Máme tu demokratický návrat vzkříšeného monarchy. Kým jiným je podle Ústavy nikomu (kromě voličů) neodpovědná a v době výkonu mandátu fakticky neodvolatelná osoba prezidenta? Nemusí se to demokratům líbit, i když problém není v ohrožení demokracie pseudomonarchismem. Český parlament vyslyšel přání lidu dychtícího po rozhodování o všem všudy a jakoby bezmyšlenkovitě přijal masový volební akt bez jakéhokoli obsahu a smyslu?
Přímo volený prezident má v časech, kterými procházíme, velkou šanci na růst do role diktátora. Skoro se až zdá, že se hodí právě do těchto časů, aby zosobňoval základní civilizační hodnoty, tradici i možnost rázné akce a zjednodušení. Cosi jako protiváhu důsledků poměrného volebního systému.
Časy se ale mění. Za Zemana a vlastně ani nyní, v době mandátu Petra Pavla, nebyl a není důvod předpokládat, že by prezident jednal pučisticky. V době Zemana panoval ve světě i u nás relativní klid. To se nyní hodně změnilo a Pavlovi mohou růst ramena. Jen z Turka se bude hodně dlouho léčit. Smutný pohled je i na to, jak moc je veden svými poradci, zvláště jedním.
Co je vlastně prezident? Přebarvený monarcha z milosti Boží. Jeho moc republikánské režimy napříč Evropou redukovaly převážně na symbolického kladeče věnců. Původní myšlenka zůstává: prezident by měl být pokračovatel Bohem garantované tradice. Nikomu odpovědný. Proto milost, vrchní velitel, symboly, věnce, charita, lidská práva a jiné. Orgán ke zkrocení šlechty a církve.
Skoncování s konstituční monarchií a s privilegii šlechty trvalo v českém kontextu v letech 1918 až 2013, kdy prezidenta nevolil lid, ale strany parlamentní. Prezident – zcela záměrně – neměl nikdy mít vlastní specifický zdroj moci. Vedl cosi jako volební kampaň, ale ta mířila výhradně na zákonodárce. Neznamenalo to, že kandidát musí být nutně partajní odchovanec a zkušený v politice, ale obvykle tomu tak bylo a spíše mělo být.
V každém případě narychlo sešitá a téměř potají doplňovaná Ústava česká má s hlavou státu problémy. V dobách, kdy hradní komnaty užíval Václav Havel měli zákonodárci více starostí o privatizaci státního majetku, aby se na ně a jejich příbuzné a známé dostalo co nejvíc, za prezidentování Václava Klause se jednalo o to, aby parlament všechnu moc v zemi předal do rukou ekonomů, Miloš Zeman více preferoval rétoriku než Ústavu. S Pavlem přišlo snad vystřízlivění a přemýšlení o tom, co se v zákonech zkazilo. O tom, že by se mnohé mělo napravit nikoli ve prospěch ulice, ale ve prospěch státu, se diskutuje jen šeptem.






