Ekonomické reformy měly v NDR dvě fáze: pokus zavést více trhu narážel na to, že to šlo proti samotným základům stranické ideologie. Odpovědnost manažerů za výkon musela být navázána na pružné tržní ceny, což se nedařilo.
Walter Ulbricht v každém případě po vystavění Berlínské zdi chtěl dohnat a předehnat západní Německo a začal spoléhat na odborníky mimo stranické vedení. Když selhal tržní postup, vsadil na akceleraci ve vědě a technologiích. Ani to se však nepovedlo. Jeho pokus o vlastní politiku a o Německo jako alternativu k SSSR jej nakonec připravil o moc. V roce 1971 Honecker, představitel konzervativního směru, s požehnáním Brežněva donutil Ulbrichta k rezignaci.
Pokud jde o situaci v kultuře, strana se bála novot, bála se jakéhokoli skutečně realistického, tedy komplikovaného, komplexního vylíčení přechodu k socialismu. Díla, kterých se bála, nebyla díla nepřátel režimu, ale jeho příznivců, kteří chtěli být aspoň trochu intelektuálně potiví. Socialistický realismus se bál reality. Princip fungování strany vylučoval existenci intelektuálů, byť intelektuály strana potřebovala a věděla o tom. Stejně neřešitelný problém jako s trhem. Na druhou stranu tato díla mohla být prezentována ve Spolkové republice, aby tamním intelektuálům ukázala, že komunistické Německo dokáže zpracovávat svou minulost poctivě. Emancipace žen ve smyslu jejich zapojení do práce – režim neměl pracovní sílu – a sexuální otevřenosti probíhala na východě více než na západě. Nicméně ženy neměly reálnou podporu, jak zvládat rodinu a práci zároveň. Také nebyly téměř vůbec ve vedoucích funkcích. Mentalita strany byla konzervativně machistická. Ostatně pro sexuální revoluci západního světa byla typická vlna nové hudby a umění vůbec, s čímž měl komunistický režim velký problém. Dlouhovlasí kluci byli občas zavíráni, aby je bylo možno ostříhat. Svoboda kultury a protestní tvorby byla mezi oběma Německy zcela nesrovnatelná.
Když vznikla v komunistickém Německu nová ústava, kterou strana široce konzultovala s lidem, první článek stavěl stranu nad celý stát. Lidé věděli, co mohou veřejně diskutovat (ale dělníci si občas dovolili naznačit vzdor, např. když na dotaz, jak ušetřit elektřinu, navrhli v jedné továrně zhasnout světla na Berlínské zdi), jaké mají používat fráze, že mají tajit, že se dívají na západoněmeckou televizi, na druhou stranu pokud jde o ústavu, otevřeně se ve veřejném prostoru ozývaly otázky, proč je v dělnickém státě zakázáno dělníkům stávkovat, proč se nesmí svobodně cestovat, a ženy se ptaly, k čemu je jim právo na práci, když nemohou spojit s prací péči o rodinu. Na východě pracovalo asi 72 procent žen, na západě necelých 50 procent. Ekonomicky i životní úrovní komunistické Německo výrazně rostlo, nicméně východní Němci se pořád, i díky televizi, srovnávali se Spolkovou republikou. A to bylo zcela beznadějné srovnání. Téměř 75 procent domácností na východě mělo v roce 1965televizi (a téměř všichni, kdo ji měli, sledovali vysílání ze Spolkové republiky, byť se tomu režim snažil bránit). Ekonomika východního Německa byla životně závislá na dovozech ze západního, takže i politicky byla jeho vazba na kapitalistický svět daleko silnější než u jiných sovětských satelitů.
Pod vlivem toho, že NDR byla na základě své aktivní politiky ve třetím světě uznávána stále větším množstvím post-koloniálních států, Spolková republika opustila svou doktrínu o neuznávání státnosti východní zóny. Litera východoněmecké ústavy byla krásná: důraz na právní stát, svobodné volby, svobodný tisk, parlament jako suverén atd. Ve skutečnosti to byla jen samá lež. Parlament poslouchal stranu, volby nebyly svobodné, právní stát neexistoval, strana měla faktickou moc zasáhnout kdekoli a kdykoli. Ohromující jsou čísla spojená s činností Stasi: počet tajných informátorů vzrostl koncem šedesátých let na 100 tisíc a v průběhu sedmdesátých let se téměř zdvojnásobil až k hranici 200 tisíc.
