Nový evropský pakt o migraci a české sobectví

 Nový pakt o migraci a azylu předložila Evropská komise v září 2020. Následovala téměř čtyři léta vyjednávání mezi členskými státy, Evropskou komisí a Evropským parlamentem. Politické dohody bylo dosaženo v prosinci 2023.

Dne 10. dubna 2024 schválil jednotlivé části paktu Evropský parlament. O měsíc později, 14. května 2024, jej přijala také Rada Evropské unie zastupující vlády členských států. Poté následovalo dvouleté přechodné období, během něhož jednotlivé země připravovaly své úřady a právní systémy na nové podmínky. Od 12. června 2026 jsou pravidla plně účinná.

Jde o soubor několika evropských legislativních aktů, které reformují společnou migrační a azylovou politiku Evropské unie. Podstatná část balíku byla přijata formou evropských nařízení. Ta jsou přímo použitelná ve všech členských státech Evropské unie včetně České republiky.

To ovšem neznamená, že by se české orgány nemusely na nová pravidla připravit. Současně bylo nutné upravit některé vnitrostátní postupy, organizační pravidla a fungování příslušných úřadů tak, aby nové evropské předpisy mohly být v praxi vykonávány.Nejde tedy o doporučení ani o politickou deklaraci. Jde o závazné právo Evropské unie, na jehož tvorbě se podílely jak členské státy sdružené v Radě EU, tak přímo volení poslanci Evropského parlamentu.

Každá osoba, která vstoupí na území Evropské unie nelegálně, má nově projít povinným screeningem. Součástí jsou bezpečnostní prověrky, ověření identity a registrace biometrických údajů. Významně se rozšiřuje databáze Eurodac, která umožňuje lépe sledovat pohyb migrantů mezi členskými státy. Současně se zavádějí rychlejší procedury pro posuzování žádostí o azyl. Cílem je zkrátit dobu rozhodování a urychlit návraty osob, které nesplňují podmínky pro získání ochrany.

Migrační pakt samozřejmě nevyřeší všechny problémy. Představa, že jediný legislativní balík zastaví migraci nebo odstraní příčiny válek, chudoby či klimatických změn, by byla naivní. Pakt však vytváří pravidla, která mají evropským státům umožnit lépe zvládat situace, které byly v minulosti často řešeny improvizovaně.

Největší kontroverze vyvolal mechanismus solidarity mezi členskými státy. Právě kolem něj vzniklo nejvíce mýtů a celkem nepoctivých politických kampaní. Ve skutečnosti nejde o automatické přerozdělování migrantů mezi jednotlivé země jak různé populistické, především krajně pravicové politické síly snaží lidem namlouvat. Státy mohou přispívat různými způsoby, například finančně, personálně, technickou pomocí nebo jinými formami podpory.

Především je však třeba položit jednoduchou otázku. Jaký smysl by měla Evropská unie, pokud by solidarita fungovala pouze tehdy, když jde o čerpání výhod? Členské státy dobrovolně sdílejí jednotný trh, volný pohyb osob, společná pravidla i prostředky z evropského rozpočtu. Pokud některé země nesou hlavní odpovědnost za ochranu vnější hranice, je logické očekávat, že ostatní státy ponesou alespoň část odpovědnosti za zvládání mimořádných situací.

Pro samotnou Českou republiku má navíc start paktu specifickou příchuť. Kvůli vysokému počtu uprchlíků z Ukrajiny, které naše země v uplynulých letech přijala, uznala Evropská komise českou zátěž a schválila pro ČR pro rok 2026 úplnou výjimku. Česko tak v tuto chvíli nemusí do solidárního systému finančně přispívat ani přijímat migranty.

To není popření národní suverenity. To je jeden ze základních principů fungování každého společenství. Spor o migrační pakt je proto do značné míry sporem o to, zda chceme Evropskou unii jako skutečné společenství, nebo pouze jako systém, z něhož si jednotlivé státy vybírají to, co se jim právě hodí.

Nešťastný pátek fotbalový

 Prvním zklamáním MS v Severní Americe pro mne byl výběr českých hráčů, kteří tam odcestovali. Bývalo u úspěšných reprezentačních týmů zvykem, že základ tvoří 3-4 z jednoho týmu sehraní hráči v obraně a záloze a zbytek vybraní nejlepší jedinci z ostatních ligových týmů. Vybrat 10 hráčů ze Slávie (plus 2 bývalí slávisté-celkem 12), i když mistrovské, je výsměchem ostatním klubům a celému českému fotbalu.

 Je zřejmé, že Miloslava Koubka jako hlavního trenéra vybrali svazoví funkcionáři jako dostatečně mluvnicky nadaného spolupracovníka medií a zároveň jako hromosvod, jehož další trenérskou kariéru vzhledem k věku žádný neúspěch nemůže ovlivnit. Příprava českého týmu probíhala v domácích podmínkách, i když byla možnost zvykat si na vyšší nadmořskou výšku třeba někde v Alpách. Kdo šetří má za tři? Ve fotbale dnes těžko. 

Sestava do prvního utkání s Koreou měla být sice zkušební, ale vzhledem k hracímu systému MS zodpovědná. To se Koubkovi nepříliš povedlo. Do prvního důležitého utkání nastoupili hráči po zranění, téměř nerozehraní (Hranáč, Hložek, Šulc a Schick). Rovněž vstup Chorého do prvního utkání byl asi předčasný. Věřit jeho masce, že se ho vyloučení a trest vůbec nedotkly, může snad jen mimozemšťan. 

Součkovi měl Koubek zakázat přihrávky, povolit jen odkopy a střelbu. Nevzpomínám, že by dnes a někdy v minulosti přesně přihrál. Dal gól z ofsajdu, i když nepatrného. Nepozornost. 

Nepochopitelný byl i obdržený gól, kdy Krejčí nedokázal odkopnout míč. Zřejmě nadmořská výška Krejčího oklamala, zřejmě se domníval, že pomalý míč míří vedle branky. Míč náhle zrychlil a zamířil do brány. Zaváhání.

 Do historie vstoupí porážka s Jižní Koreou 1:2. Naštěstí není rok 1952, takže za porážku s kapitalistickým nepřítelem české hráče a trenéry strana a vláda nepotrestá. 

Bude zase energie na příděl?

 Evropská unie se však potichu připravuje na zcela jiný přídělový program: na elektřinu. A na rozdíl od nedostatku pohonných hmot způsobeného válkou s Íránem je tento problém výhradně dílem samotné EU.

Ti, kdo pamatují 40. a 50. léta, jistě zažili večerní vypínání elektřiny. Osvědčily se tehdy petrolejové lampy a svíčky jako náhrady žárovek. Petrolejové lampy dnes lze spatřit v muzeu, mimořádně na půdě starého domu. Parafinové svíčky jsou v kostelích, a po ministerské výzvě k vytvoření zásob na 3 dny snad i v některých domácnostech. Bohužel na počítačích a chytrých telefonech knot zapálit nelze, ani ho tam není možné najít. Baterie v mobilech mají omezenou dobu svícení. Dovede si někdo představit, že by tramvaják či železničář uprostřed cesty oznámil: Jsme bez proudu? A vypnutí trvalo 5 a více hodin?

Datová centra po celém vyspělém světě spotřebovávají obrovské množství elektřiny. Zatímco v některých oblastech to bylo požehnáním – například Loudon County ve Virginii získává zhruba polovinu svých daňových příjmů z datových center – vyvolalo to také masivní odpor místních obyvatel kvůli přesvědčení, že datová centra způsobila růst cen. Ale také spotřebovávají neuvěřitelně velké množství elektřiny. 

Vstupuje do hry Strategický plán pro digitalizaci a umělou inteligenci v energetice. Nový dokument, který Evropská komise brzy předloží Evropskému parlamentu a Radě ke schválení, je pokusem o zvládnutí přílivu datových center. Nový dokument mimo jiné vyzývá k vytvoření „inteligentních sítí“ a k používání „inteligentních měřicích systémů“.

 První z nich umožní „kontrolu potřebnou ke zvýšení využívání obnovitelných zdrojů“, zatímco inteligentní měřicí systémy mohou pomoci „snížit omezování obnovitelných zdrojů energie a usnadnit elektrifikaci“. Komise je obzvláště nadšená z inteligentních měřičů, o nichž tvrdí, že pomohou „umožnit spotřebitelům lépe řídit jejich spotřebu energie, šetřit energii a snížit jejich účty“. Věří také, že to pomůže při „přechodu k ekonomice založené na čisté energii“. Zmínky o tomto přechodu – v kontextu obav o to, jak jej může ovlivnit výstavba dalších datových center – jsou rozesety po celém dokumentu.

V podstatě je Brusel dogmaticky odhodlán dosáhnout do roku 2050 nulových emisí. Nic – války, energetické krize, vývoj zcela nových technologií, o nichž se před šesti lety, kdy byl slib nulových emisí učiněn, ani nesnilo – jej od tohoto cíle neodradí. Nezáleží na tom, zda Čína a Indie budou i nadále znečišťovat v míře, která činí evropské úsilí téměř bezvýznamným; nulové emise musí být dosaženy. Ale protože i oni potřebují datová centra, řešením je „pobídnout“ domácnosti ke snížení spotřeby elektřiny.

Pronásledování kuřáků na mořských plážích

 Na několika plážích v Turecku nově platí zákaz kouření. Opatření se zatím týká několika míst v oblasti Antalye, včetně  pláží Lara a Beach Park. Podle webu DailySabah jde jen o první krok, cílem je zvýšit počet veřejných míst bez kouření. Na vybraných plážích si tak lidé nemohou zapálit cigaretu už od pátku minulého týdne. 

Za porušení zákazu aktuálně hrozí po přepočtu pokuta kolem 800 korun, místní úřady ale počítají s tím, že sankce by se mohly v budoucnu zvýšit až 2 000 korun. Omezením přitom není v této oblasti zřejmě ještě konec. V plánu je zakázat kouření také na zahrádkách restaurací a kaváren. 

Snímky pořízené z mořského dna ukazovaly něco, co se zpočátku jevilo jako mořské organismy nebo houby, ale ve skutečnosti to byly filtry z cigaret. 

Paradoxem tedy je, že tabákový průmysl v honbě za ziskem, podřízl pod sebou větev. Cigarety s filtrem, které začaly před 70 lety nahrazovat tradiční "tabák jen obalený jemným papírem", sice kuřáky před zhoubnými nemocemi příliš neochránily, zato zamořily ulice i přírodu nerozpustnými nedopalky. Ty se  snadno dostanou do moře. Hromadí se mezi pískem a oblázky, děšť a vítr je unášejí do moře a způsobují vážné škody ekosystému. 

​Šéf námořní platformy v Antalyi vyzval dokonce k zákazu kouření na plážích v celém Turecku i k přísnějším postihům za odhazování nedopalků. Ve Španělsku a Francii na řadě pláží už podobná pravidla platí. Pokuty za jejich porušení se tam pohybují zhruba od 700 do necelých 50 tisíc korun. Od 1. dubna začal platit zákaz kouření také v italském hlavním městě Římě. Okopírovat je postupně chtějí i další města v zemi.

Neřešitelný problém: Platby hotovostí nebo kartou

 Na Slovensku musí od letošního května všichni obchodníci umožnit bezhotovostní platbu při jakémkoliv nákupu nad jedno euro. Obdobně elektronické nakupování garantují další evropské státy.

 V ČR taková zákonná povinnost neexistuje, přestože průzkum Index prosperity a finančního zdraví ukázal, že bezhotovostním platbám dávají přednost tři čtvrtiny obyvatel.

„Prodávající si až na výjimky stanovené zákonem může stanovit vlastní podmínky, za jakých platby umožní. Třeba určit, že platby kartou umožní až od určité částky, například od 50 či 100 korun,“ popisuje Martin Pitron, člen právního oddělení spotřebitelské organizace dTest a koordinátor služby VašeStížnosti.cz. 

Že by však některému zamezili přístup k přijímání platby kartou, je podle něj hypotetický krajní případ. Prodejce by musel dlouhodobě nebo opakovaně nerespektovat pravidla kartových společností.

„QR platby mohou být pro obchodníky levnější, protože peníze jdou často přímo z účtu na účet bez klasického kartového systému. Výhodou je také rychlé připsání peněz a v některých případech odpadá potřeba terminálu,“ upřesňuje Novák. 

Obecnou praktickou nevýhodou tohoto druhu úhrady je, že se děje přes český standard QR kódu. Pro zákazníky s účtem u zahraniční banky je většinou nečitelný, a tudíž nepoužitelný.

Oslovení odborníci nicméně upozorňují, že ani hotovostní platby nejsou bez nákladů, takže cenu zboží nesnižují. Jde například o vedení evidence hotovostních plateb, zajištění bezpečného převozu peněz a ukládání v bance.

Proces samozřejmě ovlivňuje zákaznické chování. Průzkumy ukazují, že povinné přijímání karet by uvítalo zhruba 70 procent respondentů napříč všemi věkovými kategoriemi. Data z posledních měsíců zároveň říkají, že až 18 procent potenciálních zákazníků raději nakoupí u konkurence, která karty přijímá. 

Nejpodstatnější ze zákonných výjimek, které zmiňuje Pitron a které omezují prodejce při stanovování platebních pravidel, je zákaz zpoplatnění kartových transakcí. I s ním si ale obchodníci mohou poradit s pomocí nabídky výhodného nákupu. 

„Legální je zákazníky motivovat k placení hotovostí nebo bankovním převodem slevou, pokud je to komunikované transparentně předem,“ přibližuje Novák.

EU možná výrazně posílí

 Pamětníci vzpomínají na zlaté časy Evropské unie, kdy v ní bylo 12 zemí, nebo na EHS se 6 státy. Tehdy panovala dohoda, navenek se spory nevypouštěly. Rozšíření na 28 (27) zemí se z EU stal rozhádaný spolek, který do všeho mluví, ale za nic nezodpovídá. Když se člověk nadechuje, aby ten nesourodý kolos zkritizoval, přijde tahle rána.

Finský prezident Alexander Stubb nastínil svou ambiciózní vizi rozšíření Evropské unie. Sedmadvacítka podle něj dnes musí myslet ve velkém a využít aktuální geopolitickou situaci k posílení svého vlivu na světové scéně. Naznačil přitom, že by se unijní blok mohl rozšířit i mimo samotný evropský kontinent.

Stubb ve středu na energetické konferenci v Helsinkách prohlásil, že by EU měla usilovat o rozšíření až na 40 členských států. Jako konkrétní kandidáty v této souvislosti zmínil Velkou Británii, Kanadu, Turecko, Norsko nebo Island.

Na summitu Euralectric Power finský prezident upozornil, že současné okno příležitosti pro rozšíření unie je časově omezené. „Až válka na Ukrajině skončí a možná se změní americká administrativa, lidé podle mě znovu sundají nohu z plynu a začnou řešit nepodstatné věci,“ 

Stubb dodal, že strategická autonomie a geopolitická síla Evropy vychází z její velikosti i rozsahu. Rozšiřování EU zároveň označil za vůbec nejlepší unijní politiku v historii.

„V této chvíli musíme myslet ve velkém. Z geografického hlediska bychom se měli rozšířit, nebo alespoň vytvořit dostatečně flexibilní formu členství, která by umožnila zapojení až čtyřiceti evropských států – a možná i neevropských,“ uvedl Stubb. O vstup do bloku aktuálně usiluje devět kandidátských zemí. Mezi hlavní favority patří Černá Hora a Albánie, zatímco Ukrajina a Moldavsko se už přibližují k zahájení formálních přístupových rozhovorů.

Finský prezident se však domnívá, že by se EU měla orientovat také směrem na západ a pokusit se o návrat Velké Británie, která unijní struktury opustila v roce 2020. Další možností by pak podle Stubba mohla být Kanada.

Bližší českobudějovické staveniště než fotbal

 České Budějovice a Chrudim nebudou v příští sezoně hrát druhou ligu, třebaže na ni mají podle výsledků z uplynulé sezony právo. Oba fotbalové kluby totiž nesplnily licenční podmínky pro účast v profesionálních soutěžích a postihne je pád o patro níž. Jejich místa zaujmou Kladno s Českou Lípou, sestupu díky tomu unikla Jihlava. O výsledcích licenčního řízení dnes informovala Fotbalová asociace České republiky (FAČR).

Budějovice a Chrudim neobdržely licenci spolu s dalšími druholigovými kluby Příbramí a Ústím nad Labem už v květnu v první fázi řízení. Proti rozhodnutí licenční komise se všechny čtyři kluby odvolaly, uspěly jen Příbram s Ústím. 

O to, že se v Českých Budějovicích nebude hrát ligový fotbal se už několik let usilovně stará českobudějovické městské zastupitelstvo. To je mezi krajskými městy unikát. Ve většině krajských a ostatních měst a obcí jsou sportovní zařízení majetkem měst a zastupitelstva jako odměnu za jedinečnou propagaci měst poskytují sportovním klubům prostředky na sportovní činnost. České Budějovice jsou v tomto bílou vránou (ein weißer rabe), místo toho, aby se úspěchy sportovců chlubily, nemají zájem o to, aby 106 let starý fotbalový klub ve městě působil. 

Je známo, že nejméně polovina současného českobudějovického obyvatelstva jsou, buď poválečné, nebo normalizační naplaveniny z jihočeských i jiných vesnic, které  o fotbalu vědí snad to, že se auty házejí vidlemi. Na jejich city dovede českobudějovická radnice v čele s rasistou Marošem hrát. Blíží se komunální volby, v nichž nezáleží na kvalitě voličů, ale na jejich množství. 

Dynamo řeší problémy se stadionem, aktuálně mu od města běží výpovědní lhůta ze smlouvy na užívání Střeleckého ostrova. Právě kvůli tomu neobdrželo potřebnou licenci pro druhou ligu. A zřejmě to nebylo zadarmo, ani politici nestáli stranou. 

 V polovině května náměstek českobudějovické primátorky Petr Maroš (Naše Česko) ČTK řekl, že by město rádo přihlásilo do třetí ligy tým vytvořený podle představ některých zastupitelů a tzv "srdcařů" v čele s Kotrbou, přičemž licenci by získalo od některého současného účastníka České fotbalové ligy (ČFL). Web isport.cz ve středu informoval, že nový českobudějovický klub (ještě neexistující, ale mající peníze)  je dohodnutý na koupení licence od Brozan. Nesměly by však Brozany sestoupit do divize, neboť jsou na třetím místo od konce ve skupině B 3. ligy (ČFL).

Příznivci, nikoli opilí srdcaři, jihočeského fotbalu pamatují i větší nepřízeň fotbalového svazu, než je pád Dynama z  1. do 3. ligy, například přeřazení až do 6. ligy (I.A třída).  

O tom, proč radnice Dynamo vyhnala ze stadionu na Střeleckém ostrově , lze zatím jen spekulovat. Lze si domyslet, že vzhledem ke stavebnímu ruchu-výstavbě Nového lineckého předměstí v blízkosti stadionu (zbourání rozlehlého areálu bývalé vojenské nemocnice a zabírání dalších ploch), stadion překáží. Za prodej plochy by zřejmě město obdrželo od developerů částku, za kterou by postavilo nový stadion pro nižší soutěže - pravděpodobně tréninkové plochy na Složišti, které prozíravý Kuba s předstihem koupil pro JIhočeský kraj. Byty ve volební kampani Našeho Česka zaberou u voličů víc než klub vlastněný Afričankou. Tak to vypadá s fotbalem ve městě, kde před 50 lety mělo své stadiony pět týmu hrajících celostátní soutěže. 

Kam s nimi?

 Efektivní a ekologická likvidace vrtulí větrných elektráren, vyrobených z extrémně odolných kompozitních materiálů (skelná a uhlíková vlákna pojená pryskyřicí), představuje tvrdý technologický oříšek. Termická či chemická recyklace kompozitních lopatek o délce 50 metrů a více je finančně velmi nákladná a kapacita stávajících systémů zdaleka nepostačuje.

Nerudovský problém. Likvidace odpadků byl problém už před 150 lety, v době, kdy se ještě o umělých hmotách nic nevědělo. Možná, že Nerudovi stačilo nabídnout slamník některé koňské stáji nebo chovateli prasat či drůbeže a nemusel slámu roznášet v kapse po Praze. Tehdy většina odpadků byla organického původu a končila v kamnech nebo na smetišti. Vynález a výroba plastů lidstvu život ulehčuje, na jedné straně, ale také zhoršuje, na druhé. Likvidace plastů je dnes na celém světě každodenním problémem.

Vědecké studie odhadují, že mezi lety 2021 a 2040 dosáhne celkové množství vyřazeného materiálu z rotorů jen v Německu celkem 660 000 až 720 000 tun, což potvrzuje vážnost situace. V zemích EU navíc od 1.1.2026 platí přísný zákaz skládkování tohoto typu kompozitního odpadu.

Odvrácenou stranu ekologického byznysu s větrníky ukazuje nedávný skandál kolem bavorské společnosti Roth International. Ta získala zakázky i dotace na ekologickou likvidaci a recyklaci vyřazených větrných turbín. Místo legálního, avšak technologicky náročného a drahého zpracování v Německu však firma zvolila podvod. Tuny rozřezaných kompozitních lopatek a dalšího průmyslového šrotu z větrných elektráren tajně a bez povolení převážela přes hranice do České republiky, kde odpad končil na nelegálních černých skládkách nebo v pronajatých areálech, kde byl jednoduše zanechán.

Skandál neunikl pozornosti, firma dostala od bavorských úřadů nařízení, aby stovky tun nelegálního odpadu na vlastní náklady odvezla zpět a řádně zlikvidovala, termíny pro nápravu však nedodržela. Soudní proces v této věci by měl u německého soudu začít 11. června letošního roku.

Zdroj: Konzervativní noviny

Záchranky nestíhají, protože exministr Válek zrušil lékařské pohotovosti

"Počet výjezdů záchranek je v současnosti abnormální. To dříve nebývalo. Důvodem je zrušení poloviny pohotovostních služeb, a také neochota praktických lékařů sloužit pohotovosti. Odnášejí to nemocniční doktoři a záchranáři," říká šéf České lékařské komory Milan Kubek.

"Praktičtí lékaři odpoledne zavřou ordinace a mají volno do druhého dne. Sloužit večer a o víkendech pohotovosti nechtějí," přiznal šéf České lékařské komory Milan Kubek. Pacientům s drobnými úrazy a nemocemi, na které nemají léky a nevědí si rady, potom nezbývá než volat záchranku. 

„Ochota praktiků zapojit se do lékařských pohotovostí skutečně klesá. Už je nemotivuje ani vyšší odměna (více než 1.000 Kč/hod),“ upozorňuje Kubek. Odnášejí to podle něj jejich kolegové – záchranáři a nemocniční lékaři. „Těm naopak přibývají další povinnosti,“ říká.

Současný stav je dalším diletantským dědictvím Fialovy vlády, konkrétně exministra Vlastimila Válka (TOP 09), jehož ministerstvo v rámci znepříjemnění života lidí na venkově rozhodlo pohotovosti se zbavit. Novelou zákona o zdravotních službách přesunulo odpovědnost za dostupnost pohotovostní služby na pojišťovny, které nemají zájem starat se o malá města a obce, kde nejsou nemocnice.

Podle šéfa komory Milana Kubka tím se pohotovostní služba stala vzácností. „Válkova novela totiž ukládá pojišťovnám zajistit tyto služby v minimálním rozsahu,“ vysvětluje. Lidé už tak najdou pomoc jen v 96 nemocnicích, které zřizují urgentní příjem, a pouze v 32 ambulancích. Předtím byla pohotovost zajišťována na 208 místech.

Hejtman Kuba trvá na tom, že kvalitu vody zhoršuje sama příroda.

Jihočeský kraj na konci května představil dlouho očekávanou studii, která měla objasnit příčiny zhoršující se kvality vody v lipenské přehradě. V oficiálních výstupech hejtman Martin Kuba (Naše Česko) uvedl, že hlavní příčinou zhoršeného stavu Lipna je fosfor uvolňovaný z rašelinišť. není však problémem zjistit, že za rozvojem sinic a zhoršením kvality vody stojí lidská činnost.

Podle odborníků, kteří na Kubovu propagandu reagovali pečlivým výzkumem, je opak pravdou. „Za zhoršenou kvalitu vody a zničený ekologický potenciál lipenské nádrže může nikoli fosfor z přírodního odtoku z povodí, ale různé lidské aktivity,“ napsal Josef Hejzlar z Biologického centra AV ČR. Za rozvojem sinic a zhoršením kvality vody stojí lidská činnost, přesněji řečeno lidské odpady.

 „Z evidovaných komunálních vypouštění připadá 581 kg na ČOV, které vypouštějí přímo do nádrže. Domovní ČOV s vypouštěním do nádrže nebo v těsné blízkosti představují asi 600 kg, difuzní zdroje ve stejné oblasti představují asi 194 kg. Vnos fosforu v souvislosti s rybářstvím 750 kg je také vnášen přímo do nádrže,“ stojí ve studii. Monitoring podle studie ve většině lokalit prokázal odtok odpadních vod do nádrže téměř bez úpravy. Neuváděné nezměřitelné množství odpadních vod se do Lipna tedy dostává bez jakéhokoli čištění. Příčinou je hlavně velké množství lidí, kteří v posledních dvaceti letech k Lipnu přicházejí, přírodní zákony už nejsou schopny lidské odpady likvidovat, jako se to dělo před rokem 1989.

Ani po dodatečných dotazech hejtman Kuba na svém výkladu nic nezměnil a dál zdůrazňuje přirozený přísun fosforu z povodí jako hlavní příčinu problémů Lipna. Způsob, jakým hejtman výsledky studie prezentoval, může podle některých kritiků vyvolávat otázky, zda kraj tímto výkladem neupřednostňuje zájmy investorů, uvádí Deník Referendum. Vzhledem ke Kubově politické minulosti nemůže takový názor být překvapením. 

Z historie pick up trucků

 V sobotu 30. května prolétla medii zpráva o arogantním vjezdu vjezdu luxusních trucků RAM Clubu do Holašovic. Mezi lidmi do vyvolalo převážně nepříznivé reakce. Kde se tyto vozy objevily, jaká je jejich minulost? 

RAM Club sdružuje, chcete-li, reprezentuje, lidi, kteří si až příliš často pořizují pick up truck, v tomto případě vůz Dodge RAM, ne z potřeby nezbytnosti, ale z potřeby gesta, módy, sociálního statusu, lidově řečeno z jisté namachrovanosti či namistrovanosti.

V roce 1908 začala společnost Henryho Forda chrlit svůj první dobře prodejný automobil Ford, model T nazývaný Líza. Henry Ford viděl, že pro miliony majitelů amerických farem rozesetých daleko od sebe a od měst se Lízza nehodí, protože je doveze pouze v neděli do kostela, jinak musejí pro převoz všech zemědělských potřeb a produkce používat koňské povozy. V roce 1916 byl vyroben první náklaďáček Ford TT pro farmáře, o nosnosti 1 tuny.  Když se tyto malé nákladní vozy v ceně 600 dolarů objevily, okamžitě se staly miláčky farmářských rodin. 

Výrobou nákladních automobilů pro farmáře se začaly zabývat další americké automobilky, takže na trhu byla značná konkurence. Ford v roce 1928 uvedl na trh Model AA o nosnosti 1,5 tuny. To byly vozy, které měly na farmách mnohonásobné využití. Během týdne se s ním mohly převážet, osiva, hnojiva, zvířata, kukuřice a podobně, v neděli mohla celá rodina vyrazit do kostela vzdáleného desitky mil. 

Aby si Ford udržel náskok v oboru, který se stal velmi konkurenčním, nahradil v roce 1933 Model AA ještě výkonnějším Modelem BB. O dva roky později Ford uvedl na trh pick-up Model 50 z roku 1935, poháněný výhradně slavným plochým motorem Ford V-8.

Do roku 1941 Ford prodal více než 4 miliony nákladních vozů pro farmáře. Druhá světová válka pozastavila výrobu kvůli nedostatku materiálu, jenž byl určen k vyzbrojování armády.

Výroba vozů pro farmáře byla obnovena až v roce 1947, přičemž byly využity poznatky z výroby nákladních vozů pro válečné účely.  Začala výroba větších vozidel. „Velký vůz, velký výkon, aby vydržel déle“, bylo heslem poválečné Ameriky. Začala výroba dodávek F-Series Bonus Built trucks.

Protože po válce začal přesun velkého množství lidí z venkovských farem do měst, dostávaly se do měst i jejich velké nákladní dodávky.  Majitelé byli na ně zvyklí a vyhledávali nové typy. Výrobci proto postupně tyto vozy vybavovali komfortními prvky včetně klimatizace, koženého čalounění a elektrických oken a zámků. Vozy jsou vybavovány velkými silnými rámy a výkonnými naftovými a benzinovými motory.

Pokusy české vlády o sebevraždu nevycházejí

Zákon o veřejnoprávních médiích je definitivně v koši. V sobotu to národu oznámil premiér Babiš. Vláda svých záměrů prý dosáhne novelou současného zákona. Obdobně se vyjádřili i další koaliční představitelé. Tedy koaliční zemětřesení kvůli veřejnoprávním médiím nečekejme. Horší je, že pořád není známo, co koalice zamýšlí.

Se čtyřmi stovkami připomínek byl návrh ministra kultury Oty Klempíře nepoužitelný. Bohužel, před vlastní pošetilostí vás nikdo neochrání. Na druhé straně se zas mohou aktivisté chlubit tím, že ministra Klempíře „porazili“, protože zabránili v realizaci jeho návrhu. Podobně nás nikdo neochrání ani před pošetilostí premiérovou. Ten slíbil, že se sejde s řediteli České televize a Českého rozhlasu a následně se pustí do práce. To by mohla být dobrá zpráva, premiér je schopen pochopit, že obě instituce jsou vázány nejen tvorbou vlastních rozpočtů, ale i smlouvami s třetími stranami.

Babišova vláda se pokusila zkrotit nejvíce viditelnou část novinářů, tedy část novinářů, která je financovaná státem a navíc si žije bohatým životem ze speciálně vybíraných peněz od občanů, protože to v českých podmínkách je dlouhodobý zvyk. 

S tím, že proti zrušení poplatku budou vzteklí odeesmani a primitivní piráti, musel každý počítat. Ti budou vždy proti vládě, tabula rasa musí být! Proti se však staví i hordy novinářů, jichž se problém státního financování prakticky netýká. Novináři připomínají cikánské tábory, blahé paměti, z nichž se celý den ozýval rámus hádajících, kteří se v případě, že je přišel uklidňovat starosta či žandár, okamžitě se spojili a byli jako jeden muž. Domluva neexistovala, jedině rozkaz! S novináři se rovněž nikdy nikdo nedomluví. 

Nevítaní hosté v Holašovicích

Poklidnou sobotu v Holašovicích na Českobudějovicku dopoledne prořízl zvuk klaksonů mohutných RAM vozů. „Mysleli jsme, že je to svatba, která se koná v jedné z hospod na návsi,“ popisuje pracovnice turistického informačního centra (TIC) Júlia Kňažková. 

Omyl. 20 robustních amerických pickupů nepřijelo na svatbu ani vozit hnůj na pole ani svážet seno z luk. Zaparkovaly uprostřed vesnice zapsané na seznamu památek UNESCO. Řidiči vystoupili a chovali se jako okupační armáda. Někteří postavili stativy, na které usadili kamery a před barokními statky začali si auta natáčet a fotografovat. Ti, kteří měli psy, je venčili na travnaté návsi, aniž by po nich výkaly uklidili.

„Nabídla jsem jim, ať přeparkují auta k hasičárně. Byli na mně sprostí,“ sdělila Kňažková.

Obyvatelům Holašovic se neohlášená přehlídka vozidel nelíbila. Sebevědomí majitelé aut tvrdili, že to mají povolené. "Nic takového jsem nepovolil, nikdo se mnou o tom nekomunikoval,“ odmítá starosta Jan Jílek.

K akci se přihlásil RAM Club s typickým pražským vymlouváním. „Každý větší sraz standardně dopředu oznamujeme příslušným úřadům a Policii ČR, pokud to situace vyžaduje. V případě Holašovic jsme vycházeli z předpokladu, že tuto povinnost splňovat nemusíme,“ reagoval Ondřej Roubík z RAM Clubu.

„Bezprostředně po příjezdu jsme byli konfrontováni zástupci obce venkovským způsobem.“ Pražanům vůbec nevadilo, že v celé obci je zákaz stání. „Záchytné parkoviště bylo téměř plně obsazené, a proto jsme se rozhodli zastavit tam, kde bylo místo,“ zopakoval Club.

Když dorazil také starosta Jan Jílek, po ostré debatě arogantní hosté odjely. „Slušní turisté jsou v Holašovicích vždycky vítáni, ale turisty, kteří sem jedou porušovat předpisy a obtěžovat místní obyvatele, tady nepotřebujeme a nechceme,“ zdůraznil starosta. 

Holašovičtí věc předali policii, která se jí bude zabývat. „Vše prověřují policisté z dopravního inspektorátu,“ podotkl formálně jihočeský policejní mluvčí Jiří Matzner.

Léto se blíží mílovými kroky, jak se venkov bude bránit nájezdům arogantních zbohatlíků, až nastane hlavní dovolenková sezóna? Těžko. Budoucnost tradičních jihočeských vesnic a jejich obyvatel je bledá, tlakům bohatých Pražanů se budou těžko bránit.  

Voleb v roce 1946 se mohly zúčastnit jen vybrané politické strany

 Parlamentní volby z 26. května 1946 byly po dlouhé době první a na dlouhou dobu poslední demokratické volby v Československu.

Poslední předválečné parlamentní volby proběhly v roce 1935, voliči se tak vraceli k urnám po dlouhých jedenácti letech. Byly to volby v mnoha ohledech výjimečné, neboť byly provázeny celou řadou „novinek“.

Na rozdíl od předválečných voleb mohli tentokrát volit také vojáci a policisté, navíc byla snížena věková hranice pro volby z 21 na 18 let. Naopak bylo odebráno volební právo příslušníkům třímilionové německé menšiny, většina z nich totiž na základě dekretů prezidenta Beneše pozbyla československé občanství.

Nejpodstatnější „novinkou“ bylo zřízení jakési povinné vládní koalice, zvané Národní fronta (NF), mimo kterou nebylo možné politicky působit. Exilové strany se už na jednání v Moskvě dohodly, že politické subjekty, obviňované z „fašismu“ nebo kolaborace, budou po válce zakázány.

Zatímco tedy v roce 1935 kandidovalo šestnáct stran a koalic, v roce 1946 jich bylo pouze osm. A protože bylo stranám zakázáno působit celostátně, kandidovaly v českých zemích čtyři strany: Čs. sociální demokracie (ČSD), Čs. strana lidová (ČSL), Čs. strana národně socialistická (ČSNS) a Komunistická strana Československa (KSČ). A na Slovensku pak jiné čtyři: Demokratická strana (DS), Komunistická strana Slovenska (KSS), Strana práce a Strana slobody.

Samotné snížení počtu stran nebylo nutně největším problémem. Tato změna měla zabránit „přebujelému stranictví“, které podle dobového názoru bylo spoluzodpovědné za tragédii Mnichova. Mnohem zásadnější vadou bylo, že systém již nepočítal s vládní koalicí a opozicí, jak je v demokracii obvyklé, ale počítal s účastí všech stran v Národní frontě, podporující vládní politiku. Tím byla už dopředu a systematicky omezena demokratická kontrola a případná kritika činnosti státních orgánů.

Politický vývoj tedy byl do značné míry „předzvěděn“. K socialismu a budování „nového řádu sociálního“ se tehdy (minimálně v českých zemích) hlásily všechny povolené strany, byť existovaly určité rozdíly v tom, jak si strany tento „socialismus“ představovaly. Návrat k předválečnému „kapitalismu“ první republiky svorně nepovažovaly za možný, ani žádoucí.

Všechny strany byly navíc v podstatě už před volbami zavázány vytvořit po volbách společnou „vládu Národní fronty“ a „táhnout za jeden provaz“. Otázkou jen bylo, kdo v této koalici bude hráti prim. O to se před volbami rozhořel boj „všech proti všem“.

KSČ se profilovala překvapivě umírněně, konstruktivně a hluboce demokraticky. Vůbec nevystupovala jako revoluční strana sovětského typu, která usiluje o „diktaturu proletariátu“, kterou však připravovala o to usilovněji za kulisami, pomocí různých kliček, intrik a konspirací. Byla to promyšlená taktika, která měla bezostyšnou lží uklidnit střední vrstvy, rolníky a živnostníky a získat tak co nejširší masy voličů.

A ti na tuto strunu slyšeli; komunisté byli neokoukaným nováčkem, dosud neušpiněným vládnutím, navíc jim nahrávala aura nejradikálnějšího odpůrce nacismu a status nejvíce pronásledovaných. Tento pečlivě hýčkaný obraz komunisté velmi efektivně a agresivně využívali k diskreditaci konkurentů.

Důležitým kontextem voleb byl organizovaný odsun sudetských Němců z Československa. Toto byla volební parketa národních socialistů, kteří měli hlavní podíl na divokém vyhánění německy mluvícího obyvatelstva v květnu a červnu 1945. Národní socialisté, kteří se zaštitovali mediálně mocným prezidentem Benešem, předpokládali, že zásluhou volební kampaně spočívající v tvrdosti při vyhánění bezbranného německého obyvatelstva bezpečně volby vyhrají. Jsou doklady o tom, že jejich aktivity tlumila především KSČ, která zásluhou Stalinovy slávy získala hned po válce do svých řad statisíce nových členů.

Po tzv. divokém odsunu, který vypuknul spontánně hned po skončení bojů, probíhaly od ledna 1946 systematické a spojenci schválené transporty (především do amerického a sovětského okupačního pásma Německa). V den voleb se na našem území stále nacházelo přibližně 1,8 milionu Němců, kteří na transport teprve čekali. Obrovský majetek zanechaný Němci (domy, půda, továrny) byl rozdělován pod taktovkou komunisty řízených osidlovacích úřadů. Není proto náhoda, že právě v čerstvě osídlených pohraničních okresech získala KSČ často přes 50 – 60 % hlasů, což výrazně převyšovalo zisky ve vnitrozemí.

Ať již si o legitimitě odsunu a způsobu jeho provedení myslíme cokoliv, historici se shodují, že brutalizace společnosti a morální otupění, spojené s odsunem, významně usnadnily nástup komunistické diktatury o několik let později…

KSČ (Komunistická strana Československa) získal nejvíc hlasů; 31,2 % (v českých zemích dokonce 40,2 %), tedy 93 mandátů. Největší přízeň měla KSČ v pohraničních okresech, v nichž čeští a slovenští osídlenci získali obrovské množství majetku po německém obyvatelstvu. Protože se jednalo o lidi s minimálními znalostmi ekonomickými, vydrželi na získaných místech jen krátce (než rozprodali věci po německém obyvatelstvu), když odešli, byli nahrazeni další vlnou osídlenců (V letech 1945 až 1968 se v pohraničí vystřídaly 3 vlny osídlenců).

Poprvé v historii Československa byli v květnových volbách 1946 komunisté zvoleni do vlády a Klement Gottwald se stal jejím předsedou. 

Je dobré připomenout, že volby se konaly v situaci dalších společenských změn a rozsáhlých majetkových přesunů. Jednalo se o znárodnění klíčového průmyslu a další etapu pozemkové reformy. Již na podzim 1945 proběhla první vlna znárodnění (až do Listopadu 1989 jsme pak slavili 28. říjen jako Den znárodnění), což posílilo vliv socialistických stran, zejména KSČ. Zestátněny byly banky, pojišťovny, doly, hutě, kovoprůmysl a všechny ostatních podniky s více než pěti sty zaměstnanci, celkem 2119 podniků.

Na základě všeho výše uvedeného nezbývá než konstatovat, že na postupném strkání hlavy do komunistického chomoutu měli v letech 1945 – 1948 v různé míře, pod vedení Edvarda Beneše, podíl všichni aktéři tehdejšího politického dění. Jen nemnoho bylo těch, kteří viděli dál, kteří varovali. Byli to třeba mnozí legionáři ze Sibiřské anabáze 1917-1920, kteří měli s bolševiky drsné zkušenosti a od příchodu Rudé armády v květnu 1945 před komunisty varovali: "Bolševici jsou stejní nebo horší než nacisti." Lidé v českých zemích nedbali, věřili Benešovi. Proto za dva roky, v únoru 1948, spadla komunistům do klína Československá republika jako pěkně uzrálá hruška.

Zdroj: Konzervativní noviny

Cizáky v Budějovicích nechceme, hlásí radnice

 V Českých Budějovicích panuje napětí mezi fotbalovým klubem Dynamo České Budějovice a městskou radou.  Důvodem sporu je fotbalový stadion, který je majetkem města.

Podle Přemysla Kubáně, majitele fotbalového klubu Viagem Ústí nad Labem, je vystupování českobudějovické radnice odstrašujícím případem pro jakýkoli sport. "Většina klubů stadiony nevlastní, patří městům. V Budějovicích zastupilé města využili situace k destabilizaci profesionální fotbalového klubu." Všude kluby s městy řeší nájemní smlouvy. a chtějí stabilní vztahy, ale to vzhledem ke xenofobní inteligenci českobudějovických radních nepřipadá v úvahu. "To, co se tam děje, je úplně špatně," řekl Přemysl Kubáň.

Sport v Českých Budějovicích je už od 60. let minulého století dirigován českobudějovickou hokejovou mafií, která v minulosti měla, a chce i dnes mít, přednost před všemi sporty na radnici, ve městě, v kraji i mezi sponzory. Právě historii českobudějovického hokeje chce zopakovat ve fotbale současné městské zastupitelstvo. Fotbal není hokej, v Českých Budějovicích byl vždy brán jako doplňková zábava k hokeji, takže plán, že se radním podaří uměle vytvořit nový fotbalový klub, který se jako Motor bez problémů dostane do nejvyšší soutěže, je z 99 procent nereálný.  

V roce 2006 se podařilo skučící HC Motor spojit v obchodní společností Monfield a dosáhnou nebývale úspěšných výsledků v 1. hokejové lize. V roce 2013 vznikl zásadní spor mezi klubem (vázaným smlouvou s extraligovým partnerem, pivovarem Radegast) a městem České Budějovice, které vlastnilo zimní stadion (Budvar Aréna) a trvalo na čepování piva Budvar. Spor vyřešilo vedení hokejového klubu Mountfield  tím, že  hokejovou licenci, hráče a vybavení klubu přesunulo do Hradce Králové, kde se místní hokejisté o ligový hokej dlouhá léta marně pokoušeli. Rázem v Hradci byla hokejová liga. V Českých Budějovicích radnice založila nový klub, který nebyl vázán na čepování Radegastu, takže měl ve městě takovou podporu, že po roce mohl už hrát 1. ligu. 

Důvod k vyhnání fotbalistů Dynama z města je stejný jako v případě hokejistů Monfieldu: Neposlušnost. Dynamo vlastni nigerijská podnikatelka Dorothy Nneka Edeová (žijící v Anglii), která odmítá Dynamo prodat městu nebo se s ním přestěhovat do jiného města, jak jí radní velkoryse navrhují. Černochy tady nechceme, nepřímo říká hlavní likvidátor Dynama kubovec Petr Maroš, ze kterého rasizmus a xenofobie přímo vyzařují. Moroš na veřejnost vypouští fámy o tom, že za peníze města se v Dynamu připravují fotbalisté z Afriky, které chce majitelka za velké peníze prodat do klubů v západní Evropě. A radnice utře nos.

Školy vyhovují více dívkám

  Studie OECD „Pohlaví, vzdělání a dovednosti“ ukazuje, že v rozvinutých ekonomikách se objevily nové genderové vzorce. V zemích OECD 58 % těch, co předčasně opouštějí školu, tvoří muži ve věku 18–24 let. Dívky ve všech zemích dosahují lepších výsledků v čtení než chlapci, zatímco výhoda chlapců v matematice je jen nepatrná. Studie také poznamenává, že chlapci tráví méně času čtením mimo školu, méně času domácími úkoly a více času používáním internetu pro zábavu.

To je důležité, protože čtení není jen školní předmět. Čtení je základní dovednost. Chlapec, který neumí dobře číst, má potíže s historií, přírodními vědami, právem, administrativou, politikou, smlouvami, návody, žádostmi a nakonec i se základním jazykem dospělé odpovědnosti. Může být stále inteligentní. Může být technicky nadaný. Může být vtipný, praktický, odvážný a loajální. Ale pokud mu vzdělávací systém tiše dovolí ztratit jazyk pokroku, jeho pozdější možnosti se zužují.

Data neprokazují, že feminismus způsobil propast mezi chlapci. Data však ukazují něco přesnějšího a nepříjemnějšího: vzdělávací politika se pro mnoho chlapců stala špatně nastavenou. To je silnější argument. Ne že by se dívkám dostávalo příliš mnoho pozornosti. Jde o to, že chlapcům se dostávalo příliš málo seriózní pozornosti, jakmile je dívky začaly ve výsledcích předhánět. V tom je rozdíl.

Spravedlivá společnost dívkám nepomůže tím, že bude chlapce ignorovat. Stejně tak nepomůže chlapcům tím, že z dívek udělá nepřátele. Otázka je jednodušší: dokážou veřejné instituce přizpůsobit svou představu o rovnosti měnící se realitě? V současné době je odpověď nejistá.

Chlapec sedící vzadu ve třídě často nepředstavuje jen jeden problém; představuje hned několik problémů najednou. Čtení se u něj může rozvinout později. Sebekontrola se může dostavit pozdě. Dodržování pravidel ve třídě nemusí být pro něj přirozené. Mužské vzory mohou být v raném vzdělávání vzácné. Čtení může být kulturně vnímáno jako činnost pro dívky. Silná rodina může mnoho z toho kompenzovat knihami, disciplínou, rutinou, sebedůvěrou a podporou. Slabší rodina to často nedokáže.

Právě v tomto bodě se sociální třída a pohlaví vzájemně posilují. Jak vyplývá z nové německé studie, chlapec z rodiny s vysokým vzděláním může sice narazit na překážky, obvykle se však může spolehnout na záchrannou síť. Chlapec ze slabší rodiny je zasažen dvojnásobně: nejprve svým sociálním zázemím, poté svým pohlavím. Proto by se zpráva „Chancenmonitor“ neměla vnímat jako souboj chlapců proti dívkám. To je past. Jedná se o zprávu o sociální mobilitě, lidském kapitálu a národní odolnosti.

A právě zde má konzervativní argument své oprávněné místo. Škola může chlapce učit. Sama o sobě ho však nemůže vychovat. Základní jednotkou výchovy zůstává rodina: rodiče, prarodiče, důvěryhodní dospělí, pomalé každodenní předávání slov, zvyků, hranic, lásky a odpovědnosti. Chlapec se učí z toho, co vidí. Učí se od otce, který zůstává, od matky, která má očekávání, od dědečka, který opravuje věci, od strýce, který vysvětluje, jak mohou síla a jemnost existovat v jednom člověku.

Učí se spíše prostřednictvím rutiny, než prostřednictvím přednášek. Žádná ministerstvo to nemůže plně nahradit. Žádný učební plán nemůže outsourcovat charakter. Žádný reformní dokument nemůže nahradit tichou autoritu dospělých, kterým na chlapci záleží natolik, že od něj vyžadují více. Politika však může pomoci. Tato zpráva je užitečná, protože její doporučení nejsou teatrální; jsou praktická.

Výzkumníci z ifo volají po posílení předškolního vzdělávání, lepší podpoře rodin, kvalitních učitelích ve znevýhodněných školách, bezplatném doučování, pozdějším rozřazování žáků do skupin a mentorských programech. Konkrétně pro chlapce doporučují více mužských vychovatelů a učitelů, větší zamyšlení nad genderovými stereotypy ve výuce a výchově, dřívější podporu čtení a sebekontroly, silnější zapojení rodičů a mimoškolní posílení vzdělávacích ambicí.

To není zpětný ráz. Je to kontrolní seznam pro správu věcí veřejných. Německo si nemůže stěžovat na nedostatek kvalifikovaných pracovníků, nízkou produktivitu, odcizení od demokracie a sociální roztříštěnost, a přitom ignorovat chlapce, kteří postupně opouštějí vzdělávací systém.

Země, která ve školách ztratí příliš mnoho chlapců, se s nimi později setká jako s nedostatečně kvalifikovanými pracovníky, rozhněvanými voliči, nestabilními otci, osamělými muži, on-line radikály nebo občany s malou důvěrou v instituce. Taková budoucnost není nevyhnutelná. Stává se však pravděpodobnější, když dospělí odmítají tento problém pojmenovat.

Ten ztracený chlapec neprosí o soucit. Není maskotem politického pobouření. Je to budoucí otec, kolega, zaměstnavatel, řemeslník, učitel, voják, podnikatel, volič a občan. Pokud selže, zaplatí za to celá společnost. Pokud uspěje, budou z toho mít prospěch i dívky. To je to, co si Evropa musí znovu uvědomit.

Rovnost není uniformita. Spravedlnost neznamená opakovat stará hesla, dokud se data nestanou trapnými. Seriozní společnost pomáhá dětem, které zaostávají. Dnes je tím dítětem často chlapec. Německo to konečně nahlas vyslovilo. Nyní musí jednat.

Publikováno v The European Conservative

Bohatcům se daně odpouštějí

 Počet Čechů s majetkem přesahujícím 30 milionů dolarů se za Fialovy vlády zvýšil o 67 procent na 2 270, uvádí studie poradenské firmy Knight Frank. V přírůstku dolarových milionářů za jeden rok je Česká republika patrně světovou špičkou. Závist je vedlejší věc, tragédií je, když jedni bohatnou, jiní musejí chudnout. Navíc erár je údajně pořád prázdný.  

Proto samozřejmě musí jít zdravotnictví i sociální výdaje stranou. Ne kvůli svobodě nebo obraně. Ty musejí jít také stranou. Všechno musí jít stranou, celý stát, svoboda, demokracie. Marné je varování bankéřky Heleny Horské „máme extrémně vysoké daně pro nízkopříjmové skupiny obyvatel a extrémně nízké daně pro miliardáře“. Slovy ředitelky Finanční správy Simony Hornochové jsou u nás všechny daně nastaveny ve prospěch bohatých.

Nejvyšší hodnotou země prý jsou lidé bohatí. I v době akutního ohrožení republiky kvůli nedostatku financí na obranu. Opozice neúnavně lká nad zadlužováním příštích generací, vláda slibuje a slibuje. Dluhová služba dávno přesáhla sto miliard ročně a bude růst brzy na úroveň sto čtyřiceti miliard. Ministryně financí Schillerová apeluje pohnutě ve prospěch dalšího zadlužování státu. Pro zbytečné převážení zboží a pro pohodlí bohatců s drahými auty se staví nejdražší dálnice na světě. Přitom železniční tratě chátrají, i když nákladní vlaky jsou schopné převážet zboží, jež zkáze nepodléhá, nejméně stejně draze jako kamiony, a při spotřebě méně energie a tvorbě méně emisí. 

.