Pohledný generál Pavel sázející na mužný zjev a image „bývalého hrdiny z Varšavské smlouvy i z NATO“, jemuž seděly lakonické promluvy v předvolebních kampaních, kandidát tehdejší vládní koalice porazil, za podpory školní mládeže i dojatých normalizačních babiček, bývalého premiéra. Žádný z předchozí českých prezidentů se bez dlouhodobého působení v politických funkcích a státní správě tak lehce na Hrad nedostal.
Beznázorový kandidát je schopen říkat cokoliv, co mu jeho zákulisí navrhne. Klidně hlásá zbavení své země práva veta v EU, přijetí eura a neomezenou podporu Ukrajiny, která je jeho hlavním tématem. Vzhledem ke své osobní minulosti se poněkud bizarně stylizuje do role nástupce a dědice mučeného Václava Havla, což je vztyčenými čely mladých ODS-manů a příznivců pirátů tolerováno a dokonce oslavováno. Přitom na prezidentování vycházející z klubek odlišných politických názorů jeho důstojnická inteligence viditelně nestačí.
Vše Petrovi Pavlovi vycházelo v poklidné éře Fialovy koalice, jejímž byl faktickým kandidátem a podporovatelem. Vážná zkouška přišla po volbách v roce 2025, kdy měla nastoupit moudrost a rozvaha. Měl přispět k tomu, aby pokud možno rychle vznikla vláda, která je schopná zemi uklidnit a řídit. Místo toho prezident si začal hrát na dospělého politika. Jednání protahoval a kladl si podmínky kolem řešení střetu zájmů budoucího premiéra a údajných výroků Filipa Turka. Zbytečně se Pavel do těchto hloupých manévrů zapletl, i když sám se vyhlašoval za sjednotitele a spojovatele.
Svými kroky prezident především ukázal, že mu v jednáních o vládě nešlo o stát, ale hlavně o získání vlastní pověsti morální autority. To v jeho případě asi není možné. Zapletl se do vládních záležitostí, pro jejich řešení nemá žádné předpoklady. Petr Pavel zapomněl, že není poddůstojníkem-diktátorem v kasárnách, kde podřízení jsou povinni splnit rozkaz za všech okolností.
Namísto toho, aby problém, který svévolně vytvořil, nějak řešil, pustil se prezident do války s vládou, kterou rozpoutal teatrální tiskovou konferencí. Poté mlčky prchl do ciziny.
Celá tato absurdní komedie má být navíc spouštěčem zoufale fabrikované vlny veřejných demonstrací na podporu prezidenta, kterému vůbec nic nehrozí. Podařilo se mu zničit svůj nimbus slibované nadstranickosti a obrázek sjednotitele, s nimž si až dosud pohrával a předváděl se občanům. Dnes je prezident tou kontraverzní postavou, jejíž problémy musí hasit premiér. Prezident jako tajný vůdce opozice, která organizuje protivládní demonstrace, chce být latinskoamerickým unikátem ve střední Evropě. Tak daleko se žádný z jeho českých prezidentských předchůdců nikdy nedopracoval.







