Dětský svět se zrychlil a oddálil od přirozeného světa

 Děti nejen v českých zemích, ale v podstatě po celém světě ztrácejí v posledních letech překvapivým tempem řadu dovedností, které byly dříve v jejich věku běžné. Mají potíže se zapnutím knoflíku či zavázáním tkaničeknebo se splněním víceúkolovým zadáním.

Dochází k zpochybňování sebekontroly, jejímž nejznámějším symbolickým měřítkem je slavný marshmallow test. Dětem tehdy předložil jeden bonbon s nabídkou: buď si ho mohou vzít a sníst hned, nebo počkají patnáct minut, a dostanou dva. Dnešní děti mají prokazatelně menší výdrž a dříve podléhají okamžitému impulzu, nechápou, proč by měly čekat.

 Důvody netkví v tom, že by se lidské pokolení rodilo s méně odolnou genetickou výbavou. Na vině je radikální proměna prostředí, v němž vyrůstají. Moderní digitální svět je vystavěný na principu okamžité odměny. Pokud chce dítě vidět pohádku, nemusí čekat na nedělní ráno jako dřív. Stačí kliknout na displej tabletu a ten okamžitě spustí. 

Další ránou pro moderní dětské pokolení je pak drastický úbytek nestrukturované volné hry. Před čtyřiceti lety trávila většina dětí odpoledne venku s kamarády. Jejich hry měly jedno společné: neřídili je dospělí. Když si děti stavěly bunkr nebo hrály na indiány, musely si neustále vyjednávat pravidla hry, řešit konflikty, přizpůsobovat se tomu, že někdo odmítl spolupracovat, a samy si organizovat čas.

Pokud vznikl mezi dětmi spor, musely ho vyřešit vlastními silami, dospělí nezasahovali. Právě v těchto momentech se v mozku budovaly dráhy zodpovědné za sebekontrolované chování, empatii a flexibilitu. Hry v mobilech jsou však navrženy tak, aby neustále chrlily stimuly, blikaly a odměňovaly každé kliknutí. Dětský mozek, který se teprve vyvíjí, je tak neustále vystaven proudům dopaminu. Ve výsledku tak mozek přichází o trénink trpělivosti. 

Dnešní dětství je naproti tomu mikromanažersky naplánováno. Nad dětmi všude bdí dospělí, ať již rodiče, učitelé nebo trenéři, kteří za ně organizují čas, řeší případné spory a chrání je před sebemenším nezdarem či nudou. Jakákoli kritika těchto vztahů se setká s povýšeneckým vysvětlením, že není středověk, že dnes je moderní doba.

Z pohledu bezpečnosti je to jistě chvályhodné. Z pohledu neurologického vývoje to však znamená, že děti přicházejí o prostor, kde by mohly trénovat vlastní samostatnost. Když dítěti pokaždé řeknete, co má dělat, a nenecháte ho obrazně řečeno natlouct si nos, jeho mozek se bude záhy automaticky spoléhat na váš zásah. Jakmile dospělý odejde, dítě najednou nebude tušit, jak si poradit či samo sebe ukáznit.

Už dnes pro současnou digitální generaci dětí je nudný a nepochopitelný život Rychlých šípů, či filmy o dětech jako Bylo nás pět, Kluci na řece apod. - což teprve za pár let, až vše bude řešit AI?

Proč Praze vadí vesnická nepolitická politika?

 Po letošních obecních volbách se po čtyřech létech zase opakuje povyk v mediích kvůli příliš velkému počtu malých obcí. V současnosti Česká republika má přes šest tisíc dvě stě obcí (Jsou to dvě pětiny z počtu obcí, které zde byly před rokem 1938). 

Velký počet obcí je jen záminkou pokřiku, při ukazování na okolní země. Skutečným důvodem pražského vzteku není počet obcí, ale jejich velikost a hlavně nepolitická politika. Ve většině malých obcích kandiduje pouze jedna strana s kandidáty bez politické příslušnosti, ve stejném počtu jako je stanovený počet zastupitelů. Výběr není. Žádné ANO, žádná ODS, žádní Piráti ani Starostové, žádné politické spory. Obyvatelům malých obcí to nevadí, hlavně že někdo obec vede. To je pro nechápavého pražského pisálka k zbláznění, podle čeho má stanovit celorepubliková procenta, když má k dispozici polovinu voličů?

Už ve středověku bylo i v nejmenších vesnicích nějaké vedení, které se staralo o místní dění, především organizovalo opevnění a obranu obyvatel proti procházejícím tulákům, lupičům a vojskům, dále zajišťovalo vodu pitnou i na hašení požáru a sjízdnost cest. V 17. století byli v čele vsi, obyvatelstvem zvolení, rychtář a konšelé. Rychtáře schvalovala správa panství, která vykonávala státní správu (výběr daní a nábor mužů do armády). Rychtář byl sice poddaným, ale robotu nevykonával, pouze podle pokynů z vedení velkostatku posílal poddané na práci. K jeho povinnostem bylo svolávat obyvatelstvo k různým schůzím a prodávat pivo z panského pivovaru a kořalku z panského lihovaru.

Přestože se měnila státní zřízení a politické systémy, malé vsi žily až do konce 20. století svým životem, podle zažitých pravidel, které se měnily jen pomalu. Lidé na vsi se dobře znali, doslova si viděli do talíře. Existovaly samozřejmě různé osobní a majetkové spory, ale když se jednalo o zájmy vsi jako celku, stáli při sobě. Když v 90. letech byla zničena zemědělská vesnice a potomci tradičních rodů začali být nahrazováni chamtivými a nevlídnými lidmi z měst, začaly mizet samozřejmé sousedské vztahy, lidé se přestali navštěvovat, začali sázet živé ploty a  schovávat se do svých ulit. To je i příčinou zrušení vesnických krámků a hospůdek. Spojení se světem zajišťují pouze osobní automobily. Z vesnic se staly noclehárny, už se zde nebydlí kvůli obživě.

Pravidla správy panství se ve středověku měnila bezvýznamně a změny se zaváděly dlouho. Zlom nastal v polovině 18. století. Pro berní účely, za panování císařovny Marie Terezie, začalo číslování domů a byly vyměřovány katastrální obce. Bylo doporučeno, aby předměstí se spojovala s městy, rovněž malé katastrální obce nebo malé místní obce mohly být spojeny. Velké obce mohly být rozděleny na čtvrtě.    

První právní úprava obecního zřízení v Čechách spatřila světlo světa v rakouském provizorním říšském obecním zákoně. První ústava Pillersdorffova, tak zejména návrh kroměřížské ústavy, kde se nezadatelným právem obce stala svobodná volba zástupců, přijímání členů do obecního svazku, správa vlastního jmění, výkon místní policie atd. Tyto zásady potom přešly i do Stadionovy ústavy vydané 20. března 1849, jež stanovila, že “Svobodná obec je základem státu”. Zákon vymezil obce (místní obce) jako základní jednotky územně správního členění státu a tato základní charakteristika jim oficiálně zůstala do doby dnešní. 

Zákon z roku 1849 také nově rozčlenil obce podle velikosti a počtu obyvatel na města, městečka (městyse) a vesnice (vsi) a současně je vybavil dvojí působností - přirozenou (zájmy obce) a přenesenou (zájmy státu). Obce si rovněž podle zákona volily své orgány. Současné zastupitelstvo a tedy nejvyšší orgán obce byl v té době nazýván obecním výborem, členové byli nazýváni "výboři". Funkční období trvalo tři roky. Obce měly obecní představenstvo, v jehož čele byl "představený obce" (dnes starosta). Obecní úřady byly pouze ve velkých městech. V ostatních obcích administrativu vykonával pan představený - v malých vesnicích, byl nadále nazýván rychtářem.  Funkce představeného či starosty malé obce bývala v podstatě čestná, obce peníze neměly, takže funkci nejen vykonával zdarma, ale i výdaje, např. známky, kolky a cestovní výlohy, hradil představený ze svého. Volen do funkce proto byl sedlák nebo živnostník, který si výdaje mohl dovolit a měl v domě dostatečně velkou místnost pro jednání a schůze. 

Po roce 1848 už malé obce státní správu rakouskou trápily, proto v druhé polovině 19. století přišla první vlna administrativního slučování. Většina sloučených obcí se však po jednom volebním období zase rozdělila. Vedení obcí se přejmenovalo, vedla je už zastupitelstva, v jejichž čele byli  starosta a radní. V malých vsích byly funkce a práce pro obec nadále většinou bezplatné. Tento systém byl až do roku 1939.

 Za protektorátu se volby nekonaly, v čele obcí museli zůstat starostové zvolení před okupací. Pokud onemocněli, zemřeli, odstěhovali se, nebo se znelíbili okupačním orgánům, jmenoval "úřadujícího člena obecního zastupitelstva" (starostu) a "úřadujícího náměstka"  okresní úřad.  Administrativní práce (hlavně vydávání potravinových lístků) v některých obcích vykonávali okresem jmenovaní újezdní tajemníci - jeden byl pro více obcí. Zlepšilo se hospodaření obcí, které měly příděl financí z okresního úřadu a samy sestavovaly rozpočty, funkce a práce pro obec musely být odměňovány.

V květnu 1945 byla zrušena obecní zastupitelstva a byly vytvořeny místní národní výbory  v jejichž čele byl předseda. Byly řízené okresními národními výbory. Rozpočet pro jednotlivé obce dělal okresní národní výbor.  Po roce 1948 místní národní výbory byly zcela ovládnuty komunistickou stranou, začaly řídit zemědělskou výrobu, předepisovaly jednotlivým zemědělcům kontingenty, rozhodovaly o vzdělání a zaměstnání mládeže a podporovaly kolektivizaci zemědělství. 

Druhá vlna slučování obcí přišla na počátku 60. let minulého století. Byla vyvolána slučováním Jednotných zemědělských družstev. Doposud platilo jedna obec-jedno JZD. Když se sloučila 2-3 JZD, vyvinuly okresy silný tlak i na slučování místních národních výborů. Jelikož lidé z jednotlivých vesnic pracující společně ve sloučeném JZD se znali, toto povinné spojování obcí proběhlo rychle. Nárok na půjčku od Státní banky a na výstavbu nového domu a zvelebení starého byl však jen v sídle MNV a JZD, kde se také stavěly větší bytové domy.

V 70. letech došlo k dalšímu spojování zemědělských podniků, obec tvořená 2-3 vesnicemi se jevila jako malá. Takže přišla další vlna slučování obcí. Buď byly obce připojeny k městům nebo k vybraným "vesnicím střediskovým." Mimo střediskových vesnic byly vesnice zánikové. Ve střediskové vesnici bylo umožněno investovat do staveb veřejných i osobních, v obcích zánikových se čekalo na vymření původního obyvatelstva. Lidé v zánikových vesnicích se tak stali občany 3. kategorie.

Po uvolnění v roce 1989 se obyvatelstvo mnoha malých vesnic, 15-20 let umořovaných městy a vesnicemi střediskovými, rozhodla odtrhnout od centra a obnovit  vlastní obecní samosprávu. Obyvatelstvo těchto samostatných malých obcí je dnes spokojené, netrpí pocitem méněcennosti jako obyvatelstvo sloučených obcí, které vidí, že přednost ve všem má centrální část neboli vesnička středisková. Toto ovšem pražský politik, úředník, novinář nikdy nedokáže pochopit, protože ho zajímá jen statistika státu a zápas politických stran.

Maďarsko 1956 - krvavě potlačená revoluce

 Drsná sovětská okupace Maďarské lidové republiky  začala po událostech, k nimž došlo ve dnech 23. října do 10. listopadu 1956. Tato událost na více než tři desetiletí oddálila snahy obyvatelstva všech východoevropských zemí definitivně zbavit se sovětského dohledu. 

Maďarsko bylo za druhé světové války podobně jako Slovensko spojencem Německa, a tudíž po jejím skončení bylo poraženým státem okupovaným sovětskou armádou. V roce 1948 došlo ke znárodnění veškerého průmyslu a k likvidaci politických stran, krátce poté byla zahájena podle sovětského vzoru i kolektivizace zemědělství. Následující rok byla přijata nová ústava a Maďarsko se stalo „lidovou republikou“. Tehdy probleskly Maďarskem první myšlenky na celonárodní povstání proti sovětské diktatuře. 

V roce 1948 Maďarská komunistická strana pohltila sociální demokracii a vytvořila jednotnou Maďarskou stranu pracujících, ostatní politické strany byly rozpuštěny. Předsedou komunistů tvrdý stalinista Mátyas Rákosi. Všemocnou se stala tajná politická policie - tak zvaný Úřad státní bezpečnosti.

Proces proti ministrovi Rajkovi v roce 1949 proběhl pod dozorem sovětských poradců. Jednalo se o vykonstruovaný proces známý jako „proces proti László Rajkovi a jeho společníkům.“ Konal se v Budapešti v září 1949. Bylo to další vyřizování účtů mezi maďarskými komunisty.

Proces skončil vynesením rozsudků smrti nad László Rajkem, někdejším ministrem vnitra a zahraničí, Tiborem Szőnyim, vedoucím kádrového oddělení Maďarské strany práce a jeho zástupcem Andrásem Szalaiem. Všichni tři byli 15. října 1949 popraveni.

Po smrti Stalina v březnu 1953 došlo k oslabení Rákosiho pozice. Byl pozván do Moskvy, kde byla 13. a 16. června 1953 jeho politika podrobena kritice ze strany sovětského politbyra. Šéfem strany Rákosi sice zůstal, ale premiérem se stal jiný starý a prověřený komunista – Imre Nagy. Nagy oznámil v Maďarsku podle vzoru SSSR „nový kurs“ v ekonomice a slíbil také „dodržování socialistické zákonnosti“.

Mezi Nagym a Rákosim se ve straně rozpoutal boj. Rákosi získal podporu šéfa moskevských komunistů Nikity Chruščova, což bylo rozhodující. Nagy byl obviněn z pravicově oportunistické úchylky a donucen 14. dubna 1955 rezignovat na post předsedy vlády, kde jej nahradil mladý, a slabý András Hegedűs. Expremiér byl odvolán i ze všech stranických funkcí a v prosinci 1955 vyloučen ze strany. Předtím byli Rajk a jeho společníci, kteří byli popravení v roce 1949, rehabilitováni. Jednalo se reakci na pověstné vystoupení Chruščova na XX. sjezdu KSSS v roce 1956. V červenci 1956 Rákosi „ze zdravotních důvodů“ rezignoval na svou stranickou funkci a odjel „na léčení“ do SSSR. Na Rákosiho místo ale nastoupil 18. července 1956 „jeho člověk“ Ernő Gerő.

Šestého října 1956 se v Budapešti uskutečnil veřejný pohřeb popraveného Lászla Rajka a jeho druhů. Smuteční shromáždění se po pohřbu částečně proměnilo v první demonstraci: skupina původně asi tisícovky mladých lidí prošla centrem Budapešti, účastníci vykřikovali různá protirežimní hesla.

Třináctého října dvanáct studentů na univerzitě v Szegedu iniciovalo obnovení Svazu univerzitních a vysokoškolských studentů, rozpuštěného v roce 1949. Studenti a profesoři vypracovali soubor požadavků, který pak konzultovali s dalšími studentskými spolky, především se studenty stavební fakulty budapešťské polytechniky. Tam vznikla 22. října konečná verze o šestnácti bodech. Na příští den studenti budapešťské polytechniky ohlásili manifestaci na podporu solidarity s reformním hnutím v Polsku.

Odpoledne 23. října vyrazil od budovy polytechniky průvod s transparenty a maďarskými vlajkami. Směřoval přes Řetězový most do Budína na pravém břehu Dunaje k pomníku Józefa Bema, polského generála, který se jako dobrovolník zúčastnil uherské revoluce 1848-1849. Po položení věnců demonstranti táhli zpět přes Dunaj k budově parlamentu.

Okolo deváté večer vystoupil na balkon parlamentu Imre Nagy. Když oslovil shromážděné slovem „soudruzi!“, rozlehl se pískot a volání „nejsme soudruzi“, „tady žádní soudruzi nejsou“. Nagy se v improvizovaném projevu vyslovil pro reformy ve stylu svého „nového kursu“, což ale shromážděné neuspokojilo.

Asi hodinu poté se jiná část demonstrantů shromáždila před sochou Stalina na náměstí Györgyho Dózsy. Byli povoláni dělníci s autogenem, kteří odřízli sochu tak, že na podstavci zůstaly ze Stalina jen boty.

Část demonstrantů se přesunula k budově Maďarského rozhlasu, kde žádali, aby bylo přečteno studentských šestnáct požadavků. Vyslaná delegace se dostala do potyčky s příslušníky tajné služby, kteří chránili budovu. Ti nejprve vystřelili do vzduchu a potom zahájili palbu do lidí. Následně se o budovu rozhlasu rozpoutal otevřený boj, když se část demonstrantů zmocnila zbraní ze skladu v nedaleké továrně. Během noci docházelo už k bojům v celém městě.

Během noci z 23. na 24. říjen se uskutečnilo nejprve zasedání předsednictva ústředního výboru Maďarské strany práce a potom mimořádné zasedání pléna komunistů. Bylo rozhodnuto, že novým premiérem bude jmenován Imre Nagy. Do Budapešti byly z rozhodnutí velitele sovětského vojenského kontingentu v Maďarsku poslány jednotky sovětské armády. V poledne vystoupil v rozhlase Nagy, který slíbil amnestii povstalcům, kteří složí zbraně. To se ale nesetkalo s úspěchem a během 24. října probíhaly sporadické boje. Ráno 25. října se dav shromáždil v centru města a dal se na pochod směrem k budově parlamentu na Kossuthově náměstí.

Tam ostřelovači chránící budovu zahájili ostrou palbu. Na místě zůstalo nejméně šedesát mrtvých. Kdo dal rozkaz ke střelbě, nebylo nikdy uspokojivě vysvětleno, nicméně panovalo obecné mínění, že rozkaz přišel od Sovětů.

Na zasedání předsednictva komunistické strany 27. října bylo za přítomnosti sovětských členů politbyra Mikojana a Suslova přijato rozhodnutí o vytvoření koaliční „národní vlády“, do které byli povoláni představitelé někdejší Nezávislé malorolnické strany Zoltán Tildy a Béla Kovács. Následující den se uskutečnilo další zasedání předsednictva, na kterém byli opět přítomni i sovětští emisaři. Prvním tajemníkem se stal János Kádár, který měl potom při potlačení povstání sehrát zásadní úlohu.

Komunistický režim v Maďarsku se prakticky zhroutil. Armáda a policie se většinou chovaly pasivně, část vojáků dokonce přešla na stranu povstalců. Velitel budapešťských Kiliánových kasáren plukovník Pál Maléter s nimi uzavřel příměří. Režim silou chránily jen skutečně tvrdí komunisté stalinského ražení a příslušníci zvláštních ozbrojených jednotek tajné policie. Právě s těmito jednotkami v následujících dnech povstalci sváděli místní boje jak v Budapešti, tak v jiných městech.

Národní koaliční vláda pod Nagyho vedením vznikla oficiálně 28. října. Vyhlásila příměří, které ale obě strany na mnoha místech opakovaně porušovaly. V rozhlasovém projevu Nagy oznámil program nové vlády a rovněž řekl, že bylo dosaženo dohody se sovětskou vládou o stažení sovětských vojsk. 

Slíbil rovněž povolení politických stran, které začaly skutečně obnovovat činnost. Samotná Maďarská strana pracujících se dostala do stádia naprostého rozkladu a byla jejím předsednictvem 31. října rozpuštěna. Místo ní vznikla „nová“ Maďarská socialistická dělnická strana.

Prvního listopadu v 16 hodin na zasedání maďarské vlády informoval náčelník generálního štábu István Kovács, že sovětská vojska nejenže neopouštějí zemi, ale naopak přes hranici přicházejí další.  Ještě v noci oznámil Nagy v rozhlase vyhlášení neutrality a následující den byla sovětské vládě zaslána oficiální nóta o vystoupení Maďarska z Varšavské smlouvy.

Ještě večer 1. listopadu po Nagyho projevu vystoupil v rozhlase s předem nahraným projevem János Kádár jako generální tajemník „nové“ strany. Ten den pozdě odpoledne navštívil sovětského velvyslance Jurije Andropova, který mu tlumočil pozvání k účasti na tajných jednáních v Moskvě. Z velvyslanectví byl Kádár odvezen autem na sovětskou vojenskou základnu a druhý den spolu s ministrem vnitra Ferencem Münnichem odletěl do Moskvy .

Třetího listopadu Nagy rekonstruoval koaliční vládu, do které vedle sociální demokracie a Nezávislé malorolnické strany vstoupili ještě dva zástupci obnovené Národní rolnické strany. Týž den v budově maďarského parlamentu pokračovala jednání o stažení sovětských vojsk. Šlo ale jen o zastírací manévr. Sovětské jednotky v noci obklíčily Debrecín a Györ a obsadily maďarskou pohraniční železniční stanici Záhony.

Časně ráno 4. listopadu jednotky sovětské armády, soustředěné v Rumunska a v Zakarpatsku vstoupily do Maďarska. Nagy ve svém posledním rozhlasovém projevu odvysílaném z budovy parlamentu v časných ranních hodinách 4. listopadu řekl, že „sovětským jednotkám je kladen odpor“. Výslovnou výzvu k obraně ale nevydal. Během dne v Budapešti pokračovaly boje, v nichž však povstalci a Národní garda neměli proti vycvičeným a dobře vyzbrojeným sovětským vojákům žádnou šanci. Podobně tomu bylo v dalších městech. Sporadický a nekoordinovaný odpor nicméně pokračoval místy až do 11. listopadu. 

Třetího listopadu na zasedání sovětského politbyra padlo konečné rozhodnutí vytvořit v Maďarsku se sovětskou vojenskou pomocí novou „dělnicko-rolnickou revoluční vládu“. Premiérem se měl stát Janos Kádár, Münnich získal křeslo ministra obrany. Oba byli dopraveni vojenským letadlem na sovětskou základnu v Szolnoku, kde byla nová vláda oficiálně ustavena. 

Nagy přijal v ranních hodinách 4. listopadu nabídku jugoslávského velvyslance, aby se uchýlil do budovy jugoslávského velvyslanectví. S ním tam přešli i jeho blízcí spolupracovníci. Jugoslávská strana požadovala od Kádárovy vlády písemnou záruku, že pokud Jugoslávie zruší maďarským politikům právo azylu, nebudou stíháni. 6. listopadu byl Kádár a další ministři převezeni do Budapešti, kde v parlamentu složili přísahu a vláda se formálně ujala úřadu. Kádárův kabinet dal až 21. listopadu písemnou záruku Nagyho vládě, že při odchodu nebude stíhána. Jakmile však Nagy a jeho druhové opustili 22. listopadu budovu jugoslávského velvyslanectví, byli zadrženi agenty sovětské KGB, přepraveni letecky do Rumunska, kde byli drženi v zajetí. Zároveň začala krvavá pomsta účastníkům povstání. Oficiálně bylo popraveno 228 osob, i když neoficiálně počet obětí pravděpodobně byl dvojnásobný. Počty osob odsouzených k delšímu či kratšímu vězení šly do desetitisíců. Asi 200 tisíc Maďarů uteklo do Rakouska.

Čtrnáctého dubna 1957 byli unesení Nagy a jeho druzi tajně sovětským letadlem odvezeni zpět do Maďarska. Proces s nimi byl zahájen před zvláštním kolegiem Nejvyššího soudu 5. února 1958. Byl tajný. Imre Nagy, ministr obrany Pál Maléter a novinář Miklós Gimes byli 15. června 1958 odsouzeni k trestu smrti a druhý den oběšeni, dalších pět obžalovaných dostalo tresty v rozmezí od šesti let po doživotí. Represe byly definitivně ukončeny teprve generální amnestií z 21. března 1963, která se týkala všech účastníků bojů s výjimkou těch, kteří byli odsouzeni za vraždu.

Janos Kádár řídil dění v Maďarsku 32 let, v roce 1988 byl nejdříve odsunut do funkce čestného předsedy strany, kterou postupně ovládli reformisté. Ústřední výbor 23. června 1988 ustavil komisi, která měla přehodnotit vývoj let 1956 až 1988, včetně otázek spojených s povstáním. Výsledkem bylo stanovisko zveřejněné 27. ledna 1989, v němž byly události října 1956 označeny nikoliv za kontrarevoluci, ale za lidové povstání.

Nagy a jeho druhové byli vyzvednuti z neoznačených hrobů a 16. června 1988 – v den výročí jejich popravy - a za účasti stotisícového davu shromážděného na Náměstí hrdinů v Budapešti pietně pohřbeni. Šestého července pak Nejvyšší soud všechny potrestané účastníky povstání po právní stránce rehabilitoval. V ten den zemřel v Budapešti i těžce nemocný János Kádár.

Autor je historik

Traktory Kirovec marně dobývaly USA

 Americký sběratel traktorů Erik Myers v jedné diskusi mimochodem prohodil, že má teď ve své sbírce jednu „obrovskou obludu.“ V říjnu loňského roku Erik Myers tento traktor viděl při sběratelské aukci Joea a Mary Jane Boothových v Bowling Green (Kentucky) a rozhodl se tuto raritu koupit. Ani ne po roce se však Erik rozhodl tohoto velkého „dinosaura“ z éry studené války, když se ho dostatečně nabažil ( natočil 1 motohodinu), prodat. Tak jako v Čechách se vášnivě sbírají známky nebo pohlednice, sbírají se v USA traktory, lokomotivy a podobně.

Pro zemědělce, kteří pamatují československé zemědělství před 35 lety není název traktoru Kirovec ničím neobvyklým. Bylo zde v 70. a 80. letech minulého století jen málo zemědělských podniků, na jejichž lánech netahal pluh nebo široké kultivační nářadí mohutný sovětský traktor označený jako Kirovec. Váhu a sílu měl, to uznávali všichni, ale poruch převodovek a hydrauliky bylo bezpočet. Snad už česká pole na olejové sprchy zapomněla (200 litrů oleje vystříklo během několika sekund, než stačil řidič čerpadlo zastavit.). 

Tento v USA nabízený Kirovec z roku 1979 má známou značku „Belarus“, pod kterou byl v USA prodáván. Američtí zemědělci totiž dobře znali Belarus jako kompaktní traktor určený pro práci v řádkových kulturách. Společnost Belarus již od roku 1946 v Minské traktorové továrně (MTZ) v Bělorusku vyrábí traktory všech možných tvarů a velikostí. Jedná se o jednu z největších (ne-li vůbec největší) továren na výrobu traktorů na světě, která funguje dodnes. V roce 2023 zde vyrobili svůj čtyřmiliontý traktor a ve výrobě pokračují i ​​nadále! Kirovec se ovšem vyráběl v Leningradě - nyní opět Petrohrad.

Příběh traktorů Kirovec začíná v září 1959, když Nikita Chruščov podnikl do USA první slavnou cestu studené války. Mimo lánů kukuřice tam navštívil i závod společnost John Deere v Des Moines. To, co tam viděl, jej oslnilo. Po jeho návratu domů byl sovětským inženýrům vyhlášen poplach, dostali příkaz sestrojit mohutný sovětský traktor s pohonem všech kol. První model K-700 opustil brány Kirovského závodu už v roce 1962 a krátce nato se výroba rozjela naplno. Traktor se osvědčil, ale sovětští inženýři usnuli na vavřínech, takže Kirovec brzy na světovou konkurenci technicky nestačil. Byl to traktor na obdělávání velkých lánů v SSSR, prodával se pak hlavně do Československa a Východního Německa, kde byly velké zemědělské podniky a velké lány polí. Vzhledem k robustnosti, nepraktičnosti a velké spotřebě pohonných hmot na menších farmách na Západě o něj nebyl zájem.

V době, kdy byla výroba řady K-700 ukončena (přibližně před 25 lety), měl Kirovec na kontě více než 100 000 vyrobených kusů. V letech 1976–1986 se malá část z nich dostala i do Severní Ameriky. Zde se tyto stroje prodávaly pod označením Belarus 7010. V Kanadě bylo prodáno více Kirovců než v USA, ale ani na jednom z těchto trhů nelze mluvit o ochodním úspěchu. Tu a tam se prodejcům podařilo nějaký kus prodat.

Byl proto vloni Erik Myers velmi překvapen, když narazit na takový stroj na farmě ve středním Michiganu. 

Všechno na tomto stroji působí nadměrně velkým dojmem – a on takový skutečně je. Model Belarus 7010 byl velikostně srovnatelný se strojem Steiger Bearcat III, má jen delší kapotu. Pod ní se ukrývá 14,9litrový motor V8 značky JaMZ s turbodmychadlem. To odpovídá objemu 907 kubických palců a výkonu přibližně 235 koní při 1 700 otáčkách za minutu. Traktor váží téměř 30 000 liber (cca 13,6 tuny), což je úctyhodná hmotnost.

Tvrzení, že původ tohoto motoru sahá až k tankům z druhé světové války nelze doložit. Řada motorů JaMZ-238 totiž vznikla až v 60. letech, takže jde spíše o konstrukci z počátku studené války. Sovětští výrobci používali různé varianty tohoto motoru v těžkých nákladních vozech, traktorech i vojenské technice. Každopádně je to pořádný turbodieselový osmiválec, který ani po 48 letech (pouze 968 hodin provozu) nejeví známky úniku kapalin. 

Traktor je vybaven částečně synchronizovanou převodovkou se 16 rychlostmi pro jízdu vpřed a 8 pro jízdu vzad. Jízda pozpátku rychlostí 13,5 míle za hodinu (cca 22 km/h) je nepochopitelná.  A zatímco motor zůstává obvykle suchý,  převodovka a diferenciály si to bohatě vynahrazují. Porézní odlitky mají tendenci „rosit“ a původní ruské těsnění už má za sebou téměř 50 let provozu.

Ovládání, výhled z kabiny, kloubové řízení i samotné rozměry stroje si člověk musí delší chvíli zvykat. Navíc se tento stroj chová jinak než modely značek Steiger nebo Versatile ze stejného období. Úroveň výstupní kontroly v leningradském traktorovém závodě určitě nebyla na potřebné výši. To částečně vysvětluje, proč tolik těchto velkých strojů nakonec skončilo na vrakovištích nebo odstaveno v kopřivách.

Porodnost v České republice zachraňují cizinci

 Celkem loni přišlo v ČR na svět 77 600 chlapců a děvčat. Podle statistiků jich bylo loni nejméně od začátku sledování od roku 1785. V Praze tak téměř každé čtvrté narozené dítě bylo cizinec.

Cizinců v České republice postupně přibývá. Jsou pro český stát vítanou posilou. Přispívají k růstu ekonomiky a bez jejich příchodu by země začala vymírat. Na konci loňského roku evidovalo ministerstvo vnitra 1,13 milionu cizinců. Tvořili tak desetinu obyvatel republiky. 

Každé 11. dítě, které se loni v ČR narodilo, nemělo české občanství. Před deseti lety to bylo každé 30. třicáté dítě. Oba rodiče ze zahraničí mělo v minulém roce 7249 narozených chlapců a děvčat. Počet se za posledních deset let zdvojnásobil. V Praze tvořili malí cizinci a cizinky loni pak téměř čtvrtinu narozených.

V Praze mělo loni cizí občanství 23 procent narozených, před deseti lety to bylo jen 11 procent. V hlavním městě tak téměř každé čtvrté narozené dítě bylo cizinec, před deseti lety každé deváté. Menší podíl dětí cizinců je v krajích. Nejnižší v republice byl loni v Moravskoslezském kraji, kde mělo oba rodiče z ciziny 3,2 procenta narozených dětí.

Tři pětiny narozených s cizím občanstvím tvořili v roce 2025 malí Ukrajinci a Ukrajinky, bylo jich 4211. Dalších 804 dětí mělo slovenské občanství a 636 vietnamské. mezi rodičkami nejpočetnější jsou Ukrajinky. Na třetí příčce byli vietnamští rodiče. Čtvrté místo patří ruským matkám a rumunským otcům.

Všechnu moc nájemníkům!

 Dnes teskně vykrikovala na Plusu jakási slepička kropenatá, že stala se nepravost, neboť prezident nemohl svým volebním hlasem posílit Prahu, kde žije, ale musel cestovat až někam na vzdálený český venkov, kde je přihlášen k trvalému pobytu. 

Pro běžného pozorovatele není nic lehčího než slepičce poradit, aby se nesnažila na veřejnosti snášet zlatá vajíčka, neboť v České republice je možnost kdykoli změnit trvalé bydliště, aniž se občan přestěhuje. Benevolenci starého zákona z dob vlád  Klause či Zemana president nevyužil a do Prahy se nepřihlásil, protože snad nechtěl, zapomněl, nebo výhodu předvolebních turistů vůbec neznal. 

Autorka rozhlasového komentáře volá po tom, aby lidé měli jen jedno bydliště, a to tam, kde momentálně žijí. Tam by prý měli chodit k volbám. Tak prý je to zavedené v Německu, kde obce k pobytu zaregistrují občana hned, jak se tam přistěhuje.

Autor tohoto textu připomíná, že v českých končinách platil téměř 100 let velmi dobrý zákon o domovské příslušnosti. Zrušili jej v roce 1948 komunisté, když se dostali k moci, a proti jeho obnovení se po roce 1989 postavila vládnoucí ODS v čele s Klausem, Rumlem a dalšími politiky vychovanými v komunistickém oderu. Zrušení zákona o domovské příslušnosti je důležitá cesta k centralizaci života v zemi, k omezení práv malých venkovských obcí. 

Domovské právo získal automaticky každý občan v obci, kde se narodil, ženy, které se do obce přivdaly. Při přestěhování do jiné obce byli lidé pořád příslušníky obce, v níž se narodili. V místě nového bydliště mohli požádat obecní zastupitelstvo o domovské právo až po deseti letech pobytu. Obce nové obyvatelstvo, především nájemníky a lidi bez majetku, nevítali a domovské právo jim odmítali vydávat. Kdo neměl v obci domovské právo, nemohl v ní volit ani být volen. Hlavní smysl domovské příslušnosti byl v tom, že obce se musely o své příslušníky postarat, pokud nebyli schopni se živit prací, či byli nemocní. Každý člověk měl domovský list, kterým se musel legitimovat. Pokud si obec cizí lidi nepřála, mohla je vyhostit, i násilím policejním - tzv. "postrkem".

Jak letošní  komunální volby asi dopadli, kdyby zde platila předúnorová domovská příslušnost. Předvolební turistika, kdy se na přání některé politické strany lidé stěhují do obce, aby tuto stranu podpořili, a po volbách se zase odstěhují, by nebyla. Ještě křiklavější je stěhování různých vzdělanců z měst do malých obcí, kde o politiku a vládnutí není zájem a dobře placená místa starostů a radních jsou snadno dostupná. Stačí se přihlásit do některého volebního seskupení, které hledá kandidáty. Je už obvyklé, bývalo i za komunistů, že v čele obce jsou lidé, které předtím nikdo neznal. 

Obří kontejnerové lodě poplují do Hamburku

 Prohloubení řeky Labe mezi Cuxhavenem a Hamburkem by mělo brzy plně vyhovět těžkým kontejnerovým lodím, uvádí odpovědný úřad. To umožní těmto obřím nákladním lodím snadnější přístup do hamburského přístavu a odjezd z něj.

Od 17. listopadu bude Dolní Labe splavné pro kontejnerové lodě s ponorem až 13,80 metru, uvádí Generální ředitelství pro vodní cesty a lodní dopravu (GDWS). To byl původní cíl projektu prohloubení Labe. Doufá se, že povolení průplavu pro více těžce naložených lodí přiláká lodní společnosti. GDWS také uvádí, že lodě nyní mají větší prostor, co se týče šířky. Mezi Wedelem a  Altes Land je plavební dráha od února široká 110 metrů. To umožňuje míjení velkých kontejnerovým lodím. Šířka se bude postupně zvětšovat až na 115,50 metru.

Doufá se, že to zatraktivní průplav pro lodní společnosti. Neúspěchy při prohloubení řeky Labe

Prohloubení řeky Labe mezi Cuxhavenem a Hamburkem bylo komplikované. V oblasti Cuxhavenu se v korytě Labe stále nacházela nevybuchlá válečná munice. Prohloubení mělo být původně v celém úseku dokončeno v lednu 2022. GDWS (Generální ředitelství pro vodní cesty a lodní dopravu) však muselo splavnou hloubku opakovaně omezit, hlavně kvůli hromadění bahna. Škody způsobily i bouřkové vlny. Nyní se projekt rozšíření prakticky blíží k dokončení. Ochránci životního prostředí prohloubení vytrvale kritizovali s tím, že představuje příliš velkou zátěž pro ekosystém řeky.

Prezident na čundru, Rakušan jásá, Kreml tleská

 Příběh okolo neúčasti Petra Pavla v komunálních volbách v Česku dostává den ode dne bizarnější rozměry a dlužno říct, že zapadají do nevábného bahna českých oligarchických standardů.

Když média přišla s informací, že Pavel odletěl na soukromý výlet na motorkách v termínu komunálních voleb, tak se jenom stěží šlo ubránit dojmu, že si dospělý člověk (Petr Pavel) takovou facku vlastním voličům mohl odpustit.

To že na takový výlet odletěl soukromým letounem Gulfstream G500 prominentního představitele české oligarchické smetánky Pavla Hubáčka už, spíše než výsměchem voličům, zavání myšlenkovou vyprázdněností Pavla a jeho okolí.

„Polehčující okolnosti“ jako, že si Pavel a jeho kamarádi složili na náklady na pronájem tryskáče a že se Prezident s Hubáčkem osobně nezná v celkovém kontextu jenom prohlubují trapnost a nepochopitelnost celé situace a pravděpodobně budou zavdávat k dalším spekulacím a domněnkám, co mohlo vést k takovému PR kolapsu.

V případě Hubáčkovi Creditas takhle na první pohled padne do oka její čelní představitel Vladimír Hořejší. Ten před Creditas působil několik let ve vedení Evropsko-ruské banky Romana Popova, který byl před lety v hledáčku českých zpravodajských služeb a později se Popov a jeho bankovní aktivity proslavily ve spojení s financováním politických stran Marie Le Pen a Tomia Okamury.

Má tohle Pavel, který vykrikuje proti mafiánskému režimu Vladimira Putina v Kremlu a jeho snahám rozklížit EU a NATO, skutečně zapotřebí?

Co Václav Havel jako čs. prezident dělat neměl?

V souvislosti s 90. výročím narození bývalého posledního československého a prvního českého prezidenta Václava Havla se objevila spousta komentářů pozitivních i negativních. Podle mne se po zvolení československým prezidentem dopustil prvních třech základních omylů:

Vyhlášení amnestie

Odmítání prosperující zbrojní výroby

Útoky na prosperující Agrokombinát Slušovice 

Přicestoval jsem tehdy nočním vlakem, na začátku ledna 1990, ze služební cesty, nádražní hala byla neobvykle plná podivných bledých a lehce oblečených lidí. Postupně mne oslovilo několik mužů se žádostí o půjčku deseti, pěti, dvou korun. Zbavil jsem se drobných z kapsy a rychle mířil ven. To, co jsem viděl před nádražím, bylo nezapomenutelné. Přestože bylo chladno, leželo tam na chodníku snad několik desítek lidí. Opilí, zdrogovaní, unavení, nemocní? Nevím, asi od všeho trochu. Některé nebylo možno obejít, bylo nutno překračovat. Po policii (VB), která odtud předtím desítky let  automaticky odháněla a zatýkala každého i mírně zarostlého a špinavého nebo nestřízlivého jedince, tentokrát daleko široko vidět nebyla

Tak také vypadala naivní amnesie prezidenta Václava Havla, který chtěl propustit nespravedlivě potrestané vězně a hlavně politické vězně. Ti v té době, na počátku roku 1990) se už dali snad spočítat na prstech, propuštěno však byly tisíce násilníků, zlodějů, neplatičů, povalečů a podobně. Ti, co na amnestii propuštěni nebyli (vrazi a lupiči), vyvolávali ve věznicích vzpoury a prchali. Většina amnestovaných a uprchlých vězňů žít slušně v popřevratových zmatcích nedokázala a do věznic byla znovu umístěna.

Je známo, že Václav Havel se nenarodil v chudé proletářské rodině, nýbrž od narození žil na vyšší životní úrovni a ve světě uměleckém a intelektuálském. V tomto prostředí se sice nelehce, až na výjimky, vydělávají peníze, ale lehce utrácejí. Život lidu obecného pracujícího, jenž nestará se o politiku a umění a šetří korunku ke korunce a odříká si světské radosti i strasti, Havel poznal snad jen z vyprávění. Navíc byl zasažen 60. roky minulého století a západním revolučním hnutím mládeže toužící po drogách a bezstarostném a bezpracném životě. Ani život chartisty a disidenta neměl pevný základ. S těmito zkušenostmi Václav Havel usedl na Pražský hrad a obklopil se tam různými bývalými kamarády a různými podivnými lidmi. Na rozdíl od bývalých komunistických obyvatelů hradu, kteří hlásali přátelství a mír, a ve skutečnosti podporovali zbrojení, Havel chtěl dosáhnout mír tím, že se v Československu zastaví výroba zbraní a vojenské techniky. Ostatní státy dobrovolně měly následovat a celý svět měl být ve věčném míru a lásce. Československá zbrojní výroba se nacházela především na Slovensku. Překovat děla na pluhy se nepovedlo, ve světě se střílelo a umíralo dál, zato slovenské zbrojovky propustily z práce tisíce lidí. To byla voda na mlýn mečiarovců, jejich politickým ambicím, touze po moci a majetku. Nejen Havel, ale celá Praha a mnoho lidí z českých krajů nebyli schopni pochopit smýšlení Slováků, což byl základ rozdělení ekonomicky dobře prosperujícího československého státu.

Touha zničit Agrokombinát Slušovice, ekonomicky velmi úspěšný zemědělský podnik, posedla některé disidenty, kteří předtím  ve Slušovicích našli slušnou obživu. Slušovice opustilo dobrovolně několik málo disidentů a nedobrovolně 9 000 poctivých zaměstnanců. Byla to mediální kampaň odstartovaná a živena Havlem, jenž objevil jakési slušovické temné žilky, které prý prorůstaly celým československým zemědělstvím a celým státem. Našlo se samozřejmě dost Klausových dravců, kteří se na majetek Agrokombinátu vrhli a nepovolili, trhali ho, dokud nezmizel. Slušovice se za 36 let změnily, obědy už nejsou za korunu, ale silnice, která měla vítat Gorbačova a jiné vzácné hosty, a dostihové závodiště zůstaly.  

Když Václav Havel v roce 1978 zavítal na český venkov

 Bylo to někdy v roce 1978, když jednoho letního podvečera při návratu ze zaměstnání, na motocyklu, jsem na okraji obce zahlédl "nápadně-nenápadně" v houští zaparkovanou Tatru 603. Nebývalo v té době obvyklé, aby drahá vozidla velkých podniků a úřadů zastavovala bezdůvodně v malých obcích. 

Další si bylo možné domyslet o něco později v hostinci, když před ním zastavil motocykl, funglnová naleštěná Jawa 250, a do lokálu vstoupil mladý muž ve funglnové černé kožené bundě, aby si koupil zápalky. Několik hostů jej letmo zaregistrovalo. Asi o půl hodin později přijel k hostinci stejný nový motocykl, ale s jiným řidičem v černé kožené bundě. Vešel dovnitř a koupil si také zápalky.

"Tady bude asi hořet," pronesl kdosi, když druhý mladík, který si důkladně přítomné prohlédl, se zápalkami odešel. Neuplynula ani další půlhodina, venku zastavil motocykl a do výčepu vstoupil první mladík. Něco si koupil u pultu, asi Tatranku, důkladně prohlédl hosty a odešel. Po několika minutách vešel jeho kolega. To už všem přítomným bylo jasné, že "nápadně-nenápadní" mladí Bretschneiderové po někom "nápadně-nenápadně" pátrají. 

Jak bývalo na vesnici zvykem, druhý den o fízlech na motocyklech věděla celá ves, každé malé dítě. Důvod, proč se tam usadili, nikdo nevěděl. Návštěvy hostince oba tajní motocyklisté druhý den večer opakovali. Tatra 603 se objevila "nápadně-nenápadně" zaparkovaná na opačném konci obce. Obyvatelstvo si už zvyklo, že ti "nápadně-nenápadní" policisté dělají jen svou práci. 

Třetí den tajní motocyklisté ještě několikrát projeli obcí a ztratili se. Zmizela i Tatra 603, jejíž posádku nikdo nespatřil. Říkalo se, že bezpečnost měla cvičení, nebo že v obci byli hledáni nějací Východní Němci, kteří chtěli prchnout za hranice nebo že byl u někoho na návštěvě nějaký spisovatel-deklasovaný živel. Nikdo se tím, o co se jednalo, moc netrápil. Když později se hospoda dozvěděla, že sledovaný StB zde byl jakýsi spisovatel Havel, nikdo mimo diváků rakouské televize a posluchačů Svobodné Evropy či Hlasu Ameriky nevěděl, o koho se jedná. Teprve v listopadu 1989 se většina lidí dozvěděla, že existoval nějaký intelektuál a disident Václav Havel, který předtím 20 let žil pod dohleden starostlivé StB.  (stk)

  

Lidské kosti objevené v Postoloprtech mohou být z května 1945

 Až do jara 2017 tu stávala dragounská kasárna, která se po skončení druhé světové války stala svědkem obrovského protiněmeckého řádění. Benešovci a komunisti v Postoloprtech zmasakrovat několik tisícovek Němců, těl se ale našlo jen 763. V areálu zbořeného vojenského areálu teď místní podnikatelé rozjeli developerskou výstavbu. Ve čtvrtek se práce zastavily. V půdě totiž archeolog narazil na lidské ostatky.

V květnu 1945 vojáci Svobodova sboru společně s českými dobrovolníky z Revoluční gardy nahnali všechny Němce do kasáren. Pak je popravovali a házeli do narychlo vykopaných hromadných pohřebišť na několika místech v nejbližším okolí města.

„Pamatuju si to jako dneska, byly to ty dny 26., 27. a 28. května 1945. Bylo teplo, ještě večer kolem osmé jsme seděli na chodníku, čtyři vojáci vedli asi 40 lidí,“ vybavuje si Erich Urban.

„Ta zrůda Marků a tyhleti byli na zkrvavené ruce ještě hrdí,“ zvyšuje Erich Urban hlas, vzpomíná na osobu Bohuslava Marka. Vyučený švec a obecní policista se totiž po osvobození města začal rychle angažovat jako velitel Revolučních gard, když předtím strávil dva roky ve vězení za černou porážku. Stal se i velitelem kasáren, kde popravovali bezbranné Němce z Postoloprt a Žatce.

V roce 2009 Marka policejní vyšetřovatelé označili jako viníka minimálně tří vražd. Jak tehdy kriminalista Pavel Karas řekl , Marek spolu se štábním kapitánem Vojtěchem Černým nesli odpovědnost za postoloprtskou genocidu, za smrt stovek a snad tisíců nevinných lidí. Oba ale spravedlnosti unikli. Černý zemřel v roce 1991, Marek o 22 let dříve.

„Takový bestie! Do kluků stříleli jak do hadráků,“ nenechává ani dnes Ericha Urbana klidným to, že dávkami ze samopalů Češi zabíjeli i malé chlapce. „Ožralí byli jak prasata, zalepovali okna, ať tam není vidět,“ nedokáže z paměti vyhnat to, co se v Postoloprtech před 81 roky stalo. Nikdo z vrahů nebyl potrestán, prezident Beneš a komunisticko-národovecká poválečná vláda poválečné násilí nedovolili stíhat. Naopak v nepřítomnosti byl v roce 1948 odsouzen k trestu smrti JUDr Budža, který objevil hromadné hroby a chtěl vrahy postavit před soud. 

Hlavním viníkem poválečných masakrů se jeví Edvard Beneš, který od roku 1918 prosazoval odstranění německy hovořícího obyvatelstva z českého území. Jeho tažení proti českým Němcům kulminovalo po roce 1938, když vyžil Hitlerových válečných plánů tažení na východ a z londýnského závětří organizoval v Protektorátu odboj tak, aby německé organy na provokace reagovaly trestáním co největšího počtu českého obyvatelstva. Čím více českých obětí za války, tím lépe pro Beneše po válce, tím více důvodů k zbavení se českých Němců.! 

Marie Zelníčková, bývalá tchyně Donalda Trumpa, oslavila 100. narozeniny

 Marie Zelníčková, maminka Ivany Trump (bývalé manželky prezidenta Donalda Trumpa) oslavila sté narozeniny. Pochází ze Zlína v České republice, ale před několika lety kývla na nabídku své rodiny a přestěhovala se k nim do Miami v USA. 

„Máme velké štěstí, že je tu babi s námi. Jsem vděčná za každý její příběh a herní večer, kdy nás všechny porazí v Jenga. To jsou přesně ty prosté společné momenty, které definují bohatství života. Vážím si každé takové vteřiny,“ napsala na Instagram dcera amerického prezidenta Ivanka.

Ivanka Trump pro svou českou „babi“ uspořádala velkou rodinnou oslavu, na které nechyběla tři vnoučata (Ivanka, Donald junior a Eric), jejich partneři a také všech deset pravnoučat.

„Byla to neuvěřitelně výjimečná chvíle,“ napsala dojatá vnučka a pro babičku přidala dojemný vzkaz: „Babi, tvé století plné lásky formovalo celé generace a žije v každém z nás. Bylo nám ctí a radostí oslavit tvé narozeniny a zároveň si připomenout, jak výjimečný je odkaz, který jsi po sobě zanechala. Milujeme tě víc, než dokážou slova vyjádřit.“

Ivanka Trump, která dala politice sbohem a věnuje se podnikání a rodinnému životu, nemohla ze svého vyjádření vynechat svou maminku, s jejíž ztrátou se dodnes těžce vyrovnává. Jení matka Ivana Trump zemřela po nešťastném pádu na schodech v roce 2022. Bylo jí 73 let.

„Moje maminka, její milovaná dcera, nám velmi chyběla. Celý den jsme ale cítili její lásku a přítomnost, a to i skrze příběhy, které jsme si vyprávěli,“ napsala Ivanka. Na rodinné oslavě nechyběla hromada fotografií, které mapovaly život babičky Marie, narozené v roce 1926, a právě i její zesnulé dcery.

Ivanka v minulosti mluvila také o tom, že právě díky přítomnosti prababičky se mohou jejich děti dozvědět víc o své babičce Ivaně, která se v roce 1977 provdala za Donalda Trumpa.

Objevení Ferdinanda Peroutky v archivu Českého rozhlasu

 Píše se jaro roku 1968 a v New Yorku se sešli dva muži. Mladšímu bylo jedenatřicet, staršímu třiasedmdesát. Dělila je nejen propast dvaačtyřiceti let věkového rozdílu, ale především nesrovnatelných osobních zkušeností.

Starší muž prošel hvězdnou kariérou jednoho z nejvýznamnějších prvorepublikových novinářů a intelektuálů, přežil nacistický koncentrační tábor a na několik měsíců nahlédl i do politiky. V únoru 1948 ho jeho vlastní kolegové bez zdůvodnění vyloučili z profesních organizací a vyšli tak vstříc novému režimu, který ho opravdu neměl rád. Nestačilo jim však, že mu znemožnili práci. Systematicky mu kazili pověst i za hranicemi, kam ve třiapadesáti letech po komunistickém převratu odešel.

Člověku se nechce ani věřit, že se ten rozhovor vůbec odehrál, natož že se po více než půl století našel a zveřejnil. Bez nadsázky by totiž mohl mít potenciál stát se jednou z českých událostí roku.

 Píše se jaro roku 1968 a v New Yorku se sešli dva muži. Mladšímu bylo jedenatřicet, staršímu třiasedmdesát. Dělila je nejen propast dvaačtyřiceti let věkového rozdílu, ale především nesrovnatelných osobních zkušeností.

Starší muž prošel hvězdnou kariérou jednoho z nejvýznamnějších prvorepublikových novinářů a intelektuálů, přežil nacistický koncentrační tábor a na několik měsíců nahlédl i do politiky. V únoru 1948 ho jeho vlastní kolegové bez zdůvodnění vyloučili z profesních organizací a vyšli tak vstříc novému režimu, který ho opravdu neměl rád. Nestačilo jim však, že mu znemožnili práci. Systematicky mu kazili pověst i za hranicemi, kam ve třiapadesáti letech po komunistickém převratu odešel.

Mladší pocházel z bohaté rodiny, kterou komunistický režim z tradice nazýval „buržoazní“, a to samo o sobě problematizovalo jeho studium a později i dosažení určitých pracovních pozic. Přesto byl však na jaře 1968 velmi optimisticky naladěn a staršímu muži kladl otázky, jimiž chtěl zjistit, zda by uvažoval o návratu do vlasti.

Rozhovor vedli Ferdinand Peroutka (mimochodem jeden z velikánů v bohaté historii Lidových novin) a Václav Havel, dva z nejvýznamnějších českých intelektuálů minulého století. A pro české dějiny je bohužel charakteristické, že místem, kde spolu svobodně diskutovali, nebyla Praha, ale New York.

Peroutka tehdy o návratu do Prahy neuvažoval, i když se mu líbily Dubčekovy liberalizační změny, ale jako upřímný intelektuál měl především ze třech poválečných let zkušenosti s myšlením a chováním českého obyvatelstva. O vpádu sovětských vojsk zřejmě neuvažoval on, ani jeho protějšek Václav Havel. Nenapadlo to nejen oba intelektuály v New Yorku, ale ani většinu lidí v Českolslovensku. V roce 1968 se uvažovalo o nápravě spousta chyb z poválečné minulosti, byly v plánu svobodné volby. Hrozila volební porážka KSČ, a to Kreml nedovolil.

Návrat na Festival páry a k Benešovu

Před týdnem, v sobotu 19. září 2026, v Benešově u Prahy vrcholil Festival parních lokomotiv. Tentokrát diváky více než parní lokomotivy lákal dlouho předem ohlašovaný historický vlak bývalé Vindobony (Berlín-Praha-Vídeň)neboli motorová jednotka označená jako VJ 18.16 a nazývaná Delfín. Tento vlak benešovským nádražím projížděl denně v letech 1968 až 1978.

Po benešovském nádraží jsem v minulosti chodíval a čekával na vlak často, poprvé na konci 40. let. Nejvíc mě sem zavádělo cestování za prací, a také rodinné záležitosti a zájmy. Na pohled to bývala obyčejná železniční stanice, kterou projížděly vlaky z Prahy do Veselí nad Lužnicí a dále, buď do Českých Budějovic, nebo Českých Velenic a dál do Vídně. Na první koleji vlevo od nádražní budovy čekával na své pasažéry červený motoráček do Vlašimi. Vzhled velkého nádraží dostalo benešovské nádraží po roce 2000, když byla postavená vyvýšená betonová nástupiště se střechami a podchodem pod kolejemi.

Benešov je známá křižovatka nikoli kvůli nádraží, ale kvůli blízkosti zámku Konopiště, jehož majitelem býval následník rakousko-uherského trůnu František Ferdinand de Este, na kterého byl v Sarajevu spáchán atentát, což zavdalo důvod k vypuknutí první světové války. Na přehlídku do Sarajeva v roce 1914 Ferdinand neodjížděl z Konopiště, ale z Chlumu u Třeboně (tehdy Chlumec), kde vlastnil další velkostatek se železárnou. Tam byly v době atentátu jeho děti, jimž po válce Masarykova demokratická republika zabavila Konopiště, Chlum a všechen majetek a vyhnala je za hranice, nechala jim jen skromné oblečení, které měly na sobě.

Festivalové lákadlo Delfín z Německa přijelo v pátek do Benešova se zpožděním, když nejdříve německým turistům ukázalo severozápadní Sudety a potom je vyložilo v Praze. Při další jízdě po trase, kterou vlak bývalé Vindobony patrně dříve nikdy neabsolvoval, porouchala se v Kolíně převodovka Delfína. Po částečné opravě vrátil se do Prahy a odtud se vydal do Benešova, kde čekali zájemci o svezení do Českých Velenic a zpět. Svezení se nekonalo, oprava byla vážnější, oprava trvala celou sobotu. 

Zvědavců bylo na nádraží v Benešově dost, i když historické lokomotivy a vagóny dokážou oslovit nejvíc pamětníky bývalé slávy železnice. Mimo zvědavců dnešní festivaly jsou rájem kameramanů-amatérů, kteří jsou přesvědčeni, že projíždějící vlak nejlépe natočí na video, když budou  co nejblíže u kolejí. 

Parních lokomotiv v Benešově mnoho nebylo. Nejvíc bylo vidět lokomotivy německé s pěti hnanými nápravami, jedna v perfektním stavu, druhá se nechala tahat. Z parních lokomotiv nechyběla Všudybylka 354, kdysi nejrozšířenější československá lokomotiva, která se rodila už v době Rakousko-Uherské monarchie. Z motorových lokomotiv se nejvíc předváděl Ragulin 679, který za sebou tahal vagóny s cestujícími, i bez nich, a také ukrajinského krajana Sergeje 781. Na dunivý hlas dvoutaktního motoru Sergeje, rozléhající se noční krajinou, jistě po 50 letech nemohou zapomenout ani ti bývalé nejotrlejší spáči. V ČSD tahalo nekonečné nákladní vlaky téměř 700 Sergejů, bez nich a bez surovin, které vlaky dopravovaly, by československý průmysl hodně sténal. Nemohly letos v Benešově chybět ani doposud sloužící české motorové lokomotivy Bardotka 751 a Brejlovec 753. Z motorových vozů se dobře předvedl poválečný Hurvínek M131.

K ruchu na benešovském nádraží minulou sobotu samozřejmě přispíval řádný každodenní provoz Elefantů, mezi Benešovem a Prahou, a spěchajících rychlíků, mezi Prahou a Veselím nad Lužnicí (a dál do Českých Budějovic nebo Českých Velenic). V dobách parních lokomotiv, kdy spěchaly rychlíky pomalu, jsem několikrát zažil v Benešově delší přestávku, když se při jízdě do Prahy něco opravovalo nebo se lokomotiva vypřáhla a odjela k nádrži doplnit vodu. Při opačné jízdě bylo v Benešově jen půlhodinové zpoždění úspěchem. 

NDR po stavbě Berlínské zdi

Ekonomické reformy měly v NDR dvě fáze: pokus zavést více trhu narážel na to, že to šlo proti samotným základům stranické ideologie. Odpovědnost manažerů za výkon musela být navázána na pružné tržní ceny, což se nedařilo.

Walter Ulbricht v každém případě po vystavění Berlínské zdi chtěl dohnat a předehnat západní Německo a začal spoléhat na odborníky mimo stranické vedení. Když selhal tržní postup, vsadil na akceleraci ve vědě a technologiích. Ani to se však nepovedlo. Jeho pokus o vlastní politiku a o Německo jako alternativu k SSSR jej nakonec připravil o moc. V roce 1971 Honecker, představitel konzervativního směru, s požehnáním Brežněva donutil Ulbrichta k rezignaci.

Pokud jde o situaci v kultuře, strana se bála novot, bála se jakéhokoli skutečně realistického, tedy komplikovaného, komplexního vylíčení přechodu k socialismu. Díla, kterých se bála, nebyla díla nepřátel režimu, ale jeho příznivců, kteří chtěli být aspoň trochu intelektuálně potiví. Socialistický realismus se bál reality. Princip fungování strany vylučoval existenci intelektuálů, byť intelektuály strana potřebovala a věděla o tom. Stejně neřešitelný problém jako s trhem. Na druhou stranu tato díla mohla být prezentována ve Spolkové republice, aby tamním intelektuálům ukázala, že komunistické Německo dokáže zpracovávat svou minulost poctivě. Emancipace žen ve smyslu jejich zapojení do práce – režim neměl pracovní sílu – a sexuální otevřenosti probíhala na východě více než na západě. Nicméně ženy neměly reálnou podporu, jak zvládat rodinu a práci zároveň. Také nebyly téměř vůbec ve vedoucích funkcích. Mentalita strany byla konzervativně machistická. Ostatně pro sexuální revoluci západního světa byla typická vlna nové hudby a umění vůbec, s čímž měl komunistický režim velký problém. Dlouhovlasí kluci byli občas zavíráni, aby je bylo možno ostříhat. Svoboda kultury a protestní tvorby byla mezi oběma Německy zcela nesrovnatelná.

Když vznikla v komunistickém Německu nová ústava, kterou strana široce konzultovala s lidem, první článek stavěl stranu nad celý stát. Lidé věděli, co mohou veřejně diskutovat (ale dělníci si občas dovolili naznačit vzdor, např. když na dotaz, jak ušetřit elektřinu, navrhli v jedné továrně zhasnout světla na Berlínské zdi), jaké mají používat fráze, že mají tajit, že se dívají na západoněmeckou televizi, na druhou stranu pokud jde o ústavu, otevřeně se ve veřejném prostoru ozývaly otázky, proč je v dělnickém státě zakázáno dělníkům stávkovat, proč se nesmí svobodně cestovat, a ženy se ptaly, k čemu je jim právo na práci, když nemohou spojit s prací péči o rodinu. Na východě pracovalo asi 72 procent žen, na západě necelých 50 procent. Ekonomicky i životní úrovní komunistické Německo výrazně rostlo, nicméně východní Němci se pořád, i díky televizi, srovnávali se Spolkovou republikou. A to bylo zcela beznadějné srovnání. Téměř 75 procent domácností na východě mělo v roce 1965televizi (a téměř všichni, kdo ji měli, sledovali vysílání ze Spolkové republiky, byť se tomu režim snažil bránit). Ekonomika východního Německa byla životně závislá na dovozech ze západního, takže i politicky byla jeho vazba na kapitalistický svět daleko silnější než u jiných sovětských satelitů.

Pod vlivem toho, že NDR byla na základě své aktivní politiky ve třetím světě uznávána stále větším množstvím post-koloniálních států, Spolková republika opustila svou doktrínu o neuznávání státnosti východní zóny. Litera východoněmecké ústavy byla krásná: důraz na právní stát, svobodné volby, svobodný tisk, parlament jako suverén atd. Ve skutečnosti to byla jen samá lež. Parlament poslouchal stranu, volby nebyly svobodné, právní stát neexistoval, strana měla faktickou moc zasáhnout kdekoli a kdykoli. Ohromující jsou čísla spojená s činností Stasi: počet tajných informátorů vzrostl koncem šedesátých let na 100 tisíc a v průběhu sedmdesátých let se téměř zdvojnásobil až k hranici 200 tisíc. 

Američtí zemědělci čekají, že El Niňo přinese suché počasí

 V září 2026 byl středozápad USA zasažen vydatnými dešti, které v kukuřičném pásu (Corn Belt) zastavily sklizeň. Jim Lee, meteorolog Národní meteorologické služby (NWS) očekává, že deštivé počasí nebude mít dlouhého trvání a sklizeň bude moci brzy pokračovat. "Už dlouhodobé srážky neočekáváme."

Z dlouhodobého hlediska, podle amerického Centra pro předpověď klimatu (Climate Prediction Center), se jedná o klasický projev El Niňa, který však letos má být mimořádně silný, takže lze čekat suchý podzim a zimu. 

Oficiální dlouhodobá předpověď NWS na následující tři měsíce zohledňuje to, co je považováno za klasický projev jevu El Niño na území USA. Podle Leeho tyto výhledy naznačují „pravděpodobnost teplot nad normálem na většině území severních USA a Středozápadu“, zatímco na jihu bude pravděpodobně vlhčeji než obvykle, avšak s průměrnými teplotami. Vyšší teploty mohou napomoci rychlejšímu vysychání půdy po silných deštích, což by mohlo v říjnu, listopadu a prosinci zvýšit počet dnů vhodných pro práci na poli. Lee zdůraznil, že El Niño výrazně ovlivňuje předpovědi počasí počasí.

El Niño  dlouhodobě mění pravděpodobnost výskytu určitých jevů. Když se tedy mluví o tom, jak El Niño mění či ovlivňuje podzimní počasí ve Spojených státech, mluvíme o rozsáhlých oblastech a průměrném počasí v průběhu týdnů či měsíců,“ vysvětlil Lee.

Tyler Roys, meteorolog společnosti AccuWeather, uvedl, že dopady jevu El Niño v USA by měly dosáhnout vrcholu v listopadu, prosinci, případně začátkem ledna. „Vše nasvědčuje tomu, že s příchodem jara 2027 začne vliv jevu El Niño slábnout.“Roys rovněž předpověděl, že přechod na zimní počasí bude letos pozvolný, a to zejména ve východní části Kukuřičného pásu. „Letošní rok není jako ty minulé, kdy napadl sníh a kukuřice musela zůstat na poli,“ řekl. „Vše nasvědčuje tomu, že letos zemědělci nebudou muset při sklizni závodit s časem, aby sklizeň stihli před nástupem zimy.“

SRN v 60. letech, po odchodu K. Adenauera

Spolková republika Německo v šedesátých letech prožívala první ekonomický významný problém, i když mzdy během dekády vzrostly o osmdesát procent. Aplikace moderní vědy na řízení ekonomiky měla obnovit růst z 50. let, který měl trvat věčně. Křesťanští demokraté stále vyhrávali volby, pak ale Adenauer musel skončit zejména kvůli skandálu, který vyvolal ministr obrany za CSU. Ten totiž nechal zatknout redakci Spiegelu, jež upozornila na bídný stav německé armády. Mocná německá media se vrhla na Adenauera. Další důvod k rezignaci pocházel od koaliční FDP, která opustila vládu. 

Po katolíkovi Adenauerovi přišel tedy do čela CDU a vlády protestant Erhard s reputací otce hospodářského zázraku. Nejen v důsledku toho se oslabil vliv katolické církve na německou politiku. Erhard se více orientoval na USA než na západní Evropu (Adenauer dbal na spojenectví Německa a Francie). Nakonec ale musela vzniknout (Erhard chtěl mj. vyrovnaný rozpočet, pro což nezískal dostatečnou podporu) velká koalice pod vedením bývalého nacisty Kiesingera. Vznik velké koalice zřejmě přispěl k radikalizaci na obou krajích spektra.

Hlavní problém západoněmeckého hospodářství byl nedostatek pracovní síly, zejména po postavení Berlínské zdi, kdy se příchod odborníků z NDR zastavil. Spolková republika tedy přišla s programem pro jižní státy Evropy, který nabízel krátké pobyty pracovníků v Německu. Ukázalo se ovšem, že neustále vracet staré a zacvičovat nové lidi není ekonomicky efektivní. Zákaz spojování rodin zase kazil pověst na mezinárodní úrovni. Výsledek: v roce 1969 žilo v NSR dva miliony cizinců. Cena německých aut klesala, i když rostly náklady na materiál a práci. Pozitivní vliv měla účast odborů na fungování firem. Na konci 60. let vstoupil Volkswagen úspěšně na trh ve Spojených státech. Rostoucí blahobyt podporoval zájem o sport – vzniká fotbalová Bundesliga. 

V šedesátých letech začíná v západním Německu vyšší fáze vyrovnávání s minulostí. Nacistická minulost byla samozřejmě problémem už dříve.   Důležitý vliv měl proces s Eichmannem v Izraeli. Informátorem byl německý prokurátor Fritz Bauer, jemuž se dařilo odkrývat minulost vysoce postavených lidí a hnát je před soudy. CDU / CSU a FDP se snažily udělat tomu přítrž, zejména prosazením promlčitelnosti nacistických zločinů. Veřejné mínění to odmítlo. Poprvé se také v této době dostal holokaust a poučení z něj do školních osnov. NDR se na této osvětě podílela publikací tzv. hnědých knih, ve kterých zveřejňovala životopisy vysoce postavených nacistů, kteří žili komfortním způsobem ve Spolkové republice. Celkově vzato soudní procesy, aktivita médií atd. ukázaly, jak dobře se masoví vrazi uměli integrovat do západoněmecké společnosti.

 Velkou roli i v BRD hrály v 60. letech studentské protesty. Jednou z bašt studentského hnutí byla ne náhodou univerzita v Západním Berlíně, kde bylo studenou válku opravdu cítit. Studenti typicky viděli cestu k prevenci návratu nacismu v demokratické levici, která odmítne sovětský model, ale taky kapitalismus. Proto jim nestačila sociální demokracie. Problém pro něj byl v tom, že dělníci v tomto smyslu aktivní nebyli. I pod vlivem integrace do západního světa se tak pozornost přenesla na boj proti kolonialismu. Mělo to svou logiku: 1. nacismus byl také imperialistický, 2. Spojené státy měly být vzorem demokracie, ale dělaly strašlivé věci ve třetím světě, nota bene vedly děsivou válku ve Vietnamu. Studenti museli čelit brutalitě policie i kampani konzervativního tisku. Z východního Německa se pro potřeby studentského hnutí vozily třeba Maovy spisy. Pokud jde o postavení žen, zůstávali tito progresivní levičáci machisty.

Důležitou roli ve společnosti hrála kontrakultura, tedy umělci, kteří se snažili veřejnost šokovat tím, jak podrývali představu, postavenou na klasickém umění, o tom, co umění vlastně je. Umělecká kontrakultura byla politická a mohla hraničit s politickým násilím, spojena byla samozřejmě s tzv. volnou láskou a drogami. Do značné míry šlo opět jen o machismus. Na druhou stranu kontrakultura pomohla bourat dril, disciplínu, proměňovat vzdělávání a chápání člověka. A samozřejmě byla napojena na to, co se dělo zejména v Británii a Spojených státech, odkud to celé vzešlo.

Sociální demokracie prošla obratem od marxismu, komunistická strana byla zakázána, a tak se radikální levice spojila v mimoparlamentní opozici. Jablkem sváru byl zákon, který by umožňoval v případě nouze vládě porušit ústavní práva občanů. Byl to požadavek Spojených států a Británie. Dosud si obě země vyhrazovaly právo na vojenskou intervenci, pokud by se ve Spolkové republice něco pokazilo, resp. došlo by k válce s východním blokem. Zmíněný zákon měl dát republice plnou suverenitu. Sociální demokracie byla dlouhodobě proti, ale jakmile se stala členem velké koalice, souhlasila s ním. 

Důležité je uvědomit si kontext: v republice byli v mnoha vlivných pozicích bývalé nacisté, členové SS a podobně. V čele západoberlínské policie stáli přitom vlivní ex-nacisté. K tomu ve Spolkové republice vznikla krajně pravicová strana Národních demokratů, kteří se hlásili k Rudolfu Hessovi. Dokázali se dostat do regionálních parlamentů a celostátně se blížili k pěti procentům, tj. hranici nutné pro vstup do parlamentu.

Na jaře 1968 začaly první politicky motivované násilné incidenty zprava i zleva, přičemž radikální levice zažila na konci května tvrdou porážku, protože velká koalice v Bundestagu prosadila výše zmíněný zákon.