Se suchem už přestává legrace

 Tráva určená ke krmení zvířat prakticky přestala růst, což znamená, že farmy musí čerpat zásoby krmiva, které si odložily na zimu, což bude mít dopady v pozdějších měsících roku. Odborníci v Kalifornii tvrdí, že během nedávných vln veder, kdy teploty několik dní překračovaly +35 °C, „nechybí půdě jen voda, ale prostředí pro vegetaci, které je tak nepřátelské, že rostliny jsou vystresované, vzdávají život, chtějí zemřít, protože to prostě nevydrží“.

Bez vegetace nedokáže žít ani hmyz, který je potravou pro ptactvo a drobné živočichy.

Profesor Pete Falloon, vedoucí vědecký pracovník britského Meteorologického úřadu  pro oblast potravinové bezpečnosti, který vládě poskytuje poradenství ohledně odolnosti  potravinových systémů, říká, že je nezbytný přechod k regenerativnějším přístupům, lepšímu řízení povodní, akumulaci vody a používání odrůd plodin, které jsou odolnější vůči horku nebo suchu.

„Nemusíme nutně mluvit o vynalezení něčeho zcela nového. Mnoho postupů již existuje. Jde spíše o to, přijmout je a aby je zemědělci v tomto odvětví začali uplatňovat v praxi, experimentovali s nimi, učili se jeden od druhého a zjišťovali, co v různých částech země funguje dobře a co ne.“

Na nepřízeň počasí doplácí v první řadě zemědělství, které je i přes současné velkoměstské odborníky, kteří v době příznivých podmínek tvrdí, že vědí o zemědělství úplně všechno, závislé tak jako v minulosti na přírodě, tedy na Pánu Bohu. 

"Velké sucho bylo roku 962, neb v knížectví českém po celý rok žádný déšť nepřišel. Voda vltavská byla se zkazila natoliko, že hovada lesní, ale ani lidé ji píti nemohli."

"V roce  1590 pršelo v létě jen dvakrát, přes Labe se chodilo pěšky, voda říční stala se nepoživatelnou. Jelikož řeky a potoky vyschly, byla nouze o mletí obilí. Naopak zásluhou horka velmi se vydařila úroda vína."

Ve středověku však neznali lidé rtuťový teploměr ani Celsia či Fahrenheita, takže teploty nejsou změřeny a zaznamenány a není možné je porovnat se současností. Jisté je, že lidé, především šlechta a církev, se suchem bojovali. V 16. století už byly jako hráze proti suchu v celém království stavěny rybníky a na řekách a potocích mlýny s jezy. 

Když stát o staré občany nemá zájem, jejich chyba

 Tento týden se objevila zpráva, že stát chce zasáhnout proti nelegálním domovům důchodců. Policie má dostat v tomto směru větší pravomoci. Bude tedy dobré, aby na policejních stanicích se zřizovalo něco jako zařízení pro objevené a zachráněné klienty. Policisté by se proto měli trénovat v péči o nemocné.

Domovská příslušnost (též domovské právo) byl historický právní institut platný od roku 1849 do roku 1949, který určoval příslušnost člověka ke konkrétní obci, zaručoval mu právo na nerušený pobyt a zajišťoval sociální (chudinskou) pomoc.Od roku 1949 tento pojem neplatí a byl nahrazen komunistickým institutem trvalého pobytu a státního občanství. Komunisté převzali dozor nad občanem od narození až do smrti, takže vždy mu nějaká zdravotní a sociální péče poskytnuta byla. Po pádu socializmu jsou mezi mladými obdivovateli pravice raženy názory, že každý se má starat o sebe, kdo je neschopný, ať živoří. Jestli je někdo starý a nemocný, je to prý jeho chyba, že se narodil v nesprávné době a na nesprávném místě.

Když byl redaktorem televize po listopadu 1989 ministr financí Václav Klaus dotázán na možnost obnovení domovského práva, kroutil hlavou jako holub na střeše. Žádné obce, žádné domovské právo, žádní chudí, staří a nemohoucí lidi nesměli ohrožovat jeho privatizaci. Generace, které vyrostly za vlády komunistů, v roce 1989, netušily, že to domovské právo bylo nesmírně důležitý institut, a Klausovu omezenost podporovaly. Pod tíhou ekonomických pouček, co je domovská příslušnost, netušil to zřejmě ani Václav Klaus, natož ministr vnitra Ruml. Měli však možnost domovské právo zavrhnout. Klausově privatizaci neodolalo ani Československo, ve východní Evropě nejlépe prosperující stát s 15 miliony obyvatel. Rozpadlo se.

Domovské právo se nabývalo:

• děti narozením (po otci),
• manželka sňatkem (po manželovi),
• udělením obecním úřadem (např. po 10 letech pobytu v místě)
• získáním úředního postu v obci (např. četník).
• prokazatelným značným movitým a nemovitým majetkem a mecenášstvím (továrníci, velkostatkáři, generálové a vysocí úředníci)

Jistá domovská příslušnost byla udělena narozením, o tom nebyly pochybnosti. Sňatek také byl jasným důvodem, i když někdy bylo kvůli tomu jednání zastupitelstev komplikované. Největší problémy byly s osobami, které se do obcí přistěhovaly. důvodem byly povinnosti obcí starat se o své příslušníky až do smrti. Stávalo se, že do obcí přicházeli a usazovali se lidé nemajetní nebo lidé kteří neuměli hospodařit a zchudli. O tyto lidi, kteří měli v obci domovské právo se musela obecní zastupitelstva postarat, zajistit jim ubytování, oblečení a stravu. Stávalo se, že v obcích žili i několik desetiletí lidé, kteří v nich neměli domovská práva. Ti nesměli volit v obci, ani být voleni, pokud onemocněli, měla se ně postarat jejich domovská obec, která byla třeba na opačném konci země. Po roce 1918 musely i nejmenší obce pro své chudé příslušníky zřizovat chudobince, což bývaly jednoduché byty s vytápěním, vodou a sociálním zařízením.

Povinnost starat se o své obyvatelstvo měli malé obce i za vlády komunistů, obce se o uspokojivou  péči dělily s okresem a státem. Polistopadový režim převedl sociální problémy na na centra v tzv. pověřených obcích. O tom, kdo potřebuje v obci pomoc, nerozhoduje už sociální komise, zastupitelstvo ani starosta, ale vzdělané a pomazané úřednické hlavy v pověřené obci. Kritérii pro pomoc jsou správně vyplněné, nejlépe digitální, žádosti, které může podat chuďas i milionář, a úředník, který ani neví, kde příslušná obec leží a v jakých podmínkách žadatel žije. O sociální podpoře úředník rozhodne podle znalosti většího množství zákonů a paragrafů. Obce o svých obyvatelích nemusí rozhodovat, můžou se věnovat likvidaci travních porostů a utrácení daní z nemovitostí, které jim padají do klína. O chudé a nemocné občany se snad budou muset postarat policisté.

Jak by to v obcích asi vypadalo, kdyby bylo po roce 1989 se tak jako mnoho  jiných zákonů vrátilo před rok 1948 i domovské právo. Mohli by brát platy starostů lidé, kteří se ze známostí do obcí přistěhovali těsně volbami? 

 

Občana modeluje stát a ministr

Ministr Vojtěch to s námi myslí dobře. Lépe, než to myslíme my sami se sebou. Je to takový náš táta, který se strachuje o své děti, i když jsou dávno dospělé. A trápí ho, když některé nezajímá hypochondrie a hledí si užívat světa, nikoli se od dětství bát smrti. A jako správný táta nám v tom chce bránit. A vymýšlí všemožná omezení, zákazy, restrikce. Protože po dobrém to s námi nejde.

Jako starostlivého tatínka ho neuchlácholí, že spotřeba alkoholu u nás už sedm let strmě klesá. Neuchlácholí ho, že jsme v tomto parametru na tom velmi podobně jako Francie. Ale zase jsme na tom mnohem hůř než Afghánistán. Tam se pije o dost méně, takže jsou při vzájemném týrání a zabíjení střízliví.

Vojtěchův příspěvek k rozdělování české veřejnosti zřejmě padá na úrodnou půdu. Poté, co byly prosazeny zákazy kouření, umírají sice lidé nadále na rakovinu, avšak hospody přestaly být hospodami, bez kouře už nejsou jen pro chlapy, lenivé mladé mámy tam můžou vodit děti jako dětského koutku. Omezování svobody začíná nést své ovoce. Pivovary, palírny i hospody v honbě za ziskem začínají do Vojtěchovy pokrokové mládeže nalévat nealkoholická piva, vína a kořalky.

 Zákaz kouření a vojtěchovská propaganda ničí tradiční sousedský život na venkově, pokud ještě někde přežívá. Když ve městech klesne odbyt, hospody zvýší ceny, měšťák vydělává dost na to, aby mu to nevadilo. Když zvýší ceny vesnická hospoda, staří zákazníci si tradiční mariáš a vysedávání bez cigarety či doutníku při pivu za 60 korun nemůžou dovolit. Mladí hosté se do venkovské hospody stydí vkročit, aby se o nich neříkalo, že jsou nemoderní. Tradiční vesnické hospody už prakticky všechny zmizely. Nezbývá než hezky sedět doma a koukat povinně na Českou televizi, neb jsme za ní povinně zaplatili.

Buzerace, šikana, převýchova, nátlak. To jsou metody, jak z nás vychovat řádné a zdravé občany. A to se tvrdí, že za komunistů byla nesvoboda. Dnes pořád nám někdo vtlouká do hlavy, co máme pít, co máme jíst, co máme vlastnit, že máme platit nejen za popelnici, ale i za svou existenci, jakou máme poslouchat nebo hrát hudbu, jaké máme nosit vlasy, jaké řeči máme vést. Vždyť bez toho bychom rostli jako za Rakouska, jako dříví v lese. 

Klimatizace, slovo současnosti, také na dráze.

 "Pokud klimatizace ve vozech nefunguje, mají cestující v některých případech nárok na vrácení ceny jízdného či odškodnění." Tato věta ve mně vyvolala vzpomínku na Vlasu Buriana coby filmového funebráka Hnipírda, který se se zafáčovanou nohou domáhal u inspektora jakési dráhy odškodnění za úraz způsobený srážkou vlaku, ve kterém nebyl.

Kolo se polámalo

 

Vysoké teploty mohou v nadcházejících dnech ovlivnit provoz na železnici, cestující by se na to měli připravit, upozornily České dráhy (ČD). Lidem proto doporučily, aby v případě možnosti vyráželi na cestu mimo nejteplejší část dne. Úžasná rada, všichni budou vyrážet k lékaři, na úřad či na nákup večer - přitom v této chvíli (20:44 hodin) teploměr ukazuje +27 °c.  

V části regionálních spojů při dlouhotrvajících tropických teplotách může dojít k přetížení nebo výpadku klimatizace. Její účinnost snižuje delší otevření dveří ve stanicích nebo potřeba dočasného odpojení napájení z provozních důvodů. Klimatizace ve vlacích ČD standardně udržuje teplotu zhruba o šest až osm stupňů nižší, než je venku. 

V dobách minulých byly o klimatizaci jen kusé informace, nejjednodušší a nejlevnější klimatizací bývalo pootevřené okno. Bývaly kvůli tomu ve vagónech mrzutosti, někdo luft nesnášel, někdo zase neměl rád uzavřený prostor. Stahovací okna však byla úžasná věc, ve stanicích se mohl cestující vyklonit a sledovat vystupující a nastupující lidi, případně na větších nádražích si přímo z okna od pobíhajících prodavačů koupit pivo, limonádu, nanuk či horký párek. 

První den přicházejícího horkého léta dráhy oslavily menšími či většími zpožděními vlaků, i když koleje se ještě asi nekřivily. Stroje, lokomotivy a vagóny, jsou ovládány moderní technikou, která objeví složitém zařízení závadu dřív než lidské oko. A při vysokých teplotách materiál na vlaku povolí snáze než v zimě.  

Obrana před digitální totalitou je minimální

 Rok 2026 ukazuje, že český stát se propadá do bahna digitalizace. Portál občana, bankovní identita, elektronické recepty na užití české veřejné správy. Digitální plné moci i stále širší nabídka online služeb jsou důkazem, že úředník či rádoby podnikatel se stávají lenochy, pro něž je námahou vzít do ruky papír, kopírák, tužku a razítko, že tito zbabělci se nemusí bát psaného dokladu, jímž by ho občan mohl obtěžovat. A otlemený politik či zakrslá politička preferují digitální zloděje, podvodníky a škůdce. 

Stát investuje značné finanční prostředky do modernizace svých informačních systémů, byť místy spíše klopýtá, než běží dopředu. Právě nyní je však vhodná chvíle položit si otázku, která přesahuje oblast informačních technologií: digitalizujeme stát, nebo začínáme digitalizovat samotného občana? Kdo má komu sloužit, stát občanovi nebo občan státu.

Rozdíly mezi oběma přístupy je podstatný. První rozšiřuje možnosti jednotlivce, druhý může jeho svobodu postupně omezovat. Demokratický (právní) stát má občanům nabízet nové nástroje, nikoli je despoticky nutit, aby přijali jediný správný způsob komunikace se státní mocí. Digitalizace je nepochybně dobrý sluha, neměla by se však stát neempatickým pánem.

V uplynulých letech přibývalo oblastí, kde je elektronická komunikace se státem nejen preferována, ale fakticky se stává standardem. Většině lidí to vyhovuje. Pokud řádně funguje, šetří čas i peníze. Jenže právní stát se neposuzuje podle toho, jak se chová k většině, ale i podle toho, zda nezapomíná na menšinu.

Ne každý občan má dobré zkušenosti s cloudovými službami nebo chce ukládat svůj osobní život a své úspory výhradně do neviditelného digitálního prostředí. A v právním státě nemůže za to být trestán. Právo na analogový způsob života  v Listině základních práv a svobod nenajdeme. Občan není klientem státu, jak někdy říkají mladé hloupé političky, ale i nositelem práv a povinností.

Bez ohledu na digitální komfort některých rádoby dospělých jedinců existuje také bezpečnost, právo občana na obranu před zloději a podvodníky. Kybernetické útoky na veřejné instituce, nemocnice či soukromé společnosti podílející se na kritické infrastruktuře, třeba vodárny, již dávno jsou brány jako samozřejmost. Každý centralizovaný digitální systém představuje nesmírné riziko pro jedince i pro firmy, společnosti a korporace. Právě proto rozumní lidé žádají zachování hmatatelných stop. Není to jen projev nedůvěry vůči digitálním fanatikům, ale volání o záchranu státu.

Stejnou optikou je třeba nahlížet na hotovost. Debaty o digitálním euru i dalším omezování hotovostních plateb budou v Evropě nepochybně pokračovat. Elektronické platby jsou rychlé a pohodlné. Bylo by však chybou vytlačit bankovky a mince na okraj společnosti. Hotovost není symbolem zaostalosti, ale „značkou“ svobodné volby. Funguje, i když selžou servery, internet nebo platební terminály. Poskytuje občanům větší soukromí než bezhotovostní transakce, jejichž digitální stopa údajně zůstává navěky. Otázkou je, kdo a jak se k této stopě dostane. Běžný občan, který po několika letech je nucen vyměnit zařízení, přičemž na tom novém už kvůli jiným, diskům, kartám, čipům atd. nemá možnost vrátit se k starším údajům. 

Známý politik kdysi glosoval: „Úlohou státu není vychovávat občany k jednomu správnému způsobu života. Jeho úlohou je vytvářet podmínky, aby vedle sebe mohly existovat různé legitimní způsoby jednání.“ Stejnou hodnotu musí mít digitální peníze i hotovost, stejnou hodnotu jako digitální zpráva musí mít osobní návštěva úřadu.

Skutečně moderní stát totiž nepoznáme podle počtu aplikací ani digitalizovaných formulářů, ale podle toho, zda i v době technologické revoluce dokáže chránit tradiční hodnoty právního státu: svobodu jednotlivce, pluralitu možností a přiměřenost zásahů veřejné moci. Technologie musí sloužit člověku, nikoli opačně, jak se dnes za pomoci hesel, pinů, kódů a jiných špionážních triků děje. 

Pěšky po městě ani krok!

 Posvátná kráva zvaná automobil je českých městech nadále vrcholem maloměšťáctví. A tuplem  v Praze, kde je nejlepší evropský systém veřejné dopravy. 

Nevadí vám, Pražáci, Brňáci a Ostravaci, že civilizovaný prostor na ulicích svých měst nemáte?

V Londýně platíte za vjezd autem do centra nejméně 18 liber (500 Kč) denně. Paříž udělali městem pro chodce a cyklisty. Jen Praha je neustále zahlcena automobily, které znečišťují ovzduší a partikuláty, které unikají z jejich výfuků, způsobují infarkty i u mladých lidí: 

Vjezd do centra Londýna stojí 18 liber (500 Kč) za den, ať už zaplatíte předem, nebo v den vjezdu. Mezi hlavní cenové kategorie patří standardní denní sazba, možnosti platby s prodlením a dodatečné poplatky za emise. Poplatky můžete uhradit nebo si ověřit, zda jste splnili podmínky, prostřednictvím oficiálního portálu Transport for London Congestion Charge. [1, 2, 3, 4]

Ceny a sazby

Standardní poplatek: 18 liber za den při platbě předem nebo do půlnoci v den jízdy.

Pozdní platba: 21 liber za den při platbě do půlnoci třetího dne po jízdě.

Pokutový příkaz: Pokuta ve výši 180 liber (5000 Kč) bude uložena, pokud neuhradíte poplatek do tří dnů

Les rues de Paris  

„60 % veřejného prostoru v Paříži tvoří ulice. Ale pouze 10 % cest se uskutečňuje autem. Tuto nerovnováhu tedy řešíme tím, že takové ulice učiníme inkluzivnějšími – pro seniory, děti, ženy a osoby se zdravotním postižením.“

K dnešku jich v Paříži vzniklo neuvěřitelných 279.

Zdroj: Auta do města nepatří

Soudní dohra zříceného mostu v Janově

 Italský soud udělil vysoké tresty v souvislosti se zřícením Morandiho mostu v Janově, při kterém v roce 2018 zahynulo 43 lidí. Z více než 50 obžalovaných jich janovský soud uznal vinnými 32, například z neúmyslného zabití, neplnění služebních a zákonných povinností či ohrožení bezpečnosti silničního provozu, píší agentury. Bývalý šéf společnosti Autostrade per l´Italia (Aspi), která most spravovala, Giovanni Castellucci dostal nejvyšší trest - 12 let vězení.

Obžaloba žádala pro Castellucciho 18 let a šest měsíců odnětí svobody. Castellucci je již vězení kvůli trestu, který dostal za zřícení dalšího mostu na jihu Itálie. "Cítím se zodpovědný, ale ne vinný," řekl někdejší manažer před dnešním rozsudkem. "Jsme si jisti, že odvolací soud napraví chybu," uvedl po dnešním rozhodnutí soudu Castellucciho advokát Giovanni Paolo Accinni.

Mezi odsouzenými v prvoinstančním procesu jsou i další vysocí exmanažeři společnosti Aspi. Například Michele Donferri Mitelli, který zodpovídal za údržbu, dostal 11 let vězení. Bývalý vysoký úředník italského ministerstva dopravy, který řídil oddělení kontroly stavu infrastruktury, Mauro Coletta má jít do vězení na pět let. Udělené tresty jsou nižší, než žádala obžaloba.

Soud se ztotožnil s názorem obžaloby, že za zřícení mostu 14. srpna 2018 částečně mohla zanedbaná údržba a nečinnost správce, který věděl o strukturálních problémech stavby. Správci mostu tímto způsobem podle obžaloby jednali, aby snížili náklady na údržbu. Odklad nákladnějších prací výrazně přispěl k zřícení. Podle obžaloby nebyly v kontrole stavu mostu dostatečně důsledné ani úřady. Obhajoba většiny obžalovaných naopak tvrdí, že hlavní příčinou byla skrytá vada mostu, jehož zřícení nebylo možné předvídat.

"Jsme hodně spokojení," uvedla předsedkyně výboru příbuzných obětí zřícení Morandiho mostu Egle Possettiová. Podle ní je důležité, že byli odsouzeni manažeři soukromých firem i úředníci ministerstva dopravy.

Před soudem stanulo na šest desítek obžalovaných. Jednalo se o lidi, kteří v době neštěstí byli státními úředníky či pracovníky a manažery firem, které měly na starost provoz a údržbu mostu. Obžaloba žádala celkem na 400 let odnětí svobody, soud udělil tresty ve výši zhruba 200 let, uvádí italská média. U části obžalovaných jsou činy promlčené.

Velká koza na křižovatce

Poblíž vojenské hlásky, na níž jsem v době povinné vojny sloužil, byla louka na které někdo z blízké vesnice pásl kozu. Když kozu snědl, prodal nebo mu pošla, louka nevyužitá úplně nezůstala. Objevili ji důstojníci z nedaleké bytovky, kteří se dali na chov králíků. V podvečer s kosami a kárkami začali chodit pro trávu.

Stačilo potom, aby na rotě někdo oznámil, už zase se tady pase koza a byl na světě šifrovaný název pro vojáky z povolání. Ujal se velmi rychle. "Jde, koza!" každý záklaďák věděl, že přichází důstojník. S výrazem se pracovalo, takže téměř každý důstojník a praporčík byl jiná koza. Velitel byl Stará koza, politruk Chytrá koza, praporčíci Malé kozy, od majora nahoru Velká koza. Další rozlišení bylo podle vizáže a chování (Tlustá koza, Dlouhá koza, Prskací koza atd.) Nápady mezi občas se nudícími lidmi nemají meze.

Generálové patřili mezi velké kozy, osobně jsem generála v uniformě viděl jednou v životě, takže po poslední volbě jsem prezidentského kandidáta v generálské uniformě automaticky zařadil mezi velké kozy, i když by po volbách přesnější byl název Největší koza nebo Nejvyšší koza. Šedesát let od dob vojenských nesmyslů se vrátit nedá, ale zásluhou ješitnosti současného prezidenta se znovu a znovu vojna vybavuje. 

Český víkend bez páry, ale s úspěšným bílým sportem

Nejen většina českých, a mnoho světových medií, zásluhou londýnského finále obdivuje český tenis. Linda Nosková v nejslavnějším turnaji světa porazila Karolinu Muchovou. Odměna 100 milionů korun pro vítězku, polovina pro poraženou.

Linda Nosková přebírá trofej od britské princezny Kate

 Zdánlivě jednoduchý a na námahu nenáročný sport se stal už dávno dostupný jen určité společenské skupině, a to i za socializmu. Cesta na domácí i zahraniční turnaje není pro každého a především není levná. Talentovaní a houževnatí tenisté a tenistky se někdy dostanou k úspěchům a odměnám. 

České wimbledonské úspěchy odstartoval v roce 1954 Jaroslav Drobný, emigrant, jemuž občanství poskytla nově vytvořená Egyptská republika. Komunistický tisk v Československu Drobného vítězství ignoroval. Tenis jako buržoasní sport byl trpěn, peníze vydělané v zahraničí museli sportovci odevzdat státu, konkrétně Svazu tělovýchovy a sportu, který jim nechával jen cestovné a symbolické kapesné. Za těchto podmínek se podařilo Wimbledon vyhrát Janu Kodešovi. O tenis začal být zájem mezi mládeží, kterou ústřední sportovní orgány vysílaly na vybrané turnaje. Do této skupiny patřila velmi úspěšná tenistka sedmnáctiletá Martina Navrátilová, která se vzepřela Himmlovu diktátu, odmítla mu dávat vydělané peníze a v USA požádala o občanství, které dostala. Režim musel ustoupit a nechat další mladé tenisty beztrestně zapojovat do světového profesionálního kolotoče. Nebylo jich málo,  rozhodně se na světové špici neztratili a založili základy současných úspěchů 

Dlouho předem oznamované prázdninové jízdy historických vláčků tažených parními lokomotivami se kvůli velkému suchu v českých zemích zatím nekonaly. Historické parní vlaky vyjely však daleko za mořem. A stálo to zato. V Pennsylvánii se v sobotu předváděl pověstný vlak Union Pacific tažený železnou obludou, jednou z největších parních lokomotiv. Na pohled spojené dvě čtyřnápravové lokomotivy s jedním kotlem a jednou kabinou. Za tím uhlák se sedmi nápravami, potom 5 historických motorových lokomotiv a 16 žlutých rychlíkových vagónů. Union Pacific v době páry spojoval východní a západní pobřeží USA.

Více či méně vyjevených diváků podél tratí bylo mnoho, většinou s mobilními telefony v ruce, aby jízdu Union Pacificu natočili a  co nejdříve pustili někde na internetu. Američané jsou jako Češi. Někteří se snažili natočit jedoucí lokomotivu z co nejbližší vzdálenosti, vypadalo to, že při pořizování unikátních videí se snad někteří postaví před rozjetý vlak nebo položí na koleje. Další zajímavostí bylo, jak se lidé po projetí vlaku vrhali mezi koleje, hledali a sbírali uhlíky, které vypadly z roštu lokomotivy. Přišla doba, že i kousek škváry je sběratelská kuriozita. 

Německo zasáhla pivní krize

 Německé pivovary prožívají krizi, protože spotřeba piva nadále klesá. To má dopad na maloobchodní nabídku a ceny. V prvních pěti měsících roku 2026 se prodej piva zmenšil o 5 procent, po 6% poklesu v roce 2025.

Holger Eichele, generální ředitel Německé asociace pivovarníků, to popisuje jako „skutečný pád“. „Od května 2019 pod vlivem pandemie koronaviru a války na Ukrajině pivary musely snížit výrobu piva o 550 milionů litrů, což je zhruba 18 procent,“ vysvětluje Eichele.

Pivovarnická skupina Warsteiner v Severním Porýní-Vestfálsku oznámila snížení kapacity téměř o třetinu. Pivovar v Herfordu bude uzavřen. Pokud se nenajde kupec, bude uzavřen i pivovar v Paderbornu.

Velcí producenti žijí z rezerv, což znamená, že mohou vyrábět pivo levněji, jak vysvětluje generální ředitel společnosti Veltins Volker Kuhl. Páteř odvětví, střední a menší pivovary, je nejvíce zatěžována. Tradiční značky přežívají jen zásluhou různých přesunů výroby.

Ke konsolidaci trhu dochází i v maloobchodě. Regály jsou již dlouho „zaplaveny“ lehkými a nealkoholickými pivy. Nealkoholický segment získává na rozmanitosti, říká marketingový manažer společnosti Veltins Fabian Veltins. Nealkoholické nápoje překročily tržby o 50 procent, zatímco prodej piva klesl o 22 procent.

Mistrovství světa ve fotbale spustilo vlnu slev piva až o 40 procent: „Aby maloobchodníci překonali váhání spotřebitelů a ubránili svou pozici na trhu, snižovali o 10 eur za bednu piva,“ vysvětluje Rainer Emig, obchodní manažer společnosti Veltins.

Podle Marcuse Strobla, experta na nápoje ve společnosti NIQ, která se zabývá průzkumem trhu, byl 4% pokles prodeje piva v prvních šesti měsících roku 2026 stejného rozsahu jako v předchozím roce.

Průměrná cena piva se v Německu zvýšila z 1,59 eura (39,50 Kč) za litr v první polovině roku 2025 na 1,64 eura (40 Kč) za litr v první polovině roku 2026. Maloobchodní tržby proto neklesly tak prudce jako v předchozím roce. Červnové akční ceny byly kvůli mistrovství světa vyšší než v předchozím roce.

„Od mistrovství světa jsme nic neočekávali a nebyli jsme proto zklamáni,“ říká Eichele. Vzhledem k vysokým výrobním nákladům a klesající spotřebě piva „bohužel můžeme očekávat, že počet pivovarů v Německu bude i nadále klesat“. Jedním z pozitivních momentů je rostoucí podíl nealkoholických piv a jejich vedoucí postavení v Evropě.

Zástupce asociace uvádí jako další důvod poklesu spotřeby piva špatné spotřebitelské klima, způsobený přetrvávající politickou nejistotou. Poukazuje také na demografické změny, postpandemické dopady, měnící se návyky. Digitalizace, odsuzování fyzické práce, zákaz kouření a zesměšnění hospodských tradic zapůsobily nejvíc mezi mladými lidmi, kteří místo piva konzumují tvrdý alkohol nebo nealkoholické nápoje. 

Velký pivovar Veltins dokázal pokračovat ve své růstové trajektorii pouze díky akvizici značky Karamalz. V první polovině roku 2026 vzrostl prodej nápojů o 1,3 procenta na 180 milionů litrů. Bez akvizice sladového nápoje od pivovaru Eichbaum v Mannheimu by však prodej klesl o 2,5 procenta. Vlajková značka Veltins Pils zaznamenala v první polovině roku pokles prodeje o 4,3 procenta. Svou roli v tom sehrál i nárůst cen, vysvětlil generální ředitel Veltins.

Po pomníku Radeckého lze očekávat boj o pomník Cimrmana

 Jde o pražskou lapálii zvanou pomník Václava Radeckého. Komunisté by tam raději měli Koněva, národovci Habsburky považují za stejné padouchy jako byli komunisté. Pořád dokola se omílá „vyrovnání s komunismem‟. Komunismus přece se změnil na liberální nacionalizmus, což je mor infikující média, zaplavující vysoké školy a pronikající do státní správy. 

Příčinu současných sporů o Radeckého pomník lze vystopovat před několika desetiletími v Divadle Járy Cimrmana, kde se otázkou pomníku zabýval především Zdeněk Svěrák. Předtím 90 procent českého obyvatelstva jistě nemělo tušení o existenci nějakého Radeckého a jeho pomníku. Svěrákova slova o tom, že Radecký pomáhal Habsburkům, se vryla do mnohých větších i menších českých mozků a nyní byla oživena.

Máme-li se při vrácení pomníku s něčím vyrovnat, pak je to tatíčkovský strach z Habsburka.  Masarykovy podrazy Vídně, amerických krajanů, legionářů i českých politiků jsou známé dostatečně. Po roce 1918, kdy vznikla Československá republika, přetrvával na Hradě především strach z pravdy, kterou se tatíček tak rád oháněl.

Habsburkové byli od roku 1918 veliký strašák, přestože neexistovala žádná reálná možnost jejich návratu k moci. To samozřejmě věděli i politici v Praze, kteří v první řadě potřebovali vybudovat nemyslící masu vlastenců, z nich většina žádného živého ani mrtvého Habsburka neviděla, ale dozvídala se od masarykovců a benešovců, že veškerou prvorepublikovou bídu v Československu zavili Habsburkové. 

Uplynulo sto let, vystřídaly se generace, ale strach z Habsburků je stále vyvoláván. Jsou tací, například Švamberk, kteří omdlévají strachem z objevení sochy rakouského vojáka Radeckého na Malé Straně. 

Habsburky si Český sněm pozval na Hrad roku 1526, byli tedy v čele českého státu 400 let, bez osmi let. Ale před tím jsme taky měli cizí dynastie, Jagellonce a Lucemburky – posledního Přemyslovce zavraždili sami Češi v roce 1306. Pyšníme se památkami na rudolfinskou dobu, ale císař Rudolf II. byl s odpuštěním pravý nefalšovaný Habsburk. V průběhu devatenáctého století se český národ rozvinul po všech stránkách a ze zemí Koruny české se stalo průmyslové jádro monarchie, jakož i její důležité kulturní centrum.

 Monarchie dala vyniknout i výjimečným Čechům. Jedním z nich byl maršál Josef Václav Radecký z Radče. Teď se jedná o návrat jeho pomníku do Prahy. Je z toho ještě větší pozdvižení, než když se na Staroměstské náměstí vracel Mariánský sloup. pomník porážky Švédů v roce 1648.

 Ohlédnutí za „rakouskou minulostí‟ by nemělo pocházet z prvorepublikové hospody. O období největšího hospodářského a kulturního rozvoje českých zemí může jako o třistaletém utrpení pod karabáčem Habsburků kňučet jen zbabělec, který je schopen klanět se pomníku lupiče, vraha a vůdce paličské tlupy Jana Žižky z Trocnova. 

„Rakousko‟ našim předkům poskytovalo větší prostor a možnost rozvoje než současná zbyrokratizovaná Unie. 

Horké léto, lidé a klimatizace

 Vlak na berlínském nádraží byl označen jako přeplněný, protože jeden celý vagón byl zcela prázdný, zapečetěný červenou páskou. Důvod: v tomto vagónu selhala klimatizace a z bezpečnostních důvodů, jak informovala hlášení z reproduktorů, tam nikdo nesměl sedět.

23. června, ještě předtím, než velká vlna veder vůbec začala, se železniční systém v celém Německu na více než dvě hodiny zastavil kvůli chybě při aktualizaci softwaru. Zatímco udivení lidé, kteří stáli na nástupištích a slyšeli o dalším zpoždění či zrušení spojů, si kladli otázku, jak je možné, že se něco pokazilo v systému, který se pyšní tím, že je nejlepší v historii.

Kdo žil a cestovával vlakem před rokem 1980, jaksi nechápe. Bývala horká léta i v minulosti a lidé žili a cestovali bez klimatizace. Když byla nějaká klimatizace, tak ta nejjednodušší, nejlevnější a nejúčinnější. V dobytčím vagónu, při cestování na spartakiádu, byl tradiční vojenský způsob klimatizace na železnici, větrací okna u stropu a pootevřené vysouvací dveře. Jinak v každém osobním vlaku i v rychlíku bylo možné otevřít okna, aby dovnitř proudil vzduch, který prostor ochlazoval. Vzduch proudil, i když vlak stál. Pokud výjimečně někde někdo zkolaboval, byl to přirozený jev, se kterým úřady počítaly.

Dříve byli lidé na rozmary přírody zvyklí, pracovalo se za všech teplot. Především práce v zemědělství, speciálně sklizeň všech plodin, se nejúspěšněji provádí za teplého až horkého počasí. Dnes je v nejnovějších strojích klimatizace, dříve, když nejlepší mechanizací byla kosa, srp, vidle a koňský nebo volský potah, mimo klobouku a šátku na hlavě žádná ochrana proti slunečnímu žáru nebyla. Ještě více než lidé trpěla v horku zvířata zapřažená ve vozech a sekačkách. Koně se nemohli bránit útokům hmyzu, oči a jiné partie měli doslova obalené mouchami. Hmyz býval v létě postrachem lesních dělníků, v lese se k polnímu hmyzu přidávali komáři a různé lesní mušky. V lomech a povrchových dolech sice mnoho hmyzu nebývalo, zato se v uzavřených prostorách bez proudění vzduchu se teplota zvyšovala na dvojnásobek. Určitým řešením v dolech a průmyslu byla změna pracovní doby, přesun do časných ranních hodin. Žádnou mimořádnou slastí v dobách vysokých letních teplot nebývala ani práce v továrnách a kancelářích. Naopak v domech se silnými cihlovými stěnami bývalo lépe.

Dnes se nadává na výpadek klimatizace v zaměstnání, dopravě, doma - a najednou lidé, co si nejvíc na horko stěžují, se jedou opalovat k moři, kde pálí slunce víc než u nich doma. Život tropí hlouposti. 

NATO je slabota, Praha musí zvítězit

 Náš problém je ten, že premiérem České republiky je Andrej Babiš, prezidentem USA Donald Trump, že demokracie v Evropě je stále slabší. Náš problém není ten, kdo si s kým na summitu NATO v Ankaře podal ruce.

Jak nám pomohl pražský trucprezident na summitu NATO? Sociální sítě jsou zavaleny fotkami a komentáři, jak ta či ona strana sporu vyhrává. Přestane být kvůli tomu Babiš premiérem? Zachráníme tím demokracii u nás a v Evropě? Bude levnější cukr? Nebo je tomu spíše naopak?

Zase vyhráli pražští novináři a jejich smysl pro peníze hotové i digitální. Hloupé dílo se jim podařilo. České občanstvo primitivní bylo zase dobře rozeštváno. Otázkou zásadní tedy není NATO, ale chvíle návratu pražských stran k ovládání a týrání zbytku země. 

250 let od vyhlášení americké nezávislosti

Číslo 250 na čelech lokomotiv v USA září, jako tam kdysi u nás zářily pěticípé rudé hvězdy. Máme-li si my v České republice něco k 250 letům USA připomínat, pak třeba Willsonovu pomoc Masarykovi při rozbíjení rakousko-uherské monarchie v roce 1918,  v květnu 1945 americké vojáky v Horním Dvořišti a v Plzni či prezidenta Georga Bushe v listopadu 1990 v Praze (byl vůbec prvním americkým prezidentem na české půdě). Snad ještě americkou podporu při přijímání do NATO za Billa Clintona. 

Hledat za poslední čtvrtstoletí ve vztahu s USA nějaký idealismus nemá moc smysl. Spíš po roce 1989  přišlo české vystřízlivění z představ o americké zahraniční politice, která v mnohém připomíná pokryteckou politiku Brežněvovu či dokonce Stalinovu, tedy to, co se obyvatelstvu země české bytostně nelíbilo, i když povinně s tím na manifestacích a v mediích souhlasilo. 

Jasnou volbou byla ve 20. století Amerika pro české levicové trampy. Ne že by tam odjeli, ale zásluhou více či méně kvalitní literatury včetně rodokapsů postavili si „Ameriku“ v podobě Niagary, Aljašky, Colorada, Arizony a vysněných starých zámořských osad na březích Vltavy, Sázavy či Berounky. A milovali Jacka Londona, od nějž si vypůjčili samo slovo „tramp“. A samozřejmou jasnou volbou byla Amerika pro ty, kteří pak utíkali před Hitlerem, posléze před komunisty. 

Amerika si samozřejmě uchová velkou výkonnost a přitažlivost v ekonomice, vědě a technologiích, ve vojenství, v popkultuře. Ale zemí, kam se z východní Evropy jako po roce 1948 odcházelo za  svobodou (náboženskou, občanskou, ekonomickou), už Amerika jednoznačně není. Je jiná než Evropa. Nepochopitelná pro Čecha je například americká politika, jiný vztah k lidským právům. V USA například žijí cizinci 30 let, pracují, platí daně a mají vybudovaný domov, jsou z nich prakticky Američané se vším všude, ale bez amerického občanství, pokud by vyjeli za hranice USA, svůj americký domov opustili, nikdy by se vrátit do něj nemohli. Američtí prezidenti se chovají jako monarchové či diktátoři, přesto mají podporu amerických medií i většiny obyvatelstva. Středoevropan, který život v USA pravidelně sleduje, musí mít dojem, že se v USA jedná o jednu z forem socializmu, který jednou musí vyvrcholit nějakou zrůdnou diktaturou , třeba komunizmem čínského typu. 

Při sklizni luk zachráníme jedince, přírodu však ničí pokrok

 V České republice zahyne zásluhou žacích strojů ročně odhadem 60 000 mláďat divoké zvěře a ptactva. Nářek v mediích se opakuje každý rok, už jistě 50 let. "Koukejte kolem sebe, apelujte na své zemědělce. Mluvte s nimi o tom, co způsobují přírodě a tisícům nevinných zvířat. Třeba pochopí…třeba se ozve svědomí…" končí rozhořčený článek majitele kočky, kterou na louce rozsekala rotační sekačka.

Mluvit s řidičem traktoru, který v husté trávě vidí to co pilot Boeingu? Mluvit s majitelem firmy, který potřebuje sklidit louku dokud je příznivé počasí? Výsledek takové diskuse bude nulový. 

Problém je v druzích a množství zvěře, která se při současném způsobu obdělávání půdy v krajině vyskytuje. Přemnoženi jsou srnci a divoká prasata, naopak méně než před rokem 2000 je drobné zvěře jako jsou zajíci, koroptve a baŽAnti. Nejvíce zvěře asi nezlikvidují za týden na počátku léta zemědělci, ale celoročně řidiči motorových vozidel. Skoro při každé informaci rozhlasové Zelené vlny je hlášena alespoň jedna srážka auta se zvěří. Hlášeny však jsou jen vážnější srážky s velkými zvířaty, když majitel auta potřebuje doklad pro pojišťovnu. Srážky se zajíci, ježky, bažanty a hady samozřejmě na policii nikdo hlásit nebude, přitom těchto srážek je nejvíce. 

Kdo pamatuje zemědělskou malovýrobu před rokem 1960, i kolektivizovanou do roku 1970, jistě může dosvědčit, že proti dnešku tehdy měla drobná zvířata v přírodě mnohem lepší podmínky pro život. Na malých polích s různými plodinami ohraničenými travnatými mezemi, příkopy, remízky, alejemi apod. měla zvěř pestrý výběr stravy, skrýší, snadno se orientovala než na velkých lánech. Sklízecí stroje byly pomalejší, zvěř mohla přeběhnout na pár desítek metrů na vedlejší pole. Rovněž noční provoz rychlých motorových vozidel na silnicích byl proti dnešku bezvýznamný. takže na podzim a v zimě mohli myslivci vyrážet na hony a ulovenou zvěří se chlubit, nebo ji chytali živou a prodávali lovcům ve Francii a jiných západních zemích.

Po vstupu do Evropské unie se muselo i české zemědělství změnit. Za socializmu při neustálém nedostatku některých potravin se rozšiřovala orná půda, rekultivovalo, meliorovalo a jinak zúrodňovalo. Za každý pozemek potřebný ke stavbě budov, musela být zúrodněna stejná plocha v jiném místě. To platilo i v  málo úrodných horských a podhorských oblastech. 

Po vstupu do EU je všechno úplně obráceně. Potravin je nadbytek, orná půda má cenu pouze jako stavební pozemek. Aby bezohlední podnikatelé všechnu zemědělskou půdu nezastavěli, nezalesnili nebo jinak znehodnotili, platí EU zemědělcům za udržování travních porostů, i když sklizenou hmotu nepotřebují. V některých oblastech bylo proto zatravněno více než 50 procent orné půdy, někde dokonce všechna. Na ploše 200-300 ha zarostlé vysokou trávou ztratí orientaci velký srnec, natož zajíček, jehož rozsekají nože sekačky, i když se co nejvíce k zemi přikrčí.

Bohužel čas, pokrok zastavit nelze. Tak jako zemědělci nepřestanou silnými John Deery sklízet velké louky, nepřestanou na zahrádkách řádit domkáři, chalupáři a chataři, kteří traktůrky, sekačkami a křovinořezy likvidují trávu, jakmile povyroste pár centimetrů. Ti nezabíjejí sice srnce a zajíce, ale tisíce kusů drobného hmyzu, brouků, pavouků, žížal, myší, hadů a všeho malého, co je potravou pro ptactvo, a především tvoří prostředí k životu v regionu, zemi, Evropy.   

 

EU tvrdě útočí na venkovské skrblíky, Zásilkovna se přidává

 Od 1. července definitivně končí výjimka, díky které byly malé zásilky ze zahraničí v hodnotě do 150 eur osvobozeny od cla.  Nově se bude platit poplatek za každou položku v zásilce, sdělila Celní správa. Od 1. července 2026 EU zavádí clo ve výši tří eur za položku v zásilkách.  Výjimka se týká zásilek, které obsahují vícekrát stejnou položku. V takovém případě zákazník zaplatí poplatek pouze jednou.

Clo bude zavedeno na poštovní zásilky a zásilky od obchodníků, kteří platí DPH v takzvaném zvláštním režimu pro prodej na dálku. Zvláštní režim zákazník pozná podle toho, že zaplatí DPH přímo na e-shopu. Od listopadu 2026 navíc přibude ještě samostatný poplatek za zpracování zásilky, který by měl být kolem 50 korun.

Od 1. července budou léky například na cukrovku nebo chronické onemocnění ledvin předepisovat praktičtí lékaři. Pacienti tak už nebudou muset pokaždé k odbornému lékaři. Změna se bude týkat více než 1 000 přípravků, u kterých dnes pacienti často musí ke specialistovi. 

Od 1. července se to změní. Komora veterinárních lékařů totiž spustí centrální evidenci psů, do které budou muset své čtyřnohé mazlíčky nechat zapsat všichni chovatelé. Zápis do Centrální evidence psů je pro všechny majitele čtyřnohých mazlíčků zákonnou povinností. „Zápis není automatický. Musíte o něj svého veterináře aktivně požádat,“ upozornila Komora veterinárních lékařů. Všichni majitelé psů, a to včetně těch, kteří už jsou v nějakých registrech vedeni, budou muset zaplatit veterináři za zápis do nové centrální evidence. Výši poplatku za registraci si určí každý veterinář sám. Nejvyšší možná cena ale stanovená není. „Pokud byste se setkali s extrémně vysokými cenami, chovatelům nic nebrání změnit veterinárního lékaře.

Od 1. července Zásilkovna umožní podávat zásilky přes Z-BOXy úplně všem e-shopům. Samotné podání přes Z-BOX navíc odesílatele nebude nic stát. Zaplatí tak jen samotnou dopravu. V některých městech navíc bude Zásilkovna doručovat i v sobotu. 

Jak jsou pro zákazníky z vesnic výhodné Z-boxy ve vzdálenosti 15-20 km?  Finančně určitě ne. Ostatně doprava zboží až do domu, která se před léty jevila na vesnicích jako úžasné zpříjemnění nákupů a celkového života, začíná v poslední době kolabovat. Pro dopravce je přece výhodnější složit zboží v boxu ve městě, než po úzkých místních komunikacích hledat zákazníky v zapadlých vesničkách. 

Jihočeši volí hejtmana Kubu a jeho akademii,

 Jihočeský kraj investuje dalších více než 6,28 milionu korun do sportovního areálu Složiště. Pokračuje tak v jeho obnově a modernizaci, aby mladým sportovcům zajistil kvalitní podmínky pro trénink. Současně připravuje další velkou etapu rozvoje: výstavbu dvou hřišť s umělým povrchem a nového zázemí s předpokládanými náklady kolem 70 milionů korun.

"Složiště slouží především mládežnické akademii a pro Jihočeský kraj je zásadní, aby měli mladí fotbalisté kvalitní podmínky pro přípravu. Je vidět, že když to mělo na starosti Dynamo, tak se o areál moc nestaralo - opravy ani pořádná údržba se moc neřešily, o nějakém rozvoji ani nemluvě. Stav se přitom dostal tak daleko, že hrozilo, že se tam brzy nebude dát fungovat vůbec. Jihočeský kraj je dnes jediný subjekt, který dokáže zajistit jeho stabilní provoz a další rozvoj," uvedl hejtman Jihočeského kraje Martin Kuba.

Součástí proměny areálu je také nové workoutové hřiště za více než tři miliony korun. Nebude sloužit pouze fotbalové akademii a sportovním klubům, ale také široké veřejnosti. V současnosti se připravuje rezervační systém, který zajistí jeho organizované využívání. Pro ochranu nově vybudovaného vybavení je prostor pod kamerovým dohledem.

Modernizace Složiště tím nekončí. Jihočeský kraj pokračuje v přípravě další etapy rozvoje, která počítá s výstavbou dvou hřišť s umělým povrchem a nového zázemí. Soutěž na zhotovitele chce kraj vypsat letos na podzim, hotovo má být příští rok. Po dokončení této etapy získají mladí sportovci další špičkové podmínky pro celoroční přípravu.

V Českých Budějovicích to nikdy neměli fotbalisté lehké, do celostátních soutěží se zapojoval jen bezvýznamně. Před rokem 1939 se totiž zde sport, diváci a peníze sponzorů dělili na českou a německou část, přičemž ta německá měla o něco bohatší zdroje. Po válce ve sportu problém národnostní zmizel a v plánovacím období bylo rozhodnuto, že krajská města mají hrát nejvyšší republikové soutěže. Největší jihočeský klub byl připojen k Jihočeským rozvodným závodům, dostal název Dynamo a 1 rok hrál první ligu na škváře u plynárny. Potom se téměř 40 let Dynamo potýkalo s nižšími soutěžemi.

 V roce 1984 se Dynamo České Budějovice probojovalo do I. ligy, ve které s několika malými přestávkami vydrželo do roku 2025. Podařilo se také z hřiště bývalého DFK Budweis vybudovat městský stadion pro 1. ligu a získat do vlastnictví tréninkové plochy na bývalé skládce elektrárenského popílku. Když v roce 2025 na českém jihu začalo hospodařit politické hnutí Naše Česko, nemá v krajském městě profesionální fotbal právo na život. Přednost na Složišti má jásající mládež, zřejmě jako náhradu za prvomájové a jiné průvody. Najednou má kraj hromady peněz, že je může na Složiště hrnout buldozery.

V Českých Budějovicích je dnes možné cokoli, kdyby se stavěl u Železné panny přístav pro křižníky, málokdo by se podivil. Mládež by zajásala, babičky zaslzely. Jak asi se Kubovi podaří ze Střeleckého ostrova vystrnadit fotbalisty Táborska, jimž právě padá 1. liga do klína, a kteří jinou lepší možnost nemají?

 Dovedou si třeba Plzeňáci představit, že by Viktorka neměla přístup na tréninková hřiště v Luční? Nebo, že by města zakázala prvoligovým fotbalistům vstup na stadiony v Jablonci, Hradci Králové a jinde? V Českých Budějovicích má kvalitní fotbal brány zavřené.