Velká krize v komunistickém bloku byla v letech 1960 až 1965

V roce 1961 se komunistický svět ocitl v hluboké krizi. Rozdíly mezi dvěma mocenskými centry, Sovětským svazem a Čínou, se do poloviny 60. let 20. století stupňovaly.

Mao-Ce-Tung

První konflikt v komunistickém bloku zemí ale vypukl dávno před tím, po 2. světové válce v Jugoslávii, jež po SSSR a Mongolsku byla třetím státem světa, kde vládli komunisté. Snaha Josipa Brože Tita vytvořit vlastní komunistickou alianci na Balkáně a vystupovat v zahraniční politice nezávisle rozzuřila Moskvu. 

„Zastavte výsadky lidí, kteří mě mají za úkol zabít“, Tito napsal Stalinovi. „Pokud nezastavíte tyto vrahy, pošlu já jednoho do Moskvy za vámi, a buďte si jistý, že nebudu muset posílat druhého!“ KS Jugoslávie byla vypovězena z Kominformy dne 28. června 1948.

Základy země se ovšem po Titově odmítnutí sovětské nadvlády nad komunistickými zeměmi a po ekonomických reformách nakonec rozhodly zařadit Jugoslávii do tzv. „Svobodného světa“. Tito později označil Jugoslávii za jediný zcela nezávislý stát na světě. Jugoslávie se 1. ledna 1967 stala první socialistickou zemí, která otevřela svoje hranice cizincům a zrušila vízovou povinnost pro příslušníky všech zemí světa. 

 Moskva prosazovala „mírové soužití“ se Západem, zatímco Peking zdůrazňoval nevyhnutelnost konfliktu a požadoval tvrdší a konfrontačnější postoj. Sovětský vůdce Nikita Chruščov prosazoval odklon od stalinského teroru a kultu osobnosti. Čínští komunisté pod vedením Mao Ce-tunga odmítali Chruščovovy snahy o odsouzení stalinských metod, podle nich Chruščov oslaboval světový komunizmus. Čína nadále prosazovala naprosté ovládnutí lidu a revoluční bdělost. Čína podobně jako Jugoslávie odmítala vedoucí roli Sovětského svazu v komunistickém bloku a představovala se jako alternativní autorita.

Zvláštní roli v čínsko-sovětském konfliktu hrála Albánie. Nejmenší komunistická země ve východní Evropě se v roce 1960 otevřeně vzbouřila proti Moskvě a postavila se na stranu Pekingu. Albánský stranický vůdce Enver Hodža chápal Chruščovovu destalinizaci jako přímou hrozbu pro jeho vlastní model vlády, který byl založen na tvrdém dohledu na občany, na kultu osobnosti a represích. Rostoucí konflikt mezi Moskvou a Pekingem mu otevřel nové cesty k akci.

Protichůdné signály, nejednoznačná prohlášení a hluboká nedůvěra stále více znemožňovaly porozumění a vytvářely chaos. V tomto klimatu Moskva vnímala Albánii jako pouhý přívěsek Číny. Toho využil albánský stranický vůdce Enver Hodža. Podařilo se mu zmařit pokus severovietnamského komunistického vůdce Ho Či Mina o iniciativu, což dále vyostřilo vztahy mezi Moskvou a Pekingem.

Čína naléhavě hledala spojence proti sovětské hegemonii a byla připravena Albánii podpořit. Pro Hodžu tak Peking nabízel nejen ideologickou blízkost, ale i politickou ochranu. Jak však ukázala první část této blogové série, albánský stranický vůdce někdy jednal v rozporu s doporučeními svého nového spojence. Zatímco Čína se snažila vyprovokovat Sovětský svaz a tím podkopat jeho moc, Enver Hodža usiloval o úplnou eskalaci konfliktu. Pouze dokud byly Moskva a Peking v rozporu, mohl si být jistý čínskou podporou a udržet si moc.

Eskalace konfliktu mezi Moskvou, Pekingem a Tiranou hrozila destabilizací celého komunistického bloku. Pro země jako Vietnamská demokratická republika, které se během studené války spoléhaly na podporu Sovětského svazu i Číny, mohl mít konflikt zničující následky. 

Ho-Či-Min doufal, že jeho osobní diplomacie a autorita jedné z nejstarších a nejuznávanějších osobností mezinárodního komunistického hnutí pomohou vybudovat mosty mezi válčícími frakcemi. Jeho iniciativa se však od začátku setkala s hlubokou nedůvěrou ze všech stran, velmi napjatou atmosférou, protichůdnými signály a taktickými klamy, které nakonec znemožnily porozumění.

Či Min se do svého mediačního úsilí pustil s velkou motivací a energií. 10. srpna 1961 kontaktoval albánskou stranu s dotazem, zda by mohl přijet na jednání do Tirany. O tři dny později informoval Peking o své mediační iniciativě a 17. a 19. srpna se setkal s Chruščovem. Čínští vůdci byli k Ho Či Minovým cílům podezřívaví a obvinili ho z nedostatku jasného pochopení situace, protože se jednoznačně nepostavil na jejich stranu. Vyjádřili značnou skepsi ohledně úspěchu jeho iniciativy.

Sovětské vedení reagovalo téměř identicky. Ve velmi napjaté atmosféře Chruščov napadl nejen Albánii a Čínu, ale i samotného mediátora Ho Či Mina za to, že v konfliktu zaujal neutrální, nikoli jasně prosovětský postoj. Chruščov nakonec také s  iniciativou souhlasil, ale trval na tom, že rozhodující impuls pro albánskou politiku nepřichází z Tirany, ale z Pekingu.

Ve skutečnosti však Peking Tiraně žádné pokyny nevydal. Albánské vedení místo toho z Číny dostávalo protichůdné a obtížně interpretovatelné zprávy: Ho Či Minův přístup byl problematický a šance na úspěch jeho iniciativy byly mizivé. Zároveň však měl dobré úmysly a jeho iniciativa mohla Chruščova donutit k ústupkům, ačkoli sovětský vůdce byl nepředvídatelný.

Enver Hodža od samého začátku interpretoval Ho Či Minovu iniciativu optikou své hluboké nedůvěry k Chruščovovi. V rozhovorech s albánským vedením argumentoval, že sovětský vůdce neměl skutečný zájem na dosažení dohody. Ve skutečnosti chtěl podle Hodži severovietnamského prezidenta využít k tomu, aby se vylíčil jako zdánlivě ochotný ke kompromisu, aby později obvinil Albánii z neúspěchu deeskalace.

Hodža očekával, že Moskva bude spekulovat o tom, že Tirana nabídku odmítne, načež se Ho Či Min jeví jako důvěryhodný svědek, který Albánii zdiskredituje v očích mezinárodní komunistické veřejnosti. Na tomto pozadí se albánský stranický vůdce záměrně rozhodl nevydat přímé odmítnutí. Místo toho vyvinul taktiku zdržování a odvádění pozornosti. Požadoval, aby Ho Či Min nejprve promluvil se sovětským vedením a se všemi komunistickými stranami, které se postavily na stranu Moskvy. Teprve poté by byl přijat v Tiraně.

Tímto způsobem mohl Hodža signalizovat formální ochotu k rozhovorům, aniž by se skutečně zapojil do vyjednávání – a zároveň zmařit sovětský manévr, který tušil. Podmínky stanovené Hodžou byly politicky i prakticky nemožné splnit. Jak sám hluboce zklamaný Ho Či Min vysvětlil, postrádal čas i fyzickou sílu na cestování po východní Evropě.

V létě 1961 Enver Hodža eskaloval svou rétoriku proti sovětskému vedení. Když Moskva reagovala represáliemi, Tirana apelovala na Peking s odkazem na sovětské odvety a situaci na život a na smrt. Čínské vedení však spekulovalo, že Moskva vzhledem k napjatým vztahům se Západem (berlínská krize) nemá zájem o eskalaci konfliktu v rámci komunistického bloku. Toto hodnocení se ukázalo jako mylné.

Na sjezdu Sovětské strany v říjnu 1961 Chruščov zahájil prudký útok na Hodžu. Číňané reagovali pobouřením. „Pokud chtějí čínští soudruzi normalizovat vztahy mezi Albánskou stranou práce a bratrskými stranami, sotva existuje někdo, kdo by mohl k k neúspěchu přispět více než Komunistická strana Číny,“ obvinil Chruščov Maa a jeho lidi z pokrytectví. Nakonec se Číně a Sovětskému svazu v roce 1961 jen těsně podařilo odvrátit úplný rozchod, ale albánsko-sovětský konflikt se dále zhoršil.

Způsob, jakým se všechny zúčastněné strany vypořádaly se severovietnamskou iniciativou a jejím neúspěchem, odhalil komunistický svět, v němž komunikace ztratila svůj význam. Rozhovory sloužily méně jako prostředek k porozumění a více jako prostředek k podvodu, přesouvání viny a taktickému manévrování. Nedůvěra byla všudypřítomná. Místo informací přišly spekulace. Politika byla chápána jako konfrontace, hra s nulovým součtem, ve které každý bojoval proti každému a snažil se ostatní přechytračit různými triky. Komunistické režimy jednaly navenek stejným způsobem, jakým fungovaly uvnitř. 

Důvěřujeme nejvíc Macronovi, nejméně Putinovi.

 Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM) ve dnech 23. ledna až 3. února 2026 provedl průzkum důvěry Čechů v zahraniční politiky: 

Francouzský prezident Emmanuel Macron je jediným zahraničním politikem, kterému důvěřuje více než polovina obyvatel České republiky. Na druhém místě je ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj, Kterému důvěřuje 44 procent lidí v ČR. Slovenskému premiérovi Robertu Ficovi důvěřuje 22 procent lidí, maďarskému premiérovi Victoru Orbánovi 21 procent.

Na opačné straně žebříčku důvěry jsou čínský prezident Si Ťin-pching (7% důvěry), Přitom 33 procent Čechů nevědělo o koho se jedná. Největší podíl nedůvěry mají Češi k ruskému prezidentovi Vladimíru Putinovi a k americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi

Dotazy na Alexandra Van der Bellena a Keira Starmera nebyly zodpovězeny, protož Češi nevědí, že se jedná o rakouského prezidenta a britského premiéra.

Nejlepší obrana je útok, myslí si prezident

 Dva roky podepisuje problematické zákony i problematické rozpočty, napomádované babičky i školní mládež okouzluje rovným držením těla, střihem vlasů a vousů podle tatíčka Masaryka i vybraným oblékáním. Místo na koně skáče na drahou motorku a bez helmy jako prostý jouda z příměstského satelitu vyráží mezi mládež. Projevy umí přečíst bezchybně, takže lid u svátečních prezidentských projevů může podřimovat. První dáma plní stránky časopisů pro ženy a důchodce. Prostě maloměstská idyla, kterou jen narušují skupiny lidí životem i politikou ošlehaných. 

Prezident místo starostí o stát neskrývá, že nová vláda a nový premiér nemají jeho sympatie.. Ve své naivitě si myslí, že má naprostou podporu veřejnosti a může všechno dovolit. Pasuje se do role ústavního soudu a premiéra Babiše odsuzuje ke ztrátě Agrofertu. Kvůli vyššímu principu mravnímu Filipa Turka odmítne jmenovat do funkce ministra. Ctitelkám prezidenta se kalí oči, ctitelé nonšalantně do popelnic odhazují ústavní a jiné zákony a s nadějemi sledují vojenskou partu šmejdící v okolí Hradu.

Prezident si pak lážoplážo vyjede na Ukrajinu, pár dní po oficiální návštěvě ministra zahraničí, a slíbí Ukrajincům česká letadla. Haškův polní kurát Katz, který flámoval za peníze věřitelů, byl proti němu břídil. Prezident ve své vznešenosti flámuje ve velkém a klidně vlastnoručně (vlastnohubně) zatne sekeru do futra Strakovky.  

Aby prezidentova autorita neutrpěla, vláda je obviněna ze sobectví. Hrad a ministr zahraničí po sobě začnou bez skrupulí pálit záchodovými esemeskami, které během týdne zamoří nejen media, ale i ulice, hospody a byty. Česká republika se v tom dusí už týden. A ještě to nestačilo. Milí milionáři pražských chvilek se navíc rozhodli ve jménu hradního pachu zamořit náměstí velkých měst  pachem ODS  v loňských volbách poražené. 

Národovci z východu si vybrečeli dvourychlostní EU

 Evropská komise dala předevčírem - v pátek třináctého - jedno ze svých vůbec nejsilnějších vyjádření: "pokud..."  vznikne dvourychlostní EU. 

Skupina (minimálně) devíti států západní Evropy, která dlouhodobě nemá problém se shodnout na společných postupech vytvoří mechanismus, jak schvalovat věci, u kterých se nebudou na názor ptát ostatních členů: protože budou platit jen pro ně. Toto je jeden z přelomových kroků v celé historii EU a je bohužel příznačné, jak málo pozornosti se tomu věnuje u nás. (Protože je naše pozornost zahlcená srajdama ze sociálních sítí a na důležité věci už nezbývá mentální prostor).

Můžeme to nazývat "EU uvnitř EU" nebo "druhá EU", nebo tou dvourychlostní EU, jak chceme. Půjde v ní o rychlejší transformační kroky, jejichž cílem bude rychlejší společná integrace, odstranění psaných i nepsaných bariér, zvýšení konkurenceschopnosti a vyšší ekonomický růst. V zásadě jde o naplnění věcí z proslulé Draghiho zprávy  Ve zkratce Draghi tvrdí, že vnitřní překážky v EU mají stejný efekt, jako kdybychom měli 45% cla na zboží a více než 100% cla na služby. Draghi říká - a má pravdu - jednotný trh v Evropě nemáme, je fikcí a nepravdou. Odstraňte překážky a bude to, jako kdybyste odstranili cla: zvýšení prosperity a konkurenceschopnosti, snížení cen, zrychlení technologického progresu.

A proč to nejde jednorychlostně? Jednoduchá odpověď: protože to státy z periferie EU (kam patříme i my) blokují a zdržují. Opět tohle z Česka moc nevidíme, protože nesledujeme (kolik velkých českých médií má svého zpravodaje v Bruselu?), tedy nevíme. Uspokojuje české novináře, že můžou kritizovat "byrokracii EU", jenomže tu vytvářejí zástupci jednotlivých národních států. Ví někdo, co jiného české novináře zajímá než počet čtenářů a posluchačů? Za to jsou peníze z reklamy. 

EU má na důležité věci jednomyslnost rozhodování, což znamená, že kdokoli může rozhodnutí zablokovat. Fakticky se častěji děje vydírání než blokování - daná země něco chce, protože nějaký místní BabišFicoOrbán se chce pochlubit před svými voliči, "jak to té Evropě nandal", případně ho pasou místní oligarchové a tak prudí. 

A teď teprv nastane ta pravá sranda. Kverulantská a vysíračská Česká republika najednou s překvapením zjistí, že by bylo mnohem lepší, kdybychom byli uvnitř. Jsme jako dítě, které neustále otravuje ostatní, ale když se ostatní znechuceně seberou a jdou hledat jiné pískoviště, protiva křičí, že chce s nimi a stěžuje si, že jsou zlí, že jej nevezmou.

Protože nikdo nechce být v béčku, když by mohl být v áčku. Nikdo nechce být ve zvláštní škole. Nikdo moc nechce na učňák, když spolužáci jdou na vysokou. Nechcete být v partě s Bulharskem, když můžete být s Dánskem.

Budou se velmi rychle provádět a publikovat výzkumy a modelace ekonomů, ze kterých bude vyplývat, jak moc je lepší být v áčku než v béčku. Pro ekonomický růst, pro prosperitu, pro přístup k zakázkám a investicím, pro možnost bezbariérového obchodování - pro vyšší platy a mzdy.

Ukáže se, že země mimo Tým A najednou budou trpět - několikanásobně. Skutečná integrace až federalizace zemí v Týmu A povede postupně k tomu, že tyto státy budou preferovat obchodování a podnikání uvnitř tohoto týmu - protože to bude snazší a levnější. Když budou zakládat svoje pobočky a fabriky, budou se nejdřív ptát, zda to jde v Áčku: protože to bude snazší a rychlejší. Pokud bude federalizace Áčka pokračovat včetně fiskální unie a společného rozpočtu, tak navíc obchodování a podnikání, utrácení peněz ve vedlejší (ale áčkové) zemi bude patriotické - vlastně utrácím pořád "doma".

Tohle všechno ekonomové propočtou a dobře zdůvodní. Není to složité. Být v béčku se těžce nevyplatí. Sranda pokračuje o úroveň výš. Najednou se ozve Polsko, že chce být v Áčku. A že je ochotno přistoupit na všechna pravidla hry: většinové hlasování, povinnost přijmout rozhodnutí, některá nepopulární rozhodnutí, a dřinu. Protože Poláci mají hrdost a ambice - jestli něco nechtějí, tak stát za dveřmi. Obětují pro to co bude potřeba. Áčko řekne: ok, super, vítej. Ale připrav se na to, že si to fakt odpracuješ. Polák: s tím počítám, pracovat umím, něco obětuju. A vzápětí se přihlásí Rumuni, kteří jsou Poláky Balkánu.

Cože, Pšonci, co tady jezdili ještě nedávno v maluchách, ti že mají být v áčku a my v béčku? Tohle bude najednou těžká rána pro naše sebevědomí. Věřím, že se to najednou překlopí a voliči - ti stejní, kteří pro EU neměli dvacet let slovo slušné - řeknou, politici, tak to ne, nezvolili jsme vás proto, abychom stáli za dveřmi a čutali si ligu se Spartakem Plovdiv a FC Timisoara. My tu chceme vidět Bayern a Manchester. Makejte na tom!

Pointa může být překvapivá. Totiž to, že skupina E9 řekne: ne, nebudeme dělat Áčko a Béčko, zůstáváme pořád E27, žádné užší jádro, ale opravdu musíte přijmout tato pravidla a tento plán rychlejší integrace, bez možnosti kladení kverulantských klacků pod nohy. A pokud to nevezmete, stavíme Áčko a ptáme se, kdo se k nám přidá. Fico a Orbáne, vy se ani nehlaste, dokud tam sedíte.

Disent byl v roce 1989 zaskočen pádem komunistické vlády

 Pro pamětníky je směšný ten, kdo tvrdí, že disent a Charta 77 „připravily půdu“ pro pád komunistického režimu v Československu. Toto tvrzení ani při bližší analýze neobstojí, i když mezi těmi, kteří ještě tehdy nebyli na světě taková tvrzení někdy asi zaberou. 

 Disent ani Charta 77 nic velkého pro odchod komunistů nedělaly. Neměly masovou podporu veřejnosti, neměly institucionální páky. Pokud komunistický režim na něco reagoval změnou chování, tak to bylo dění v Sovětském svazu a okolních komunistických státech, a také určitá nespokojenost mladých komunistů uvnitř KSČ. Charta 77 byl jen vánek, který měl od loajálního uměleckého průměru vybrat umělce nejvíc loajální.

To, že disent dlouhodobě existoval, neznamená, že byl latentní příčinou pádu. Nesouhlas s některými způsoby vládnutí v československé společnosti přítomen byl po desetiletí, stále však byla naděje na reformu komunistické vlády. K tomu hlavně směřovala i činnost disidentů, mimo dosažení popularity v západních mediích. Nechtěli komunisty zcela svrhnout, nýbrž se po vzoru 3. republiky dostat do Národní fronty a parlamentu a odtud vládu komandovat .

 Pád režimu přišel až ve chvíli, kdy vedení SSSR dalo jasně najevo, že má svých starostí nad hlavu a komunisty držet násilně u moci v jiných státech nehodlá. Teprve, když komunisté ztratili pevnou půdu pod nohama v Polsku, Maďarsku a NDR. 

Říci, že disent a Charta 77 nepřipravily půdu pro změnu, tedy neznamená popírat jejich morální význam. Nebyly proti změně. V tomto případě šlo o improvizaci, nikoli o nějaký dobře připravený nástroj změny. 

Zelené šílenství EU a jeho česká podpora

Evropský parlament odhlasoval fantasmagorický cíl snížení emisí CO2 do roku 2040 o 90 %. Poslanci tak rozhodli navzdory pokračující krizi průmyslu v EU a ztrátě konkurenceschopnosti.

Součástí balíčku byl i odklad emisních povolenek ETS2 pro domácnosti na rok 2028. EU tak přijímá stále tvrdší legislativní regulace pro dekarbonizaci, ačkoli ze všech stran se hromadí důkazy, že Evropa ztrácí konkurenceschopnost a zejména energeticky náročný průmysl navzdory snahám politiků o dotování neúnosných cen energie snižuje svou produkci, propouští zaměstnance a opouští Unii. Nezaměstnanost v Německu v lednu vyskočila na 6,6 %, v Česku na 5,1 %, což dle analytiků jde na vrub snižování personálu klíčově právě v průmyslu.

Text podpořilo 379 europoslanců, 248 jich bylo proti a deset se zdrželo hlasování. Z českých europoslanců nový klimatický cíl podpořilo všech pět zástupců frakce Evropské lidové strany (EPP), tedy Danuše Nerudová, Jan Farský (oba STAN), Luděk Niedermayer, Ondřej Kolář (oba TOP09) a Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL), a rovněž i pirátská europoslankyně Markéta Gregorová. Proti hlasovalo 14 českých europoslanců, devět z frakce Patriotů pro Evropu, tři z frakce Evropských konzervativců a reformistů (ECR) a dva nezařazení europoslanci zvolení za Stačilo!. Europoslanec Ivan David se hlasování neúčastnil.

"Evropskou unii to akorát poškodí, protože Čína, Amerika a ostatní postupují jinak a my akorát tímto vykrmujeme čínskou bestii tady, a to je špatně,“ řekl. Luděk Niedermayer (TOP09) označil dnešní rozhodnutí za správné a odpovědné. „Věřím, že stejně jako cíl pro rok 2030, který byl často označován za nesplnitelný, dokáže unie splnit i tento nový cíl, pokud vlády budou pokračovat v nastavených politikách,“ uvedl.

Europoslanec Niedermayer se dnes „vyznamenal“ ještě jednou, když na aktivistickém zeleném portále zveřejnil svou kritiku, že stát včas nekonal, když teď pro stabilitu sítě musí dle rozhodnutí ČEPS dotovat dva bloky uhelné elektrárny Chvaletice podnikatele Pavla Tykače. Ale český stát a jeho vlády minulých 20 let konaly. A pod tlakem zelené lobby vsadily peníze daňových poplatníků na dotace hlavně do solárních zdrojů. Tak v letech 2010 až 2030 zaplatíme všichni v ceně elektřiny za 2 GW tehdy instalovaných solárů s celoročním podílem 3 % elektřiny na 800 miliard korun! To je cena čtyř nových velkých jaderných bloků. Ovšem zelená úderka v čele s Bedřichem Moldanem a ministrem Strany zelených Martinem Bursíkem zničila počátkem nultých let šanci, že bychom už tehdy dostavěli dva velké jaderné bloky v Temelíně. No proč? Aby ty stamiliardy přesměrovali do kapes zelené lobby. Podařilo se! Takže český stát a jeho vlády konaly, ale tak, že jsme ve slepé uličce brzkého nedostatku stabilní elektřiny.

V Evropě ale pomalu ale jistě roste odpor proti ideologicky pojímané dekarbonizační politice. V úterý se proti tomu vymezili znovu šéfové vlád Česka, Rakouska a Slovenska na jednání v Bratislavě. Český premiér Andrej Babiš se v úterý sešel s rakouským kancléřem Christianem Stockerem a šéfem slovenské vlády Robertem Ficem. Česko a Rakousko mají podle Babiše shodný názor v otázce konkurenceschopnosti Evropy, dřívější rozhodnutí EU podle něj škodí průmyslu. Premiér Babiš poukázal na podle něj vysoké ceny emisních povolenek a tvrdil, že se staly předmětem spekulací. „Vydělávají na tom spekulanti. To se musí změnit, pokud chceme, aby evropský průmysl přežil,“ dodal Babiš. Fico pak řekl, že Česká republika, Rakousko a Slovensko chtějí, aby se čtvrteční neformální summit Evropské unie zabýval vysokými cenami elektřiny a kroky k jejímu zlevnění. 

Drahá energie, drahé bydlení, ale Prahu nejvíc trápí ministr Macinka

 Od 2. ledna 2026 se ceny napříč hlavními městy států v Evropě pohybovaly od 8,8 eurocentu za kilowatt v Kyjevě až ke 38,5 centu ve švýcarském Bernu. Průměr v Evropské unii se pohybuje kolem 25,8 centu za kilowatt.

Obecně platí, že ceny za elektřinu v hlavních městech střední a východní Evropy jsou nižší než na zbytku kontinentu. S výjimkou Prahy. Zatímco v Bělehradě nebo Budapešti se ceny drží pod 10 centy za kilowatt, v Praze lidé zaplatí kolem 36,4 centu za kilowatt, což je i vysoko nad průměrem EU. Celkově jsou energie v Česku šesté nejdražší v Evropě. Praha se na žebříčku nachází za Londýnem, Dublinem, Bruselem, Berlínem a Bernem.

Odborníci upozorňují, že ačkoliv mnohá východoevropská města mají nižší ceny energií, slabší kupní síla domácností pro ně znamená větší finanční zátěž. Naproti tomu města na severu a západě Evropy jsou v porovnání s nimi relativně dostupnější.

V Česku přitom v posledních týdnech dodavatelé energií lákají na nové ceníky. Podle expertů za tím stojí konkurenční tlak a snaha o nalákání co největšího počtu nových zákazníků a vliv můžou mít také nízké ceny plynu nebo posílení české koruny.

Prezident z Boží milosti, zvolený lidem.

 Máme tu demokratický návrat vzkříšeného monarchy. Kým jiným je podle Ústavy nikomu (kromě voličů) neodpovědná a v době výkonu mandátu fakticky neodvolatelná osoba prezidenta? Nemusí se to demokratům líbit, i když problém není v ohrožení demokracie pseudomonarchismem. Český parlament vyslyšel přání lidu dychtícího po rozhodování o všem všudy a jakoby bezmyšlenkovitě přijal masový volební akt bez jakéhokoli obsahu a smyslu? 

Přímo volený prezident má v časech, kterými procházíme, velkou šanci na růst do role diktátora. Skoro se až zdá, že se hodí právě do těchto časů, aby zosobňoval základní civilizační hodnoty, tradici i možnost rázné akce a zjednodušení. Cosi jako protiváhu důsledků poměrného volebního systému.

Časy se ale mění. Za Zemana a vlastně ani nyní, v době mandátu Petra Pavla, nebyl a není důvod předpokládat, že by prezident jednal pučisticky. V době Zemana panoval ve světě i u nás relativní klid. To se nyní hodně změnilo a Pavlovi mohou růst ramena. Jen z Turka se bude hodně dlouho léčit. Smutný pohled je i na to, jak moc je veden svými poradci, zvláště jedním.

Co je vlastně prezident? Přebarvený monarcha z milosti Boží. Jeho moc republikánské režimy napříč Evropou redukovaly převážně na symbolického kladeče věnců. Původní myšlenka zůstává: prezident by měl být pokračovatel Bohem garantované tradice. Nikomu odpovědný. Proto milost, vrchní velitel, symboly, věnce, charita, lidská práva a jiné. Orgán ke zkrocení šlechty a církve.

Skoncování s konstituční monarchií a s privilegii šlechty trvalo v českém kontextu v letech 1918 až 2013, kdy prezidenta nevolil lid, ale strany parlamentní. Prezident – zcela záměrně – neměl nikdy mít vlastní specifický zdroj moci. Vedl cosi jako volební kampaň, ale ta mířila výhradně na zákonodárce. Neznamenalo to, že kandidát musí být nutně partajní odchovanec a zkušený v politice, ale obvykle tomu tak bylo a spíše mělo být. 

V každém případě narychlo sešitá a téměř potají doplňovaná Ústava česká má s hlavou státu problémy. V dobách, kdy hradní komnaty užíval Václav Havel měli zákonodárci více starostí o privatizaci státního majetku, aby se na ně a jejich příbuzné a známé dostalo co nejvíc, za prezidentování Václava Klause se jednalo o to, aby parlament všechnu moc v zemi předal do rukou ekonomů, Miloš Zeman více preferoval rétoriku než Ústavu. S Pavlem přišlo snad vystřízlivění a přemýšlení o tom, co se v zákonech zkazilo. O tom, že by se mnohé mělo napravit nikoli ve prospěch ulice, ale ve prospěch státu, se diskutuje jen šeptem.

Prezident a jeho manýry jako z banánových republik.

 Pohledný generál Pavel sázející na mužný zjev a image „bývalého hrdiny z Varšavské smlouvy i z NATO“, jemuž seděly lakonické promluvy v předvolebních kampaních, kandidát tehdejší vládní koalice porazil, za podpory školní mládeže i dojatých normalizačních babiček, bývalého premiéra. Žádný z předchozí českých prezidentů se bez dlouhodobého působení v politických funkcích a státní správě tak lehce na Hrad nedostal.

Beznázorový kandidát je schopen říkat cokoliv, co mu jeho zákulisí navrhne. Klidně hlásá zbavení své země práva veta v EU, přijetí eura a neomezenou podporu Ukrajiny, která je jeho hlavním tématem. Vzhledem ke své osobní minulosti se poněkud bizarně stylizuje do role nástupce a dědice mučeného Václava Havla, což je vztyčenými čely mladých ODS-manů a příznivců pirátů tolerováno a dokonce oslavováno. Přitom na prezidentování vycházející z klubek odlišných politických názorů jeho důstojnická inteligence viditelně nestačí. 

Vše Petrovi Pavlovi vycházelo v poklidné éře Fialovy koalice, jejímž byl faktickým kandidátem a podporovatelem. Vážná zkouška přišla po volbách v roce 2025, kdy měla nastoupit moudrost a rozvaha. Měl přispět k tomu, aby pokud možno rychle vznikla vláda, která je schopná zemi uklidnit a řídit. Místo toho prezident si začal hrát na dospělého politika. Jednání protahoval a kladl si podmínky kolem řešení střetu zájmů budoucího premiéra a údajných výroků Filipa Turka. Zbytečně se Pavel do těchto hloupých manévrů zapletl, i když sám se vyhlašoval za sjednotitele a spojovatele.

Svými kroky prezident především ukázal, že mu v jednáních o vládě nešlo o stát, ale hlavně o získání vlastní pověsti morální autority. To v jeho případě asi není možné. Zapletl se do vládních záležitostí, pro jejich řešení nemá žádné předpoklady. Petr Pavel zapomněl, že není poddůstojníkem-diktátorem v kasárnách, kde podřízení jsou povinni splnit rozkaz za všech okolností. 

Namísto toho, aby problém, který svévolně vytvořil, nějak řešil, pustil se prezident do války s vládou, kterou rozpoutal teatrální tiskovou konferencí. Poté mlčky prchl do ciziny. 

Celá tato absurdní komedie má být navíc spouštěčem zoufale fabrikované vlny veřejných demonstrací na podporu prezidenta, kterému vůbec nic nehrozí. Podařilo se mu zničit svůj nimbus slibované nadstranickosti a obrázek sjednotitele, s nimž si až dosud pohrával a předváděl se občanům. Dnes je prezident tou kontraverzní postavou, jejíž problémy musí hasit premiér. Prezident jako tajný vůdce opozice, která organizuje protivládní demonstrace, chce být latinskoamerickým unikátem ve střední Evropě. Tak daleko se žádný z jeho českých prezidentských předchůdců nikdy nedopracoval.

90000 Pražanů v neděli hájilo komunistického rozvědčíka

Víc pražských revolucionářů na Staroměstské náměstí přišlo podporovat komunisty jen v únoru 1948, kdy se uvádělo 100 000 lidí. Heydrichovi na funus tam přišlo 65 000 statečných Pražanů. Pro zajímavost; při popravě českých pánů v roce 1621 tam byly asi dva tisíce zvědavců. 

„Stop Babišově vládě“ a „Ať žije Pávek“. Mluvilo se o pravdě a lásce proti lži a nenávisti, ale klidně se dalo mluvit i o pravdě a nenávisti proti lásce a lži, jelikož si například lze představit, že odborník znající pravdu o klimatu a zeleném šílenství nenávidí láskou naplněné studenty sociálních fakult s jejich vylhaným narativem o prdících krávách a umírajících ledních medvědech. Mluvilo se o morálních trpaslících na straně vítězů v nedávných volbách, takže nestranného pozorovatele nemůže nenapadnout, že bývalý člen komunistické rozvědky byl v neděli implicitně povýšen na morálního obra.

Organizátoři rámusu v na pražských náměstích jsou pouze neziskovou organizací neboli jakousi benešovsko-komunistickou Národní frontou. Píše se rok 2026 česká politická scéna je soutěží politických stran, zahrádkáři, filatelisté a šachisté můžou do politiky mluvit jen prostřednictvím politických stran. Ostatně Milion chvilek si může založit vlastní stranu, dnes to není problémem, a nehrát si na Národní frontu jako na obchod se smíšeným zbožím. Již měli dost času na založení nové politické strany, ale jejich největším problémem je, že nevědí, co chtějí (kromě touhy být vidět). Čím by se vůbec lišili od takových srandastran jako jsou třeba piráti?

Opakované skandování „ať žije Pavel“. Na rozdíl od Pavla má Macinka čistou minulost. Možná se choval nediplomaticky až neomaleně, ale začal slibně plnit předvolební sliby, když například reviduje idiotské klimatické projekty vymyšlené snad v alkoholovém a drogovém opojení Fialových ministrů. 

Shromáždění bylo svoláno na podporu vládnoucího prezidenta. Podobné shromáždění na údajnou podporu prezidenta se konalo už v roce 1919, přičemž davy lidí byly přilákány fámou, že obhájci bývalé rakouské monarchie "tatíčka Masaryka uvěznili."  I tenkrát se na podiu střídaly hokyně a komedianti s revolverovými novináři a dav potleskem souhlasil s požadavky na prezidenta i vládu. Když se informace o demonstraci donesly na Hrad, Masaryk pouze odpověděl: "Nepřijel jsem do Prahy proto, abych se nechal komandovat ulicí." 

Současný český prezident naopak davu poděkuje. Má "karakter", jak by řekl Václav Trégl ve Svitákově filmu Přednosta stanice.

Místo očekávaného spojování společnosti, přišlo ještě větší rozdělování

Loňské volby vytvořily z opozice a Hradu blok, který bude Babišově vládě permanentně okopávat kotníky včetně trestních oznámení, bude neustále blokovat Poslaneckou sněmovnu a paralyzovat program současné vlády. Doplatí na to občané včetně Fialových velkoměstských voličů.

Nic z toho by se nestalo, kdyby v uplynulém desetiletí fatálně ODS neselhala, podobně KDU-ČSL Obě strany dostaly do vínku pravicové ideály (ta druhá již v 19. století), které se dají pro stručnost a názornost definovat jako tři opěrné sloupy konzervativního pohledu na svět: silný stát, tržní ekonomika a heterosexuální rodina jako jediný a nenahraditelný zdroj dalších generací.

 Kdyby se během uplynulých deseti let těchto sloupů nevzdaly a nepřistoupily na úchylné bruselské panevropanství, kdyby netolerovaly „manželství pro všechny“ včetně kšeftování s dělohami žen, nikdy bychom o nějakém Macinkovi a Turkovi neslyšeli a na Hradě by neseděl agent, jemuž se viditelně zalíbilo na obrazovkách televizorů a počítačů. Takový je výsledek úpadku konzervativních politických stran, které nedokázaly vygenerovat spolupracující vládu a prezidenta přijatelného i pro lidi v mimopražských českých krajích. 

Místo toho, aby se ODS od bruselské ideologie distancovala a pragmaticky si hledala partnera v Babišově hnutí ANO, provedla však pod Fialovým vedením pravý opak, nastartovala program ANTIBABIŠ. KDU-ČSL pod vedením otlemeného prospěcháře Jurečky pak provedla ještě větší veletoč a naprosto se odcizila křesťanským ideálům, na kterých vznikla. 

Kdyby obě tyto strany neselhaly a vymezily se proti eurounijnímu neomarxistickému progresivismu, vypadala by dnes česká politická scéna úplně jinak. Strany jako TOP 09 a Piráti by se staly mikroskopickými jako komunisté. Hnutí STAN by zůstalo na komunální úrovni, existence SPD by ztratila smysl a Motoristé sobě by nikdy nevznikli, natož Rajchlovo hnutí PRO.

Jarní prázdniny podle okresů

 2. února - 8. února 2026 Mladá Boleslav, Příbram, Tábor, Prachatice, Strakonice, Ústí nad Labem, Chomutov, Most, Jičín, Rychnov nad Kněžnou, Olomouc, Šumperk, Opava, Jeseník

 9. února - 15. února 2026 Benešov, Beroun, Rokycany, České Budějovice, Český Krumlov, Klatovy, Trutnov, Pardubice, Chrudim, Svitavy, Ústí nad Orlicí, Ostrava-město, Prostějov 

16. února - 22. února 2026 Praha 1 až 5, Blansko, Brno-město, Brno-venkov, Břeclav, Hodonín, Vyškov, Znojmo, Domažlice, Tachov, Louny, Karviná

 23. února - 1. března 2026 Praha 6 až 10, Cheb, Karlovy Vary, Sokolov, Nymburk, Jindřichův Hradec, Litoměřice, Děčín, Přerov, Frýdek-Místek

 2. března - 8. března 2026 Kroměříž, Uherské Hradiště, Vsetín, Zlín, Praha-východ, Praha-západ, Mělník, Rakovník, Plzeň-město, Plzeň-sever, Plzeň-jih, Hradec Králové, Teplice, Nový Jičín

 9. března – 15. března 2026 Česká Lípa, Jablonec nad Nisou, Liberec, Semily, Havlíčkův Brod, Jihlava, Pelhřimov, Třebíč, Žďár nad Sázavou, Kladno, Kolín, Kutná Hora, Písek, Náchod, Bruntál 

Když na Hradě je dlouhá chvíle

29. ledna: Na Saleského Františka meluzína zapíská

 Vystoupení prezidenta Pavla v ůterý 27.ledna bylo trapné. Zveřejnění nějakých mobilní zpráv a mediální podávání trestního oznámení, to jsou kroky nedůstojné kohokoli, natož prvního muže republiky. Pro tento krok se prezident jistě nerozhodl úplně sám, patrně do něho byl vmanévrován někým, kdo si přeje pád Babišovy vlády. A ten někdo jistě nemá daleko k bývalé Fialově vládě. Petr Pavel využil této chvíle, o níž se při svém generálském rozhledu domnívá, že je nejvhodnější k oznámení kandidatury na příštího prezidenta.  

Jen si představte, jak Ústavní soudce se ptá prezidenta: „Pane poškozený, teď potřebuji, abyste mi do protokolu vylíčil, jak jste se podělal strachy, když jste četl tu esemesku.“ A pan prezident Pavel bude popisovat, jak při čtení cítil hrozící těžkou újmu na prezidentských podvlíkačkách. Pokud by ovšem sdělil, že se jen naštval, pak to nebude vydírání a pan Macinka bude moci kontrovat trestním oznámením na prezidenta za křivé obvinění. Prezidenta republiky, jak každý ví, nelze po dobu výkonu funkce trestně stíhat; ale co naplat, když v usnesení bude uvedeno – skutek se stal, pachatel je nestíhatelný. Pochopí to občané, že z jeho daní se musí zaplatit Hradu nové prádlo, možná celá uniforma?

 Začíná se zasvěceně mluvit o nekompetentnosti Petra Pavla. Prezident republiky je v českých zemích tradičně vnímán téměř jako král, i když podle ústavy má hlavní slovo jen při kladení věnců. Prezident nemá co podávat trestní oznámení na ministra, on může nad nějakou SMS mávnout rukou, jako to dělají lidé, kteří nemají zájem s vyděrači se bavit. Prezident Pavel pokálené prádlo dokonce jako by vyvěsil na Hrad. Nevypadá to, že by ho spletl s Masarykovým husitským praporem, i když velký rozdíl není. Co by v podobném případě dělal jiný prezident. Třeba Václav Klaus, jenž je přesvědčen vždy o správnosti svého jednání. Klaus by jednoduše ukecaného ministra předvolal na Hrad a na červeném koberci by mu hezky vymyl hlavu. Prezident Pavel, když neví jak dál, odjede se koupat do Španělska, (st)

Do dvou let mají být rakouská města bez aut.

Rakouský ministr dopravy Peter Hanke (SPÖ) slibuje, že do dvou let se ve městech výrazně zlepší život. Do měst bude zákaz vjezdu osobních automobilů. Tím se uvolní prostor pro veřejnou dopravu, cyklostezky a chodce. 

Peníze, které se ušetří při údržbě ulic, budou použity na oživení rakouské ekonomiky, která se nyní potýká s vysokým zadlužením a inflací. Ministr dopravy Peter Hanke chce krizi překonat cílenými investicemi do infrastruktury, energetiky a špičkových technologií, jak nedávno krátce vysvětlil žákům osmé třídy Theresianské školy ve Vídni.

Ministr Hanke se chce zaměřit především na perspektivní obory, třeba jako je výroba polovodičů. Ústřední roli v jeho plánech hrají laboratoře Silicon Austria Labs (SAL) v Linci, Villachu a Grazu, o kterých se již říká, že mají předpoklady být evropskými centry pro vývoj čipů.

Česká republika počítá s povinným zapojením civilistů do válečných operací.

 Obrana státu se netýká jen vojáků. V případě stavu ohrožení republiky, který vyhlašuje Parlament, nebo v případě války mají své povinnosti také civilisté. Musí například odevzdat požadovaný majetek či se dostavit k nařízené práci.

Pokud by propukl konflikt, do něhož by byla přímo zapojena Česká republika, má stát řadu pravomocí, o nichž lidé nevědí. Nejčastěji se mluví o mobilizaci. V nové době obrana země není jen záležitostí vojáků. V případě potřeby se do ní museli zapojit odvedení i neodvedení civilisté. To ostatně platilo i v dobách modrých knížek předlistopadových, i když si jejich držitelé mysleli něco jiného.

Vzhledem k k současnému počtu vojáků ve zbrani by zřejmě povinnosti civilistů byly značné. 

V 60. letech minulého století čítala ČSLA okolo 160 000 mužů, v současnosti je plánovaný počet 30 000 lidí (mužů a žen), ale ve skutečnost je z různých důvodů v České armádě méně než 10 000 profesionálů, a po odečtení lidí ve vojenských úřadech, skladech a jiném zázemí údajně je pouze 3 500 lidí schopných postavit se nepříteli v poli. Za tohoto stavu by osud země ležel převážně na bedrech civilistů. 

Informace o povinnostech civilního obyvatelstva v době ohrožení země lze nalézt  v příslušných zákonech, zejména pak v zákoně č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany ČR, a dále v zákoně č. 585/2004 Sb., neboli v branném zákoně.

Zákon o zajišťování obrany mluví například o povinnost fyzických osob vykonávat v době války či ve stavu ohrožení po nezbytně nutnou dobu určené práce.

Občané musí státu poskytnout svůj majetek, pokud je to pro obranu státu nezbytné:

Budoucí válku nelze odhadnout a připravit se důkladně na ní, proto se musí vycházet ze znalostí válek a vojenských událostí minulých. Za 1. světové války si c.k. rakousko-uherská armáda vzala většinu koní vlastněných soukromými zemědělci, za 2. světové války si Wehrmacht vybíral pouze koně lehké. Až do poloviny 50. let minulého století si československá armáda dělala nárok na mladé a silné koně držené státními organizacemi i soukromníky. Civilní koně pak byli nahrazeny civilními auty. V 50. letech, kdy armáda měla častá velká cvičení s přesuny jednotek od Aše až k Čierné pri Čope, majitelé nových aut je museli přistavit do kasáren a předat méně zkušeným vojenským řidičům. Po několika měsících jízd v terénu, bývala auta vrácena ve stavu, že majitelé je také kvůli slzám ani nepoznávali.

Mobilizační povinnost civilních motorových vozidel byla až do počátku 90. let. Všechna nákladní vozidla a traktory musely být v pravidelných intervalech přistavovány k technickým kontrolám prováděným armádními techniky. Dnes sice není povinná vojenská služba ani odvody vozidel, ale stát má dostatečný přehled o lidech i o vozidlech. Je tedy pravděpodobné, že majitelé nových terénních a podobných vozů by je v případě válečného konfliktu museli dát armádě k dispozici. 

FC Barcelona v Praze a drahé falešné vstupenky

 Vyprodáno. Beznadějně. Středeční utkání fotbalové Barcelony v Praze proti Slavii enormně láká. Na sledovaný duel Ligy mistrů se ale nabalují podvodníci a překupníci, kteří šponují ceny. Na mezinárodním portálu se například několik hodin před večerním výkopem najít lístek do Edenu i za 43 tisíc korun. 

Utkání má výkop v 21.00 a ve středu dopoledne se na nejrůznějších platformách nabízely za násobně vyšší ceny. Na serveru Bazos.cz se inzeruje vstupenka s „top výhledem“ za 15 tisíc korun, na portálu stubhub.cz se blíží k 20 tisícům a například na mezinárodním portálu Viagogo byl dopoledne k mání lístek na protilehlou tribunu za 43 tisíc! Slavia eviduje dokonce lístek nabízený na černém trhu za 80 tisíc, do VIP prostor byl i za 300 000 korun.

10 milionů korun. Takový objem peněz utratili lidé na platformách mimo oficiální prodejní kanály klubu během posledních 24 hodin za vstupenky na zápas proti Barceloně,“ napsal Tvrdík v úterý pozdě večer na platformu X. „Valná většina z nich však bude zklamaná.“

Lístek na atraktivního soupeře v předprodeji stál v rozmezí 2 500 až 3 900 korun. Dal se také pořídit v balíčku na všechna čtyři domácí klání v Lize mistrů, kde se ceny pohybovaly od 5 400 korun.

21. ledna : O svaté Anežce od kamen se nechce

Grónsko jako příčina obchodní války

 Americký prezident Donald Trump oznámil, že uvalí 10% obchodní cla na evropské země, které v minulé týdnu poslaly do Drónska symbolické vojenské jednotky. Dánsko a Norsko, Švédsko, Francie, Německo, Nizozemsko, Velká Británie a Finsko. Učinili tak jna znak solidarity s Dánskem, které od roku 1953 Grónsko spravuje jako autonomní stát ve svém království.

Merz: 'We don't want a trade dispute with the US'

Lídři EU mají nyní několik možnosti, jak reagovat na ekonomické hrozby Trumpovy administrativy. Pokud to nezvládnou, což je vzhledem k rozdílnosti názorů více než pravděpodobné,Trump může být podnícen k obsazení Grónska americkou armádou.

Na řaděje je odveta, ekonomická válka může začít. EU by teď mohla zasáhnout USA tam, kde to opravdu bolí. Dohoda o obnovení souboru recipročních cel na americké produkty v hodnotě 93 miliard eur se zdá být pravděpodobným výsledkem čtvrtečního summitu lídrů EU. Balík byl původně schválen již dříve v roce 2025 jako reakce na cla, která Trump oznámil proti zemím po celém světě. Objevily se některé náznaky, že tato reakce bude Bílým domem vnímána jako mírná, ale Heather Grabbe, hlavní vědecká pracovnice think-tanku Bruegel, věří, že tlak na americkou ekonomiku před midterms by mohl být značný.

Brusel a Washington podepsaly v létě 2025 dohodu, podle které EU souhlasila s přijetím 15 % cla při obchodování s USA, místo původních 20 %, které Trump oznámil na tzv. "Den osvobození". Výměnou za snížení o 5 % EU souhlasila s nulovými cly na USA, čímž se vzdálila od zavedení balíku v hodnotě 93 miliard eur, jak bylo uvedeno výše.

21. ledna : O svaté Anežce od kamen se nechce