutí, a dřinu. Protože Poláci mají hrdost a ambice - jestli něco nechtějí, tak stát za dveřmi. Obětují pro to co bude potřeba. Áčko řekne: ok, super, vítej. Ale připrav se na to, že si to fakt odpracuješ. Polák: s tím počítám, pracovat umím, něco obětuju. A vzápětí se přihlásí Rumuni, kteří jsou Poláky Balkánu.

Cože, Pšonci, co tady jezdili ještě nedávno v maluchách, ti že mají být v áčku a my v béčku? Tohle bude najednou těžká rána pro naše sebevědomí. Věřím, že se to najednou překlopí a voliči - ti stejní, kteří pro EU neměli dvacet let slovo slušné - řeknou, politici, tak to ne, nezvolili jsme vás proto, abychom stáli za dveřmi a čutali si ligu se Spartakem Plovdiv a FC Timisoara. My tu chceme vidět Bayern a Manchester. Makejte na tom!

Pointa může být překvapivá. Totiž to, že skupina E9 řekne: ne, nebudeme dělat Áčko a Béčko, zůstáváme pořád E27, žádné užší jádro, ale opravdu musíte přijmout tato pravidla a tento plán rychlejší integrace, bez možnosti kladení kverulantských klacků pod nohy. A pokud to nevezmete, stavíme Áčko a ptáme se, kdo se k nám přidá. Fico a Orbáne, vy se ani nehlaste, dokud tam sedíte.