Byty berlínské, pražské a vídeňské

Berlínská radnice v roce 2004 zbavila 66 tisíc městských bytů. Vysoce zadlužené německé hlavní město tehdy hledalo peníze, kde se dalo. 

Radikálně levicová strana v září vyhrála berlínské volby. I díky slibu, že převede část bytů z rukou velkých realitních společností zpět do veřejného vlastnictví. S pravděpodobnými budoucími koaličními partnery se už předběžně dohodla na plánu převzít přibližně 160 tisíc bytů. Současným vlastníkům za to chtějí vyplatit nejvýše 16 miliard eur.

Tak daleko jako v Berlíně, kde se od sjednocení Německa zprivatizovalo přes dvě stě tisíc bytů, zatím česká debata nedošla. Ministryně financí Alena Schillerová nedávno připustila zvláštní zdanění investičních bytů. „Jsou tací, kteří vlastní třeba i tři stovky bytů,“ uvedla.

V Praze mají podobné nápady v bytové politice Piráti. Chtějí několikanásobně zvýšit daň u bytových domů, které dlouhodobě zejí prázdnotou nebo místo nájemníků hostí turisty. Na začátku 90. let minulého století bylo v hlavním městě zhruba 194 tisíc obecních bytů, po několika vlnách privatizace zůstalo Praze a městským částem jen kolem 30 tisíc.

K jakémukoli zásahu proti bytovým zbohatlíkům se pražská radnice ani česká vláda neodváží. Kdo má peníze, stává se automaticky nedotknutelným. Mezi ekonomy a pravicovými politiky převládá názor, že v České republice je příliš velké majetkové rovnostářství, že rozdíly mezi jednotlivými skupinami obyvatelstva jsou příliš malé. Tísíce lidí přespávajících na ulicích a ve stanicích metra je pro tyto odborníky stále málo, tak jako je málo 15 000 neobydlených pražských bytů sloužicích jako příležitostné hotelová apartmány. 

Spousta majitelů velkoměstských bytů jistě jistě chválí Husákovu normalizaci, která umožnila masovou výstavbu chatových osad a nákup vesnických chalup, kde můžou Pražané v létě i v zimě pobývati a z bytů pražských vysoké nocležné pobírati. O to, že by je o tento způsob bohatnutí někdo připravil, bát se nemusí. Stačí čas od času rozdráždit a poslat do ulic mladé hloupé křiklouny, a vláda ustoupí.

Nynější sliby budoucí berlínské koalice mohou ještě narazit. Německá ústava sice umožňuje převést soukromý majetek do společného vlastnictví za náhradu, příslušný článek 15 ale dosud nikdo nevyužil.

Vídeň buduje obecní bydlení už sto let a v současnosti městu patří přibližně 220 tisíc bytů. A dalších 200 tisíc jsou družstevní a podporované nájemní bydlení. Podle studie Vídeňské technické univerzity rostou ve čtvrtích s vyšším podílem neziskových bytů pomaleji i nájmy u soukromých pronajímatelů. Z rozsáhlého systému dostupného bydlení těží i ti, kdo v obecních nebo družstevních domech nebydlí.

Jak jsme začali protestovat

 Lidé se už houfují. Z tlampače nad námi a reproduktorů před námi zní moudré: „Prožijme chvilku demokracie!“ Roztahujeme transparent s nápisem "Jsme s vámi, buďte s námi."  Už zní nějaká brnkanice, aby se lidi trochu rozjásali. A ti halekají a hýkají a hlavně koukají do mobilů a na videu zvěčňují ty posvátné chvíle. Všichni čekají, až na tribunu vyleze on - guru.

Už je tam a povzbuzuje k potlesku. Říká jak je důležité nepřehlížet věci důležité, což je tak moc důležité. A přicházejí další a další lidé a všichni s tou jeho dokonalou myšlenkou velmi souhlasí. Tak to má být. Takto je to správné.

Najednou se na mě zezadu tlačí nějaký divný týpek s obrovskou kartonovou cedulí nad hlavou, na které jsou nějaké nesmysly, jako že: „Zdaňme miliardáře!“, „Do důchodu ve zdraví!“ Kde se tady vzal ten levičák, který nechce užívat lahodné chvíle najedeného, napitého a rozbouřeného mládí? 

Po tisíci letech zásluhou D3 význam Kaplické silnice skončí

Jednou z nejfrekventovaných jihočeských stezek bývala ve středověku stezka Cáhlovská, někdy zvaná Kaplická, pražskými historiky nazývaná Linecká. Ve starých listinách je nazývána " antiqua via versus Bohemiam directa" a má se za to, že vedla již v době prehistorické ve směru od keltského oppida Lentia (Lince) na Dunaji ve směru Cáhlov (Freistadt) - Kaplice do nitra Čech. V její blízkosti snad v době halštatské bylo osídleno hradiště zbudované na vrchu u Blanska.

Původní stezka vedla vždy po schůdném břehu říčky Malše - a tam, kde prales zasahoval až k vodě a byl neschůdný na obou březích, procházela i říčním korytem.

V 9. až 10. století byla zdejší krajina osídlena slovanským kmenem Dúdlebů, kteří obývali hradiště v Doudlebech (zmiňuje se o nich Kosmas v roce 981) . V blízkosti soutoku Malše a říčky Černé byla na vyvýšeném místě postavena v době románské mariánská kaple (dnešní tzv. Český kostel sv. Floriána) a celnice.  V těchto místech vzniklo nejstarší osídlení, které dalo základ Kaplici, městečku položenému na křižovatce cest. Jsou domněnky, že zde stával strážní hrad.  

 V roce 1265 český král Přemysl Otakar II. založil město České Budějovice, čímž Doudleby jako centrum kraje a významná křižovatka ztratily význam. Z Budějovic začal král stavět novou silnici směrem na Linec, do svých vyženěných rakouských držav. 

Stezka nebyla už úzkou pěšinou, po níž by se tak jako za starých časů dopravovalo zboží jednoduše na zádech krosnařů nebo na soumarech. Nová silnice měla sloužit nejen účelům dopravním, ale také vojensko - strategickým.

Severně od Lince, na pokraji šumavských lesů, byla v 11. století obec, která se jmenovala Zaglau. Její původní název se zachoval v češtině ve tvaru Cáhlov. Na místě Zaglau bylo v roce 1277 založeno město Freistadt (Svobodné město). Název znamenal, že jde o město svobodné, osvobozené od poplatků a mající zvláštní určení. Stalo se zastávkovým městem pro dopravu soli a jiného zboží do Čech. 

Podobnou roli hrála i Kaplice, která rovněž byla občerstvovacím a ubytovacím centrem pro formany i koně.  V kopcovité krajině se s nákladem 800 -1000 kg soli nedalo denně ujet více než 30 km. Mimo soli se do Čech dováželo jaštýrské zlato, drahá sukna, hedvábí, víno, mořské ryby, jižní ovoce, zámořské koření a zbraně. Vyvážely se různé druhy obilí, slad, chmel, pivo, sladkovodní ryby, máslo, vosk, med a další zemědělské produkty, a také řemeslnické výrobky. Na silnici mezi Freistadtem, Kaplicí a Budějovicemi bylo v 17. a 18. století v neustálém pohybu nejméně 400 formanských vozů. Silnice vedla přes kaplické náměstí, kam také přicházeli obchodníci i zákazníci čeští i rakouští. Sem na vyhlášené dobytčí trhy přiváděli pastevci z Novohradských hor nejlepší kusy skotu. V Kaplici byla už v 16. století poštovní stanice, kde nacházeli útočiště jízdní poštovní poslové z poštovní trasy Benátky-Praha. 

Kolem Cáhlovské stezky byly postupně založeny osady: Zbraslav, Suchdol, Všeměřice, Nažidla, Pšenice, Zdíky, Skoronice a Strádov. Hrady Louzek, Sokolčí,  Pořešín a Velešín byly poblíž stezky postaveny ve 13. století.

Doprava soli po silnici skončila zprovozněním koněspřežné železnice z Lince do Českých Budějovic dne 1. srpna 1832. Trasa trati šla podél solné cesty. Další ránu formanům na Kaplické silnici nasadila pára. V roce 1875 byla mezi Lincem a Českými Budějovicemi postavena Dráha císařovny Alžběty, která většinu formanských vozů ze silnice vyhnala. Její dílo ve 20. století dokonal automobilový provoz. Kvůli němu byl v 50. letech minulého století postaven obchvat města Kaplice. Silný automobilový provoz zde začal po roce 1990, když byla zrušena Železná opona, závodní dráhou se stala silnice po roce 2004, když byly vstupem do EU a Schengenu zrušeny celní kontroly, řidiči kamionů a zbohatlíci všeho druhu musí jít s dobou a silné motory vozů nesmí zahálet..

Na konci listopadu 2026, kdy bude otevřen  jeden ze stavebně nejnáročnějších úseků dálnice D3, si snad i stará dobrá Kaplická silnice trochu oddechne od zdivočených českých i cizích řidičů.

Francie chce jít ve stopách de Gaulla

 

Prezidentské volby ve Francii sice budou až příští rok, ale všechny zainteresované strany už teď haraší zbraněmi. A všechny strany se také zaštiťují legendárním prezidentem Charlesem de Gaullem. Čím to, že právě on tolik vypovídá o minulé i současné Francii?

Francouze stále formují a inspirují minimálně tři degaullovské příběhy. Prvním je vojenská porážka z roku 1940, jež Francouzům dala poznat cenu suverenity a národní hrdosti. Druhým je odchod z Alžírska v roce 1962, který jim přednastavil vzorce, jak vnímat dekolonizaci, multikulturní soužití či migraci. Třetí zase pomohl narýsovat hranici během studentských bouří v roce 1968 mezi oprávněnými požadavky jednotlivých společenských vrstev a antisystémovou revoltou a možným kolapsem společenského konsenzu. 

V atmosféře rozkladu, zmaru a paralýzy učinil čerstvě jmenovaný brigádní generál Charles de Gaulle krok, jenž podle historika Juliena Jacksona hraničil s politickým šílenstvím a vojenskou vzpourou: bez armády, peněz či domácí nebo zahraniční podpory odletěl do Londýna, kde 18. června 1940 usedl k mikrofonu BBC, aby pronesl slavnou antipétainovskou výzvu: „Vyzývám důstojníky a francouzské vojáky, ať už se zbraněmi, či bez nich...“

Právě v tento okamžik se zrodila nová Francie, která se odmítla vzdát a chtěla pokračovat v boji. De Gaulle tím překonal pocit ponížení, zachránil francouzskou čest a dal Francouzům naději. Nic ještě není ztraceno; Francie sice prohrála bitvu, ale ne válku.

Byl to odvážný čin stejně jako chladný kalkul. Veškeré de Gaullovo budoucí jednání, respektive to, co později nazýval svou legitimitou, vycházelo právě z tohoto okamžiku. Tímto aktem osamělé revolty stvořil mýtus, jenž na desetiletí definoval francouzské pojetí národní cti a státní suverenity.

Osamělý a téměř neznámý náměstek ministra války se během několika týdnů v roce 1940 stal živoucím symbolem Francie, jak sám říkal, „určité představy o Francii“ (une certaine idée de la France). Svou neústupností, tvrdohlavostí a také nesnesitelností dokázal Francii z bodu nula za pět let vytáhnout až mezi vítězné velmoci s vlastní okupační zónou v Německu a stálým křeslem v Radě bezpečnosti. Jenže podobně jako jeho válečný souputník Churchill, ani on se po válce neproťal s vůlí svého lidu i nemalé části politické reprezentace. Přesně podle latinského přísloví aut Caesar, aut nihil neboli „buď císař, nebo nic“ odešel do politického ústraní, aby se – opět stejně jako Churchill – k moci znovu vrátil.

Když se pak v roce 1958 stal prezidentem, prosazoval v zahraniční a obranné politice nekompromisní doktrínu národní nezávislosti – Francie už nikdy nesmí být vojensky poražena, nesmí být ale ani plně závislá na mocných spojencích včetně USA. I proto de Gaulle v 60. letech, na vrcholu studené války, vystoupil z vojenských struktur NATO a trval podle amerického diplomata a odborníka na mezinárodní vztahy Philipa H. Gordona na tom, že francouzská obrana musí působit suverénně na všechny azimuty (tous azimuts).

Byl přesvědčen, že francouzský prezident má aspirovat na roli globálního lídra, podepřen stálým křeslem v Radě bezpečnosti OSN a jadernými zbraněmi. Jejich odstrašující síla (force de frappe) měla Francii garantovat, že o svém osudu bude navždy rozhodovat už jen sama.

Duch roku 1940 také ovlivňoval de Gaullovu evropskou politiku. Kladl důraz na francouzsko-německé usmíření, aby tím ale přes společný evropský projekt dlouhodobě posílil vliv Paříže. V opačném směru se snažil trvale omezovat vliv USA. Hned dvakrát vetoval vstup Velké Británie do EHS (1963, 1967) s odůvodněním, že Londýn je jako „anglosaský trojský kůň“ až příliš fixován na transatlantické spojenectví.

Charles de Gaulle. Pro někoho „svatý vůdce“, k němuž se v krizi obrací, pro jiné ztělesnění zlatého věku 60. let. Odvolává se na něj také Emmanuel Macron i Marine Le Pen.

Strzelanina w Krakowie. Co wiadomo o tragedii na Rynku Głównym

Do strzelaniny doszło w Krakowie w sobotę 7 listopada około godziny 15. Wówczas mężczyzna wjechał samochodem na krakowski Rynek i otworzył ogień do przechodniów. W wyniku odniesionych ran śmierć na miejscu poniosło pięć osób, szósta zmarła w szpitalu. Rannych jest 16 osób, w tym sam 24-letni sprawca strzelaniny i dwóch policjantów.

Kolem 15:00 místního času vjelo černé subaru na krakovské náměstí z ulice Szczepańska (která je spolu s okolím striktně pěší zónou). Řidič, 24letý polský občan, držel v ruce automatickou útočnou pušku AR-16 a zahájil palbu na náhodné kolemjdoucí a výlohy obchodů. Objel polovinu náměstí a poté zrychlil po ulici Grodzka směrem k náměstí Wszystkich Świętych, přičemž stále střílel, mimo jiné i na přeplněnou tramvaj.

Z oslavy VŘSR se stává oslava televizních poplatků

7. listopadu za mého mládí býval v mediích slavný den. 7. listopadu se slavíval začátek Velké říjnové revoluce. Mockrát jsem slyšel, proč se říjnová revoluce slaví až v listopadu, nikdy jsem si to tak dobře nezapamatoval, abych to dnes dovedl vysvětlit. Mám dojem, že to bylo kvůli nějaké změně kalendáře. Včera jsem na připomínku VŘSR nikde na internetu nenarazil. Tak se změnil za 36 let svět. 

Jako středoškolák jsem se s celou školák musel každé manifestace 7. listopadu zúčastnit. 7. listopadu 1960 jsem se také zúčastnil a poslouchal mimo formálních projevů skandování objednaných tleskačů "At´ žije KSČ, ať žije Sovětský svaz, apod." Počasí soudruhům  na 7. listopadu obyčejně nepřálo. Když nepadával sníh, tak pršelo nebo byla mlha a hnusná sychravá zima jako právě v roce 1960. Českobudějovické náměstí bylo sice plné pracujících, ale už při zahrání hymen začal dav řídnout. Řídly i houfy školáků, takže největší slávu a rámus musel obstarat houf tleskačů na tribuně a pod ní. Komunisté to považovali za urážku, takže si povolali ředitele škol. Byla z toho na vysvědčení dvojka z chování. A pro celou třídu.

7.listopadu bývala největší oslava VŘSR na Rudém náměstí v Moskvě, včetně vojenské přehlídky. V roce 1987 se na oslavu VŘSR do Moskvy vydala velká československá stranická a vládní delegace v čele "generálním tajemníkem ÚVKSČ a prezidentem republiky soudruhem Gustávem Husákem." Oslavy se českoslovenští soudruzi nezúčastnili, protože 6. listopadu večer se urazili a nečekaně vrátili do Prahy. Co se tam tenkrát stalo, to si lze jen domýšlet. Michail Gorbačov jim zřejmě oznámil, že má jiné úkoly než řešit potíže komunistů v Československu, že Brežněvovu doktrínu o omezené svrchovanosti států Varšavské smlouvy si Husák může strčit za klobouk. 

Sovětského chomoutu, jenž si v srpnu 1968 v Moskvě tak nadšeně navlékal, byl Husák potupně zbaven a nevěděl, co dělat dál. Československý těžký průmysl se ekonomicky začal hroutit, stranu a vládu začali otravovat zahraniční ekologové a domácí disidenti. Největší pohromou ovšem byl ten Gorbačov, který československé komunisty pod křídly Moskvy už nechtěl. Navíc obyvatelstvo si začalo hlasitě stěžovat na nedostatek zboží v obchodech. ÚV KSČ to vyřešil výměnou vedení, generálního tajemníka Husáka vystřídal Jakeš a předsedu vlády Štrougala vystřídal Adamec. To byl krok z bláta do louže. Komunisté běžní i funkcionáři pochopili, že vedoucí úloha strany jde do háje, ale rozhodli se dobře placená místa a funkce držet do posledního dechu. Vydrželo jim to ještě dva roky. A vyplatilo se, za dobré platy mají dnes dobré zásluhové důchody. A dodnes se mohou radovat z existence televizních poplatků, které v roce 1953 zavedli.. 

 

Jurečkova superdávka se hroutí

 Zachraňovat média je teď sexy. Rámus studentů a herců na náměstích má prý smysl. Vyjít s naplněnými žaludky z přetopených bytů, a užít si pohybu a zakřičet si na čerstvém vzduchu není na škodu. Jak jinak ulice může přispět k demolici sociálního státu?

Lidé právě teď přicházejí o bydlení. Někdo zůstal bez dávek úplně, jiným je osekali o tisíce. Matky, děti, lidé s postižením, nemocní, pečující. Ministr Juchelka se minulý týden za průšvihy se superdávkou omluvil. Pronajímatel ani exekutor se ale na omluvy neptají. Nájem se omluvou nezaplatí a klíče od bytu nikomu nevrátí.

Superdávka nefunguje. .

Ti, kdo teď se slzami v očích balí svých pět švestek, na náměstí skandovat nepřijdou. Budou stát ve frontě na polívku. A bude jich zase víc.

Sociální práce je profese vykostěná na kost, bez nástrojů a bez peněz. Sociální pracovníci s tím pak už nezmůžou nic. Budou jen bezmocně přihlížet.

Proč o tom nikdo nepíše? Proč to nezní z pódií od opičáka, co na Letné slibuje největší demonstraci v české historii? 

Mladí neplatiči ČT demonstrují, aby za ně platili jiní

 Při pohledu na fotografie z demonstrací, probíhajících v některých velkých městech ČR lze konstatovat, že naprostá většina účastníků jsou velice mladí lidé. Kdyby to nebylo sranda, tak by to byla nekonečná ostuda. Většina demonstrantů proti zrušení poplatků jsou osoby, mající trvalé bydliště u svých rodičů (kteří za ně samozřejmě ty poplatky platí), tedy řvou, aby ty poplatky platili všichni. A nějak tak nenápadně vynechávají skutečnost, že oni sami je neplatí.

A většina z demonstrantů zuřivě demonstrující s papírovými čepicemi hra hlavě a načmáranými hesly, jejichž intelektuální obsah občas nedosahuje ani výše, kterou nezaujatý pozorovatel hodnotí jako duševní výplody absolventů bývalých „Pomocných škol“ během svého života nikdy poplatky pro ČT neplatili. Vypadá to, že ve svatém nadšení a bez použití ještě nevyvinutých mozečků si nejsou vědomi, že tak jako generace sovětských komsomolců a „junge“ německých nacionálních socialistů jsou jako „kanónenfutr“ anebo nemyslící dav zneužíváni politickými šíbry ODS.

 Mimochodem je to ukázka docela silného úpadku výsledků školství, když humanitní VŠ neseznámí své studenty třebas s prací José Ortegy y Gasseta (La rebelión de las masas), která poprvé vyšla v roce 1930. Kdyby si dříve, než vyrazí na pomatenou demonstraci, jejímž účelem je jenom zachovat politickou sílu a také platy určité skupiny lidí, navázaných na veřejnoprávní média, přečetli onu knihu, možná by jim došlo čeho jsou vlastně součástí. José Ortega y Gasset jim to naplno říká když mluví o „Hyperdemokracii a ztrátě (kvality .pozn aut. ) elit“. Autor varuje před stavem, kdy masa začne vytlačovat přirozené elity ( skutečné umělce, vědce, myslitele) a vnucuje své průměrné názory celé společnosti bez ohledu na pravidla či tradice.

 Bohužel dneska místo studia závažných textů většina nepracujících a nevydělávajících vysokoškoláků , která nedosahuje intelektuálně ani kdysi běžné kvality středoškoláků, raději celé dny sleduje mobily a hry na počítačích. Takže jejich mozky ztrácí „kognitivní schopnosti (funkce).Což jsou duševní procesy, které nám umožňují vnímat okolní svět, učit se, přemýšlet, pamatovat si a řešit každodenní úkoly (Podobnosti  na Národním zdravotnickém informačním portálu).

Problém je, že dnešní mládež roste do světa kde tzv. „pokrokové myšlenky“ a z nich vzniklá polonáboženská hnutí, říkejme jim kde jednoduchost „woke“, narazila na své limity. A jejich svět se hroutí. Mohou tu a tam stále ještě vyhrávat jednotlivá politická střetnutí jako dnes v USA, ale tak jako se zhroutila globalizace, hroutí se i tento systém. Naše válka o poplatky je jen malou částí problému. 

V USA se volilo proti Trumpovi

 „Jinými slovy, nemyslím, že by národní konzervatismus jako takový selhal; myslím si, že selhal Trump,“ píše na svém blogu známý konzervativní komentátor Rod Dreher, a pokračuje:

„Američané se přes noc nestali zastánci otevřených hranic, transaktivisty ani stoupenci hnutí „Woke 2.0“. Prostě jen ztratili důvěru v Trumpa a vedení Republikánské strany – skupinu, která měla dva roky pod kontrolou jak výkonnou, tak zákonodárnou moc, ale dokázala s tím udělat příliš málo. Všechny ty dobré prezidentské dekrety, které Trump podepsal? Kolik z nich bylo republikánským Kongresem proměněno v zákony? Nechat to tak byla naprostá chyba. Teď už republikánský Kongres není.

Nejsem si jistý, zda a jak je může nový Kongres zrušit, ale pokud bude v roce 2028 zvolen demokrat, všechny zmizí jediným tahem pera. To je riziko, když si myslíte, že můžete vládnout pomocí dekretů. My na pravici teď zaplatíme cenu za Trumpův naprostý nezájem o legislativu, stejně jako zaplatíme za to, že nevěnoval pozornost běžné politické práci, a za pokus přesvědčit lidi, že porušení jeho slibu „žádné nové války“ bylo nezbytné.

Republikánskou stranu vedl megalomanský blázen a většina z nás ho následovala. Byli lidé jako já, kteří ho volili, protože druhá možnost byla ještě horší, ale i tak jsem ho volil. Mnoho, mnoho dalších mu opravdu věřilo. Teď přišel čas zaplatit účet.

Všichni ti republikáni, kteří včera večer prohráli – nejhorší katastrofa pro Republikánskou stranu od voleb v roce 1974 po aféře Watergate – téměř výhradně kvůli němu. Trump si nějak myslel, že je tak milován, že mu projde cokoli. A podívejte se, jak to dopadlo…“

Volební úspěch demokratů v USA

 Ve Washingtonu je 3:00 ráno východního času (ET) / 8:00 ráno GMT a zatímco lidem začínají na telefonech blikat oznámení, tady je aktuální stav věcí.

- Demokraté získali kontrolu nad Kongresem, čímž zasadili ohromující ránu agendě Donalda Trumpa a přinesli překvapivý výsledek a „modrou vlnu“ napříč celou zemí. K tomuto okamžiku si demokraté zajistili 54 křesel v Senátu (k získání většiny potřebovali 51) a 225 křesel ve Sněmovně reprezentantů (k získání kontroly nad dolní komorou potřebovali 218). Stále čekáme na výsledky několika volebních soubojů – konkrétně na Aljašce.

-  Ve federálních i státních volbách zaznamenali demokraté několik zásadních a historických vítězství. James Talarico se stal prvním demokratem za posledních 38 let, který získal křeslo v Senátu USA v Texasu; Adam Hamilton je nyní prvním demokratem, který od roku 1932 získal křeslo v Senátu USA v Kansasu; v Maine progresivní Troy Jackson porazil Susan Collinsovou, která držela křeslo v Senátu USA za tento stát po třicet let; a Abdul El-Sayed vyhrál senátní volby v Michiganu – jeden z nejvíce sledovaných soubojů tohoto volebního cyklu.

- Čekáme na vyhlášení výsledků řady napínavých volebních soubojů. Souboj o křeslo v Senátu USA v Mississippi je mimořádně vyrovnaný a mohlo by dojít k překvapivému vítězství demokratů; v případě Aljašky je zatím příliš brzy na to, aby bylo možné určit vítěze senátních voleb.

- Demokraté se zapsali do historie také v řadě guvernérských voleb. Vítězství Keishy Lance Bottomsové v Georgii znamená, že se stane první černošskou guvernérkou v historii USA. Gina Hinojosa se zapsala do historie jako první latinskoamerická guvernérka Texasu a první demokratka, která od roku 1990 obsadí guvernérský úřad. David Crowley se mezitím stal prvním černošským guvernérem Wisconsinu poté, co dnes večer vyhrál volby.

- Donald Trump v rozhovoru pro New York Times uvedl, že je „absolutně ochoten tyto výsledky přijmout“. Dodal: „No, víte, těšíme se na spolupráci s nimi [demokraty]… Pravděpodobně se nějak domluvíme.“

Demokraté v tomto cyklu voleb do Kongresu oficiálně získali 219 křesel ve Sněmovně reprezentantů, což znamená, že nyní budou mít kontrolu nad dolní komorou.

Spolu se Senátem tak budou mít úplnou kontrolu nad Kongresem.

Chameleoni z ODS a jejich tabula rasa

 ODS dnes stojí na barikádě proti rušení koncesionářských poplatků. Přitom čtyři z pěti dosavadních předsedů ODS se bili za zrušení poplatků. Pro pořádek: ten pátý, Václav Klaus, chtěl zrušit celou ČT i ČRo. 

Rozmohl se nám tady takový nešvar... Politici, aktivisté i novináři bagatelizují fakt, že ODS chtěla v minulosti stejně jako teď Babišova vláda zrušit koncesionářské poplatky za ČT a ČRo a převést financování veřejnoprávních médií pod státní rozpočet. 

Povězme si rovnou, že pánové Fiala a Kupka vědomě lžou a napodobují radního Čepičáře (Filipovský) ze starého filmu "Tabula rasa musí být, i kdyby na to mělo padnout tohle odium." Ani jeden rok po volbách není ODS schopna smířit se s porážkou, a tak je schopna chytat se jakékoli třísky a podporovat každého, kdo se na Babiše jen zamračí.

Všech 36 modrých senátorů ODS se za zákon na zrušení poplatků postavilo, včetně třeba dnešního místopředsedy ODS Alexandra Vondry, tehdejšího předsedy Senátu Přemysla Sobotky nebo senátora Jaroslava Kubery, dodnes stranické ikony.

Zrušení koncesionářských poplatků a hrazení veřejné služby přímo ze státního rozpočtu dala si ODS spolu s plánem na privatizaci ČTK do volebního programu na jaře 2009 (za předsedy Topolánka) a zopakovala to i o rok později (už za Nečase). Kupka byl v té době mluvčím ODS, Fiala ministrem školství.

Jiří Dienstbier kabát nepřevlékal

 Vyznamenání Jiřího Dienstbiera je dobrou příležitostí připomenout člověka, o jehož působení se dnes mluví mnohem  méně, než by si jeho role v moderních českých dějinách zasloužila. Nejen kvůli odchodu sovětských vojsk nebo jeho práci v rozhlase v srpnu 1968, ale také kvůli tomu, že si dokázal zachovat vlastní názor i vedle Václava Havla, jehož krutě změnilo usednutí do prezidentského křesla. Jiří Dienstbier patřil k osobnostem, jejichž politické přesvědčení nebylo v rozporu s důrazem na občanské svobody a právní stát. 

Jeho život spojuje několik zkušeností, které se v českých politických dějinách ne vždy setkávají v jedné osobnosti: novinářskou práci, odpor proti totalitnímu režimu, věznění, diplomatickou službu i politiku demokratické levice. Každá z těchto etap by sama o sobě stála za připomenutí. Dohromady vytvářejí obraz člověka, který se podílel na zápase o svobodu a po roce 1989 také na proměně Československa. Řád Tomáše Garrigua Masaryka udělený in memoriam je oceněním těchto zásluh.

Po listopadu 1989 se Dienstbier výrazně vymezoval také proti radikálnímu antikomunismu, který se v české politice začal povinně prosazovat v devadesátých letech. Neodmítal odsouzení komunistického režimu ani odpovědnost za jeho zločiny. Vadilo mu však, když se antikomunismus stával politickou nálepkou a prostředkem k vylučování slušných lidí z veřejného života, zvláště když jejich diskriminaci žádali ti, kteří před listopadem 1989 sami komunistickému režimu horlivě sloužili. Jeho postoj vycházel z přesvědčení, že demokracie musí umožňovat politickou soutěž a diskusi i s lidmi, jejichž názory člověk nesdílí.

Dienstbier nebyl bezvýhradným zastáncem každého kroku západních mocností. Kriticky posuzoval vojenské intervence a bezpečnostní projekty, s nimiž nesouhlasil. Současně se podílel na odstranění důsledků sovětské nadvlády nad Československem a na obnově demokratického postavení země. Jeho postoje nelze jednoduše zařadit do schématu, v němž se politické názory měří pouze loajalitou k jednomu mocenskému bloku. 

České politice dnes chybějí osobnosti typu Jiřího Dienstbiera - politici, kteří by dokázali spojovat sociální citlivost s důslednou obranou svobody, lidských práv a demokratických principů. Nejde přitom jen o jednotlivé osobnosti.  Dienstbierův odkaz tak připomíná nejen jednu výraznou osobnost našich moderních dějin, ale také politický prostor, který v České republice zůstává ke škodě celé společnosti  nedostatečně zastoupený.

Dienstbier nebyl politikem, který s Václavem Havlem automaticky souhlasil. jen proto, že spolu prošli disentem a vězením. Dokázal se mu postavit především v otázkách války i bezpečnosti. Neustupoval však z požadavků na svobodu a demokracii. Právě v tom spočívá jeho význam, který se nevejde jen do životopisu tohoto prvního polistopadového bývalého ministra zahraničí.

Království za nezávislé medium!

Dříve, před příchodem Babišovou vlády, v ČT a ČRo panovala ničím nerušená idyla? Nebyla snad činnost těchto institucí vychýlena ostře doprava už po sametové revoluci, kdy cokoli zavánějící levicí bylo automaticky označeno za komunistické? 

„Alarmisté“, kteří kdysi ambiciózně chtěli squattovat českou mediální scénu, se dnes paradoxně ocitají na jedné lodi se spolkem Milion chvilek pro demokracii. Ten se přitom dlouhodobě vymezuje pouze proti jednomu vybranému politikovi, aby všem ostatním miliardářům poskytl vytoužený „klid na práci“. Ti prostě musí chvilkaře milovat až za hrob a smát se celou cestou do banky. Spolek na 15. listopadu svolal velkou demonstraci na Letnou, kde si jako obvykle vyslechneme tradiční floskule o ohrožení demokracie a gravitaci Babišovy vlády ke Kremlu.

 Nebude se na Letné mluvit ani o tom, jak hapruje vyplácení superdávek sociálně slabším občanům. Nepadne ani slovo o systematickém třídním boji shora, který proti prostým občanům vedou miliardáři a jiní polistopadoví zbohatlíci všech barev. Existenční problémy ostatních Čechů pro fašistické davy na Letné zajímavé nejsou.

Zatímco česká střední třída společně s kulturní frontou pateticky horují za zachování médií, která ve skutečnosti nikdy veřejnoprávní nebyla. Svět už je úplně jinde. Stačí pohled na inspirativní sociální protesty ve Francii a v dalších evropských zemích, na studentské hnutí v Srbsku, které úspěšně přetavilo pouliční odpor v reálnou politickou sílu, nebo na povolební projev brazilského prezidenta Luly, v němž laje tamním oligarchům a staví se za sociální spravedlnost.

Dění v Českém rozhlase Plus nemůže žádného normálně uvažujícího posluchače přimět k  protestům za jejich zachování, ba právě naopak. Tamním „neomylným“ a nabubřelým redaktorům a komentátorům chybí sebemenší špetka sebereflexe. Jakoukoli kritiku své práce nadutě odmítají. ČRoPlus denně chrlí zprávy o tom, že většina lidí v ČR je pro zachování poplatků. Když se někde objeví pětičlenný dav takových lidí, okamžitě je v ČRoPlus zvětšen stonásobně i tisícinásobně. Kdo slyšel v tomto veřejnoprávním mediu o tom, že existují lidé, kteří se zrušením poplatků souhlasí? Z ČRoPlus by měl velkou radost Josef Geobbels, neboť stokrát opakovaným lžím věří stále více českých babiček.

V tomto médiu jistě pracují i poctiví lidé. Ti však se ke slovu málokdy dostanou, zpravidla zastávají nižší pozice a nemají žádnou pravomoc. Existuje vůbec nějaká sebereflexe uvnitř České televize a Českého rozhlasu?

 Jakou vizi vlastně tato média nabízejí v multikrizové době a jaká opatření učiní, aby vyšla vstříc jiným názorům? Jistěže, ryba smrdí od hlavy a problémem nejsou jen tito a další propagandisté, ale v první řadě vedení rozhlasu, management a editoři, kteří slouží jako „strážci brány“, neboť filtrují a rámcují domácí a zahraniční události pravicovým prismatem z velkoměstské kanalizace.

Přiznají snad tyto sdělovací prostředky, že se v řadě věcí fatálně mýlí? Že systematicky selhávají a kontaminují povědomí o stěžejních domácích a geopolitických tématech dneška? Samozřejmě že nikoli. Koneckonců k tomu měly nejednu příležitost, aby se postavily za demokraticky zvolenou sněmovnu a vládu. Pokud za současnou podobu ČT a ČRo někdo bojuje, je to přirozeně legitimní postoj. Stejně tak je ale legitimní odmítnout podporu jednostranného informování veřejnosti.

28. říjen je vzpomínkou na prvorepublikové pozlátko

 Československo skončilo v roce 1992, připomínat jeho vznik je možné, ale slavit to jako státní svátek, když je zde jiný stát, je nesmysl. 

Kdo si prolistuje několik stovek obecních kronik, nemůže mít dojem, že rozbití Rakousko-Uherska byl nějaký chytrý skutek, i když hlavním důvodem byly válečné události. Skutečná spontánní radost ze vzniku Československa trvala asi měsíc, než československá veřejnost se začala seznamovat s "nezištnými" akcemi politiků a politických stran. Válečná bída lidu pokračovala bez ohledu na státní zřízení i po 28. říjnu 1918, přičemž byla trvale, prakticky po celou dobu trvání První republiky, mediálně eliminována vlasteneckými bájemi o rakouském žaláři národů a o slavném vítězství nad Habsburky. 

Přestože republice padla do klína ekonomicky nejvyspělejší část bývalé monarchie, tuto výhodu 20 let ničila v národnostních šarvátkách. Notorickým ministrem zahraničí bez ohledu na výsledky voleb se na 15 let stal Edvard Beneš, který jako malý blbý pejsek by otrocky oddán pouze Masarykovi. Beneš nesnášel Slováky i Němce. Nesnášel ani ostatní české politiky, především nenáviděl agrárníky. Takového člověka potřeboval T. G. Masaryk, který potřeboval spolehlivého agenta ve vládě, jenž ho dokázal dopodrobna informovat o všem, co se ve vládě šustlo. Spojku jim dělal důvěřivý Karel Čapek. 

Dvacátá leta první republiky byly pro český venkov léty dřiny a bídy, a hladu. Co se vyrobilo, bylo úředně zabaveno. Místo církevních svátků se slavily nové svátky jako 28. říjen, upálení Husa, Masarykovy narozeniny atd. Demokratické pozlátko slavilo úspěch v městských horních vrstvách. Dělníci živořili na periferiích, živnostníci a zemědělci se utápěli v dluzích a exekucích. Mnohokrát lze narazit na zápis, že před vypuknutím války bylo zabrání Sudet a Protektorát Čechy a Morava pro venkovské obyvatelstvo záchranou. Zadlužení lidé mohli zaplatit prvorepublikové dluhy, neboť se jim naskytla dobře placená práce v Německu a Rakousku, zemědělci měli odbyt produkce. 

Spousta lidí ještě dlouho po 2. světové válce vzpomínalo na pohodový život v c. k. monarchii. Na První republiku nevzpomínali nejlépe ani lidé, kteří monarchii nezažili. Neměli ji rádi ani ti, kteří byli perzekvováni za kolektivizace v 50. letech. "Za komunistů se na vesnici žije mnohem lépe než za První republiky," říkávali pamětníci. "Tenkrát se sice mohlo stávkovat, demonstrovat a nadávat, a to bylo na prázdný žaludek a na prázdnou kapsu všechno, co se dalo dělat."

Dnes je možné snadno si domyslet, že komunistickou totalitu přivolal vydáváním dekretů v roce 1945 nezvolený prezident Edvard Beneš. Rozhodujícím dekretem pro pozdější předání veškeré moci  komunistům byl ten z 28. října 1945, jímž byly znárodněny banky, doly a všechny velké podniky. Začalo plánované hospodářství. 

Dnes se toto hnusné výročí připomíná dnem pracovního volna, svátečními jízdními řády a shromážděním 600 úderníků na Pražském hradě, žranici pořádá lidem zvolený prezident.

Hovězí maso v USA

V USA kontrakty na skot podle analytiků trhu čelily určitému odporu v souvislosti s nejnovější zprávou USDA o uskladnění zmrazeného masa.

Celkové zásoby červeného masa v září klesly o 1 % oproti srpnu, přitom ve srovnání s loňským rokem jsou vyšší o 3 % . Celkové zásoby mraženého vepřového masa se mezitím snížily o 1 % oproti předchozímu měsíci, ale oproti stejnému období loňského roku vzrostly o 9 %.

Velkoobchodní ceny hovězího masa v pondělí ráno v USA vzrostly: u masa kategorie „choice“ dosáhly 369,16 USD za sto liber (45 kg), což představuje nárůst o 3,37 USD oproti předchozímu dni, zatímco ceny masa kategorie „select“ stouply o 4,36 USD na 357,05 USD za sto liber (173 Kč/kg).

Marže zpracovatelů hovězího masa se v pondělí udržely v záporných hodnotách. Podle poradenské služby pro obchodování s hospodářskými zvířaty HedgersEdge vykázali zpracovatelé průměrnou ztrátu 33,30 USD na kus dobytka; pro srovnání, v pátek činila ztráta 4,10 USD na kus, zatímco před týdnem dosahovali zisku 41,95 USD na kus.

V pondělí pozdě odpoledne agentura Reuters informovala, že Čína pozastavila dovoz hovězího masa ze závodu brazilského zpracovatele masa Marfrig Global Foods, který se nachází ve městě Promissao ve státě São Paulo.

Rozšíření NATO na Východ asi byl omyl

Když v roce 1989 padl v Československu komunistický režim, byly zde mnohé představy o budoucnosti. Vyhrála ta, podle které jsme se chtěli vrátit na Západ. Přijmout jeho instituce, jeho politické principy a jeho způsob řešení mezinárodních problémů. Jenže během následujících desetiletí se odehrálo něco poněkud absurdního. Místo toho, abychom co nejrychleji přizpůsobili ekonomickým, vojenským a dalším politickým poměrům praktikovaným v okolních západních zemích, začaly  tyto země napodobovat východní poměry.

Po druhé světové válce dokázala západní Evropa něco historicky mimořádného. Francie a Německo, které proti sobě po generace vedly ničivé války, se rozhodly opustit logiku vzájemného nepřátelství a nahradit ji spoluprací. Základem nové evropské bezpečnosti se neměla stát vojenská převaha jedné země nad druhou, ale postupné propojení jejich hospodářských a politických zájmů. Schumanova deklarace z roku 1950 a pozdější evropská integrace byly konkrétními projevy této zásadní změny.

Smyslem tohoto modelu nebylo přesvědčit Německo, aby navždy zůstalo slabé a nepředstavovalo pro Francii nebezpečí. Bylo jím vytvořit takové vztahy, v nichž by případná německá síla přestala představovat francouzský bezpečnostní problém. Právě tento přístup umožnil západní Evropě překonat konflikty, které předchozí generace považovaly za téměř nevyhnutelné.

Když skončila studená válka, nabízela se možnost uplatnit podobnou logiku v celoevropském měřítku. Západní státy začaly hledat způsob, jak překonat dosavadní rozdělení Evropy a vytvořit bezpečnostní systém zahrnující také Rusko. Bohužel do této situace vstoupilo i Polsko se zásadně odlišnou představou. Polsko nadále považovalo Rusko za nepřítele. 

Polsko stavělo na historických zkušenostech, na tom, že Rusko se bude při každé příležitosti chtít vrátit na své poválečné velmocenské pozice ve Střední Evropě. Usilovalo o získání západních bezpečnostních záruk proti němu. Západní členové NATO měli možnost prosazovat vlastní alternativu, ale postupně stále více přijímali východoevropské bezpečnostní priority. Toto je zřejmě příčinou nynější roztržky EU s USA. Trump je názoru, že po rozšíření NATO nemělo být Rusko z evropského dění vytěsňováno, jestliže to evropské státy prosadily, ať si náklady na zbrojení hradí samy!

 

Dětský svět se zrychlil a oddálil od přirozeného světa

 Děti nejen v českých zemích, ale v podstatě po celém světě ztrácejí v posledních letech překvapivým tempem řadu dovedností, které byly dříve v jejich věku běžné. Mají potíže se zapnutím knoflíku či zavázáním tkaničeknebo se splněním víceúkolovým zadáním.

Dochází k zpochybňování sebekontroly, jejímž nejznámějším symbolickým měřítkem je slavný marshmallow test. Dětem tehdy předložil jeden bonbon s nabídkou: buď si ho mohou vzít a sníst hned, nebo počkají patnáct minut, a dostanou dva. Dnešní děti mají prokazatelně menší výdrž a dříve podléhají okamžitému impulzu, nechápou, proč by měly čekat.

 Důvody netkví v tom, že by se lidské pokolení rodilo s méně odolnou genetickou výbavou. Na vině je radikální proměna prostředí, v němž vyrůstají. Moderní digitální svět je vystavěný na principu okamžité odměny. Pokud chce dítě vidět pohádku, nemusí čekat na nedělní ráno jako dřív. Stačí kliknout na displej tabletu a ten okamžitě spustí. 

Další ránou pro moderní dětské pokolení je pak drastický úbytek nestrukturované volné hry. Před čtyřiceti lety trávila většina dětí odpoledne venku s kamarády. Jejich hry měly jedno společné: neřídili je dospělí. Když si děti stavěly bunkr nebo hrály na indiány, musely si neustále vyjednávat pravidla hry, řešit konflikty, přizpůsobovat se tomu, že někdo odmítl spolupracovat, a samy si organizovat čas.

Pokud vznikl mezi dětmi spor, musely ho vyřešit vlastními silami, dospělí nezasahovali. Právě v těchto momentech se v mozku budovaly dráhy zodpovědné za sebekontrolované chování, empatii a flexibilitu. Hry v mobilech jsou však navrženy tak, aby neustále chrlily stimuly, blikaly a odměňovaly každé kliknutí. Dětský mozek, který se teprve vyvíjí, je tak neustále vystaven proudům dopaminu. Ve výsledku tak mozek přichází o trénink trpělivosti. 

Dnešní dětství je naproti tomu mikromanažersky naplánováno. Nad dětmi všude bdí dospělí, ať již rodiče, učitelé nebo trenéři, kteří za ně organizují čas, řeší případné spory a chrání je před sebemenším nezdarem či nudou. Jakákoli kritika těchto vztahů se setká s povýšeneckým vysvětlením, že není středověk, že dnes je moderní doba.

Z pohledu bezpečnosti je to jistě chvályhodné. Z pohledu neurologického vývoje to však znamená, že děti přicházejí o prostor, kde by mohly trénovat vlastní samostatnost. Když dítěti pokaždé řeknete, co má dělat, a nenecháte ho obrazně řečeno natlouct si nos, jeho mozek se bude záhy automaticky spoléhat na váš zásah. Jakmile dospělý odejde, dítě najednou nebude tušit, jak si poradit či samo sebe ukáznit.

Už dnes pro současnou digitální generaci dětí je nudný a nepochopitelný život Rychlých šípů, či filmy o dětech jako Bylo nás pět, Kluci na řece apod. - což teprve za pár let, až vše bude řešit AI?