Voleb v roce 1946 se mohly zúčastnit jen vybrané politické strany

 Parlamentní volby z 26. května 1946 byly po dlouhé době první a na dlouhou dobu poslední demokratické volby v Československu.

Poslední předválečné parlamentní volby proběhly v roce 1935, voliči se tak vraceli k urnám po dlouhých jedenácti letech. Byly to volby v mnoha ohledech výjimečné, neboť byly provázeny celou řadou „novinek“.

Na rozdíl od předválečných voleb mohli tentokrát volit také vojáci a policisté, navíc byla snížena věková hranice pro volby z 21 na 18 let. Naopak bylo odebráno volební právo příslušníkům třímilionové německé menšiny, většina z nich totiž na základě dekretů prezidenta Beneše pozbyla československé občanství.

Nejpodstatnější „novinkou“ bylo zřízení jakési povinné vládní koalice, zvané Národní fronta (NF), mimo kterou nebylo možné politicky působit. Exilové strany se už na jednání v Moskvě dohodly, že politické subjekty, obviňované z „fašismu“ nebo kolaborace, budou po válce zakázány.

Zatímco tedy v roce 1935 kandidovalo šestnáct stran a koalic, v roce 1946 jich bylo pouze osm. A protože bylo stranám zakázáno působit celostátně, kandidovaly v českých zemích čtyři strany: Čs. sociální demokracie (ČSD), Čs. strana lidová (ČSL), Čs. strana národně socialistická (ČSNS) a Komunistická strana Československa (KSČ). A na Slovensku pak jiné čtyři: Demokratická strana (DS), Komunistická strana Slovenska (KSS), Strana práce a Strana slobody.

Samotné snížení počtu stran nebylo nutně největším problémem. Tato změna měla zabránit „přebujelému stranictví“, které podle dobového názoru bylo spoluzodpovědné za tragédii Mnichova. Mnohem zásadnější vadou bylo, že systém již nepočítal s vládní koalicí a opozicí, jak je v demokracii obvyklé, ale počítal s účastí všech stran v Národní frontě, podporující vládní politiku. Tím byla už dopředu a systematicky omezena demokratická kontrola a případná kritika činnosti státních orgánů.

Politický vývoj tedy byl do značné míry „předzvěděn“. K socialismu a budování „nového řádu sociálního“ se tehdy (minimálně v českých zemích) hlásily všechny povolené strany, byť existovaly určité rozdíly v tom, jak si strany tento „socialismus“ představovaly. Návrat k předválečnému „kapitalismu“ první republiky svorně nepovažovaly za možný, ani žádoucí.

Všechny strany byly navíc v podstatě už před volbami zavázány vytvořit po volbách společnou „vládu Národní fronty“ a „táhnout za jeden provaz“. Otázkou jen bylo, kdo v této koalici bude hráti prim. O to se před volbami rozhořel boj „všech proti všem“.

KSČ se profilovala překvapivě umírněně, konstruktivně a hluboce demokraticky. Vůbec nevystupovala jako revoluční strana sovětského typu, která usiluje o „diktaturu proletariátu“, kterou však připravovala o to usilovněji za kulisami, pomocí různých kliček, intrik a konspirací. Byla to promyšlená taktika, která měla bezostyšnou lží uklidnit střední vrstvy, rolníky a živnostníky a získat tak co nejširší masy voličů.

A ti na tuto strunu slyšeli; komunisté byli neokoukaným nováčkem, dosud neušpiněným vládnutím, navíc jim nahrávala aura nejradikálnějšího odpůrce nacismu a status nejvíce pronásledovaných. Tento pečlivě hýčkaný obraz komunisté velmi efektivně a agresivně využívali k diskreditaci konkurentů.

Důležitým kontextem voleb byl organizovaný odsun sudetských Němců z Československa. Toto byla volební parketa národních socialistů, kteří měli hlavní podíl na divokém vyhánění německy mluvícího obyvatelstva v květnu a červnu 1945. Národní socialisté, kteří se zaštitovali mediálně mocným prezidentem Benešem, předpokládali, že zásluhou volební kampaně spočívající v tvrdosti při vyhánění bezbranného německého obyvatelstva bezpečně volby vyhrají. Jsou doklady o tom, že jejich aktivity tlumila především KSČ, která zásluhou Stalinovy slávy získala hned po válce do svých řad statisíce nových členů.

Po tzv. divokém odsunu, který vypuknul spontánně hned po skončení bojů, probíhaly od ledna 1946 systematické a spojenci schválené transporty (především do amerického a sovětského okupačního pásma Německa). V den voleb se na našem území stále nacházelo přibližně 1,8 milionu Němců, kteří na transport teprve čekali. Obrovský majetek zanechaný Němci (domy, půda, továrny) byl rozdělován pod taktovkou komunisty řízených osidlovacích úřadů. Není proto náhoda, že právě v čerstvě osídlených pohraničních okresech získala KSČ často přes 50 – 60 % hlasů, což výrazně převyšovalo zisky ve vnitrozemí.

Ať již si o legitimitě odsunu a způsobu jeho provedení myslíme cokoliv, historici se shodují, že brutalizace společnosti a morální otupění, spojené s odsunem, významně usnadnily nástup komunistické diktatury o několik let později…

KSČ (Komunistická strana Československa) získal nejvíc hlasů; 31,2 % (v českých zemích dokonce 40,2 %), tedy 93 mandátů. Největší přízeň měla KSČ v pohraničních okresech, v nichž čeští a slovenští osídlenci získali obrovské množství majetku po německém obyvatelstvu. Protože se jednalo o lidi s minimálními znalostmi ekonomickými, vydrželi na získaných místech jen krátce (než rozprodali věci po německém obyvatelstvu), když odešli, byli nahrazeni další vlnou osídlenců (V letech 1945 až 1968 se v pohraničí vystřídaly 3 vlny osídlenců).

Poprvé v historii Československa byli v květnových volbách 1946 komunisté zvoleni do vlády a Klement Gottwald se stal jejím předsedou. 

Je dobré připomenout, že volby se konaly v situaci dalších společenských změn a rozsáhlých majetkových přesunů. Jednalo se o znárodnění klíčového průmyslu a další etapu pozemkové reformy. Již na podzim 1945 proběhla první vlna znárodnění (až do Listopadu 1989 jsme pak slavili 28. říjen jako Den znárodnění), což posílilo vliv socialistických stran, zejména KSČ. Zestátněny byly banky, pojišťovny, doly, hutě, kovoprůmysl a všechny ostatních podniky s více než pěti sty zaměstnanci, celkem 2119 podniků.

Na základě všeho výše uvedeného nezbývá než konstatovat, že na postupném strkání hlavy do komunistického chomoutu měli v letech 1945 – 1948 v různé míře, pod vedení Edvarda Beneše, podíl všichni aktéři tehdejšího politického dění. Jen nemnoho bylo těch, kteří viděli dál, kteří varovali. Byli to třeba mnozí legionáři ze Sibiřské anabáze 1917-1920, kteří měli s bolševiky drsné zkušenosti a od příchodu Rudé armády v květnu 1945 před komunisty varovali: "Bolševici jsou stejní nebo horší než nacisti." Lidé v českých zemích nedbali, věřili Benešovi. Proto za dva roky, v únoru 1948, spadla komunistům do klína Československá republika jako pěkně uzrálá hruška.

Zdroj: Konzervativní noviny

Cizáky v Budějovicích nechceme, hlásí radnice

 V Českých Budějovicích panuje napětí mezi fotbalovým klubem Dynamo České Budějovice a městskou radou.  Důvodem sporu je fotbalový stadion, který je majetkem města.

Podle Přemysla Kubáně, majitele fotbalového klubu Viagem Ústí nad Labem, je vystupování českobudějovické radnice odstrašujícím případem pro jakýkoli sport. "Většina klubů stadiony nevlastní, patří městům. V Budějovicích zastupilé města využili situace k destabilizaci profesionální fotbalového klubu." Všude kluby s městy řeší nájemní smlouvy. a chtějí stabilní vztahy, ale to vzhledem ke xenofobní inteligenci českobudějovických radních nepřipadá v úvahu. "To, co se tam děje, je úplně špatně," řekl Přemysl Kubáň.

Sport v Českých Budějovicích je už od 60. let minulého století dirigován českobudějovickou hokejovou mafií, která v minulosti měla, a chce i dnes mít, přednost před všemi sporty na radnici, ve městě, v kraji i mezi sponzory. Právě historii českobudějovického hokeje chce zopakovat ve fotbale současné městské zastupitelstvo. Fotbal není hokej, v Českých Budějovicích byl vždy brán jako doplňková zábava k hokeji, takže plán, že se radním podaří uměle vytvořit nový fotbalový klub, který se jako Motor bez problémů dostane do nejvyšší soutěže, je z 99 procent nereálný.  

V roce 2006 se podařilo skučící HC Motor spojit v obchodní společností Monfield a dosáhnou nebývale úspěšných výsledků v 1. hokejové lize. V roce 2013 vznikl zásadní spor mezi klubem (vázaným smlouvou s extraligovým partnerem, pivovarem Radegast) a městem České Budějovice, které vlastnilo zimní stadion (Budvar Aréna) a trvalo na čepování piva Budvar. Spor vyřešilo vedení hokejového klubu Mountfield  tím, že  hokejovou licenci, hráče a vybavení klubu přesunulo do Hradce Králové, kde se místní hokejisté o ligový hokej dlouhá léta marně pokoušeli. Rázem v Hradci byla hokejová liga. V Českých Budějovicích radnice založila nový klub, který nebyl vázán na čepování Radegastu, takže měl ve městě takovou podporu, že po roce mohl už hrát 1. ligu. 

Důvod k vyhnání fotbalistů Dynama z města je stejný jako v případě hokejistů Monfieldu: Neposlušnost. Dynamo vlastni nigerijská podnikatelka Dorothy Nneka Edeová (žijící v Anglii), která odmítá Dynamo prodat městu nebo se s ním přestěhovat do jiného města, jak jí radní velkoryse navrhují. Černochy tady nechceme, nepřímo říká hlavní likvidátor Dynama kubovec Petr Maroš, ze kterého rasizmus a xenofobie přímo vyzařují. Moroš na veřejnost vypouští fámy o tom, že za peníze města se v Dynamu připravují fotbalisté z Afriky, které chce majitelka za velké peníze prodat do klubů v západní Evropě. A radnice utře nos.

Školy vyhovují více dívkám

  Studie OECD „Pohlaví, vzdělání a dovednosti“ ukazuje, že v rozvinutých ekonomikách se objevily nové genderové vzorce. V zemích OECD 58 % těch, co předčasně opouštějí školu, tvoří muži ve věku 18–24 let. Dívky ve všech zemích dosahují lepších výsledků v čtení než chlapci, zatímco výhoda chlapců v matematice je jen nepatrná. Studie také poznamenává, že chlapci tráví méně času čtením mimo školu, méně času domácími úkoly a více času používáním internetu pro zábavu.

To je důležité, protože čtení není jen školní předmět. Čtení je základní dovednost. Chlapec, který neumí dobře číst, má potíže s historií, přírodními vědami, právem, administrativou, politikou, smlouvami, návody, žádostmi a nakonec i se základním jazykem dospělé odpovědnosti. Může být stále inteligentní. Může být technicky nadaný. Může být vtipný, praktický, odvážný a loajální. Ale pokud mu vzdělávací systém tiše dovolí ztratit jazyk pokroku, jeho pozdější možnosti se zužují.

Data neprokazují, že feminismus způsobil propast mezi chlapci. Data však ukazují něco přesnějšího a nepříjemnějšího: vzdělávací politika se pro mnoho chlapců stala špatně nastavenou. To je silnější argument. Ne že by se dívkám dostávalo příliš mnoho pozornosti. Jde o to, že chlapcům se dostávalo příliš málo seriózní pozornosti, jakmile je dívky začaly ve výsledcích předhánět. V tom je rozdíl.

Spravedlivá společnost dívkám nepomůže tím, že bude chlapce ignorovat. Stejně tak nepomůže chlapcům tím, že z dívek udělá nepřátele. Otázka je jednodušší: dokážou veřejné instituce přizpůsobit svou představu o rovnosti měnící se realitě? V současné době je odpověď nejistá.

Chlapec sedící vzadu ve třídě často nepředstavuje jen jeden problém; představuje hned několik problémů najednou. Čtení se u něj může rozvinout později. Sebekontrola se může dostavit pozdě. Dodržování pravidel ve třídě nemusí být pro něj přirozené. Mužské vzory mohou být v raném vzdělávání vzácné. Čtení může být kulturně vnímáno jako činnost pro dívky. Silná rodina může mnoho z toho kompenzovat knihami, disciplínou, rutinou, sebedůvěrou a podporou. Slabší rodina to často nedokáže.

Právě v tomto bodě se sociální třída a pohlaví vzájemně posilují. Jak vyplývá z nové německé studie, chlapec z rodiny s vysokým vzděláním může sice narazit na překážky, obvykle se však může spolehnout na záchrannou síť. Chlapec ze slabší rodiny je zasažen dvojnásobně: nejprve svým sociálním zázemím, poté svým pohlavím. Proto by se zpráva „Chancenmonitor“ neměla vnímat jako souboj chlapců proti dívkám. To je past. Jedná se o zprávu o sociální mobilitě, lidském kapitálu a národní odolnosti.

A právě zde má konzervativní argument své oprávněné místo. Škola může chlapce učit. Sama o sobě ho však nemůže vychovat. Základní jednotkou výchovy zůstává rodina: rodiče, prarodiče, důvěryhodní dospělí, pomalé každodenní předávání slov, zvyků, hranic, lásky a odpovědnosti. Chlapec se učí z toho, co vidí. Učí se od otce, který zůstává, od matky, která má očekávání, od dědečka, který opravuje věci, od strýce, který vysvětluje, jak mohou síla a jemnost existovat v jednom člověku.

Učí se spíše prostřednictvím rutiny, než prostřednictvím přednášek. Žádná ministerstvo to nemůže plně nahradit. Žádný učební plán nemůže outsourcovat charakter. Žádný reformní dokument nemůže nahradit tichou autoritu dospělých, kterým na chlapci záleží natolik, že od něj vyžadují více. Politika však může pomoci. Tato zpráva je užitečná, protože její doporučení nejsou teatrální; jsou praktická.

Výzkumníci z ifo volají po posílení předškolního vzdělávání, lepší podpoře rodin, kvalitních učitelích ve znevýhodněných školách, bezplatném doučování, pozdějším rozřazování žáků do skupin a mentorských programech. Konkrétně pro chlapce doporučují více mužských vychovatelů a učitelů, větší zamyšlení nad genderovými stereotypy ve výuce a výchově, dřívější podporu čtení a sebekontroly, silnější zapojení rodičů a mimoškolní posílení vzdělávacích ambicí.

To není zpětný ráz. Je to kontrolní seznam pro správu věcí veřejných. Německo si nemůže stěžovat na nedostatek kvalifikovaných pracovníků, nízkou produktivitu, odcizení od demokracie a sociální roztříštěnost, a přitom ignorovat chlapce, kteří postupně opouštějí vzdělávací systém.

Země, která ve školách ztratí příliš mnoho chlapců, se s nimi později setká jako s nedostatečně kvalifikovanými pracovníky, rozhněvanými voliči, nestabilními otci, osamělými muži, on-line radikály nebo občany s malou důvěrou v instituce. Taková budoucnost není nevyhnutelná. Stává se však pravděpodobnější, když dospělí odmítají tento problém pojmenovat.

Ten ztracený chlapec neprosí o soucit. Není maskotem politického pobouření. Je to budoucí otec, kolega, zaměstnavatel, řemeslník, učitel, voják, podnikatel, volič a občan. Pokud selže, zaplatí za to celá společnost. Pokud uspěje, budou z toho mít prospěch i dívky. To je to, co si Evropa musí znovu uvědomit.

Rovnost není uniformita. Spravedlnost neznamená opakovat stará hesla, dokud se data nestanou trapnými. Seriozní společnost pomáhá dětem, které zaostávají. Dnes je tím dítětem často chlapec. Německo to konečně nahlas vyslovilo. Nyní musí jednat.

Publikováno v The European Conservative

Bohatcům se daně odpouštějí

 Počet Čechů s majetkem přesahujícím 30 milionů dolarů se za Fialovy vlády zvýšil o 67 procent na 2 270, uvádí studie poradenské firmy Knight Frank. V přírůstku dolarových milionářů za jeden rok je Česká republika patrně světovou špičkou. Závist je vedlejší věc, tragédií je, když jedni bohatnou, jiní musejí chudnout. Navíc erár je údajně pořád prázdný.  

Proto samozřejmě musí jít zdravotnictví i sociální výdaje stranou. Ne kvůli svobodě nebo obraně. Ty musejí jít také stranou. Všechno musí jít stranou, celý stát, svoboda, demokracie. Marné je varování bankéřky Heleny Horské „máme extrémně vysoké daně pro nízkopříjmové skupiny obyvatel a extrémně nízké daně pro miliardáře“. Slovy ředitelky Finanční správy Simony Hornochové jsou u nás všechny daně nastaveny ve prospěch bohatých.

Nejvyšší hodnotou země prý jsou lidé bohatí. I v době akutního ohrožení republiky kvůli nedostatku financí na obranu. Opozice neúnavně lká nad zadlužováním příštích generací, vláda slibuje a slibuje. Dluhová služba dávno přesáhla sto miliard ročně a bude růst brzy na úroveň sto čtyřiceti miliard. Ministryně financí Schillerová apeluje pohnutě ve prospěch dalšího zadlužování státu. Pro zbytečné převážení zboží a pro pohodlí bohatců s drahými auty se staví nejdražší dálnice na světě. Přitom železniční tratě chátrají, i když nákladní vlaky jsou schopné převážet zboží, jež zkáze nepodléhá, nejméně stejně draze jako kamiony, a při spotřebě méně energie a tvorbě méně emisí. 

. 

Tresty pro Slávii i Spartu vyneseny

 Disciplinární komise potrestala klub SK Slavia Praha za porušení povinností 
pořadatele (pronesení a použití pyrotechniky vedoucí k pozdržení zahájení 
utkání, vhazování pyrotechniky do sektoru pro hostující fanoušky, výtržnosti 
fanoušků, hromadné vniknutí fanoušků na hrací plochu, napadení hráčů, 
vhazování předmětů na hrací plochu) v utkání 2. kola finále Chance Ligy proti 
AC Sparta Praha pokutou ve výši 10 milionů korun, odehrání 4 utkání bez 
přítomnosti diváků a kontumační prohrou 0:3. 
Disciplinární komise zahájila disciplinární řízení s klubem AC Sparta Praha za 
nesportovní chování fanoušků (použití pyrotechniky, vhazování pyrotechniky 
na hrací plochu, výtržnosti fanoušků a poškození zařízení stadionu) v utkání 
2. kola finále Chance Ligy proti SK Slavia Praha pokutou ve výši 600 tisíc 
korun.  
Komentář předsedy DK LFA Jiřího Matznera: „Události, k nimž došlo v 
závěru sobotního utkání mezi Slavií Praha a Spartou Praha, považuje 
Disciplinární 
komise LFA za jeden z nejzávažnějších a 
nejzavrženíhodnějších momentů v historii českého ligového fotbalu. 
Jejich rozsah, intenzita i samotný charakter jsou o to bolestnější, že 
přicházejí v době, kdy se českému profesionálnímu fotbalu 
dlouhodobě daří vlastními aktivitami budovat prostředí, které má být 
bezpečné, kultivované a důstojné pro všechny jeho účastníky. 
Podobné excesy tuto snahu zásadním způsobem narušují a poškozují 
důvěru veřejnosti v profesionální fotbal jako celek. 
Hlavní díl odpovědnosti na sobotních událostech podle disciplinární 
komise nese domácí klub jako organizátor utkání, který pořadatelsky 
a bezpečnostně absolutně podcenil a nezvládl jeden z 
nejrizikovějších zápasů sezony. Z podkladů, které má komise k 
dispozici, vyplývá, že zástupci Slavie museli počítat s možností 
vniknutí fanoušků na hrací plochu v případě titulových oslav. Tomu 
ostatně nasvědčují i některá organizační opatření přijatá ještě před 
závěrem utkání, včetně vypnutí LED perimetru a odstranění části LED 
bannerů. 
Domácímu klubu zároveň muselo být zřejmé, že vzhledem k 
charakteru derby, dlouhodobé rivalitě obou klubů a mimořádně 
vypjaté atmosféře hrozí při vniknutí fanoušků na hrací plochu 
závažné bezpečnostní riziko a reálná možnost konfrontace mezi 
fanouškovskými tábory. 
Přesto dle důkazních materiálů nebyla přijata odpovídající 
preventivní opatření, která by takovému vývoji dokázala účinně 
zabránit. Za mimořádně závažné považujeme také to, že ani ve chvíli, 
kdy fanoušci začali vnikat do prostoru hřiště, domácí klub nedokázal 
adekvátně reagovat. V kritických momentech navíc včas nepožádal o 
pomoc Policii České republiky. 
Za daných okolností lze bez nadsázky říci, že pouze shodou okolností 
nedošlo k ještě závažnějším následkům na zdraví ať už napadených 
hráčů nebo dalších aktérů. To však nic nemění na tom, že se jednalo 
o naprosto nepřijatelné nezvládnutí organizace utkání a ohrožení 
bezpečnosti všech účastníků daného zápasu. 
Samostatnou a mimořádně závažnou kapitolou je rozsah použité 
pyrotechniky, která se na stadionu objevila na straně domácích i 
hostujících fanoušků. Světlice, dělobuchy a další pyrotechnické 
předměty se v průběhu utkání i po jeho přerušení staly v rukou 
desítek osob nebezpečným prostředkem, který byl vhazován nejen na 
hrací plochu, ale především mezi ostatní diváky. I v tomto případě lze 
mluvit o štěstí, že nedošlo k vážnějšímu zranění. Zároveň je zřejmé, 
že domácí klub zásadně podcenil také bezpečnostní kontroly. 
Komise současně nemůže pominout ani chování části příznivců 
Sparty, kteří ve svém sektoru způsobili rozsáhlé škody, včetně 
faktického zdemolování toalet. Pokud mají kluby dlouhodobě 
vytvářet pro fanoušky hostů důstojné a komfortní prostředí, je 
podobné jednání neomluvitelné a v přímém rozporu s požadavky, 
které sami fanoušci vůči pořádajícím týmům často vznášejí. 
S ohledem na bezprecedentní rozsah incidentů, selhání 
pořadatelských a bezpečnostních opatření i přímý dopad na regulérní 
průběh utkání, které bylo předčasně ukončeno, přistoupila 
disciplinární komise k sankcím, které mohou na první pohled působit 
mimořádně přísně. Jejich výše a rozsah však odpovídají charakteru 
událostí, riziku, kterému byli vystaveni hráči, členové realizačních 
týmů, rozhodčí i diváci, a také zásahu do důvěry veřejnosti v český 
profesionální fotbal. 
Slavii Praha jakožto organizátorovi utkání byla uložena pokuta ve 
výši 10 milionů korun. Vzhledem k tomu, že utkání nemohlo být z 
bezpečnostních důvodů řádně dohráno, rozhodla disciplinární komise 
zároveň o kontumační prohře domácího klubu výsledkem 0:3. 
Současně byl Slavii uložen trest odehrání 4 soutěžních utkání bez 
diváků. Sparta Praha byla za chování svých fanoušků potrestána 
pokutou ve výši 600 tisíc korun. 
Disciplinární komise si plně uvědomuje, že zejména trest utkání bez 
diváků dopadá i na drtivou většinu slušných fanoušků, kteří svůj klub 
podporují bez porušování návštěvního řádu a bez poškozování jména 
Slavie, Chance Ligy i českého fotbalu. Komise tento dopad nepřehlíží, 
zároveň však s ohledem na mimořádnou závažnost sobotních 
událostí, rozsah bezpečnostních rizik a skutečnost, že vniknutí na 
hrací plochu a další prohřešky nebyly omezeny pouze na jednotlivce 
či jednu část stadionu, nemohla přistoupit k mírnějšímu řešení. 
Ochrana zdraví, bezpečnost aktérů utkání a důvěra v regulérní 
průběh soutěže musí mít přednost před jakýmikoliv jinými hledisky. 
Český profesionální fotbal musí dát jednoznačně najevo, že hranice 
mezi vášnivou fanouškovskou podporou a násilím je absolutně 
nepřekročitelná. Jakmile je ohroženo zdraví hráčů, členů realizačních 
týmů, rozhodčích, pořadatelů nebo diváků, končí prostor pro 
jakékoliv relativizování a musí následovat odpovídající disciplinární 
postih. Tímto rozhodnutím vysíláme jasný signál, že podobné chování 
v českém profesionálním fotbale nemá místo a nesmí se už nikdy 
opakovat.“

Pivo jako „tekutý chléb“ i jako levný lék

Roční spotřeba piva v Česku na hlavu se pohybuje kolem 130 litrů, což je suverénně nejvíce ze všech alkoholických nápojů. A i když v posledních letech roste obliba zahraničních piv, ta česká stále hrají prim.

Piva vyráběná v Česku se od těch zahraničních liší chutí i složením, díky čemuž jim v roce 2008 Evropská unie udělila chráněné zeměpisné označení České pivo. Dokládá, že pivo se v Česku vaří specifickou technologií za použití jedinečných surovin.

Od zahraničních piv se to české liší vcelku vysokým obsahem neprokvašeného extraktu, hořkostí, vyšším pH i významnějším obsahem polyfenolů (tříslovin). Rozdíly jsou také ve složení obsažených aminokyselin a bílkovin.

Podrobně se jeho složením zabýval Pavel Dostálek z Ústavu biotechnologie VŠCHT, který ho nazývá „tekutým chlebem“. „Pivo ale, na rozdíl od chleba, má daleko výhodnější složení,“ uvádí potravinářský chemik Dostálek.

Stejně jako u chleba, i pro výrobu piva jsou základem obiloviny. Ječmen, který se pro slad používá nejčastěji, do piva přináší významné látky. V chlebu, v našich podmínkách zpravidla pšeničném, najdeme stejně jako v pivu vitamíny skupiny B, rozpustnou vlákninu a křemík.

V mnoha dalších ukazatelích ale pivo chléb dalece předčí. Je to zejména obsah křemíku, který je v pivu obsažen ve snadno biologicky využitelné formě. Pivo také obsahuje značné množství draslíku a naopak má nízkou koncentraci sodíku, což je z hlediska výživy žádoucí. Nadměrný příjem sodíku (například v kuchyňské soli) představuje zátěž pro kardiovaskulární systém a vede k zadržování vody v těle.

Jedním z překvapivých účinků piva je prevence diabetes, neboli cukrovky 2. typu. Někdy se jí přezdívá také stařecká a vedle genetických dispozic ji způsobuje zejména nesprávný životní styl, vedoucí k inzulinové rezistenci. Naopak trojmocný chrom obsažený v pivu napomáhá citlivosti buněk na inzulin, a tím ovlivňuje jak hladinu cukru v krvi, tak zpracování a využití sacharidů. Díky tomu je mezi mírnými konzumenty piva nižší výskyt cukrovky 2. typu.

Zvýšenou potřebu chromu mají také sportovci, zejména ti, kteří si hodlají vybudovat větší svalovou hmotu. „Účinky chromu bývají dokonce přirovnávány k anabolikům, což jsou látky, které stimulují růst svalové hmoty. Chrom bývá také někdy nazýván ‚stavitelem svalstva‘,“ uvádí na svém webu jedna ze zdravotních pojišťoven.

Tou možná nejdůležitější látkou, díky níž je pivo tak prospěšné zdraví, je křemík. Křemík je stopový prvek nezbytný pro pojivovou tkáň, zdravé cévy, ale také pro stavbu kostí a pro pevnost a elasticitu kůže včetně nehtů a vlasů. Proto je oblíbenou složkou potravinových doplňků pro péči o pleť. českých pivech se obsah křemíku pohybuje v širokém rozmezí od 13 do 113 miligramů na litr. Nejméně je ho v nealkoholických pivech, nejvíc ve speciálech. Obsah křemíku závisí i na použité odrůdě ječmene, světlé slady mají křemíku víc než tmavé.

Národ není vynálezem Willsona ani Masaryka

Národ je vynálezem romantismu 19. století, a vyvozuje z toho, že takové seskupení je více než pominutelné zejména, je-li v současné době zneužíváno ve prospěch sobeckých politických cílů populistů a proto fašistů. Argumentuje se tím, že v předchozích staletích státy spolehlivě fungovaly, ačkoli se neopíraly o národní identitu, ale jejich identitu tvořily hodnoty univerzálnější. Možná by se dalo dát mu za pravdu, kdyby se ve dvou zásadních věcech nemýlil.

Státy před 19. stoletím sice fungovaly na zcela jiném principu, než je záležitost národní identity. Podstatné ale na nich bylo, že lidé, o kterých by se dalo říci, že jsou svobodní a nadání výsadou o sobě rozhodovat, tvořili velice uzounkou společenskou vrstvu, zpočátku to byla pouze družina knížete, a zbývající drtivá část společnosti byli bezprávní nevolníci v postavení, které se příliš nelišilo od postavení antických či raně středověkých otroků. Nebyli sice už majetkem vrchnosti, nicméně vrchnost stále rozhodovala o jejich zásadních životních krocích. Už fakt, že se nesměli stěhovat bez jejího vědomí, a pokud přece tak učinili, byli stíháni jako zločinci, je dostatečně výmluvný.

Zlom nastal díky myšlenkám osvícenství v 18. století, avšak rozhodující roli sehrály zkušenosti ze sedmileté války. Vítězné státy – zejména Prusko – předvedly, že za delší konec tahají proto, že přestaly spoléhat na dosavadní středověké, decentralizované vytváření branné hotovosti. Budoucnost vedení vítězné války se odvíjí od pravidelné armády, opírající se o zákonem zavedenou brannou povinnost, jednotné vedení a o vznik vzdělaného důstojnického sboru, vyškoleného ve státem zřízených a státem financovaných vojenských školách. Jestliže do té doby k získání důstojnického patentu stačilo mít odpovídající aristokratický původ, stále silněji začalo převažovat dosažené vojenské vzdělání. Typickým příkladem je Napoleon Bonaparte. Byl sice šlechtického původu, pocházel z drobné korsické šlechty, avšak ke kariéře v armádě by mu to bývalo sotva stačilo, kdyby neabsolvoval s úspěchem studium na vojenských školách.

Pravidelná, na branné povinnosti stojící armáda, financovaná ze státního rozpočtu si vyžádala změnu výběru daní. Vznikly centrálně řízené daňové úřady, které tak ovlivnily vůbec skladbu státní a veřejné správy, včetně do té doby roztříštěného soudnictví. Zanikly soudy, jež směly jedině soudit příslušníky určitého stavu. Panovník (u nás to byla Marie Terezie) nechal vytvořit jednotný občanský a trestní zákoník, jímž se závazně musely řídit všechny soudy. Začala se rodit rovnost před zákonem.

Potřeby armády, ale i veřejné správy byly zcela nově centrálně strukturovány a hromadně uspokojovány objednávkami u soukromého sektoru. Sjednocení vojenských aktivit, rozdělených podle jednotlivých druhů zbraní, a administrativní aktivity, členěné Podle příslušného výkonu státní správy, vedly nejen k hromadným objednávkám, ale i k objednávkám sortimentně strukturovaným. Stát jako objednavatel vyvolal potřebu zavádět hromadnou a sériovou výrobu. Postupně se dosavadní středověká tržní ekonomika, opírající se o řemeslnou výrobu, kdy každý výrobek byl originál, měnila ve výrobu hromadných, stejnorodých sérií, které si postupně vynucovaly díky rostoucí produktivitě práce stále inovativnější technologii výroby. Potřeba papíru, vyvolaná strukturální a systémovou proměnou veřejné správy, kupříkladu rozsahem značně přesahovala možnosti dosavadní ruční výroby. Světlo světa proto na konci 18. století spatřil vynález papírenského stroje. Hromadná a v sériích umožňovaná výroba pozvolna měnila dosavadní řemeslnou tržní ekonomiku v ekonomiku kapitalistickou, opírající se ne o drobné výrobce, ale o výrobce kapitálově silné.

Kapitalismus si vynutil volný pohyb osob, tudíž bylo nemyslitelné trvat na stávajících feudálních pořádcích. Všechny významné patenty (dnes bychom řekli – ústavní zákony) císaře Josefa II. si na něm více než jeho osvícení vynutil rodící se kapitalismus. Nebyl to jen jeho patent, jímž zrušil nevolnictví, ale i patent toleranční. Nešlo mu tehdy ani tak o náboženskou svobodu jako o snahu udržet v Rakousku zdatné řemeslníky protestanského vyznání, lákané sousedním protestantským Pruskem.

Lidé, dosud nevolníci, se stali svobodnými, nicméně jejich svoboda byla podmíněna okolnostmi, za nichž mohli, či naopak nemohli dobrat se svých občanských práv. V revolucích v první polovině 19. století inspirovaných Francouzskou revolucí se postupně rodily politické národy, usilující nejen o národní emancipaci, ale o emancipaci občanskou. Vrcholem toho úsilí byl rok 1848, kdy bezmála celá Evropa se proměnila v politické národy, založené na občanských a ústavních právech, směřujících k vnitřnímu demokratickému uspořádání. Národní povědomí tu bylo důležité. Tvořilo jeden z tmelů občanské sounáležitosti, klíčového prvku demokratického uspořádání společnosti.

Národ tak, jak jej znalo19. století, byl výsledkem romantismu. Možná by našel autory, kteří romanticky snili o národní sounáležitosti, jako byli všeslovansky založení Hanka, Čelakovský anebo Šafařík, toužící přimknout se k ruském dubisku, avšak otci českého národa rozhodně nebyli, pokud pod pojmem národ v politickém slova smyslu rozumíme národ, který nejen sdílí jazyk, historickou zkušenost, mýty a legendy, ale hlavně vnitřní občanské uspořádání. Otci takového národa byli lidé jako František Palacký anebo Karel Havlíček Borovský. Nelze upřít ani Havlíčkovi, ani Palackému, že by nebyli českými vlastenci, zároveň ale jejich velkou starost představovala podoba nově vytvářené ústavy, zakládající demokratické uspořádání Rakouska. Předpokládala nejen nedělitelnost občanských svobod, ale i nedělitelnost svobod jednotlivých v Rakousku žijících národů. Otázce ústavy se Havlíček věnoval už v dubnu 1848 v jím vydávaných Národních novinách.

Emancipační hnutí jednotlivých evropských národů v roce 1848 nebylo výronem romantismu, ale racionálním pojetím moderního národa (státu), které doplňovalo základy právního státu, položené už v předchozím století absolutistickými monarchiemi, o vnitřní uspořádání opírající se o obecně přijatou ústavu. Většina v tom roce revoltujících národů si na svých vládách tehdy vynutila všeobecné volby. Tak se zrodily parlamenty v Frankfurtu nad Mohanem anebo ve Vídni.

Ačkoli pro tehdejší revolucionáře byly občanská svoboda a svoboda národů (a to nejen ve smyslu jejich svrchovanosti) nezpochybnitelné, ještě zdaleka všichni nechápali, že svobody, pokud mají mít pevné trvání a být zachovány, musí být nedělitelné. To pochopil jako jeden z prvních Bedřich Engels. V komentáři k potlačeným svatodušním bouřím v Praze vytýká v Neue Rheinische Zeitung Němcům, kteří v té době usilovali o národní emancipaci cestou demokratické revoluce, že se těžko domohou své svobody, pokud současně budou v tom samém úsilí bránit Polákům v Poznani, Čechům v Praze a Italům u Santa Lucie.

Mást nás může i první kvazi politická strana, založená na jaře 1848, kterou Češi nazvali Slovanskou lípou (později ten název převzal list téhož jména, jemuž šéfredaktoroval Karel Sabina), ne proto, že by Palacký, Havlíček anebo Rieger tíhli k všeslovanství a k ruskému dubisku. Ostatně jeden z autorů, který v listu Slovanská lípa dostával rozsáhlý prostor pro své úvahy, byl Michail Bakunin, pro carské samoděržaví veřejný nepřítel číslo jedna. Čeští politici pochopili, mají-li zachovat Rakousko jako svůj domov (o ničem jiném tehdy neuvažovali), musí si být vědomi rizika, že s lehkým srdcem Rakousko jsou ochotni opustit Němci a připojit se ke sjednocujícímu se Německu, podobně tak Italové, o Maďarech ani nemluvě, tudíž tmelem monarchie se musí stát zde žijící slovanské národy. Vznikla tak jako protiklad k všeslovanství (kterému dominuje ruský imperialismus) politika austroslavistická, společenství uvnitř monarchie svobodně se rozvíjejících a emancipujících se zdejších slovanských národů. Nakročení k nedělitelnosti svobody národů tu bylo více než zřejmé. 

Nejen na Slávii 9. května řádili fotbaloví fandové

 BAD ISCHL je půvabné lázeňské město (v rakouském okrese Gmunden) které před více než 110 lety bývalo oblíbeným letním sídlem císaře Františka Josefa I. V pokojném městě v sobotu 9. května 2026 večer na fotbalovém hřišti musela zasahovat policie proti fotbalovým fandům hostujícího Vorwärts Steyr, kteří neunesli porážku svého týmu.

Policie byla v sobotu večer po zápase Hornorakouské ligy přivolána do Bad Ischl (okres Gmunden): Po nečekaném domácím vítězství 3:2 v zápase, ve kterém tým SV Zebau Bad Ischl poprvé vedl trenér Peter Halada, se situace vyhrotila natolik, že musela zasáhnout policie. Kolem 19:10 hodin vniklo na hřiště několik desítek agresivních (někteří maskovaní) příznivců vedoucího týmu soutěže Vorwärts Steyr a napadlo domácí diváky a rozhodčího.

Když dorazily první policejní hlídky, někteří výtržníci ze stadionu utekli. Zbývající byli policií obklíčeni a identifkováni. Podle policejní zprávy se fanoušci ze Steyru i při zatýkání chovali extrémně agresivně a s policií nespolupracovali. Několik fanoušků bylo obviněno z výtržnictví. Nepříjemným zjištěním je, že mezi agresivními fandy byl zjištěn desetiletý školák.

Čeští náckové asi budou fackovat sami sebe

Je dostatečně známo, že nejbližšími českými partnery současných německých neonacistů z AfD a podobných stran a spolků v Německu jsou čeští nacisté, kteří nejvíce zuří proti pokojnému krajanskému spolku (Ladsmannschaftu), což jsou potomci bývalých německy hovořících obyvatel českých zemí. Stejně tak je známo, že AfD odmítá zvrhlé poválečné dekrety méněcenností zakomlexovaného a mstivého Beneše. To českého nácka nezajímá, hlavně že na ulici může dělat rámus a nadávat Němcům.

Po roce 1945 bylo německé obyvatelstvo vyhnáno z oblastí, které v roce 1938 získala Třetí říše. V roce  1938, o půl roku dříve než Sudety zabrala Třetí říše Rakousko. Kde hospodářsky je dnes, 81 let po skončení 2. světové války Rakousko, a kde jsou české země? 

Dnes je možné na internetu vidět bezpočet filmů a leteckých snímků děsivě rozbitých německých a rakouských měst na konci války. Pohled na obrázek rozbitého Hamburku nebo Norimberku vyvolává děs a zároveň údiv, jak tato města mohla vstát z mrtvých. Angličané a Američané intenzivním bombardováním Hitlera ke kapitulaci nedonutili, teprve pěšáci a pozemní zbraně Třetí říši porazili.

Přestože Rakousko bylo do roku 1955 okupováno sovětskou a americkou armádou vytvořilo si svůj politický systém, v jehož čele hned od roku 1945 stály socialisté (SPÖ) a lidovci (ÖVP). Poválečná léta však pro Rakušany byla stejně zlá, možná horší, než léta válečná, kdy mladí muži museli bojovat za Hitlera. Změna nastala v 60. letech, kdy v rakouské politice začal mít silné slovo český rodák (1911) Bruno Kreisky. Postupně sice získal přezdívku "Král dlužníků", ale jeho zásluhou se Rakousko dostalo mezi země s nejvyšší životní úrovní. Kreisky se nebál angažoval do blízkovýchodního konfliktu, do chudoby třetího světa ani do soužití se socialistickými státy ve středovýchodní Evropě. Mnozí mu vyčítali, že byl ochoten „mluvit i s ďáblem“. Ve snaze omezit terorismus zahájil dialog s libyjským vůdcem Muammarem Kaddáfím, s Jásirem Arafatem a Organizaci pro osvobození Palestiny. Problémem pro něj nebyli ani partneři na domácí scéně. V jeho menšinové vládě v roce 1970 zasedlo několik bývalých nacistů. Získal velkou podporu Svobodné strany (FPÖ) vedené zasloužilým důstojníkem SS Friedrichem Peterem. Do rakouské patriarchální společnosti vnesl v letech 1970 až 1982 liberalizaci školství, usnadnění rozvodů, právo na potrat, zrovnoprávnění nemanželských dětí, zavedení 40hodinového pracovního týdne, prodloužení dovolené, zkrácení vojenské služby či zavedení její civilní náhrady. 

Období Kreiskiho rakouských vlád jako bašt vyspělé demokracie a prosperity mohli Češi za Železnou oponou jen závidět. Životní úroveň Rakušanům můžou závidět i dnes, kdy ve Vídni a v hospodářsky vyspělých oblastech Rakouska voliči podporují sociální spravedlnost. To je v Praze a v českých krajských městech dnes nemyslitelné.

Místo toho, abychom se pokoušeli tu rakouskou demokracii, prosperitu a humanitu napodobit, 36 let po Sametové revoluci, jsme stále mentálně, mzdami, úrovní politiky a mnoha dalšími skutečnostmi za železnou oponou a musíme od diskutérů (Hašek) a komentátorů  poslouchat na ČRo Plus výlevy hodné majora Zemana.

Je to u nás asi ještě mnohem horší než v roce 1945. Tehdy benešovci a komunisté ruku v ruce jednoduše zakázali nevhodné, v tehdejší době pravicové politické strany. Zákaz se týkal především agrární strany, která bývala pilířem a majákem První republiky. Při současném pohledu na program a činnost prvorepublikové agrární strany zjistíme, že dnes by se jako pravicová strana vůbec neprosadila, voliči velkých měst by ji asi považovali za bolševickou odnož sociální demokracie. Současná ODS by v roce 1945 zřejmě byla považována za napodobeninu NSDAP.  A současní odpůrci sudetských Němců? Jedná se zřejmě o potomky konfidentů gestapa, kolaborantů a spolupracovníků StB, kteří jsou sice směšní, ale také nebezpeční tím, že k násilí burcují sortu zlých agresivních lidi bez názoru. 

Plasty v moři přispívají k oteplování Země

 Obří skvrna z plastového odpadu v Tichém oceánu představuje mnohem větší hrozbu, než se dosud zdálo. Vědci nově ukazují, že plast nejen znečišťuje oceány, ale nepříznivě ovlivňuje i klima. Mikroskopické částice se dostávají do ovzduší a zrychlují globální oteplování. Dopady tak pocítí lidé po celém světě.

V oblasti mezi Havají a Kalifornií se nachází takzvaná Velká tichomořská odpadková skvrna (Great Pacific Garbage Patch) – tedy obrovská masa plastového odpadu, která přesahuje velikost Texasu. Plast se v oceánu neustále tříští na menší a menší částice. Vítr je pak unáší do atmosféry, připomíná ve svém textu CNN.

Právě tyto mikroskopické a nanoplastové částice podle nové studie významně ovlivňují klima. „Naše práce odhaluje dlouho přehlíženou souvislost mezi plastovým znečištěním a změnou klimatu,“ uvedl spoluautor studie Hongbo Fu.

​Vědci zkoumali, jak plastové částice reagují na sluneční záření. Zjistili, že barevné plasty pohlcují výrazně více energie než průhledné. „Chovají se jako černé tričko – pohlcují teplo,“ vysvětlil Fu.

Roli hraje i velikost částic. Ty nejmenší zůstávají ve vzduchu déle a zároveň absorbují více sluneční energie. „Nanoplasty jsou malé, ale silné. Zůstávají ve vzduchu déle a při stejné hmotnosti absorbují mnohem více slunečního záření než mikroplasty,“ dodal vědec.

Studie zároveň ukazuje, že celkový efekt plastových částic směřuje k oteplování planety. „Můžeme určit, že čistý efekt téměř všech těchto částic vede spíše k oteplování než ochlazování,“ řekl spoluautor výzkumu Drew Shindell.

​V globálním měřítku zůstává vliv plastů menší než u jiných znečišťujících látek. Přesto dosahuje asi 16 procent účinku černého uhlíku, tedy sazí, které patří mezi hlavní faktory oteplování. Uvádí to studie citovaná serverem Courthouse News Service.

V některých oblastech oceánů se ale dopady výrazně zvyšují. Tam, kde se plast hromadí ve vírech, vzniká silnější efekt. Částice se navzájem rozbíjejí a ve velkém množství se dostávají do ovzduší.

Experti upozorňují, že přesná data o množství plastů v atmosféře zatím chybí. Výzkum ale podle nich ukazuje jasný trend – pokud produkce plastů poroste, dopady na klima i zdraví lidí se budou dál zhoršovat.

Když jde o obranu státu, nevadilo by sáhnout rázněji na absurdně nízkého danění bohatých?

To bychom měli dokonalé výdaje na obranu lusknutím prstu. Místo toho jakýsi šikovatel Foltýn na ČRoPLus včera řekl, že zdravotnictví a sociální věci musejí jít stranou, když jde o svobodu, což jsou prý výdaje na obranu.

Otázka také je, co je to vlastně ta svoboda. Adenauer a Eisenhower po druhé světové válce by snad měli být tím nejlepším poučením z toho, co plyne z boje o svobodu. Svoboda není možná bez fungujících institucí a důvěry lidí v ně, v elity prosazující veřejný zájem.

Profesor Jurajda naopak v nedávném rozhovoru pro Seznam vyhlašoval, že pokud lidé přijdou o dostupné zdravotnictví, hodí demokratické politiky vidlemi do Vltavy. Bez zvýšení daní bohatým bude na zbrojení obětováno zdraví občanů.

Dobrým příkladem spojení efektivity obrany, úrovně svobody a důvěry obyvatel v instituce jsou dnešní skandinávské země. Brigádní šikovatel Foltýn by měl uznat, že tyto země jsou na obranu svobody, pokud jde o výdaje na obranu a reálné bojové schopnosti, připraveny nejlépe. Nota bene tamním lidem tam asi svoboda a sociální vymoženosti, které kvůli výzbrojení státu tam mají,zásluhou zdanění boháčů, za to stojí. 

Boj o život v budoucnosti s bojem o užívání světa v současnosti

 Prahou prošel Pochod pro život, opět doprovázený freneticky skandujícím davem odpůrců a útoky, které zahrnuly nadávání do fašistů i další incidenty. Poslankyně hnutí STAN Smejkalová chce zakotvit právo na potrat do Ústavy.

Celkový obrázek byl ale jednoznačný. Na jedné straně stála komunita lidí, která spolu se svými rodinami využila svého ústavního práva a přišla v klidu a s dobrou náladou veřejně oslavit lidský život a přimlouvat se za něj a která byla uzavřená kvůli bezpečnosti zábranami ve vyhrazeném prostoru uprostřed Václavského náměstí. Na druhé straně, oddělená kordonem těžkooděnců, jim kontrovala komunita mladých křiklounů, kteří se navíc prolínali s různými propalestinskými, zelenými, levicovými a genderovými úderkami a bohužel i zástupci některých veřejně dotovaných institucí. Jimi provolávaná hesla (citovat nebudu) vyznívala bizarně obzvlášť v okamžiku, když vstupovala do večerníčkových melodií, během kterých děti malovaly křídou srdíčka na chodník (která jim následně mladé pirátstvo mazalo).

Skoro až tragikomický dojem z takového střetu dvou světů nelze přejít s odkazem na nerozvážnost, ani na očekávání, že každé mládí potřebuje protestovat a jednou se vybouří. Nenávistné projevy vůči rodinám s dětmi jsou smutnou vizitkou doby, ve které se prosazuje zkratkovitost, manipulace, neschopnost vnímat druhé a neúcta k lidskému životu a bližním. Mladí „revolucionáři“ během Pochodu pro život dost možná útočili na lidi, kteří jim přivedli na svět budoucí plátce jejich vlastních důchodů a bezděčně tak posunuli falešný a nedůvodný spor o interpretaci lidských práv k tématu mnohem obecnějšímu – budoucí soudržnosti a solidaritě v celé společnosti. A z toho jde strach.

Zdroj:RC Monitor 8/2026

Obnovení Československa v roce 1945 se nepovedlo

 Sama československá a do jisté míry později i česká státnost byly historicky odkázány na úctě a respektu k univerzálním lidským právům. Bez silné a přímé podpory Spojených států amerických a důrazu jejich tehdejšího prezidenta Andrewa Wilsona na univerzální lidská práva a hodnoty, včetně práva národů práva na sebeurčení, by se neobešla. Čtrnáctibodový plán americké vlády z ledna 1918 k ukončení 1. světové války a poválečnému uspořádání světa obsahoval konkrétní zmínku o právo na sebeurčení tehdejších národů Rakouska-Uherska, na to, určit si, v jaké zemi chtějí žít.

 Neúcta či rovnou každodenní pohrdání základními lidskými právy a hodnotami provázely nástup Adolfa Hitlera k moci a nacistické běsnění, které přinesl. „Pragmatismus” sudetských Němců a v podstatě i „pragmatismus“ předválečného čs. vedení vedly k Mnichovu a rozpadu a zániku Československa.

Vítězné mocnosti druhé světové války počínaly si nejspíše také „pragmaticky“, když ponechaly území bývalého Československa ve sféře volného vývoje. Ale Josif Vissarionovič Stalin nic náhodě nenechal, když se na sklonku války rozhodl vojensky obsadit česká území a Prahu, aby si zajistil – krom Šumavy s blízkosti průmyslového Porýní – i přístup k ložiskům jáchymovského uranu. Vyhnání německy mluvícího obyvatelstva, zákaz pravicových politických stran, znárodněné bank, dolů a velkých průmyslových podniků a řízení státu pod dohledem Moskvy bylo na hony vzdálené prvorepublikovému Československu.

Benešův „pragmatismus“ z února 1948 urychlil nástup komunistického režimu a proměnu země v totalitní stát. Následující průmyslový vzestup Československa napodobil návrat k univerzálním demokratickým hodnotám a lidským právům, které pak provázely obrodný proces komunistického Československa v šedesátých letech minulého století.

Bývalé Československo se právě pro pokus o obnovu své suverenity, návrat k právnímu státu a univerzálním lidským hodnotám dodnes těší jistému respektu v zahraničí. Konec konců krize mezinárodních vztahů vyvolaná invazí řízenou Moskvou vedla v polovině 70. let k helsinské konferenci. Její závěrečný akt zavazoval signatáře k dodržování základních lidských práv. I když smlouva samotná mohla odpovídat de facto pragmatickému „paktu o neútočení“, vytvářela současně mezinárodně závaznou platformu pro existenci českého a slovenské disentu. Vznik Charty 77 a její první dokument byl de facto pokusem o bilanci toho, jak tehdejší režim své závazky dodržoval.

35 let ODS=35 let rozevírání nůžek mezi bohatými a chudými

 V roce 1990 vyhrálo volby Občanské fórum a vznikla první skutečná „vláda lidu“, po více jak čtyřiceti letech totality. 

O přechodu k tržní ekonomice se vedly diskuse. To byl jeden z důvodů, proč se Československo začalo rozpadat. ODS pak vznikla jako nástupce Občanského fóra (OF) v dubnu 1991. Tento podraz vedl Václav Klaus, jehož jako nejupovídanějšího ekonoma přivedl do OF Václav Havel a udělal z něj ministra financí v polokomunistické Čalfově vládě. Druhé polistopadové svobodné volby se uskutečnily v červenu 1992 a v České republice s převahou vyhrála ODS a Václav Klaus jako předseda federální vlády dal přednost rozkradení státního majetku v českých zemích, před respektování slovenských názorů.

Privatizace v Česku byl proces převodu majetku z vlastnictví nové vzniklého demokratického státu, jenž tento majetek zdědil po bývalém socialistickém státu, do vlastnictví obyvatelstva, tzn. soukromých osob. Jednalo se o převod mnohých odvětví průmyslu, bank a dalších státních podniků. Toho se docílilo několika způsoby hlavně uspěchanou kuponovou privatizací, nebo prodejem zahraničním investorům. Ekonomická kriminalita byla další hlavní formou privatizace, kvůli každému novému zbohatlíkovi byly okradeny tisíce slušných lidí.

 O škodách, které českým zemím způsobil Václav Klaus, snad v budoucnu bude odborně diskutovat několik generací. Jeho následovníci v čele ODS Topolánek, Nečas a Fiala se jen vezli na rozdělování společnosti na ty, co se o sebe umějí postarat jakýmkoli způsobem a zbohatnout a na ty slušné, co krást neumějí, chtějí pracovat a očekávají od státu ochranu proti ekonomické kriminalitě. Fiala navíc politickou kariéru zakládal na "antibabišizmu", což se mu při loňských volbách už vyplatilo méně.

ODS se stala typickou velkoměstskou stranou pro lidi, jejichž hlavní starostí není práce, nýbrž trávení volného času. Obětí velkoměšťáctví se stal venkov. Ze zemědělství muselo odejít nejméně půl milionu lidí, nejméně tolik lidí přišlo o práci ve strojním, textilním průmyslu a jiném průmyslu, když zásluhou umělého politického nepřátelství se zeměmi bývalého SSSR ztratil český obchod východní trhy. Přestože se dnes do ČR většina průmyslových výrobků a téměř polovina potravin dováží ze zahraničí, Praha se řadí mezi ekonomicky nejúspěšnější města světa. Navrch huj, vespod hnůj, říkávali naši předkové.

 Nechybí ani české Potěmkinovy vesnice s vyholenými trávníky a naleštěnými auty. Se spokojeností obyvatelstva je to jiné: "Za komunistů jsme sice šlapali v blátě a dýchali vzduch nasycený vůní hnoje, ale měli jsme kousek cesty do práce a do školy, obchod, hospodu a veřejnou dopravu uprostřed obce. Dnešní vesnice o vše přišla, je dobrá nanejvýš pro chalupáře a pejskaře."  

Studenti nechtějí od státu peníze, sami si školy chtějí financovat!

 Představme si na okamžik, že by někdo přišel s rázným, až útočným tvrzením: nevěřte Masarykově univerzitě ani Univerzitě Karlově, vždyť jsou financovány ze státního rozpočtu. Dokud nebudou žít z „koncesionářských poplatků“ studentů (tedy ze školného), nemohou být nezávislé a budou de facto řízeny vládou. Patříme přece na Západ! A právě proto si musíme pohlídat nejen financování televize a rozhlasu, ale rovnou i univerzit – jde přece o všechno.

Takové tvrzení bychom zřejmě bez většího váhání označili za přehnané, možná až hysterické. Přesto se v pozměněné podobě objevuje v debatě o chystané změně financování České televize a Českého rozhlasu.

Nedávno mne zaujala zpráva o tom, že studenti chtějí „bránit veřejnoprávní média“ a kvůli plánovaným protestům mají dostat dokonce omluvenky. Organizátoři tvrdí, že navázání financování ČT a ČRo na státní rozpočet znamená, že o budoucnosti médií budou rozhodovat politici. 

Přijmeme-li tuto logiku důsledně, pak bychom měli očekávat, že studenti vyjdou do ulic i proti financování vlastních univerzit. Jak mohou být vysoké školy nezávislé, když jejich rozpočty schvaluje stát? Jak mohou být svobodné, když jsou jejich zaměstnanci placeni ze státních peněz? Takto položené otázky odhalují slabinu celé argumentace. Je škoda, že si je studentstvo neklade.

Moderní demokratický stát totiž nestojí na tom, kdo posílá peníze na účet, ale na institucionálních garancích. Nezávislost není účetní kategorie, nýbrž právní a systémová vlastnost. Soudy jsou financovány ze státního rozpočtu – a přesto nikdo soudný netvrdí, že jsou pouhou prodlouženou rukou vlády. Totéž platí pro policii, NKÚ, státní zastupitelství či bezpečnostní služby. Proč by tedy právě veřejnoprávní média měla být výjimkou? 

Návrh změny financování ČT a ČRo lze jistě kritizovat v jednotlivostech. To vše je legitimní součást demokratické diskuse. Není však dobré podléhat zjednodušujícím sloganům, které zaměňují příčinu a následek.

Teze „kdo platí, ten ovládá“ zní úderně, ale v kontextu moderního právního státu (Rule of Law, Rechtstaat, État de droit) je do značné míry zavádějící.

Nota bene, náš stát financuje celou řadu institucí, aniž by tím automaticky determinoval jejich rozhodování. Stát dokonce většinově financuje i veřejné vysoké školy.

Drtivá většina jejich příjmů jde z tzv. příspěvku na studenta/tku (zjednodušuji, jsou tam různé přepočtové koeficienty, ale to nyní neřešíme) a malá část z vlastní ekonomické aktivity univerzit – např. získané granty, peníze za patenty, nově vyšlechtěné odrůdy anebo jiné vynálezy.

Ostatně obdobně to bude fungovat, pokud návrh nového právního předpisu projde, i u ČT a ČRo. Prostě větší část peněz bude ze státního rozpočtu a zbytek z komerční činnosti – reklamy, sponzoring etc. Novinkou bude možnost dobrovolného poplatku, aspoň se ukáže, komu na ČT záleží. A odpustí si víkend v Miláně s kamarádkou či nové značkové oblečení a pošle své zdaněné peníze veřejnoprávním mediím. No schválně – kolik z dnešních demonstrantů tak opravdu učiní?

a závěr si nemožno odpustit jízlivou, ale o to více upřímnou otázku: kolik studentů platí řádně koncesionářský mediální poplatek již dnes? Davová psychóza diktovaná pražskými zbohatlíky vynáší houfy mladých nemakančenků do izolace od života lidu ostatního. To, že venkov Prahu přehlasoval, nehodlá Praha odpustit.

Pravice i levice pod vládou miliardářů

24.4.2026 - Na svatého Jiří vylézají hadi a štíři

 Co dnes páchá vláda skvělá, ta minulá dávno vymyslela. Možná potají, možná v kuloárech, dozajista však jde o agendu pravicovou, nic než pravicovou, extrémně fosilní, občanům nepřátelskou a demokracii škodlivou.

ODS po krocích proti demokracii, občanům a státnímu zřízení bažila, toužila, leč naposledy nemohla plně projevit své nemravné choutky na další usurpaci zbytků kolabující a brzy končící České predátorské republiky. Ale je nutno uznat, že trio Fiala, Stanjura, Blažek za tichého vedení Marka Bendy dokázalo nadělat hodně svinstva. Ostatně bylo jim to jedno, s výhrou ve volbách nepočítali, proto nevládli ve prospěch občanů a většiny voličů. 

Pod vedením konzervativní, populistické, ale vždy predátorské pravice míříme do minulosti. Nepotřebujeme k tomu nějakého nacistu, fašistu či jiného Trumpa, Putina, Netanjahua, my, hrdí Češi se do doby kamenné vybombardujeme zcela sami a dobrovolně.

Proto dnes sledujeme ono dobře režírované divadlo s impotentními demonstracemi milionáře Mikuláše, trapné nepokoje ve veřejnoprávních médií, předem domluvených voleb do Rad, proto sledujeme neustálé pravicové obviňování voličů, důchodců, sociálně slabých, mladých, rodin s dětmi, samoživitelů a zdravotně postižených, zatímco v pozadí se zrychluje nezvratný přesun od státního do soukromého, od většiny občanů k hrstce miliardářských rodin, a to za podpory všech poslanců, senátorů i nanicovatého prezidenta.

Zdroj: BL-Haraším Petr Orlau

Václav Klaus je nejlepší protektorátní materiál

 V Brně se uskuteční 76. ročník Sudetoněmecké krajanského sdružení, poprvé bude v Česku. Sudetské Němce do Brna pozvali zástupci festivalu Meeting Brno, což je spolek na podporu kulturní činnosti. Iniciativa organizuje na jižní Moravě mimo jiné takzvaný Pochod smíření, který připomíná divoký odsun německých obyvatel Brna po válce.

„Nenarodil jsem se v Československu, ani v České republice," oznamuje vůdce bezohledné české privatizace Václav Klaus. "Narodil jsem se (1941) v Protektorátu Böhmen und Mähren (Protektorátu Čechy a Morava). Pamatuji si hrůzu rodičů, když někdo v našem bytě na pražských Vinohradech v době heydrichiády (1942) zazvoní v půl jedenácté v noci. Pamatuji si něco, co si většina z vás neumí vůbec představit – zatemnění oken našeho bytu. Myslím, že nikdo, kromě pár výjimek, s tím nemá žádnou takovou zkušenost,“ pokračoval exprezident.

Klaus poznamenal, že si dobře pamatuje (zúčastnil se) i stavění barikád v pražských ulicích a pochopitelně také konec války. Poté citoval slova svého letitého kolegy Ladislava Jakla, že brněský sjezd není česko-německým tématem, nýbrž česko-českým.

"Myslím, že se nemáme s Němci co smiřovat. Necítím se s Němci nesmířen. Je to falešná hříčka, něco, co nemůžeme akceptovat. Jako někdo, kdo mnohokrát vyjednával s Němci a koneckonců s kancléřem Helmutem Kohlem domluvil Česko-německou deklaraci, tak jsem odmítal hrát na jakési smíření,“ 

Plánovanou událost landsmanšaftu projednávali i brněnští zastupitelé v polovině dubna. Před politiky promluvil dramatik Milan Uhde, který patří k podporovatelům akce a kterého zastupitelé na jednání pozvali. Přestože Uhde zažil německou okupaci a byl mezi „kandidáty“ na deportaci do koncentračního tábora, pochopil podle svých slov, že zlo, které se prohnalo českými zeměmi, není dědičné.