SRN v 60. letech, po odchodu K. Adenauera

Spolková republika Německo v šedesátých letech prožívala první ekonomický významný problém, i když mzdy během dekády vzrostly o osmdesát procent. Aplikace moderní vědy na řízení ekonomiky měla obnovit růst z 50. let, který měl trvat věčně. Křesťanští demokraté stále vyhrávali volby, pak ale Adenauer musel skončit zejména kvůli skandálu, který vyvolal ministr obrany za CSU. Ten totiž nechal zatknout redakci Spiegelu, jež upozornila na bídný stav německé armády. Mocná německá media se vrhla na Adenauera. Další důvod k rezignaci pocházel od koaliční FDP, která opustila vládu. 

Po katolíkovi Adenauerovi přišel tedy do čela CDU a vlády protestant Erhard s reputací otce hospodářského zázraku. Nejen v důsledku toho se oslabil vliv katolické církve na německou politiku. Erhard se více orientoval na USA než na západní Evropu (Adenauer dbal na spojenectví Německa a Francie). Nakonec ale musela vzniknout (Erhard chtěl mj. vyrovnaný rozpočet, pro což nezískal dostatečnou podporu) velká koalice pod vedením bývalého nacisty Kiesingera. Vznik velké koalice zřejmě přispěl k radikalizaci na obou krajích spektra.

Hlavní problém západoněmeckého hospodářství byl nedostatek pracovní síly, zejména po postavení Berlínské zdi, kdy se příchod odborníků z NDR zastavil. Spolková republika tedy přišla s programem pro jižní státy Evropy, který nabízel krátké pobyty pracovníků v Německu. Ukázalo se ovšem, že neustále vracet staré a zacvičovat nové lidi není ekonomicky efektivní. Zákaz spojování rodin zase kazil pověst na mezinárodní úrovni. Výsledek: v roce 1969 žilo v NSR dva miliony cizinců. Cena německých aut klesala, i když rostly náklady na materiál a práci. Pozitivní vliv měla účast odborů na fungování firem. Na konci 60. let vstoupil Volkswagen úspěšně na trh ve Spojených státech. Rostoucí blahobyt podporoval zájem o sport – vzniká fotbalová Bundesliga. 

V šedesátých letech začíná v západním Německu vyšší fáze vyrovnávání s minulostí. Nacistická minulost byla samozřejmě problémem už dříve.   Důležitý vliv měl proces s Eichmannem v Izraeli. Informátorem byl německý prokurátor Fritz Bauer, jemuž se dařilo odkrývat minulost vysoce postavených lidí a hnát je před soudy. CDU / CSU a FDP se snažily udělat tomu přítrž, zejména prosazením promlčitelnosti nacistických zločinů. Veřejné mínění to odmítlo. Poprvé se také v této době dostal holokaust a poučení z něj do školních osnov. NDR se na této osvětě podílela publikací tzv. hnědých knih, ve kterých zveřejňovala životopisy vysoce postavených nacistů, kteří žili komfortním způsobem ve Spolkové republice. Celkově vzato soudní procesy, aktivita médií atd. ukázaly, jak dobře se masoví vrazi uměli integrovat do západoněmecké společnosti.

 Velkou roli i v BRD hrály v 60. letech studentské protesty. Jednou z bašt studentského hnutí byla ne náhodou univerzita v Západním Berlíně, kde bylo studenou válku opravdu cítit. Studenti typicky viděli cestu k prevenci návratu nacismu v demokratické levici, která odmítne sovětský model, ale taky kapitalismus. Proto jim nestačila sociální demokracie. Problém pro něj byl v tom, že dělníci v tomto smyslu aktivní nebyli. I pod vlivem integrace do západního světa se tak pozornost přenesla na boj proti kolonialismu. Mělo to svou logiku: 1. nacismus byl také imperialistický, 2. Spojené státy měly být vzorem demokracie, ale dělaly strašlivé věci ve třetím světě, nota bene vedly děsivou válku ve Vietnamu. Studenti museli čelit brutalitě policie i kampani konzervativního tisku. Z východního Německa se pro potřeby studentského hnutí vozily třeba Maovy spisy. Pokud jde o postavení žen, zůstávali tito progresivní levičáci machisty.

Důležitou roli ve společnosti hrála kontrakultura, tedy umělci, kteří se snažili veřejnost šokovat tím, jak podrývali představu, postavenou na klasickém umění, o tom, co umění vlastně je. Umělecká kontrakultura byla politická a mohla hraničit s politickým násilím, spojena byla samozřejmě s tzv. volnou láskou a drogami. Do značné míry šlo opět jen o machismus. Na druhou stranu kontrakultura pomohla bourat dril, disciplínu, proměňovat vzdělávání a chápání člověka. A samozřejmě byla napojena na to, co se dělo zejména v Británii a Spojených státech, odkud to celé vzešlo.

Sociální demokracie prošla obratem od marxismu, komunistická strana byla zakázána, a tak se radikální levice spojila v mimoparlamentní opozici. Jablkem sváru byl zákon, který by umožňoval v případě nouze vládě porušit ústavní práva občanů. Byl to požadavek Spojených států a Británie. Dosud si obě země vyhrazovaly právo na vojenskou intervenci, pokud by se ve Spolkové republice něco pokazilo, resp. došlo by k válce s východním blokem. Zmíněný zákon měl dát republice plnou suverenitu. Sociální demokracie byla dlouhodobě proti, ale jakmile se stala členem velké koalice, souhlasila s ním. 

Důležité je uvědomit si kontext: v republice byli v mnoha vlivných pozicích bývalé nacisté, členové SS a podobně. V čele západoberlínské policie stáli přitom vlivní ex-nacisté. K tomu ve Spolkové republice vznikla krajně pravicová strana Národních demokratů, kteří se hlásili k Rudolfu Hessovi. Dokázali se dostat do regionálních parlamentů a celostátně se blížili k pěti procentům, tj. hranici nutné pro vstup do parlamentu.

Na jaře 1968 začaly první politicky motivované násilné incidenty zprava i zleva, přičemž radikální levice zažila na konci května tvrdou porážku, protože velká koalice v Bundestagu prosadila výše zmíněný zákon. 

Čínský prezident jede do Washingtonu jednat s Trumpem

PEKING, 18. září (Reuters) – Obchod v zemědělství, energetice a vzácných zeminách se stal hlavním vyjednávacím trumfem v obchodní válce mezi Spojenými státy a Čínou a pravděpodobně se znovu objeví, když prezident Donald Trump příští týden  ve Washingtonu přivítá Si Ťin-pchinga.

Zemědělské produkty, v čele se sójou, patří mezi největší americké exporty do Číny, dosahující hodnoty 29 miliard dolarů v roce 2024. Jsou také jednou z nejméně citlivých částí obchodních vztahů, a proto pravděpodobně dojde k dohodě.

Na loňském summitu v Pusanu v Jižní Koreji Čína souhlasila s nákupem 25 milionů tun americké sóji ročně do roku 2028. Při Trumpově návštěvě Pekingu v květnu Čína souhlasila se zvýšením obchodu s USA o dalších 17 miliard dolarů. 

Dohoda sice nebyla uzavřena, ale přesto obchod  se sojou probíhá nad očekávání dobře. Hlavní překážkou jsou vysoká cla.

Čína byla v posledním desetiletí mírným, byť nepravidelným odběratelem americké ropy a plynu, ale dovoz se loni zastavil poté, co Peking uvalil cla v rozmezí 10 % až 15 %. Washington se snaží tuto změnu změnit už od Trumpovy květnové návštěvy Pekingu.

Zatímco čínský prodej po zavedení cla skončil, čínští odběratelé stále plní dlouhodobé smlouvy se svými americkými dodavateli a nákup dále prodávají.

Čína byla historicky jedním z největších odběratelů íránské a ruské ropy a USA v průběhu let sankcionovaly rafinerie a další subjekty tohoto obchodu. Před summitem USA naznačily možnost zrušení některých sankcí, avšak hrozily uvalením jiných. 

Trump uvedl, že po své návštěvě Pekingu zváži zrušení některých sankcí, zatím sankce zůstávají v platnosti. Od srpna dohlíží americký ministr financí Scott Bessent na sekundární sankce bank financujících íránský obchod.

Čínská kontrola nad produkcí nerostných surovin a rozhodnutí omezit vývoz do USA přivedly Trumpa letos k jednacímu stolu, dnes z Číny proudí více nerostů, otázka není jasně vyřešena.

Americké firmy v citlivých odvětvích, jako je letectví nebo výroba čipů, stále bojují o vstup do Číny, čínští exportéři odmítají prodej do USA.

Reuters uvedl, že tyto záležitosti byly v programu USA a američtí představitelé opakovaně vyzývali Peking, aby dodržel své závazky.

Ostrov Helgoland se připravuje na zimu

 Informace o dění na ostrově Helgoland nebyly správné. K výpadku elektřiny internetu a telefonů na ostrově Helgoland nedošlo. Práce na opravě podmořského kabelu u St. Peter-Ordingu (okres Severní Frísko) byly ve čtvrtek odloženy kvůli vysokým vlnám. Nyní byl stanoven nový termín: Provozovatel sítě oznámil, že bagry by měly dorazit mezi 28. zářím a 2. říjnem.  Období bouřlivých vln začíná krátce poté. 

Dnes na ostrově žije asi 1.650 obyvatel. Po ostrově nesmí jezdit motorová vozidla ani jízdní kola, auto tam má jen policie. Plavba z pevniny po moři k ostrovu je náročná a nepříjemná.  Do přístavu mohou vplout jenom místní lodě, ostatní musí zakotvit v přístavišti, cestují přestupují. V zimě k ostrovu žádná cizí loď nesmí, spojení s pevninou obstarává k tomu určená zvláštní loď.

Problém s přívodem elektřiny se nenachází na Helgolandu, ale na pláži St. Peter-Ording. Tam spojka – dutý spojovací kus – spojuje podmořský kabel s podzemním kabelem na pevnině. Toto spojení bylo v minulosti opakovaně odhaleno erozí a muselo být loni znovu zasypáno. Helgolandský kabel byl položen v roce 2009. Dříve se elektřina na ostrově vyráběla výhradně dieselovými generátory.

Původně ostrov patřil Anglii, potom Dánsku, nakonec Německu. Za 2. světové války nechal Hitler na ostrově postavit podzemní pevnost pro ponorky. Koncem dubna 1945 britské letectvo shodilo na ostrov asi 1000 bomb, všech 2000 lidí přežilo v tunelu z 19. století.

O 2 roky později, 18. dubna 1947, zde na jižním cípu ostrova  Angličané uskutečnili největší nenukleární výbuch na světě, když zde soustředili 4.000 torpédových hlavic, 9.000 vodních bomb, 91.000 granátů. Dohromady 6.700 tun výbušnin. Přesně ve 13 hodin nahromaděnou munici odpálili. Při obrovské explozi, kdy byla pevnost zničena, zvedl se dým  až do výše 9 km.

Opuštěné nádraží, cestujících pár…

V poslední době je pravidlem internetových diskusí uvádět zkresleně předlistopadovou minulost jako špatnou dobu a ty, kteří v ní žili a neměli mobilní telefony jako středověké negramoty. Tito diskutéři většinou sotva pamatují osmdesátá léta minulého století, která se od dnešní doby příliš nelišila. Život v Československu se zlomil okolo roku 1975, kdy končila éra ideologií a začínala doba materialistická vyžadující změnu dopravy. Městské obyvatelstvo dostalo možnost pořizovat si letní sídla na venkově, proto na silnicích přibývala auta, koleje obsazovaly diesely a opouštěly parní lokomotivy.

Ilustrační foto

V dobách, kdy jsem denně odjížděl vlakem z venkovského nádraží, tak jsem na nádražním ruchu neviděl nic zvláštního. Těžko někoho před 60-70 lety napadlo, že obyčejné cestování vlakem se změní k nepoznání. Čas udělal z cestování vlakem nezáživnou nutnost. Nevadilo tenkrát ani počasí, čekalo se většinou venku, kde se daly nejlépe pokuřovat cigarety. Cigareta za studeného rána byl požitek k nezaplacení. Když byla velká zima, byla k dispozici vyhřátá čekárna s nabídkou různě ohmataných časopisů. Čekárna v dopravě byla zcela něčím jiným než jsou studené přístřešky v současnosti, kdy dopravci nejsou schopni zaplatit někoho, kdo by po cestujících uklízel odpadky a WC. Čekání bývalo nedílnou součástí cestování. Bývalo samozřejmostí čekat na vlak 2-3 hodiny, proto také bývaly poblíž stanic hostince, kde se dalo najíst a koupit na cestu občerstvení a cigarety. Pamatuji, že v 6 hodin ráno už hostince byly otevřené.

Z dnešního pohledu, vzhled tehdejší nádraží by byl nepochopitelný. Před čekárnou, v čekárně i na nástupišti stávali a seděli na lavičkách podél nástupiště lidé, a s blížícím příjezdem vlaku přibývali. Nastupovalo v naší stanice do každého ranního vlaku více než 150 lidí, kteří cestovali převážně do  zaměstnání ve městech a do škol. Odpoledne se ve stejném počtu vraceli. Podobné to bylo na dalších stanicích, takže parní lokomotiva či později diesel se s dlouhými vlaky hodně zadýchávaly. Když dnes u nás ve stanici nastupuje do RegioPanteru 10 lidí, tak je to hodně nad průměrem. 

K vlaku se muselo chodit s  několikaminutovým předstihem, kdo neměl předplacenou dělnickou nebo žákovskou jízdenku, musel vystát frontu u klasického zamřížovaného okénka známého také ze Svitákova filmu Přednosta stanice.

Nakouknout okénkem do kanceláře bývalo možné jen při vydávání jízdenek před odjezdem vlaku, jinak bylo zakryté neprůhlednou oponou. Jízdenky vydával výpravčí, jenž pro správnou kartičku sáhl do přihrádky v regálu, vložil ji do pákové datumky a za doprovodu charakteristického klepnutí vyrazil na jízdence datum a pak inkasoval jízdné. Mimo červených čepic - každý ze střídajících výpravčích měl na skříni svou - byl v kanceláři jako dekorace nepřehlédnutelný mosazný telegrafní přístroj s papírovou páskou mezi kotouči. Telegraf už se nepoužíval, zato telefon vyzváněl často, takže výpravčí museli přerušovat výdej jízdenek. Přes otevřené dveře na protější straně kanceláře bylo vidět jiného železničáře, jak občas zvedá a spouští dlouhé páky, jimiž byla ovládána ramena semaforů.

Semafory, výhybky i závory byly ovládány ručně, mechanicky. Spojeny s pákami a klikami byly řetězy pod kolejemi a dráty na kladkách podél tratě. Před budovou byly stojany s klikami a převodovkami, které ulehčovaly námahu při ovládání závor. S klikou ovšem nemohl točit kdokoli, zařízení bylo zamknuté, klíče byly uložené kdesi uvnitř budovy, kam byl vstup zakázán.

Nádraží bývalo vzorně uklizené, i v zimě býval ráno ve čtyři hodiny sníh odklizen, v létě na oknech bývaly květiny a podél cest a nástupiště záhony růží. K nádraží patřily i pořád zaplněné kolostavy a ohrada pro parkování motocyklů. Nejvíc cestujících k vlaku dovážely autobusy, jejichž jízdní řády byly nastaveny tak, aby navazovaly na vlakový jízdní řád.

 Pohled na tehdejší cestující lid by současníkům připomínal sledování černobílého filmu. V oblečení převládala tmavošedá barva. Podle oblečení se dalo rozeznat pracovní a společenské postavení cestujících. Úředníci, učitelé, různí vedoucí a příslušníci inteligence bývali oblečeni do nažehlených tmavých obleků s kravatou a na hlavách nosili klobouky. Klobouky také nosili téměř všichni starší muži nad padesát let, ženy mívaly na hlavách také různé kloboučky nebo šátky. Bez pokrývky hlavy chodili jen studenti, některé studentky nosily kalhoty. Vidět starší ženu v kalhotách bylo prakticky nemožné, nosily se jen sukně pod kolena, spíš delší. Starší muži mívali kabáty tmavošedé až černé, mladší se shlédli v poválečné tmavé polovojenské nazelenalé módě. V zimě nosili hubertusy nebo montgomeráky (válečná uniforma britského generála), v létě baloňáky, oblíbená byla tvídová saka. Nemalé procento cestujících bylo oblečeno v uniformách. Uniformy bývaly nejen oblečením pracovním, lidé se do nich oblékali už doma, cestovali v nich a trávili v nich celý den. Tmavomodré uniformy a čepice-brigadýrky nosili železničáři, kteří podle sovětského vzoru v 50. letech mívali na ramenou tvrdé výložky a jakési polovojenské hodnosti. Někteří si na uniformě a hodnostech hodně zakládali. Modré uniformy a čepice mívali tehdejší policisté, kteří stejně jako ostatní lidé jezdili do služby vlakem. Barvu khaki mívaly uniformy vojáků, důstojníků i záklaďáků. Zelené uniformy nosili i lesníci (s brigadýrkou) a nimrodi (s kloboukem). Lidé se za uniformy nestyděli, naopak byli na ně pyšní a dávali okolí najevo, že jsou určitá důležitá složka společnosti.

Ilustrační foto

 Příjezd a odjez vlaku ze stanice býval zaběhlý rituál, v dobách parních lokomotiv a dlouhých vlaků rituál naprosto všední: Před kanceláří výpravčího zvoní zvonek, houf posledních opozdilých cestující vychází z čekárny, před budovou hradlař točí klikou a spouští závory, výpravčí si nasadil červenou čepici a vychází na peron, aby zkontroloval, zda na kolejích je volno a semafory jsou správně nastavené, a zase se vrací do kanceláře, jiný železničář táhne na nástupiště čtyřkolový valníček na zavazadla, dav cestujících se dává do pohybu a roztahuje se po nástupišti. Nedaleko zahouká vlak a po několika minutách důstojně, s mírně pokuřující lokomotivou, za klepání kompresoru, syčení páry a skřípění brzd, vjíždí do stanice. Výpravčí je opět na nástupišti a salutováním zdraví strojvedoucího a vlakvedoucího úřadujícího v prvním služebním vagónu za lokomotivou. Výpravčího pomocníci v modrých uniformách stojí v pozoru. Sotva vlak zastaví, nastává hemžení lidí na nástupišti, jedni vystoupili z vlaku, jiní se snaží nastoupit. Mnozí muži po vystoupení z vlaku míří na suché WC v dřevěné boudě vedle nádražní budovy. Pocházelo sice z dob monarchie, ale bylo dostatečně větrané, uklízené a vlídnější než WC ve vagónech. Po chvíli je nástupiště prázdné, průvodčí spěchají podél vlaku a zavírají dveře vagónů. Valníček se zavazadly, balíky a poštovními pytli míří od služebního vagónu ke skladu, výpravčí zvedá vodorovně plácačku a píská na píšťalu, průvodčí zvedají ruku, že je vše v pořádku. Výpravčí zvedá nad hlavu zelený terč, což je pokyn k rozjezdu vlaku, vlakvedoucí zatroubením na malou trumpetku dává pokyn strojvedoucímu. Lokomotiva mocně zafuní, vypustí oblak kouře, protočí se kola, vlak se rozjíždí. 

Dnes se cestování z našeho nádražíčka hodně změnilo. Vlastně už to ani není nádraží, z toho co bylo popsáno výše fungují jen dva páry kolejnic a kolostav, o který se dnes opírá jedna elektroběžka. Budova z počátku minulého století sice stojí, ale zavřená je čekárna i kancelář výpravčích, rovněž pracoviště signalistů a hradlařů. Na dveřích uzamčené čekárny je oznámení, že úschovna zavazadel bude od 1.2.2008 zrušena. Na trvale zamčených WC, které byly zřízeny v 80 letech, je stále vybledlé oznámení, že klíč je v kanceláři. Zmizely i dřevěné objekty, které kdysi sloužily jako sklady nářadí, nejsou na oknech truhlíky s květinami ani záhony květin podél bývalého pískového nástupiště. Dnes je nástupiště vyvýšené a betonové, podél kolejí místo dřevěných sloupů, které nesly spoustu telefonních drátů, a kovových sloupků s kladkami, jež byly roztáčeny dráty od závor a semaforů, stojí kovové stožáry nesoucí trolej nad tratí. Nyní je vše na elektřinu. Jediným zařízením pro cestující veřejnost je skleněný přístřešek pro 4-5 lidí. Provoz vlaků je řízen odkudsi z dáli,  dokonce ženský hlas z reproduktoru oznamuje, že "vlak č.X, společnosti N. přijede na kolej č. 2, cestují jsou žádáni, aby dbali své bezpečnosti."  

Ilustrační foto

 Vlak nenápadně přijede k nástupišti, vystoupí průvodčí, což je zároveň vlakvedoucí, a 1, 2 i vice cestujících, kteří většinou míří ke svým autům zaparkovaným různě poblíž stanice. Nastoupí 1, 2 a někdy více lidí, vlakvedoucí jakýmsi terčíkem v dlani dá pokyn k odjezdu. Žádné vítání vlaku a jiný ceremoniál se nekoná,   

Otázkou zůstává, proč za 50 let ubylo více než 90 procent cestujících, když lidí v obcích podél trati je prakticky pořád stejně? Proč dávají přednost osobním autům? Cena jízdného se za 50 let zvýšila 24krát, mzdy podobně. V ceně jízdného to pro zaměstnance s průměrnou mzdou určitě není. Příčinou asi bude pohodlnost v kombinaci s maloměšťáctvím, elitářstvím a kultem mládí. Mladí lidé po získání řidičského průkazu se nastoupením do vlaku nechtějí před vrstevníky kompromitovat kontakty se "sockami". Mladí sice nevydělávají, ale jako moderní generace, mají právo jezdit auty rodičů. Jízdu vlakem odmítají i mnozí starší lidé, kteří si zvykli na auto, říkají; než nastoupit do vlaku raději zaplatím taxi. Prostě je jiná doba než před 50 a více lety, doba spěchu. Veřejná doprava je uspěchaná, osobní doprava autem ještě více. 

Když je stát kavalír

 Zrušení superhrubé mzdy je zřejmě v pořádku. Není to problém. Superhrubá mzda byla zrušena, skoro nikdo proti jejímu zrušení nic nemá. 

Problém je v tom, že politici zároveň snížili daně z příjmu fyzických osob. Snížili je tak, že ti nízkopříjmoví lidé z toho nic nemají. Nejvíce z toho mají ti, kdo mají nejvyšší příjmy. Je pravda, že na tom vydělala, ovšem mnohem méně, i střední třída. To je asi důvod, proč se odborům moc nechce dohodu Fialy s Babišem kritizovat, i když by měly hájit na prvním místě zaměstnance nízkopříjmové. Ti z toho nemají nic, zato český stát nemá peníze do rozpočtu. Suma: byly sníženy daně z příjmu fyzických osob, což stálo státní kasu dosud půl bilionu a bude to brzy bilion. Každý rok asi 120-150 miliard.

Zrušit superhrubou mzdu bylo možné beze změny daňové zátěže, dokonce mohla být zvýšena. Jsou to dvě na sobě nezávislé věci. Lze je ovšem udělat naráz. Někdo vám může podat ruku a zároveň vás bodnout nožem. Jsou to dvě na sobě nezávislé věci. Když krvácíte, není to tím, že vám byla podána ruka. Neměli byste se pořád točit kolem toho, že na podání ruky nebylo přece nic špatného. Krvácení má jinou příčinu.

Zdroj: BL

Trump řeší nedostatek a ceny hovězího masa v USA

 Prezident Donald Trump v pátek 4. září 2026 podepsal nařízení, jejichž cílem je pomoci farmářům chránit svá stáda před vlky, rozšířit zpracování masa a přejít k označování země původu. Důvodem zásahu jsou vysoké ceny hovězího masa v obchodech.

Nařízení zahrnují opatření, která farmářům umožňují chránit svá stáda před šedými vlky a usnadňují farmářům a farmářům zpracování a prodej potravin z jejich vlastních provozů, uvedl Trump během slavnostního podpisu v Oválné pracovně.Ustanovení o vlcích řeší dlouhodobé nářky farmářů, kteří tvrdí, že vlci se už živí dobytkem, zejména telaty, čímž způsobují ztráty v chovech skotu a nutí producenty vynakládat velké částky peněz na ochranu stád. Šedí vlci však zůstávají nadále chráněni federálním zákonem,přičemž ochrana se liší podle oblastí.K ochraně skotu v USA dochází v době, kdy jsou v obchodech rekordně vysoké ceny hovězího masa, Trump chce chránit rančery také proto, že je ohrožuje neustále zvyšování dovozu hovězího masa ze zahraničí.

Maloobchodní ceny hovězího masa dosáhly letos rekordních úrovní, protože stavy amerického skotu klesly na nejnižší úroveň za 75 let. Sucho a lesní požáry přispěly ke snížení chovu skotu, a snížení výroby hovězího masa. Washingtonské administrativě to zpusobuje vážný politický problém, má za úkol snížit náklady domácností na potraviny, nemůže však ještě více poškodit domácí farmáře. Administrativa minulý týden dočasně rozšířila přístup k dovozu libových hovězích odřezků s nižšími cly o 300 000 metrických tun během tří měsíců s argumentem, že k poklesu cen pro spotřebitele jsou zapotřebí další dodávky. Tento krok vyvolal odpor producentů skotu, kteří tvrdí, že zvýšený dovoz by mohl vyvinout tlak na ceny skotu v USA a ztížit obnovu domácího stáda.

Označování země původu je dlouhodobým požadavkem některých amerických producentů skotu, kteří tvrdí, že spotřebitelé by měli být schopni rozlišit domácí hovězí maso od dovážených produktů. Kongres zrušil povinné požadavky na označování země původu pro hovězí a vepřové maso v roce 2015 po sérii rozhodnutí Světové obchodní organizace, která se týkala námitek Kanady a Mexika. Podle současných pravidel mohou společnosti dobrovolně používat označení „Produkt z USA“ v souladu s federálními požadavky.

Administrativa se touto otázkou označování zabývá, protože se zároveň snaží zvýšit dovoz hovězího masa, aby řešila nedostatek domácích dodávek, a zdůrazňuje tak konkurenční tlaky, které jsou ústředním bodem Trumpovy politiky v oblasti hovězího masa.

Trump argumentoval, že je zapotřebí zvýšit dovoz, aby se spotřebitelům poskytla okamžitá pomoc, zároveň jeho administrativa podporuje zvyšování domácí výroby hovězího. Farmáři však varovali, že další dovoz by mohl podkopat pobídky k rozšíření domácí produkce. Administrativa rovněž oznámila opatření na podporu menších zpracovatelů masa, včetně snahy usnadnit farmářům domácí porážky dobytka, čímž zasáhne dominanci největších masokombinátů v zemi.

Exhumace ostatků Jana Masaryka baví veřejnost.

 Nová exhumace ostatků Jana Masaryka, který byl ministrem zahraničí Gottwaldovy vlády a zemřel pod okny Černínského paláce v noci 10. března 1948 je jen zbytečným znesvěcením hrobu, ve které odpočívá rodina presidenta Tomáše G. Masaryka. 

Je tímto krokem pouze vyhověno několika aktivistům kolem Úřadu vyšetřování zločinů komunismu, kteří si stále znovu a znovu otevíranou otázkou smrti Jana Masaryka chtějí získat větší zásluhy na bůhvíčem.

 O tom, že komunisté byli přímou či nepřímou příčinou Masarykovy smrti, nelze pochybovat. Podezřívat z podvodu či neodbornosti kriminalisty, kteří v roce 1948 neštěstí vyšetřovali, je však hodně nešetrné. Ohledání místa činu je základem každého úspěšného vyšetřování, tvrdí kriminalisté.  

Jan Masaryk je sice v českých dějinách první poloviny 20. století známá osobnost, přičemž patrně největší publicitu mu  vynesla právě smrt na dlažbě Černínského paláce. Jeho tragédií byla od roku 1918 nepochopitelná závislost na Edvardu Benešovi s jeho intrikánstvím. Ta ho vždy zavedla do bezvýchodné tmy.

Téměř dvacet let Jana Masaryka na československém velvyslanectví v Londýně, ve službách ministerstva zahraničních věcí vedeného Edvardem Benešem, ukončila Mnichovská konference v září 1938. Dvacet let československé diplomacie bylo pohřbeno. Následovala funkce ministra zahraničí v exilové vládě a projevy na BBC, v nichž Jan Masaryk neomaleně urážel prezidenta Háchu a protektorátní vládu, velebil Stalina a podporoval vyhnání českých Němců.

Po skončení války nemohl proto Jan Masaryk chybět ve vládách Fibingerových a Gottwaldových, které připravovaly  komunistický puč. Po něm svým setrváním v Gottwaldově vládě do jisté míry legitimizoval její existenci. Kdyby podal demisi jako ostatní demokratičtí ministři, byl by jen nahrazen někým jiným, pravděpodobně svým náměstkem V . Clementisem. 

Guláš v Českých Velenicích

 Patnáct týmů soutěžilo v Českých Velenicích o nejlepší guláš. Kulinářské soutěže se zúčastnily i dva týmy z rakouského Gmündu.

Pohraniční město České Velenice hostilo již podeváté velkou soutěž ve vaření guláše. Soutěžilo 13 českých týmů a dva rakouské, přičemž v jednom týmu se vaření zůčastnila i starostka okresního města Gmünd Helga Rosenmayerová. 

Každý tým si vylosoval stánek, potom byly náhodně rozděleny suroviny. Každý tým dostal šest kilogramů masa, čtyři kilogramy cibule, dále tuk, papriku, sůl a pepř. Poté mohl krájet, okořeňovat a připravovat. V 11 hodin byly zapnuty sporáky a začala soutěž. Vaření skončilo v 16 hodin. Úkolem bylo uvařit co nejchutnější guláš. Po degustaci, jejíž součástí bylo i hodnocení šéfkuchaře Vladimíra Smejkala, bylo v 18 hodin stanoveno konečné pořadí: Nejvíc chutnal guláš od amatérských kuchařů Českého rybářského svazu, na druhém místě byl tým českých seniorů, na třetím tým železničářů. Nejlepší rakouský tým skončil na pátém místě. 

Milionových digitálních loupeží přibývá

 Už jste také podlehli internetovým šmejdům, kteří vám vysáli bankovní účet? Stává se to jedním z největších problémů, při kterém lidé přicházejí o peníze. 

Úřednice z Hradce Králové poslala 46 milionů korun podvodníkům, kteří ji ukecali, že je ohrožen městský účet. Naletěla falešným policistům a nepravým pracovníkům České národní banky, kteří jí volali. Potrestán bude ten okradený.

Digitalizace je v podstatě velkoloupež bez námahy. Dříve, kdy se platilo pouze hotovostí, ve velkém kradli hlavné kasaři, přičemž otevření trezoru vyžadovalo velkou fyzickou námahu, velkou ostražitost a velké nebezpečí - šlo o život. Dnes zlodějům stačí napodobit digitální  formulář banky, finančního či městského úřadu a počkat až někdo se bude snažit poslat do příslušné instituce peníze. Plátce je šťastný, že transakce je tak jednoduchá a rychlá, že stačí zadat své číslo karty, jméno, bezpečnostní kód a dobu platnosti - a následuje vyluxování účtu.

Když dnes se v mediích objeví zmínka o tom, že někdo naletěl podvodníkům, následuje bezpočet komentářů o tom, že podvedení lidé jsou staří negramoti, že všichni mladí jsou ekonomičtí geniové, že jim se nemůže nic takového stát. Skutečnost je taková, že mladí se k tomu, že byli podvedeni zpravidla nepřiznají, mají obyčejně znamenité příjmy a nejsou zvyklí hospodařit s každou korunou, proto snadno nad tím, že byli okradeni mávnou rukou, a někteří jistě vymýšlejí, jakým digitálním podvodem by se dostali k penězům, o které přišli. 

Na počátku 90. let, když bylo obnoveno soukromé podnikání, bylo poslání peněz na jiný účet složitou záležitostí, alespoň u banky, u které jsem měl účet. Příkaz k úhradě nebylo možné poslat poštou, plátce se musel dostavit do banky a před zraky bankovní úřednice příkaz podepsat. Postupně banky před ochranou klientů začaly upřednostňovat vlastní úspory a zisk, dnes už je bankám skoro jedno, kdo dá příkaz k platbě a komu na účet. 

Zjistil jsem před dvěma lety, že z mého účtu odcházejí každý den peníze, i když menší částky, aniž jsem věděl za co a kam. Okamžitě jsem kontaktoval banku, jejíž digitálně a finančně vzdělaný úředník nebyl schopen - spíš nechtěl - pochopit, o co se jedná. Nabízel mi různé bankovní služby. Když jsem vše odmítal a chtěl zastavit neznámé platby z mého účtu, sdělil mi, že mi poštou pošle formulář, který mám vyplnit, podepsat a poslat zpět, potom banka rozhodne, zda mé žádosti vyhoví. Čas běžel a banka turecky hospodařila s penězi, které jsem jí svěřil do úschovy. Podařilo se mi bez pomoci  úředníka banky platby zastavit - i když přesně nevím jak. V zoufalství je člověk schopen dělat neskutečné věci.

Čím dál víc plateb se přesouvá z hotovostního do bezhotovostního světa. Pořád někdo posílá jakési QR kódy, které chce, abyste si naskenovali. Trend je neúprosný. V záplavě plateb se prostě může pozornost otupit. Mezi různými platbami může jednou číhat past. Vím, že to zní zpátečnicky, staromódně, ale přesně z těchto důvodů si papírové peníze a hotovostní platby nějakou zákonnou ochranu (aby nebyly nahrazeny povinnými bezhotovostními platbami) zaslouží.

 Tohle kupodivu mnoha lidem vůbec nedojde, dokonce se zdá, že účelem bezhotovostních plateb a digitálních dokladů, které zejména Pražáci neurvale propagují, je okradení slušných lidí.

V zimě bude chladno, déšť, sníh, vítr a mráz, předpovídají meteorologové. Koho by to napadlo?

Meteorologové už mají k dispozici první podrobný výhled na celou zimu 2026/2027. Severe Weather Europe vychází především z aktuálního sezónního modelu ECMWF, který pro období od prosince do února počítá s výrazným vlivem El Niña. 

Z meteorologů se v průběhu věků stali nejznámější věštci. Přestože mají dlouhodobé záznamy průběhu počasí a nejmodernější přístroje málokdy se jim povede předpověď, která by se vyplnila v jedné zemi. Z mizerných předpovědí těží především media. Jeden meteorolog předpovídá tak, jiný onak. Vždy se některá předpověď splní. Když se nesplní, tak se nic neděje. Objevují se sice žaloby (nečekané mrazy, záplavy, sucha atd.), ale žalobce se dozví, že se řídil špatnou předpovědí. 

První podrobná předpověď na zimu 2026/2027 ukazuje výrazné rozdíly mezi jednotlivými částmi světa i Evropy. Očekává se, že hlavní roli sehraje mimořádně silné El Niño. Zatímco velkou část Evropy čekají podle současných modelů nadprůměrné teploty, právě střední Evropa se může vymykat množstvím srážek a ve vysokých polohách také sněhu. Vývoj navíc může během zimy ovlivnit slábnoucí polární vír.

El Niño podle současných dat míří k mimořádné síle a mohl by se zařadit mezi nejsilnější zaznamenané případy. Teplota vody v části tropického Pacifiku už výrazně překračuje dlouhodobý průměr a modely očekávají vrchol kolem listopadu a prosince. Takzvané super El Niño dokáže změnit proudění vzduchu na velké části severní polokoule a ovlivnit polohu tryskového proudění, srážky i teploty.

Mimořádnou sílu letošního El Niña potvrzuje také britská meteorologická služba Met Office. Podle ní může jít o nejsilnější El Niño za dobu moderních pozorování a zřejmě i od 19. století. „Musíme si uvědomit, že jde o bezprecedentní událost. Nikdy jsem v našich předpovědích neviděl takto silný signál El Niña,“ uvedl vedoucí dlouhodobých předpovědí Met Office Adam Scaife. Model této služby počítá v klíčové části rovníkového Pacifiku v příštích měsících s odchylkou teploty moře o více než tři stupně Celsia.

Pro Evropu z toho zatím vychází převážně teplejší zima. Silné západní až jihozápadní proudění má přivádět od Atlantiku mírný a vlhký vzduch. „Nejnovější předpověď teplot od prosince do února ukazuje během zimní sezóny převážně nadprůměrné hodnoty. Způsobí to dominantní mírné západní proudění,“ uvádí Severe Weather Europe. Také druhý sledovaný systém NMME ukazuje nadprůměrné teploty na většině kontinentu, přičemž nejvýraznější teplotní odchylky očekává právě ve střední Evropě.

Střední Evropa se má výrazně odlišovat také množstvím srážek. Modely ECMWF i NMME očekávají v této oblasti nadprůměrně vlhkou zimu. Západní a jihozápadní proudění totiž může z Atlantiku přinášet velké množství vláhy. Více srážek ale automaticky neznamená více sněhu. „Sněžení vyžaduje také zdroj studeného vzduchu, který se liší podle oblasti a nadmořské výšky,“ upozorňují meteorologové.

​Právě proto předpověď ukazuje výrazný rozdíl mezi nížinami a horami. V nižších a středních polohách velké části Evropy model očekává sněhový deficit. Ve vysokých polohách střední a západní části Alp, zhruba nad 1 800 až 2 000 metrů, naopak může spadnout nadprůměrné množství sněhu. Atlantické systémy tam totiž přinesou dostatek vláhy a zároveň tam teploty zůstanou dostatečně nízké.

Do vývoje ale může výrazně zasáhnout polární vír. Modely ECMWF a britského UKMO naznačují jeho oslabování na přelomu prosince a ledna. Pokud by se výrazné narušení přeneslo ze stratosféry níže, mohlo by změnit tryskové proudění a usnadnit vpády studeného vzduchu do Evropy.

„Slabý nebo narušený polární vír může zvýšit pravděpodobnost chladnějšího zimního počasí v části středních zeměpisných šířek, nezaručuje ale chlad ani sníh v žádném konkrétním regionu,“ upozorňuje Severe Weather Europe.

Současné modely tak pro Evropu neukazují klasickou dlouhou a tuhou zimu. Od prosince do ledna navíc předpokládají poměrně stabilní západní proudění a na rozdíl od Severní Ameriky zatím nečekají zásadní změnu základního scénáře ani v průběhu zimy. Největší nejistotu představuje právě vývoj polárního víru a cirkulace nad severním Atlantikem, které mohou výslednou podobu zimy ve střední Evropě ještě výrazně změnit.

Zdroj:TNcz

Ochranou životního prostředí se mu víc škodí než pomáhá

 Lidstvo už několik tisíc let rozšiřuje území, které využívá pro zemědělství, průmysl i výstavbu. Kácí lesy, spaluje dřevo a uvolňuje do ovzduší oxid uhličitý i popel. Obojí přispívá ke zvyšování teploty Země. Současně však odlesněná území odrážejí zpět do vesmíru více slunečního záření než původní lesní porosty. Při spalování dřeva navíc nevzniká pouze oxid uhličitý a popel, ale také aerosoly. Ty – řečeno poněkud zjednodušeně – zvyšují odrazivost atmosféry i množství oblačnosti, a planetu tak naopak ochlazují.

Člověk tedy jednou a tou samou činností Zemi ohřívá i ochlazuje. Neplatí to pouze pro spalování dřeva. Obdobné protichůdné působení provází také spalování uhlí, ropy a řadu dalších lidských aktivit. Potíž nastává ve chvíli, kdy se do tak složitého systému pustí lidé přesvědčení o vlastní neomylnosti. Lidé, kteří cítí poslání ostatní chránit, poučovat a řídit. Chtějí poroučet větru a dešti, upravovat krmné dávky hospodářských zvířat s cílem snížit emise metanu a určovat lidem, co si mají oblékat a kolik smějí doma topit.

S bohulibými úmysly a arogancí sobě vlastní prosazují opatření, jejichž důsledky mohou – a příliš často také musí – dopadnout jinak, než zamýšleli. Na počátku průmyslového věku lidé bez větších zábran spalovali prakticky všechno, co hořelo. Do ovzduší vypouštěli oxid uhličitý, popel i saze. Globální oteplování se tehdy projevovalo natolik nevýrazně, že bylo možné značnou část zaznamenaného růstu teploty připisovat zdokonalování měřicích metod.

Od určitého okamžiku však začala rychlost oteplování výrazně stoupat. Pozoruhodné je, že se počátek zrychlování časově shoduje s nástupem ekologického aktivismu. Jedním z prvních takových zásahů byl boj proti spalování nekvalitního uhlí a následné odsiřování elektráren. Zrychlování růstu globální teploty tomuto období přesně odpovídá.síry se do ovzduší dostávalo podstatně méně, takže ubývalo částic zvyšujících odrazivost mraků a zmírňujících oteplovací účinky spalování fosilních paliv.

Snaha chránit přírodu a lidské zdraví je mnohdy vedena dobrými úmysly. Většinou však její autoři při sledování osobních politických a ekonomických zájmů přehlížejí záměrně všechny důsledky, a tak urychlili globální oteplování o desítky procent. Z této zkušenosti se nepoučili. Ve jménu ochrany zdraví a životního prostředí následně změnili složení pohonných hmot – opět se stejným výsledkem. To, co se však odehrálo během posledních deseti let, překonalo všechno předchozí.

Srpen 1968 a pražské omyly pana Čula

 BL-Čul prý nechápe, jak obrovskou pozornost vyvolalo to nekulaté osmapadesátileté výročí vojenské invaze pěti států Varšavské smlouvy z 21. srpna 1968. Podle něj se to stalo přece tak dávno, skoro před šedesáti lety. Je to pro většinu současných lidí skoro jako středověk.

 Čul tvrdí, že horší, byla nacistická invaze z 15. března 1939, v důsledku které zahynuly desetitisíce lidí, kdežto v důsledku 21, srpna 1968 sotva dvě stě. Výročí té nacistická invaze nikdy nevyvolávalo takovou pozornost a jako ta invaze sovětská. 

Proč tomu tak je? Konec konců jsme už skoro čtyřicet let od samého pádu komunismu, takže ten osobně zažili také jen starší lidé, ale o komunismu se mluví pořád. Jsou Češi skutečně posedlí tou antikomunistickou ideologií? Vždyť 21. srpen 1968 byl už tak hrozně dávno, a skoro nikdo ho osobně nezažil, tak lidi emocionálně vzpomínají na něco, co ani nebylo tak hrozné.

Čul se mýlí, když tvrdí, že první týden okupace, od 21. srpna 1968 do cca 28. srpna, než se vrátili šéfové komunistické strany z únosu do Moskvy, byl opravdu slavnou etapou českého národa. Ten se prý jako jeden muž postavil proti okupaci, nepřetržitě vysílalo rádio, které všichni podporovali, ulice byly plné invazi zesměšňujících transparentů a kreslených vtipů, takže člověk chodil po ulicích a smál se tomu. 

Čul je na tom asi stejně jako všichni dvacetiletí pamětníci, kteří nejlépe vědí, jako to bylo, protože se to učili ve škole. Kdyby Čul v osmašedesátém roce chodil do dělnických a vesnických hospod, nemohl by napsat, že všichni lidé souhlasili s Pražským jarem a byli proti sovětské okupaci. Nemohl by napsat, že kolaborovat se začalo až za dva roky.

 Byl jsem tehdy několikrát umlčen silnější a hlasitější většinou, když jsem pochválil Dubčeka a dění v jarních ulicích roku 1968: "Za tohle jsme nebojovali, aby se se tady roztahovali kluci a obyčejní lidé si museli platit doktory." A byly to hlasy převážně nestraníků, nekomunistů. V srpnu byli sice lidé překvapeni okupací, ale divil by se Čul, že ji podporovala nejméně polovina národa. Různé socialistické organizace asi 14 dní po okupaci oznamovaly do rozhlasu a do redakcí novin, že se vstupem cizích vojsk nesouhlasí. Potom protesty postupně zmlkly, už v září stejné organizace oznamovaly, že souhlasí s moskevskými protokoly a podporují prezidenta Svobodu.

Není pravdou, že Československo bylo dál svobodné ještě asi tak půldruhého roku. Pražané sice ještě na podzim 1968 mohli vyjíždět za hranice, ale Praha nebylo Československo. Na venkově začalo kádrování a prověřování činnosti a názorů už 14 dní po vstupu cizích vojsk. (Nikdo mi nikdy nesdělil skutečný důvod výpovědi ze zaměstnání v lednu 1969, ale domnívám se, že to bylo kvůli tomu, že jsem vedení podniku nahlas kritizoval za kontakty se sovětskými důstojníky.) 

Starší generace vlastně nikdy v roce kolaborovat s prosovětskými komunisty nepřestala, přidali se po roce 1969 však ke kolaborantům mladí lidé, kteří na jaře 1968 jásali na náměstích a v srpnu 1968 zapalovali tanky. Být na straně mocných se vyplácelo v minulosti a vyplácí se pořád.

Internet o nás ví skoro všechno

 Při instalaci aplikace, návštěvě webové stránky nebo používání sociálních sítí každý den potvrzujeme podmínky, které většina z nás nikdy nečetla. Během několika vteřin získáme přístup ke službě. Na oplátku ale často předáváme něco mnohem cennějšího, než si uvědomujeme. Svá osobní data.

Soukromí znamená mít možnost rozhodovat o tom, co je naše. O našich osobních údajích, zvycích, poloze, kontaktech, zájmech nebo digitální identitě. Jinými slovy o informacích, které dohromady vytvářejí velmi přesný obraz toho, kdo jsme.

Dnes už nejsme sledováni jen podle toho, co sami zveřejňujeme. Digitální systémy dokážou z našich každodenních aktivit odhadovat naše preference, nákupní chování, obavy i budoucí rozhodnutí. Čím více o nás digitální platformy vědí, tím lépe dokážou předvídat naše chování a ovlivňovat naše rozhodování. Informace totiž nepřinášejí jen obchodní výhodu. Přinášejí také moc.

Na tento problém výrazně upozornila aféra Cambridge Analytica. Miliony profilů uživatelů Facebooku byly využity k cílenému ovlivňování politického chování. Ukázalo se, že osobní data mohou sloužit nejen k prodeji produktů, ale také k ovlivňování veřejného mínění a demokratických procesů.

Evropská unie přijala GDPR a další státy zavedly vlastní pravidla ochrany osobních údajů. Byl to důležitý krok správným směrem. Přesto se technologie vyvíjejí rychleji než legislativa. Umělá inteligence, pokročilá analýza dat nebo stále přesnější algoritmy přinášejí otázky, na které současná pravidla zatím neumějí plně odpovědět.

Článek 12 Všeobecné deklarace lidských práv chrání každého člověka před svévolnými zásahy do soukromí. Když byl ale v roce 1948 přijat, digitální svět neexistoval. Dnes má soukromí nový rozměr. Vedle našeho domova nebo korespondence zahrnuje také naši digitální identitu, naše chování na internetu i informace, které o nás vytvářejí algoritmy.

Zajímavé je, že otázka vlastnictví osobních dat není v současném právu jednoznačně vyřešena. Místo skutečného vlastnictví dnes existují především práva subjektu údajů, povinnosti správců dat a smluvní oprávnění ke zpracování osobních údajů. Platformy tak zpravidla nezískávají vlastnictví našich dat, získávají však velmi široká oprávnění je shromažďovat, analyzovat a využívat na základě podmínek, se kterými souhlasíme při používání jejich služeb.

V The Open Manifesto proto otevíráme debatu o Právu na vlastnictví osobních dat. Domníváme se, že pokud náš život vytváří data, měli bychom mít možnost skutečně rozhodovat o tom, kdo je využívá, za jakým účelem a jakou hodnotu z nich vytváří. Skutečný souhlas totiž nevzniká kliknutím na tlačítko, kterému většina lidí nerozumí. Skutečný souhlas předpokládá informované rozhodnutí.

Pokud náš život vytváří data, neměla by být nakonec naším majetkem?

Zdroj: Přítomnost

Český stát zavádí novou totalitu, tentokrát digitální

 Ještě neuplynulo ani 40 let od pádu totality komunistické a je tady totalita podobná. Opět je zde rovnoprávnost, ale někteří jsou rovnější a někteří nejrovnější. Tou totalitou je násilná digitalizace, kterou se daří zavádět především Pirátům, ale i jiným pražským omezencům.

Digitalizace bez alternativy je :

- diskriminační

- protiustavní

- sociálně necitlivá

- politický krátkozraká

Digitalizace je nástroj. Pokud se z ní stane jediný kanál, přestává být službou a stává se překážkou.

Právní rámec

Listina základních práv a svobod jasně stanoví, že státní moc lze uplatňovat jen způsobem stanoveným zákonem (čl. 2 odst. 2), povinnosti lze ukládat jen na základě zákona (čl. 4) a každý má právo na přístup k orgánům veřejné moci (čl. 36). Listina tedy neumožňuje zavést digitální povinnost bez výslovného zákonného základu.

Správní řád v § 37 uvádí, že podání lze učinit písemně, ústně do protokolu nebo elektronicky. Zásada přiměřenosti v § 4 navíc ukládá úřadům povinnost postupovat tak, aby nekladly nepřiměřené překážky. Odmítnutí listinného podání je možné jen tehdy, pokud to umožňuje zákon pro danou agendu. Jinak jde o postup bez zákonného základu.

Zákon o právu na digitální služby (č. 12/2020 Sb.) ukládá státu povinnost digitální služby nabízet, nikoli je vyžadovat. § 5 stanoví povinnost zajistit rovný přístup, což zahrnuje i nedigitální alternativu.

Speciální povinnosti digitální komunikace existují jen tam, kde je stanoví zákon: OSVČ musí podávat daňové přiznání elektronicky (§ 72 odst. 6 daňového řádu), právnické osoby mají datové schránky povinně. Nic dalšího si úřad nemůže svévolně vymyslet.

Digitální gramotnost: tvrdá data

Česká republika má nadprůměrně rozdílnou digitální gramotnost, způsobenou největších věkovou diskriminací v EU. To znamená, že pro některé skupiny lidí je fakticky nedostupná .

·      Mladí lidé (16–34 let): Používají internet v 89 % případů a digitální dovednosti jsou téměř univerzální.

·      Střední generace (35–54 let): Internet používá 75 % osob a elektronickou identitu využívá 39 % lidí ve věku 35–44 let.

·      Senioři (55–74 let): Internet používá 55–68 % osob (ČSÚ 2023). Digitální dovednosti jsou nerovnoměrné a často nízké.

·      Senioři (75+): Internet používá přibližně 20 % osob a většina neumí pracovat s elektronickou identitou, datovými schránkami nebo online formuláři, což jsou úkony, které člověk živící se poctivou prací nepotřebuje.

Praktický příklad správného postupu úřadu

Ombudsmanka uvedla konkrétní případ, který přesně ukazuje, jak má stát postupovat, když je elektronická forma povinná, ale občan ji nezvládne. Jednalo se o seniorku-OSVČ, která měla povinnost podat daňové přiznání elektronicky podle § 72 odst. 6 daňového řádu. Neměla počítač, neměla chytrý telefon a neměla nikoho, kdo by jí s podáním pomohl. Finanční úřad v tomto případě postupoval správně: umožnil jí podat přiznání přímo na místě, úřednice s ní podání vyplnila a odeslala elektronicky za její účasti.

Tento postup je právně správný, protože stát může uložit povinnost elektronického podání, ale musí zároveň zajistit, aby ji bylo možné splnit i osobně na úřadě. Jinak by vznikla faktická bariéra přístupu, kterou české právo nepřipouští. Tento příklad ukazuje, že digitalizace může fungovat, pokud stát respektuje limity lidí a poskytne asistenci tam, kde je to nezbytné.

Nejen superdávka jako faktická bariéra

Superdávka je konstruována jako digitální projekt. Problém je, že podle dat ČSÚ 25 % seniorů 75+ nemá internet vůbec, 40 % seniorů 65+ nemá chytrý telefon a většina seniorů neumí pracovat s elektronickou identitou. Pokud stát vytvoří dávku, kterou nelze reálně podat bez digitální gramotnosti, vzniká faktická bariéra přístupu. To je právní problém, nikoli publicistická interpretace.

Digitální bariéry se ale neobjevují jen u superdávky. Jsou i v dalších agendách:

·      Elektronická identita (eIdentita) - pro přihlášení je nutné ověření přes bankovní identitu nebo občanský průkaz s čipem. Podle dat Ministerstva vnitra má aktivní elektronickou identitu jen část populace, přičemž u seniorů je využití minimální. Pro mnoho lidí je to technicky nebo finančně nedostupné.

·      Datové schránky fyzických osob- stát je sice nezavádí povinně, ale některé úřady komunikaci přes datovou schránku „preferují“ natolik, že občan bez ní čeká déle nebo je odkázán na složitější postup. Pro lidi bez digitální gramotnosti je datová schránka nepoužitelná.

datové schránky

·      Elektronické formuláře MPSV -některé formuláře jsou technicky složité, nefungují na starších telefonech a vyžadují přihlášení přes elektronickou identitu. Pro lidi bez techniky nebo bez zkušeností je to reálně neproveditelné.

·      Portál občana-řada služeb je dostupná pouze po přihlášení elektronickou identitou. Pro lidi bez ní je portál nepoužitelný, ačkoliv zákon neukládá povinnost ho používat.

·      Elektronické objednávání na úřady – některé úřady umožňují rezervaci termínu pouze online. Člověk bez internetu nebo bez schopnosti pracovat s webem je odkázán na osobní návštěvu „na blind“, což je faktická nerovnost přístupu.

Tyto příklady ukazují, že digitální bariéra nevzniká jen tam, kde je elektronická forma povinná. Vzniká i tam, kde stát sice alternativu formálně nabízí, ale prakticky ji znevýhodňuje nebo činí obtížně dostupnou. To je přesně situace, kterou ombudsmanka kritizuje.

Právo na nedigitální komunikaci

Každý občan má právo:

·      podat žádost písemně nebo ústně do protokolu,

·      požadovat asistenci, pokud je elektronická forma povinná,

·      podat stížnost podle § 175 správního řádu,

·      obráitit se na ombudsmanku.

Stát nesmí vytvořit situaci, kdy člověk fakticky nemá přístup k veřejné správě.

Mezinárodní kontext

·      Německo: Umožňuje papírové podání vždy a digitalizace je dobrovolná

·      Rakousko: Digitalizaci preferuje, ale nevyžaduje.

·      Finsko: Nejvíce digitalizovaná země EU garantuje nedigitální alternativu.

·      Francie: Zakotvuje právo na asistenci při digitálních službách.

Česko je pozadu v jedné věci: Media nesrozumitelným způsobem, za použití cizích neznámých slov, nahánějí občany do náručí podvodníků.

Digitální stát má hranice, český stát může digitalizovat, ale musí napřed českým jazykem občany naučit jak s digitálním zařízením pracovat. Chtít na neinformovaném občanovi, aby vše vyřizoval digitálně, je stejný zločin jako hodit neplavce do moře. Musí však ve všech případech zůstat zůstat alternativa, jinak se digitalizace mění z nástroje na překážku přístupu k veřejné správě, tedy v nezákonný trest..

 

Spravedlivé odměňování českých politiků? Čím víc funkcí, tím víc platů.

 Článek 23 Všeobecné deklarace lidských práv hovoří o právu každého člověka na spravedlivou a příznivou odměnu, která zajistí důstojný život jemu i jeho rodině. Přestože byl přijat už v roce 1948, otevírá debatu, která je aktuální i dnes. Jak má vypadat spravedlivé odměňování ve světě globalizovaných firem, digitalizace a umělé inteligence?

Nevoláme po rovnosti výsledků ani po určování platů shora. Vyzýváme k zamyšlení, zda současné rozdíly v odměňování odpovídají hodnotám společnosti, která staví na lidské důstojnosti, spravedlnosti a rovných příležitostech.

Důstojnost člověka by neměla být určována jeho pracovní pozicí ani výší jeho příjmu. Smyslem ekonomiky by nemělo být vytvářet prosperitu pouze pro několik málo lidí, ale vytvářet podmínky, ve kterých mohou důstojně žít všichni, kteří se na jejím fungování podílejí.

„Občané mají právo vědět, jak stát nakládá s jejich penězi. Týká se to i odměňování lidí, kteří zastávají významné veřejné funkce a jsou placeni z veřejných financí. Lidé, kteří nesou velkou odpovědnost a odvádějí dobrou práci pro stát, si zaslouží odpovídající odměnu. Odměňování ale musí být transparentní, srozumitelné a veřejně kontrolovatelné, když jde o peníze daňových poplatníků."

Politici s nejvyšším celkovým ročním hrubým příjmem za rok 2025:

Senátor Tomáš Fiala (ODS)+ředitel Nemocnice Strakonice: 7,04 milionu korun, 

Předseda Senátu Miloš Vystrčil (ODS)+krajský a obecní zastupitel: 5,83 milionu Kč

Senátor Přemysl Rabas (SEN 21)+ředitel Zoo ve Dvoře Králové: 5,75 milionu korun 

Poslanec Jan Skopeček (ODS)+zastupitel Středočeského kraje+dozorčí rada Nemocnice Rudolfa a Stefanie Benešov+správní radě VZP: 5,17 mil. Kč

Poslanec Jiří Mašek (ANO)+krajský a obecní zastupitel+člen dozorčí rady VZP+Zdravotnický holding Královéhradeckého kraje: 5,05 milionu Kč

Poslanec Petr Fiala (ODS)+premiér ČR: 5,04 milionu Kč. 

Hejtmanka Jana Mračková Vildumetzová (ANO+senátorka+zastupitelka: 4,90 milionu Kč

Hejtman Kamal Farhan (ANO)+poslanec+zastupitel+správní rada VZP+dozorčí rady Vodárna plzeň: 4,82 milionu Kč

Hejtman Ladislav Okleštěk (ANO)+zastupitel+poslanec: 4,74 milionu Kč

Hejtman Richard Brabec (ANO)+krajský zastupitel 3,97 milionu Kč

Hejtman Josef Bělica (ANO)+krajský i obecní zastupitel+poslanec+předseda představenstva Havířovské teplárenské společnosti 3,56 milionu Kč

Hejtman Martin Kuba (NČ)+zastupitel+Řízení letového provozu ČR+Jihočeské centrum kybernetické bezpečnosti+Evropské hlavní město kultury 2028+South Bohemian Nuclear Park+Teplárna České Budějovice+Nová Linecká čtvrť s.r.o.: 2,43 milionu Kč

Náměstek primátora Petr Maroš (NČ)+zastupitel+hlavní město kultury 2028+Nemocnice Tábor+Dopravní podnik České Budějovice+Teplárna České Budějovice: 1,58 milionu Kč

Evropa čeká další horké vlny

 Miliony lidí po celé Evropě by měly být připraveny na další extrémní vedra, protože na nejrychleji se oteplující kontinent světa se snáší další vlna veder.

Ve Francii, Itálii a Španělsku horko překonalo teploty 35 stupňů Celsia (95 stupňů Fahrenheita).

Přibližně 300 milionů lidí — více než polovina evropské populace — zaznamená teploty přesahující 30 °C.

Nová vlna veder přichází poté, co západní Evropa zažila v historii nejteplejší období od června do července, uvedla v pondělí služba EU Copernicus Climate Change Service (C3S).

Podle údajů C3S teploty v Evropě stoupají dvakrát rychleji než na jiných kontinentech.

Jak v Německu?

Blížící se vlna veder je třetí vlnou extrémních veder, kterou Německo letos v létě zažilo.

Dlouhodobé horko způsobilo, že hladina vody v Rýně v některých oblastech klesla na rekordní minimum. Řeka je jednou z hlavních evropských vodních cest pro přepravu obilí, minerálů, paliv a dalšího zboží.

Sucho ovlivňuje jak německé životní prostředí, tak ekonomiku, přičemž společnosti, které spoléhají na zboží běžně přepravované po vodě, trpí nedostatkem zásob vody.

Francie, Španělsko a Itálie se také připravují na další horko

Nejnovější vlna extrémního horka přichází jen několik týdnů poté, co Francie a Španělsko čelily některým z nejhorších požárů, jaké kdy řešily.Ve Španělsku, kde je stále několik lesních požárů, národní meteorologická agentura AEMET varuje před teplotami nad 35 °C."Vysoké teploty, nahromaděná suchost vegetace a intenzivní tlak na přírodní oblasti kvůli plánovanému cestování vyžadují extrémní preventivní opatření," uvedl ministr vnitra Fernando Grande-Marlaska.

Vlna veder se rozšíří od Balkánu až po Velkou Británii

Vlna veder se má také rozšířit do částí jihovýchodní Evropy, včetně Řecka, Albánie a Chorvatska.

Desítky milionů lidí ve Spojeném království se také připravují na to, že teploty překročí 30 °C. Britský meteorologický úřad v úterý uvedl, že se očekává, že země letos zaznamená své nejteplejší léto v historii.

Několik evropských zemí včetně Německa, Francie a Španělska letos v létě stanovilo nové teplotní rekordy.

Stavba Berlínské zdi 13. srpna 1961

 Berlínská zeď, která se začala stavět v noci z 12. na 13. srpna roku 1961, byla betonová barikáda, která do roku 1989 neprodyšně rozdělovala Berlín na západní a východní sektor a stala se celosvětovým symbolem studené války a železné opony. Postavila ji komunistická Německá demokratická republika (NDR) s cílem zastavit masivní odchod svých občanů do demokratického Západního Berlína. 

Po druhé světové válce si vítězné mocnosti rozdělily Německo na 4 okupační zóny, rovněž Berlín, hlavní město poraženého Německa, byl rozdělen na čtyři sektory. Berlín však ležel uprostřed sovětské zóny, takže spojení se západními zónami bylo možné jen koridory, jimiž mohla vozidla projíždět bez zastavení. Koridory byly důkladně střeženy východoněmeckou policií a sovětskou armádou. Západní Berlín se skládal z amerického, britského a francouzského sektoru. K rozdělení města na západní a východní došlo v důsledku sovětské blokády v letech 1948–1949. Tehdy se Sověti pokusili vytlačit západní mocnosti z Berlína tím, že bránili jízdě spojeneckých vozidel po sovětské zóně. Spojenci zavedli do svých částí Berlína intenzivní leteckou dopravu.

 V roce 1952 začala východoněmecká vláda utěsňovat své hranice, čímž Západní Berlín dále izolovala. V přímém důsledku toho byly odděleny elektrické sítě a přerušeny telefonní linky. Volkspolizei a sovětský vojenský personál rovněž pokračovali v blokování všech silnic vedoucích z města, což vedlo k několika ozbrojeným patovým situacím a přinejmenším k jednomu střetu s francouzským četnictvem v červnu téhož roku.

 Vyvrcholení rozkolu však nastalo až v roce 1961 výstavbou Berlínské zdi, která fyzicky i politickému oddělovala Západní Berlín jak od východní části města, tak od jeho zázemí v Braniborsku. Přechod z východní do západní části Berlína byl možný jen na některých silně střežených přechodech, hranici tvořila i slavná Brandenburská brána. Zdi byly postaveny i v tunelech metra (U-Bahn) a na pozemních tratích včetně S-Bahn.

Ještě v 60. letech minulého století bylo možné téměř v každé ulici Východního Berlína vidět stopy krutých bojů z dubna 1945, snad na všech domech byla otlučena omítka. Mimo zřícenin byly domy opravené provizorně, takže ve stěnách bytů byly třeba půlmetrové otvory od dělostřelby, které si obyvatelé ucpaly nábytkem. Život ve Východním Berlíně se 20 let po válce mnoho nezměnilo, obyvatelstvo Berlína (a jiných východoněmeckých měst) dávalo však najevo, že Němci dokáží žít důstojně a na vysoké společenské úrovni i za komunistického dohledu.

Komunistické státy neuznávaly Západní Berlín jako součást Západního Německa a obvykle jej popisovaly jako „třetí“ německou jurisdikci, označovanou jako „nezávislá politická jednotka“ (selbständige politische Einheit). Hradba padla 9. listopadu 1989, což odstartovalo pád komunismu v celé střední a východní Evropě a vedlo ke znovusjednocení Německa.