Pivo jako „tekutý chléb“ i jako levný lék

Roční spotřeba piva v Česku na hlavu se pohybuje kolem 130 litrů, což je suverénně nejvíce ze všech alkoholických nápojů. A i když v posledních letech roste obliba zahraničních piv, ta česká stále hrají prim.

Piva vyráběná v Česku se od těch zahraničních liší chutí i složením, díky čemuž jim v roce 2008 Evropská unie udělila chráněné zeměpisné označení České pivo. Dokládá, že pivo se v Česku vaří specifickou technologií za použití jedinečných surovin.

Od zahraničních piv se to české liší vcelku vysokým obsahem neprokvašeného extraktu, hořkostí, vyšším pH i významnějším obsahem polyfenolů (tříslovin). Rozdíly jsou také ve složení obsažených aminokyselin a bílkovin.

Podrobně se jeho složením zabýval Pavel Dostálek z Ústavu biotechnologie VŠCHT, který ho nazývá „tekutým chlebem“. „Pivo ale, na rozdíl od chleba, má daleko výhodnější složení,“ uvádí potravinářský chemik Dostálek.

Stejně jako u chleba, i pro výrobu piva jsou základem obiloviny. Ječmen, který se pro slad používá nejčastěji, do piva přináší významné látky. V chlebu, v našich podmínkách zpravidla pšeničném, najdeme stejně jako v pivu vitamíny skupiny B, rozpustnou vlákninu a křemík.

V mnoha dalších ukazatelích ale pivo chléb dalece předčí. Je to zejména obsah křemíku, který je v pivu obsažen ve snadno biologicky využitelné formě. Pivo také obsahuje značné množství draslíku a naopak má nízkou koncentraci sodíku, což je z hlediska výživy žádoucí. Nadměrný příjem sodíku (například v kuchyňské soli) představuje zátěž pro kardiovaskulární systém a vede k zadržování vody v těle.

Jedním z překvapivých účinků piva je prevence diabetes, neboli cukrovky 2. typu. Někdy se jí přezdívá také stařecká a vedle genetických dispozic ji způsobuje zejména nesprávný životní styl, vedoucí k inzulinové rezistenci. Naopak trojmocný chrom obsažený v pivu napomáhá citlivosti buněk na inzulin, a tím ovlivňuje jak hladinu cukru v krvi, tak zpracování a využití sacharidů. Díky tomu je mezi mírnými konzumenty piva nižší výskyt cukrovky 2. typu.

Zvýšenou potřebu chromu mají také sportovci, zejména ti, kteří si hodlají vybudovat větší svalovou hmotu. „Účinky chromu bývají dokonce přirovnávány k anabolikům, což jsou látky, které stimulují růst svalové hmoty. Chrom bývá také někdy nazýván ‚stavitelem svalstva‘,“ uvádí na svém webu jedna ze zdravotních pojišťoven.

Tou možná nejdůležitější látkou, díky níž je pivo tak prospěšné zdraví, je křemík. Křemík je stopový prvek nezbytný pro pojivovou tkáň, zdravé cévy, ale také pro stavbu kostí a pro pevnost a elasticitu kůže včetně nehtů a vlasů. Proto je oblíbenou složkou potravinových doplňků pro péči o pleť. českých pivech se obsah křemíku pohybuje v širokém rozmezí od 13 do 113 miligramů na litr. Nejméně je ho v nealkoholických pivech, nejvíc ve speciálech. Obsah křemíku závisí i na použité odrůdě ječmene, světlé slady mají křemíku víc než tmavé.

Národ není vynálezem Willsona ani Masaryka

Národ je vynálezem romantismu 19. století, a vyvozuje z toho, že takové seskupení je více než pominutelné zejména, je-li v současné době zneužíváno ve prospěch sobeckých politických cílů populistů a proto fašistů. Argumentuje se tím, že v předchozích staletích státy spolehlivě fungovaly, ačkoli se neopíraly o národní identitu, ale jejich identitu tvořily hodnoty univerzálnější. Možná by se dalo dát mu za pravdu, kdyby se ve dvou zásadních věcech nemýlil.

Státy před 19. stoletím sice fungovaly na zcela jiném principu, než je záležitost národní identity. Podstatné ale na nich bylo, že lidé, o kterých by se dalo říci, že jsou svobodní a nadání výsadou o sobě rozhodovat, tvořili velice uzounkou společenskou vrstvu, zpočátku to byla pouze družina knížete, a zbývající drtivá část společnosti byli bezprávní nevolníci v postavení, které se příliš nelišilo od postavení antických či raně středověkých otroků. Nebyli sice už majetkem vrchnosti, nicméně vrchnost stále rozhodovala o jejich zásadních životních krocích. Už fakt, že se nesměli stěhovat bez jejího vědomí, a pokud přece tak učinili, byli stíháni jako zločinci, je dostatečně výmluvný.

Zlom nastal díky myšlenkám osvícenství v 18. století, avšak rozhodující roli sehrály zkušenosti ze sedmileté války. Vítězné státy – zejména Prusko – předvedly, že za delší konec tahají proto, že přestaly spoléhat na dosavadní středověké, decentralizované vytváření branné hotovosti. Budoucnost vedení vítězné války se odvíjí od pravidelné armády, opírající se o zákonem zavedenou brannou povinnost, jednotné vedení a o vznik vzdělaného důstojnického sboru, vyškoleného ve státem zřízených a státem financovaných vojenských školách. Jestliže do té doby k získání důstojnického patentu stačilo mít odpovídající aristokratický původ, stále silněji začalo převažovat dosažené vojenské vzdělání. Typickým příkladem je Napoleon Bonaparte. Byl sice šlechtického původu, pocházel z drobné korsické šlechty, avšak ke kariéře v armádě by mu to bývalo sotva stačilo, kdyby neabsolvoval s úspěchem studium na vojenských školách.

Pravidelná, na branné povinnosti stojící armáda, financovaná ze státního rozpočtu si vyžádala změnu výběru daní. Vznikly centrálně řízené daňové úřady, které tak ovlivnily vůbec skladbu státní a veřejné správy, včetně do té doby roztříštěného soudnictví. Zanikly soudy, jež směly jedině soudit příslušníky určitého stavu. Panovník (u nás to byla Marie Terezie) nechal vytvořit jednotný občanský a trestní zákoník, jímž se závazně musely řídit všechny soudy. Začala se rodit rovnost před zákonem.

Potřeby armády, ale i veřejné správy byly zcela nově centrálně strukturovány a hromadně uspokojovány objednávkami u soukromého sektoru. Sjednocení vojenských aktivit, rozdělených podle jednotlivých druhů zbraní, a administrativní aktivity, členěné Podle příslušného výkonu státní správy, vedly nejen k hromadným objednávkám, ale i k objednávkám sortimentně strukturovaným. Stát jako objednavatel vyvolal potřebu zavádět hromadnou a sériovou výrobu. Postupně se dosavadní středověká tržní ekonomika, opírající se o řemeslnou výrobu, kdy každý výrobek byl originál, měnila ve výrobu hromadných, stejnorodých sérií, které si postupně vynucovaly díky rostoucí produktivitě práce stále inovativnější technologii výroby. Potřeba papíru, vyvolaná strukturální a systémovou proměnou veřejné správy, kupříkladu rozsahem značně přesahovala možnosti dosavadní ruční výroby. Světlo světa proto na konci 18. století spatřil vynález papírenského stroje. Hromadná a v sériích umožňovaná výroba pozvolna měnila dosavadní řemeslnou tržní ekonomiku v ekonomiku kapitalistickou, opírající se ne o drobné výrobce, ale o výrobce kapitálově silné.

Kapitalismus si vynutil volný pohyb osob, tudíž bylo nemyslitelné trvat na stávajících feudálních pořádcích. Všechny významné patenty (dnes bychom řekli – ústavní zákony) císaře Josefa II. si na něm více než jeho osvícení vynutil rodící se kapitalismus. Nebyl to jen jeho patent, jímž zrušil nevolnictví, ale i patent toleranční. Nešlo mu tehdy ani tak o náboženskou svobodu jako o snahu udržet v Rakousku zdatné řemeslníky protestanského vyznání, lákané sousedním protestantským Pruskem.

Lidé, dosud nevolníci, se stali svobodnými, nicméně jejich svoboda byla podmíněna okolnostmi, za nichž mohli, či naopak nemohli dobrat se svých občanských práv. V revolucích v první polovině 19. století inspirovaných Francouzskou revolucí se postupně rodily politické národy, usilující nejen o národní emancipaci, ale o emancipaci občanskou. Vrcholem toho úsilí byl rok 1848, kdy bezmála celá Evropa se proměnila v politické národy, založené na občanských a ústavních právech, směřujících k vnitřnímu demokratickému uspořádání. Národní povědomí tu bylo důležité. Tvořilo jeden z tmelů občanské sounáležitosti, klíčového prvku demokratického uspořádání společnosti.

Národ tak, jak jej znalo19. století, byl výsledkem romantismu. Možná by našel autory, kteří romanticky snili o národní sounáležitosti, jako byli všeslovansky založení Hanka, Čelakovský anebo Šafařík, toužící přimknout se k ruském dubisku, avšak otci českého národa rozhodně nebyli, pokud pod pojmem národ v politickém slova smyslu rozumíme národ, který nejen sdílí jazyk, historickou zkušenost, mýty a legendy, ale hlavně vnitřní občanské uspořádání. Otci takového národa byli lidé jako František Palacký anebo Karel Havlíček Borovský. Nelze upřít ani Havlíčkovi, ani Palackému, že by nebyli českými vlastenci, zároveň ale jejich velkou starost představovala podoba nově vytvářené ústavy, zakládající demokratické uspořádání Rakouska. Předpokládala nejen nedělitelnost občanských svobod, ale i nedělitelnost svobod jednotlivých v Rakousku žijících národů. Otázce ústavy se Havlíček věnoval už v dubnu 1848 v jím vydávaných Národních novinách.

Emancipační hnutí jednotlivých evropských národů v roce 1848 nebylo výronem romantismu, ale racionálním pojetím moderního národa (státu), které doplňovalo základy právního státu, položené už v předchozím století absolutistickými monarchiemi, o vnitřní uspořádání opírající se o obecně přijatou ústavu. Většina v tom roce revoltujících národů si na svých vládách tehdy vynutila všeobecné volby. Tak se zrodily parlamenty v Frankfurtu nad Mohanem anebo ve Vídni.

Ačkoli pro tehdejší revolucionáře byly občanská svoboda a svoboda národů (a to nejen ve smyslu jejich svrchovanosti) nezpochybnitelné, ještě zdaleka všichni nechápali, že svobody, pokud mají mít pevné trvání a být zachovány, musí být nedělitelné. To pochopil jako jeden z prvních Bedřich Engels. V komentáři k potlačeným svatodušním bouřím v Praze vytýká v Neue Rheinische Zeitung Němcům, kteří v té době usilovali o národní emancipaci cestou demokratické revoluce, že se těžko domohou své svobody, pokud současně budou v tom samém úsilí bránit Polákům v Poznani, Čechům v Praze a Italům u Santa Lucie.

Mást nás může i první kvazi politická strana, založená na jaře 1848, kterou Češi nazvali Slovanskou lípou (později ten název převzal list téhož jména, jemuž šéfredaktoroval Karel Sabina), ne proto, že by Palacký, Havlíček anebo Rieger tíhli k všeslovanství a k ruskému dubisku. Ostatně jeden z autorů, který v listu Slovanská lípa dostával rozsáhlý prostor pro své úvahy, byl Michail Bakunin, pro carské samoděržaví veřejný nepřítel číslo jedna. Čeští politici pochopili, mají-li zachovat Rakousko jako svůj domov (o ničem jiném tehdy neuvažovali), musí si být vědomi rizika, že s lehkým srdcem Rakousko jsou ochotni opustit Němci a připojit se ke sjednocujícímu se Německu, podobně tak Italové, o Maďarech ani nemluvě, tudíž tmelem monarchie se musí stát zde žijící slovanské národy. Vznikla tak jako protiklad k všeslovanství (kterému dominuje ruský imperialismus) politika austroslavistická, společenství uvnitř monarchie svobodně se rozvíjejících a emancipujících se zdejších slovanských národů. Nakročení k nedělitelnosti svobody národů tu bylo více než zřejmé. 

Nejen na Slávii 9. května řádili fotbaloví fandové

 BAD ISCHL je půvabné lázeňské město (v rakouském okrese Gmunden) které před více než 110 lety bývalo oblíbeným letním sídlem císaře Františka Josefa I. V pokojném městě v sobotu 9. května 2026 večer na fotbalovém hřišti musela zasahovat policie proti fotbalovým fandům hostujícího Vorwärts Steyr, kteří neunesli porážku svého týmu.

Policie byla v sobotu večer po zápase Hornorakouské ligy přivolána do Bad Ischl (okres Gmunden): Po nečekaném domácím vítězství 3:2 v zápase, ve kterém tým SV Zebau Bad Ischl poprvé vedl trenér Peter Halada, se situace vyhrotila natolik, že musela zasáhnout policie. Kolem 19:10 hodin vniklo na hřiště několik desítek agresivních (někteří maskovaní) příznivců vedoucího týmu soutěže Vorwärts Steyr a napadlo domácí diváky a rozhodčího.

Když dorazily první policejní hlídky, někteří výtržníci ze stadionu utekli. Zbývající byli policií obklíčeni a identifkováni. Podle policejní zprávy se fanoušci ze Steyru i při zatýkání chovali extrémně agresivně a s policií nespolupracovali. Několik fanoušků bylo obviněno z výtržnictví. Nepříjemným zjištěním je, že mezi agresivními fandy byl zjištěn desetiletý školák.

Čeští náckové asi budou fackovat sami sebe

Je dostatečně známo, že nejbližšími českými partnery současných německých neonacistů z AfD a podobných stran a spolků v Německu jsou čeští nacisté, kteří nejvíce zuří proti pokojnému krajanskému spolku (Ladsmannschaftu), což jsou potomci bývalých německy hovořících obyvatel českých zemí. Stejně tak je známo, že AfD odmítá zvrhlé poválečné dekrety méněcenností zakomlexovaného a mstivého Beneše. To českého nácka nezajímá, hlavně že na ulici může dělat rámus a nadávat Němcům.

Po roce 1945 bylo německé obyvatelstvo vyhnáno z oblastí, které v roce 1938 získala Třetí říše. V roce  1938, o půl roku dříve než Sudety zabrala Třetí říše Rakousko. Kde hospodářsky je dnes, 81 let po skončení 2. světové války Rakousko, a kde jsou české země? 

Dnes je možné na internetu vidět bezpočet filmů a leteckých snímků děsivě rozbitých německých a rakouských měst na konci války. Pohled na obrázek rozbitého Hamburku nebo Norimberku vyvolává děs a zároveň údiv, jak tato města mohla vstát z mrtvých. Angličané a Američané intenzivním bombardováním Hitlera ke kapitulaci nedonutili, teprve pěšáci a pozemní zbraně Třetí říši porazili.

Přestože Rakousko bylo do roku 1955 okupováno sovětskou a americkou armádou vytvořilo si svůj politický systém, v jehož čele hned od roku 1945 stály socialisté (SPÖ) a lidovci (ÖVP). Poválečná léta však pro Rakušany byla stejně zlá, možná horší, než léta válečná, kdy mladí muži museli bojovat za Hitlera. Změna nastala v 60. letech, kdy v rakouské politice začal mít silné slovo český rodák (1911) Bruno Kreisky. Postupně sice získal přezdívku "Král dlužníků", ale jeho zásluhou se Rakousko dostalo mezi země s nejvyšší životní úrovní. Kreisky se nebál angažoval do blízkovýchodního konfliktu, do chudoby třetího světa ani do soužití se socialistickými státy ve středovýchodní Evropě. Mnozí mu vyčítali, že byl ochoten „mluvit i s ďáblem“. Ve snaze omezit terorismus zahájil dialog s libyjským vůdcem Muammarem Kaddáfím, s Jásirem Arafatem a Organizaci pro osvobození Palestiny. Problémem pro něj nebyli ani partneři na domácí scéně. V jeho menšinové vládě v roce 1970 zasedlo několik bývalých nacistů. Získal velkou podporu Svobodné strany (FPÖ) vedené zasloužilým důstojníkem SS Friedrichem Peterem. Do rakouské patriarchální společnosti vnesl v letech 1970 až 1982 liberalizaci školství, usnadnění rozvodů, právo na potrat, zrovnoprávnění nemanželských dětí, zavedení 40hodinového pracovního týdne, prodloužení dovolené, zkrácení vojenské služby či zavedení její civilní náhrady. 

Období Kreiskiho rakouských vlád jako bašt vyspělé demokracie a prosperity mohli Češi za Železnou oponou jen závidět. Životní úroveň Rakušanům můžou závidět i dnes, kdy ve Vídni a v hospodářsky vyspělých oblastech Rakouska voliči podporují sociální spravedlnost. To je v Praze a v českých krajských městech dnes nemyslitelné.

Místo toho, abychom se pokoušeli tu rakouskou demokracii, prosperitu a humanitu napodobit, 36 let po Sametové revoluci, jsme stále mentálně, mzdami, úrovní politiky a mnoha dalšími skutečnostmi za železnou oponou a musíme od diskutérů (Hašek) a komentátorů  poslouchat na ČRo Plus výlevy hodné majora Zemana.

Je to u nás asi ještě mnohem horší než v roce 1945. Tehdy benešovci a komunisté ruku v ruce jednoduše zakázali nevhodné, v tehdejší době pravicové politické strany. Zákaz se týkal především agrární strany, která bývala pilířem a majákem První republiky. Při současném pohledu na program a činnost prvorepublikové agrární strany zjistíme, že dnes by se jako pravicová strana vůbec neprosadila, voliči velkých měst by ji asi považovali za bolševickou odnož sociální demokracie. Současná ODS by v roce 1945 zřejmě byla považována za napodobeninu NSDAP.  A současní odpůrci sudetských Němců? Jedná se zřejmě o potomky konfidentů gestapa, kolaborantů a spolupracovníků StB, kteří jsou sice směšní, ale také nebezpeční tím, že k násilí burcují sortu zlých agresivních lidi bez názoru. 

Plasty v moři přispívají k oteplování Země

 Obří skvrna z plastového odpadu v Tichém oceánu představuje mnohem větší hrozbu, než se dosud zdálo. Vědci nově ukazují, že plast nejen znečišťuje oceány, ale nepříznivě ovlivňuje i klima. Mikroskopické částice se dostávají do ovzduší a zrychlují globální oteplování. Dopady tak pocítí lidé po celém světě.

V oblasti mezi Havají a Kalifornií se nachází takzvaná Velká tichomořská odpadková skvrna (Great Pacific Garbage Patch) – tedy obrovská masa plastového odpadu, která přesahuje velikost Texasu. Plast se v oceánu neustále tříští na menší a menší částice. Vítr je pak unáší do atmosféry, připomíná ve svém textu CNN.

Právě tyto mikroskopické a nanoplastové částice podle nové studie významně ovlivňují klima. „Naše práce odhaluje dlouho přehlíženou souvislost mezi plastovým znečištěním a změnou klimatu,“ uvedl spoluautor studie Hongbo Fu.

​Vědci zkoumali, jak plastové částice reagují na sluneční záření. Zjistili, že barevné plasty pohlcují výrazně více energie než průhledné. „Chovají se jako černé tričko – pohlcují teplo,“ vysvětlil Fu.

Roli hraje i velikost částic. Ty nejmenší zůstávají ve vzduchu déle a zároveň absorbují více sluneční energie. „Nanoplasty jsou malé, ale silné. Zůstávají ve vzduchu déle a při stejné hmotnosti absorbují mnohem více slunečního záření než mikroplasty,“ dodal vědec.

Studie zároveň ukazuje, že celkový efekt plastových částic směřuje k oteplování planety. „Můžeme určit, že čistý efekt téměř všech těchto částic vede spíše k oteplování než ochlazování,“ řekl spoluautor výzkumu Drew Shindell.

​V globálním měřítku zůstává vliv plastů menší než u jiných znečišťujících látek. Přesto dosahuje asi 16 procent účinku černého uhlíku, tedy sazí, které patří mezi hlavní faktory oteplování. Uvádí to studie citovaná serverem Courthouse News Service.

V některých oblastech oceánů se ale dopady výrazně zvyšují. Tam, kde se plast hromadí ve vírech, vzniká silnější efekt. Částice se navzájem rozbíjejí a ve velkém množství se dostávají do ovzduší.

Experti upozorňují, že přesná data o množství plastů v atmosféře zatím chybí. Výzkum ale podle nich ukazuje jasný trend – pokud produkce plastů poroste, dopady na klima i zdraví lidí se budou dál zhoršovat.

Když jde o obranu státu, nevadilo by sáhnout rázněji na absurdně nízkého danění bohatých?

To bychom měli dokonalé výdaje na obranu lusknutím prstu. Místo toho jakýsi šikovatel Foltýn na ČRoPLus včera řekl, že zdravotnictví a sociální věci musejí jít stranou, když jde o svobodu, což jsou prý výdaje na obranu.

Otázka také je, co je to vlastně ta svoboda. Adenauer a Eisenhower po druhé světové válce by snad měli být tím nejlepším poučením z toho, co plyne z boje o svobodu. Svoboda není možná bez fungujících institucí a důvěry lidí v ně, v elity prosazující veřejný zájem.

Profesor Jurajda naopak v nedávném rozhovoru pro Seznam vyhlašoval, že pokud lidé přijdou o dostupné zdravotnictví, hodí demokratické politiky vidlemi do Vltavy. Bez zvýšení daní bohatým bude na zbrojení obětováno zdraví občanů.

Dobrým příkladem spojení efektivity obrany, úrovně svobody a důvěry obyvatel v instituce jsou dnešní skandinávské země. Brigádní šikovatel Foltýn by měl uznat, že tyto země jsou na obranu svobody, pokud jde o výdaje na obranu a reálné bojové schopnosti, připraveny nejlépe. Nota bene tamním lidem tam asi svoboda a sociální vymoženosti, které kvůli výzbrojení státu tam mají,zásluhou zdanění boháčů, za to stojí. 

Boj o život v budoucnosti s bojem o užívání světa v současnosti

 Prahou prošel Pochod pro život, opět doprovázený freneticky skandujícím davem odpůrců a útoky, které zahrnuly nadávání do fašistů i další incidenty. Poslankyně hnutí STAN Smejkalová chce zakotvit právo na potrat do Ústavy.

Celkový obrázek byl ale jednoznačný. Na jedné straně stála komunita lidí, která spolu se svými rodinami využila svého ústavního práva a přišla v klidu a s dobrou náladou veřejně oslavit lidský život a přimlouvat se za něj a která byla uzavřená kvůli bezpečnosti zábranami ve vyhrazeném prostoru uprostřed Václavského náměstí. Na druhé straně, oddělená kordonem těžkooděnců, jim kontrovala komunita mladých křiklounů, kteří se navíc prolínali s různými propalestinskými, zelenými, levicovými a genderovými úderkami a bohužel i zástupci některých veřejně dotovaných institucí. Jimi provolávaná hesla (citovat nebudu) vyznívala bizarně obzvlášť v okamžiku, když vstupovala do večerníčkových melodií, během kterých děti malovaly křídou srdíčka na chodník (která jim následně mladé pirátstvo mazalo).

Skoro až tragikomický dojem z takového střetu dvou světů nelze přejít s odkazem na nerozvážnost, ani na očekávání, že každé mládí potřebuje protestovat a jednou se vybouří. Nenávistné projevy vůči rodinám s dětmi jsou smutnou vizitkou doby, ve které se prosazuje zkratkovitost, manipulace, neschopnost vnímat druhé a neúcta k lidskému životu a bližním. Mladí „revolucionáři“ během Pochodu pro život dost možná útočili na lidi, kteří jim přivedli na svět budoucí plátce jejich vlastních důchodů a bezděčně tak posunuli falešný a nedůvodný spor o interpretaci lidských práv k tématu mnohem obecnějšímu – budoucí soudržnosti a solidaritě v celé společnosti. A z toho jde strach.

Zdroj:RC Monitor 8/2026

Obnovení Československa v roce 1945 se nepovedlo

 Sama československá a do jisté míry později i česká státnost byly historicky odkázány na úctě a respektu k univerzálním lidským právům. Bez silné a přímé podpory Spojených států amerických a důrazu jejich tehdejšího prezidenta Andrewa Wilsona na univerzální lidská práva a hodnoty, včetně práva národů práva na sebeurčení, by se neobešla. Čtrnáctibodový plán americké vlády z ledna 1918 k ukončení 1. světové války a poválečnému uspořádání světa obsahoval konkrétní zmínku o právo na sebeurčení tehdejších národů Rakouska-Uherska, na to, určit si, v jaké zemi chtějí žít.

 Neúcta či rovnou každodenní pohrdání základními lidskými právy a hodnotami provázely nástup Adolfa Hitlera k moci a nacistické běsnění, které přinesl. „Pragmatismus” sudetských Němců a v podstatě i „pragmatismus“ předválečného čs. vedení vedly k Mnichovu a rozpadu a zániku Československa.

Vítězné mocnosti druhé světové války počínaly si nejspíše také „pragmaticky“, když ponechaly území bývalého Československa ve sféře volného vývoje. Ale Josif Vissarionovič Stalin nic náhodě nenechal, když se na sklonku války rozhodl vojensky obsadit česká území a Prahu, aby si zajistil – krom Šumavy s blízkosti průmyslového Porýní – i přístup k ložiskům jáchymovského uranu. Vyhnání německy mluvícího obyvatelstva, zákaz pravicových politických stran, znárodněné bank, dolů a velkých průmyslových podniků a řízení státu pod dohledem Moskvy bylo na hony vzdálené prvorepublikovému Československu.

Benešův „pragmatismus“ z února 1948 urychlil nástup komunistického režimu a proměnu země v totalitní stát. Následující průmyslový vzestup Československa napodobil návrat k univerzálním demokratickým hodnotám a lidským právům, které pak provázely obrodný proces komunistického Československa v šedesátých letech minulého století.

Bývalé Československo se právě pro pokus o obnovu své suverenity, návrat k právnímu státu a univerzálním lidským hodnotám dodnes těší jistému respektu v zahraničí. Konec konců krize mezinárodních vztahů vyvolaná invazí řízenou Moskvou vedla v polovině 70. let k helsinské konferenci. Její závěrečný akt zavazoval signatáře k dodržování základních lidských práv. I když smlouva samotná mohla odpovídat de facto pragmatickému „paktu o neútočení“, vytvářela současně mezinárodně závaznou platformu pro existenci českého a slovenské disentu. Vznik Charty 77 a její první dokument byl de facto pokusem o bilanci toho, jak tehdejší režim své závazky dodržoval.

35 let ODS=35 let rozevírání nůžek mezi bohatými a chudými

 V roce 1990 vyhrálo volby Občanské fórum a vznikla první skutečná „vláda lidu“, po více jak čtyřiceti letech totality. 

O přechodu k tržní ekonomice se vedly diskuse. To byl jeden z důvodů, proč se Československo začalo rozpadat. ODS pak vznikla jako nástupce Občanského fóra (OF) v dubnu 1991. Tento podraz vedl Václav Klaus, jehož jako nejupovídanějšího ekonoma přivedl do OF Václav Havel a udělal z něj ministra financí v polokomunistické Čalfově vládě. Druhé polistopadové svobodné volby se uskutečnily v červenu 1992 a v České republice s převahou vyhrála ODS a Václav Klaus jako předseda federální vlády dal přednost rozkradení státního majetku v českých zemích, před respektování slovenských názorů.

Privatizace v Česku byl proces převodu majetku z vlastnictví nové vzniklého demokratického státu, jenž tento majetek zdědil po bývalém socialistickém státu, do vlastnictví obyvatelstva, tzn. soukromých osob. Jednalo se o převod mnohých odvětví průmyslu, bank a dalších státních podniků. Toho se docílilo několika způsoby hlavně uspěchanou kuponovou privatizací, nebo prodejem zahraničním investorům. Ekonomická kriminalita byla další hlavní formou privatizace, kvůli každému novému zbohatlíkovi byly okradeny tisíce slušných lidí.

 O škodách, které českým zemím způsobil Václav Klaus, snad v budoucnu bude odborně diskutovat několik generací. Jeho následovníci v čele ODS Topolánek, Nečas a Fiala se jen vezli na rozdělování společnosti na ty, co se o sebe umějí postarat jakýmkoli způsobem a zbohatnout a na ty slušné, co krást neumějí, chtějí pracovat a očekávají od státu ochranu proti ekonomické kriminalitě. Fiala navíc politickou kariéru zakládal na "antibabišizmu", což se mu při loňských volbách už vyplatilo méně.

ODS se stala typickou velkoměstskou stranou pro lidi, jejichž hlavní starostí není práce, nýbrž trávení volného času. Obětí velkoměšťáctví se stal venkov. Ze zemědělství muselo odejít nejméně půl milionu lidí, nejméně tolik lidí přišlo o práci ve strojním, textilním průmyslu a jiném průmyslu, když zásluhou umělého politického nepřátelství se zeměmi bývalého SSSR ztratil český obchod východní trhy. Přestože se dnes do ČR většina průmyslových výrobků a téměř polovina potravin dováží ze zahraničí, Praha se řadí mezi ekonomicky nejúspěšnější města světa. Navrch huj, vespod hnůj, říkávali naši předkové.

 Nechybí ani české Potěmkinovy vesnice s vyholenými trávníky a naleštěnými auty. Se spokojeností obyvatelstva je to jiné: "Za komunistů jsme sice šlapali v blátě a dýchali vzduch nasycený vůní hnoje, ale měli jsme kousek cesty do práce a do školy, obchod, hospodu a veřejnou dopravu uprostřed obce. Dnešní vesnice o vše přišla, je dobrá nanejvýš pro chalupáře a pejskaře."  

Studenti nechtějí od státu peníze, sami si školy chtějí financovat!

 Představme si na okamžik, že by někdo přišel s rázným, až útočným tvrzením: nevěřte Masarykově univerzitě ani Univerzitě Karlově, vždyť jsou financovány ze státního rozpočtu. Dokud nebudou žít z „koncesionářských poplatků“ studentů (tedy ze školného), nemohou být nezávislé a budou de facto řízeny vládou. Patříme přece na Západ! A právě proto si musíme pohlídat nejen financování televize a rozhlasu, ale rovnou i univerzit – jde přece o všechno.

Takové tvrzení bychom zřejmě bez většího váhání označili za přehnané, možná až hysterické. Přesto se v pozměněné podobě objevuje v debatě o chystané změně financování České televize a Českého rozhlasu.

Nedávno mne zaujala zpráva o tom, že studenti chtějí „bránit veřejnoprávní média“ a kvůli plánovaným protestům mají dostat dokonce omluvenky. Organizátoři tvrdí, že navázání financování ČT a ČRo na státní rozpočet znamená, že o budoucnosti médií budou rozhodovat politici. 

Přijmeme-li tuto logiku důsledně, pak bychom měli očekávat, že studenti vyjdou do ulic i proti financování vlastních univerzit. Jak mohou být vysoké školy nezávislé, když jejich rozpočty schvaluje stát? Jak mohou být svobodné, když jsou jejich zaměstnanci placeni ze státních peněz? Takto položené otázky odhalují slabinu celé argumentace. Je škoda, že si je studentstvo neklade.

Moderní demokratický stát totiž nestojí na tom, kdo posílá peníze na účet, ale na institucionálních garancích. Nezávislost není účetní kategorie, nýbrž právní a systémová vlastnost. Soudy jsou financovány ze státního rozpočtu – a přesto nikdo soudný netvrdí, že jsou pouhou prodlouženou rukou vlády. Totéž platí pro policii, NKÚ, státní zastupitelství či bezpečnostní služby. Proč by tedy právě veřejnoprávní média měla být výjimkou? 

Návrh změny financování ČT a ČRo lze jistě kritizovat v jednotlivostech. To vše je legitimní součást demokratické diskuse. Není však dobré podléhat zjednodušujícím sloganům, které zaměňují příčinu a následek.

Teze „kdo platí, ten ovládá“ zní úderně, ale v kontextu moderního právního státu (Rule of Law, Rechtstaat, État de droit) je do značné míry zavádějící.

Nota bene, náš stát financuje celou řadu institucí, aniž by tím automaticky determinoval jejich rozhodování. Stát dokonce většinově financuje i veřejné vysoké školy.

Drtivá většina jejich příjmů jde z tzv. příspěvku na studenta/tku (zjednodušuji, jsou tam různé přepočtové koeficienty, ale to nyní neřešíme) a malá část z vlastní ekonomické aktivity univerzit – např. získané granty, peníze za patenty, nově vyšlechtěné odrůdy anebo jiné vynálezy.

Ostatně obdobně to bude fungovat, pokud návrh nového právního předpisu projde, i u ČT a ČRo. Prostě větší část peněz bude ze státního rozpočtu a zbytek z komerční činnosti – reklamy, sponzoring etc. Novinkou bude možnost dobrovolného poplatku, aspoň se ukáže, komu na ČT záleží. A odpustí si víkend v Miláně s kamarádkou či nové značkové oblečení a pošle své zdaněné peníze veřejnoprávním mediím. No schválně – kolik z dnešních demonstrantů tak opravdu učiní?

a závěr si nemožno odpustit jízlivou, ale o to více upřímnou otázku: kolik studentů platí řádně koncesionářský mediální poplatek již dnes? Davová psychóza diktovaná pražskými zbohatlíky vynáší houfy mladých nemakančenků do izolace od života lidu ostatního. To, že venkov Prahu přehlasoval, nehodlá Praha odpustit.

Pravice i levice pod vládou miliardářů

24.4.2026 - Na svatého Jiří vylézají hadi a štíři

 Co dnes páchá vláda skvělá, ta minulá dávno vymyslela. Možná potají, možná v kuloárech, dozajista však jde o agendu pravicovou, nic než pravicovou, extrémně fosilní, občanům nepřátelskou a demokracii škodlivou.

ODS po krocích proti demokracii, občanům a státnímu zřízení bažila, toužila, leč naposledy nemohla plně projevit své nemravné choutky na další usurpaci zbytků kolabující a brzy končící České predátorské republiky. Ale je nutno uznat, že trio Fiala, Stanjura, Blažek za tichého vedení Marka Bendy dokázalo nadělat hodně svinstva. Ostatně bylo jim to jedno, s výhrou ve volbách nepočítali, proto nevládli ve prospěch občanů a většiny voličů. 

Pod vedením konzervativní, populistické, ale vždy predátorské pravice míříme do minulosti. Nepotřebujeme k tomu nějakého nacistu, fašistu či jiného Trumpa, Putina, Netanjahua, my, hrdí Češi se do doby kamenné vybombardujeme zcela sami a dobrovolně.

Proto dnes sledujeme ono dobře režírované divadlo s impotentními demonstracemi milionáře Mikuláše, trapné nepokoje ve veřejnoprávních médií, předem domluvených voleb do Rad, proto sledujeme neustálé pravicové obviňování voličů, důchodců, sociálně slabých, mladých, rodin s dětmi, samoživitelů a zdravotně postižených, zatímco v pozadí se zrychluje nezvratný přesun od státního do soukromého, od většiny občanů k hrstce miliardářských rodin, a to za podpory všech poslanců, senátorů i nanicovatého prezidenta.

Zdroj: BL-Haraším Petr Orlau

Václav Klaus je nejlepší protektorátní materiál

 V Brně se uskuteční 76. ročník Sudetoněmecké krajanského sdružení, poprvé bude v Česku. Sudetské Němce do Brna pozvali zástupci festivalu Meeting Brno, což je spolek na podporu kulturní činnosti. Iniciativa organizuje na jižní Moravě mimo jiné takzvaný Pochod smíření, který připomíná divoký odsun německých obyvatel Brna po válce.

„Nenarodil jsem se v Československu, ani v České republice," oznamuje vůdce bezohledné české privatizace Václav Klaus. "Narodil jsem se (1941) v Protektorátu Böhmen und Mähren (Protektorátu Čechy a Morava). Pamatuji si hrůzu rodičů, když někdo v našem bytě na pražských Vinohradech v době heydrichiády (1942) zazvoní v půl jedenácté v noci. Pamatuji si něco, co si většina z vás neumí vůbec představit – zatemnění oken našeho bytu. Myslím, že nikdo, kromě pár výjimek, s tím nemá žádnou takovou zkušenost,“ pokračoval exprezident.

Klaus poznamenal, že si dobře pamatuje (zúčastnil se) i stavění barikád v pražských ulicích a pochopitelně také konec války. Poté citoval slova svého letitého kolegy Ladislava Jakla, že brněský sjezd není česko-německým tématem, nýbrž česko-českým.

"Myslím, že se nemáme s Němci co smiřovat. Necítím se s Němci nesmířen. Je to falešná hříčka, něco, co nemůžeme akceptovat. Jako někdo, kdo mnohokrát vyjednával s Němci a koneckonců s kancléřem Helmutem Kohlem domluvil Česko-německou deklaraci, tak jsem odmítal hrát na jakési smíření,“ 

Plánovanou událost landsmanšaftu projednávali i brněnští zastupitelé v polovině dubna. Před politiky promluvil dramatik Milan Uhde, který patří k podporovatelům akce a kterého zastupitelé na jednání pozvali. Přestože Uhde zažil německou okupaci a byl mezi „kandidáty“ na deportaci do koncentračního tábora, pochopil podle svých slov, že zlo, které se prohnalo českými zeměmi, není dědičné.

V USA bude hovězí maso pod kontrolou

 Americké ministerstvo spravedlnosti, které se zabývá antimonopolním právem, vyšetřuje jednání velkých masných společností, uvedl v pondělí deník Wall Street Journal.

Prezident Donald Trump loni obvinil masné společnosti ze zvyšování cen hovězího masa v USA prostřednictvím manipulací a tajných dohod a nařídil ministerstvu spravedlnosti, aby věc vyšetřilo.

Ministerstvo spravedlnosti po Trumpově výzvě k intervenci slíbilo zveřejnění výsledků kontrol masných společností. 

Společnosti Tyson Foods, Cargill, JBS USA a National Beef Packing Company porážejí přibližně 85 % amerického skotu vykrmeného obilím, ze kterého se v supermarketech vyrábějí steaky, hovězí pečeně a další kusy masa.

Magyar dráždí benešovce staré i mladé

 Prioritou vítěze maďarských voleb a pravděpodobného příštího premiéra Pétera Magyara ve vztazích se Slovenskem jsou a budou takzvané Benešovy dekrety, ke kterým mají obě země principiálně odlišné postoje. Uvedl to slovenský premiér Robert Fico po jejich telefonickém rozhovoru. Z vyjádření Magyara po telefonátu s Ficem vyplynulo, že jednání se Slovenskem v politické oblasti podmiňuje právě vyřešením záležitostí okolo dekretů.

Magyar žádá záruky, že Slovensko zruší zákon, na jehož základě podle něj občanům Maďarska na Slovensku hrozí vězení. Požaduje rovněž, aby do budoucna už nebyla na Slovensku konfiskována půda příslušníků maďarské menšiny na základě prezidentských dekretů. Ty po druhé světové válce v Československu mimo jiné omezily majetková práva německé a maďarské menšiny.

Slovenská vládní koalice loni v novele trestního zákoníku prosadila, že půlroční vězení bude hrozit lidem, kteří dekrety zpochybňují. Rozhodnutí už tehdy Budapešť kritizovala, byť dosluhující maďarský premiér Viktor Orbán je médii i některými politiky označován za politického spojence Fica.

Zavedení možnosti trestního stíhání za zpochybňování dekretů prosadili poslanci slovenské vládní koalice poté, co nejsilnější opoziční hnutí Progresivní Slovensko vyzvalo úřady k tomu, aby v nových případech už neusilovaly o konfiskaci majetku právě na základě dekretů. Vládní politici tvrdili, že PS chce uvedené dekrety zrušit.

Střet zájmů zmizel! Na jak dlouho?

 Tak je zatím nakrátko snad vyřešeno. Babišův střet zájmů se vypařil. Dokonce i zpět do minulosti. Není nad posudky. Cituji čerstvou zprávu Hospodářských novin:

„Analýzy, které si nechal vypracovat Státní zemědělský intervenční fond, shodně dospěly k závěru, že převedení Agrofertu do svěřenského fondu RSVP Trust splňuje pravidla českého i evropského práva. Redakci HN to pod podmínkou anonymity potvrdily tři na sobě nezávislé zdroje obeznámené se situací.“

Vzpomínáte si ještě, jak Babišův střet zájmů byl to hlavní téma předvolební české politiky? Ještě v lednu to bylo stéblo, kterého se ve volbách potopená opozice chytala. 

Problém je v tom, že takové zprávy posunovač rychlovlaků Kupka jistě snadno nestráví a společně s ukrajinským zbrojířem Fialou, piráti také černou vlajku nestáhnou, se vydají k Ústavnímu soudu třeba na koloběžkách.

Konzervatismus

 Konzervatismus je zakořeněn v uznání, že Bůh je náš Stvořitel a že lidská duše putuje touto říší směrem ke svému věčnému transcendentnímu naplnění. Všichni jsme nedokonalí lidé, kteří potřebují vykoupení, schopní velkého zla i velkého dobra.

Protože je člověk ze své podstaty omylný, konzervativec se snaží omezit škody, které mohou vzniknout zneužitím moci, tím, že omezuje její koncentraci.

Konzervativec podporuje plné rozvinutí lidského potenciálu tím, že chrání svobodu a důstojnost každého člověka, přičemž uznává, že se svobodou přichází i odpovědnost. Práva a povinnosti jsou vždy propojeny.

Pro konzervativce je každý muž a každá žena rovni v důstojnosti a rovni před zákonem, ale zároveň nádherně jedineční a nerovní ve svých talentech, schopnostech a výsledcích. Konzervativec oslavuje jedinečnost jednotlivců a nesnaží se rozdíly vyrovnávat.

Konzervativec ctí rodinu jako základní stavební kámen civilizace, dům modlitby jako místo formování kultury a komunitu jako základ lidské interakce. Kultura a komunita vyrůstají z vztahů a spřízněnosti v průběhu času, zakořeněné v místě. Konzervativci si cení bohaté rozmanitosti vztahů, organizací a soukromých sdružení, které tvoří občanskou společnost a zprostředkující instituce.

Konzervativec si cení subsidiarity, protože víme, že mnoho z nejlepších řešení lidských problémů se nachází na úrovni nejblíže jednotlivci. Podporujeme osobní, místní péči o osoby v nouzi, nejlépe tváří v tvář s někým, jehož jméno známe. Věříme, že lidská proměna probíhá nejlépe v kontextu osobního, láskyplného vztahu, s odpovědností, v průběhu času.

Konzervativci se více zajímají o kulturu než o politiku, protože politická sféra je v lidské existenci odvozená, nikoli primární. Politické problémy jsou ve své podstatě morální a duchovní problémy, které se prolínají s ekonomickou sférou. Politická změna má kořeny v kulturní změně.

Konzervativec věří, že Pravda, Dobro a Krása spolu souvisejí a že všechny věci se měří podle těchto tří transcendentálních hodnot.

Věříme, že existuje Pravda, že je poznatelná a že je naší povinností hledat Pravdu a žít podle ní po celý náš život. Konzervativec věří, že ctnosti rozvážnosti, spravedlnosti, statečnosti a umírněnosti by měly být praktikovány jak v soukromém, tak ve veřejném životě. Věříme, že lidskou duši definují ctnosti, nikoli hodnoty.

Věříme, že láska je nejvyšší motivací lidské osoby a že smyslem života samotného je poznat Boha, milovat Ho a sloužit Mu a milovat svého bližního jako sebe sama. Naše nejvyšší naplnění spočívá v transcendenci lásk

Oslava Hitlerových narozenin nebo nešťastná náhoda?

Trvale rostoucí rakouská pravicová strana Svobodných (FPÖ) oznámila v mediích, že 20. dubna 2026 pořádá v Gasthausu Moorstein na náměstí v Heidenreichsteinu (nedaleko českých hranic) pravidelné setkání s občany. Naprosto běžná událost, která však vyvolala mezi politiky bouři. Jedna se totiž o termín akce, tento datum jim připomněl oslavy probíhající před rokem 1945. Ačkoli volba data vyvolala v mediích i na veřejnosti kritiku, předseda FPÖ trvá na konání akce, tvrdí, že neměl v úmyslu vyvolat žádnou kontroverzi.

Některé dny v roce připomínají historii, někdy příjemnou, jindy nepříjemnou. 20. duben je považován za den s obzvláště trapným významem: je to den, kdy se v roce 1889 narodil Adolf Hitler. Během nacistické éry byly jeho narozeniny připomínány velkolepými stranickými oslavami a vzpomínkovými bohoslužbami. Ještě dnes žijí v Německu, Rakousku i v zemích českých lidé, kteří si pamatují německé básničky, jež se na oslavu narozenin Adolfa Hitlera povinně museli ve škole naučit.

Přestože připomínání tohoto dne rakouská veřejnost navenek odsuzuje, najdou se lidé, kterým z nějakých důvodů připomenout si Hitlerovy narozeniny nevadí. Tento den se chodí do restaurací na vaječné knedlíky, které restauratéři do svých jídelních lístků 20. dubna nenápadně zařazují. Že Hitler byl notorický vegetarián je dostatečně známo.

Nyní FPÖ akci v Heidenreichstein propaguje na Facebooku a ve svém „Kuriéru komunity Strany svobody“, který je rozesílán domácnostem. Oznámení vyvolalo rozpaky a značný ohlas. „Politická událost v tento den se zdá být přinejmenším necitlivá a mohla by být interpretována jako úmyslná provokace nebo tiché schválení určitých ideologií,“ napsal obyvatel Heidenreichsteinu deníku NÖN (Niederösterreichische Nachrichten).

Od strany působící v demokraticky zvolených orgánech všech stupňů se očekává, že bude s historickým rozměrem zacházet zodpovědně, aby se předešlo jakémukoli nedorozumění nebo signalizaci v tomto směru. Vedoucí poslanecké skupiny v Heidenreichsteinu Mario Perathoner důrazně odmítá jakékoli náznaky spřízněnosti s nacistickými ideologiemi: „Především FPÖ nemá absolutně nic společného s diktátorem, který zemřel před více než 80 lety. Když se hledalo datum pro pravidelnou schůzi, prakticky nebyly jiné možnosti." Zůstal 20. duben.

Perathoner: „Nechtěli jsme nikoho provokovat a už vůbec ne způsobit žádné problémy hostinskému.“ Tvrdí, že při výběru data parlamentní skupina FPÖ si neuvědomila fakt, že 20. dubna jsou Hitlerovy narozeniny. Když se na to přišlo, bylo na změnu termínu příliš pozdě: oznámením už bylo ve všech mediích.