Evropská komise nesouhlasí s výdaji sedmi států

Evropská unie zahájila postup při nadměrném schodku proti sedmi členským státům. Postup je zaměřen na Francii, Itálii, Belgii, Maďarsko, Maltu, Polsko a Slovensko.

Rozhodnutí následovalo po hlasování, které začalo ve středu a skončilo v pátek a které těmto zemím nařídilo, aby během čtyř až sedmi let zavedly nápravná opatření k řešení svých rozpočtových deficitů.

Dne 19. června se Evropská komise rozhodla zahrnout těchto sedm zemí do tohoto postupu s odůvodněním, že nepřijaly nezbytná nápravná opatření. Postup při nadměrném schodku se spustí, když schodek členského státu překročí 3 % jeho hrubého domácího produktu (HDP) a jeho dluh překročí 60 % HDP. Členské státy se musí řídit těmito kritérii stanovenými Smlouvou.

Cílem postupu při nadměrném schodku je zajistit disciplinované sestavování rozpočtu mezi členskými státy, předcházet nadměrným schodkům a podporovat snižování dluhu na přijatelnou úroveň.

Očekává se, že Rada Evropské unie do konce roku přijme doporučení na základě návrhů Komise, v nichž vyzve členské státy, aby ve stanovených lhůtách přijaly účinná opatření.

Očekává se, že Evropská komise předloží svá doporučení Radě přibližně v listopadu. V těchto doporučeních budou nastíněny kroky, které má každá země nezbytné k nápravě svých schodků.

Belgický král Filip vyzval politické vedení země, aby se zabývalo alarmující situací rozpočtového deficitu. Podle deníku The Brussels Times panovník tuto otázku nastolil ve svém projevu během oslav státního svátku.

Král Filip vyzval politické lídry, aby se vypořádali s "mimořádnou rozpočtovou situací", a zdůraznil potřebu "sjednocujícího projektu" k řešení deficitu. Prosazoval ekonomický model, který by posílil pozici Belgie tím, že by "chránil naši výrobní základnu, zvyšoval konkurenceschopnost a rozvíjel naše centra excelence".

Rozpočtový deficit Belgie by se letos mohl stát jedním z největších mezi evropskými zeměmi a bez vládních protiopatření by mohl dále růst. Statistiky Eurostatu zveřejněné v pondělí ukázaly, že rozpočtový deficit Belgie v prvním čtvrtletí roku 2024 činil 4,5 % HDP, přičemž celkový veřejný dluh činil 108,2 %, což je výrazně více než evropský průměr. Rostoucí dluh zvyšuje úrokové platby a spotřebovává více finančních prostředků navíc k jistině dluhu.

Podobná čísla jsou vidět ve Francii a Španělsku s veřejným dluhem na úrovni 110,8 % a 108,9 %, zatímco Itálie a Řecko mají ještě vyšší dluhy ve výši 137,7 % a 159,8 %.

V červnu podnikla Evropská komise první kroky k zahájení postupu při nadměrném schodku pro Belgii a dalších šest členských států s podobnými problémy. Tento postup vyžaduje, aby země snižovaly svůj schodek nejméně o 0,5 % HDP ročně, a to buď prostřednictvím výdajových škrtů, nebo zvýšením daňových příjmů.

Předseda belgické Ústřední ekonomické rady uvedl, že snížení výdajů by pro zemi bylo významnou výzvou, protože různá odvětví, od klimatických iniciativ po obranu, vyžadují zvýšené financování.

Německo se také potýká s rozpočtovými problémy, přičemž otázka deficitu přispěla ke složitým jednáním v rámci "semaforové koalice" o státním rozpočtu. Ministr obrany Boris Pistorius zůstává s dohodou nespokojen a během parlamentních diskusí o rozpočtu se snaží zajistit více finančních prostředků na obranu. 

Výuka angličtiny už v první třídě?

Ministr školství zpestřil prázdniny dítkám i jejich rodičům návrhem na povinnou angličtinu od první třídy a dalším cizím jazykem od třídy šesté.

Na první pohled dobrý záměr. Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem. Tak jednoznačné to však není. Kolik lidí na venkově, českém, slovenském a jiném, angličtinu či jiný cizí jazyk někdy potřebovalo a v současnosti potřebuje? Snad 1 procento. Výjimečně někde v příhraničí je možné zaslechnout němčinu, protože žádný německý turista nebude v české hospodě mluvit anglicky. V minulosti na všech školách u nás byla povinná ruština, kterou v běžném životě jen pár let po válce se snažili lidem vnutit obdivovatelé Stalina, ale pro děti se ruština na víc než 40 let stala nutným zlem. 

Proto jsem se po nástupu na střední školu přihlásil na nepovinnou angličtinu. Po měsíci úspěšného učení dostala škola nového ředitele, jehož jedním z prvních protiimperialistických opatření byl zákaz výuky cizích jazyků a donášení cizojazyčných knih a tiskovin do školy. Opatření se netýkalo jazyka ruského. Tím má výuka cizích jazyků pod dohledem odborníků skončila. 

Chodíval k  nám v 60. letech do vesnické hospody starší pán z Prahy, který často radil rodičům, aby děti nechali učit cizím jazykům, hlavně angličtinu, v budoucnosti to prý v Praze bude základní podmínka úspěšné existence. V době, kdy snem každého rodiče bylo dostat dítě na řemeslo, aby co nejdříve vydělávalo, takové rady nepadaly na úrodnou zem. V roce 1968, když se pootevřely státní hranice, tak onen pán z Prahy přivedl do hospody živého Angličana z Londýna. Předtím 20 let cizince nikdo neviděl ani neslyšel. Stačilo pár piv a k domluvě angličtina třeba nebyla, oslovovali jsme ho jako Honzu. Ještě třeba dodat, že ten pán z Prahy, jenž dovedl předpovědět pražskou posedlost angličtinou, nebyl žádným akademickým vzdělancem, byl vyučen pekařem a pracoval jako řidič autobusu MHD.

Mají se děti učit cizí jazyk od první třídy? Jistě mohou, slovíčka, básničky, písničky. Jakmile však přijde teorie, je po dětském nadšení z cizího jazyka. Gramatiku cizího jazyka většinou nepochopí, nezvládnou ani tu českou, kterou velmi často  neovládá ani mnozí z rodičů. Malé děti nemají automaticky mozek zaplněný vědomostmi, jak si přejí některé současné moderní matky, které v pětatřiceti letech porodí první děti a věří tomu, že právě přivedly na svět génie, kteří ani nebudou potřebovat školní docházku, jsou přesvědčeny, že vše jim bylo bezpracně dáno s hůry.

Lidé nejsou stejní, někdo má větší talent na matematiku, někdo na jazyky, někdo na mluvení, někdo raději maluje a píše a někdo nemá hudební sluch. Jsou děti s nadáním na více jazyků (většinou dívky), ale mnohým dělá potíž jazyk jeden. V šesté třídě, až na ně ministr navalí druhý cizí jazyk, bude většina kulhat v jazycích všech, i kdyby je učil sám Komenský. Vnucovaní výuky cizích jazyků, o jejichž potřebě v budoucnosti lze u 90 procent dětí pochybovat, je na úkor přirozeného vývoje a je stejně neetické jako přeučování leváků na praváky.  Bohužel do vlády se dostávají lidé, kteří jsou běžným lidských starostem hodně vzdáleni. Navíc mezi politiky existuje systém protislužeb, takže za podporu premiéra prosadí ministři i své nejkurioznější nápady.

Nejen Trump je americkým republikánem

V úvodu je nutno podotknout, že přirovnávat české zemědělce k americkému lumpenproletariátu je naprosto nevhodné. Zřejmě  Marian Kechlibar má s českým venkovem špatné zkušenosti. Ve své městské nadutosti označuje lidi z venkova slovem "vidlák." 

Toto označení lidu venkovského začalo v pozdní polistopadové době, kdy v zájmu pražských ekonomů bylo nutno rozdělit obyvatelstvo a vytvořit z lidí bohatých a vzdělaných městkou elitu a z lidí chudých zaostalé zemědělce - vidláky.

 Od nejstarších dob vesnice tvořily komunity lidí se společným způsobem obživy a společnými zájmy. Obyvatelé vesnic se spojovali proti vetřelcům a proti bezpráví ze strany vrchnosti. Tak to bylo až do konce 20. století. Nyní je česká vesnice úplně jiná, podlehla městským zvykům.

Kolektivizace, a především normalizace, ve 20. století vyháněly z českých vesnic obyvatelstvo do průmyslu a stavebnictví a nabídly jim bydlení v městských panelákových domech. Jejich domy na venkově kupovali pro rekreaci socialističtí zbohatlíci, kteří se odmítali přizpůsobovat životu venkovských komunit a snažili se vesnickým lidem představovat jako světa znalí lepší lidé. Když vychloubání doplnili urážkami, tak se stávalo, že nedobrovolně opouštěli vesnické hostince, někdy také zavřenými dveřmi. S odstupem času se za toto vyhazování lidem z vesnic revanšuje novými urážkami.

“Hilbilly” je obyvatel venkovské krajiny na východě USA (a to konkrétně v Appalačském pohoří), ale ve 20. století spojovaný spíš s prací v těžkém průmyslu než na poli, kde dřeli jeho předci. A oblast, ve které “hillbillies” žijí, byla v posledních čtyřiceti letech postižena podobným systémovým útlumem těžkého průmyslu jako naše Ostravsko, Kladensko nebo Mostecko.

Odtud pochází J. D. Vance, současný republikánský kandidát na viceprezidenta. Jeho kniha Hillbilly Elegy se roku 2016 stala na americkém trhu bestsellerem. To ještě Vance neměl v plánu vstupovat do politiky, takže v ní asi byl místy upřímnější, než by byl dnes.

“Hillbillies” žijí svým vlastním způsobem, ke kterému patří rvačky, alkohol, sociální dávky, nestabilní domácnosti (každý sourozenec s jiným příjmením), těhotenství ve třinácti a shnilé zuby ve dvaceti. Na rozdíl od brněnského Cejlu nebo Ostravy-Přívozu jde vesměs o potomky Skotů a Irů, a na rozdíl od Evropy je součástí této společnosti i značné množství střelných zbraní. 

Dokud v regionu fungovaly velké továrny – ocelárny, doly – nějak fungovala i “hrubá” společnost jako celek, byť notně prosáklá levným alkoholem, do nějž se zkapalňovala řada pravidelných dělnických příjmů. Když zanikly, změnila se krajina v krajinu zoufalství. Pracovní místa zmizela, optimismus do budoucnosti také, ceny nemovitostí poklesly tak, že přestěhování do nějaké živější části USA se stalo neúměrně drahým. Přibyly drogy, přibylo úmrtí na předávkování, narostla už i tak vysoká trestná činnost. 

Konflikt mezi lidmi, kteří se stále snaží živit vlastními silami, a těmi, kdo se rozhodli přežít zbytek života na dávkách, se přiostřil. (Oproti naivním představám salónních socialistů z hlavních měst totiž pracující chudí lidé většinou nenávidí “programové flákače”, které musejí živit, a kteří bokem ještě rádi občas něco ukradnou svým vlastním sousedům, kdykoliv se naskytne příležitost).

Zdroj: <https://www.konzervativninoviny.cz/vidlakova-cesta-do-washingtonu/>  

Ursula von der Leyen se opět stala předsedkyní evropské vlády

 Paní Ursula von der Leyen je pro vedení přímo EK stvořená. Narodila se v Bruselu v roce 1958 jako dcera jednoho z prvních vysokých úředníků Evropské komise Ernsta Albrechta, potomka staré a vlivné hanoverské rodiny.  Ursula navštěvovala Evropskou školu pro děti bruselských úředníků. Má proto dokonalou znalost francouzštiny, což je v Bruselu nemalá výhoda. Brzy k ní přibyla i dokonalá znalost angličtiny.

Koncem 70. let řádila v Německu levicová teroristická Frakce Rudé armády a podle policie hrozil tehdy dvacetileté Ursule únos. Odjela proto inkognito do Londýna, kde žila pod cizím jménem. Vystudovala medicínu a vdala se v roce 1986 za lékaře Heiko von der Leyena, jenž pracoval ve farmaceutickém průmyslu. Čtyři roky žili v Kalifornii, později na farmě v Burgdorfu nedaleko Hannoveru, kde vychovali sedm dětí. Ursula pracovala od roku 1988 do roku 1992 na ženské klinice v Hannoveru jako asistentka, doktorkou medicíny se stala v roce 1991. Mezi léty 1998 a 2002 učila na vysoké škole. Jejím potěšením jsou koně, které chová na rodinném statku. A pak už přišla politika.

Ursula von der Leyen se v roce 2003 dostala do dolnosaského zemského parlamentu a stala se ministryní pro sociální věci, rodinu, ženy a zdraví. Odtud bylo blízko do podobné pozice na spolkové úrovni  – stala se ministryní pro rodinu a mládež. Prosazovala spíše liberální modely (například jesle) a celkově se stala tváří „nové“ a méně konzervativní CDU. V roce 2009 se stala ministryní práce a sociálních věcí a prosazovala celostátní minimální mzdu, kvóty na ženy v dozorčích radách nebo manželství homosexuálů. No a v roce 2013 se stala ministryní obrany, což jí slávu nevyneslo. Nedostatky ve znalosti vojenského prostředí nahrazovala Ursula blouzněním o společné evropské armádě. 

Odchod do Evropské komise tak mnozí v Německu vnímali spíše jako zlatý padák. Tím, že zatáhla německou zelenou politiku do Bruselu, si vysloužila v západoevropských velkoměstech obdiv. Venkov dlouho nechápal, nevěřil, že se v evropských orgánech Green Deal prosadí. Stalo se cesta zpět není. Výsledkem omezování průmyslu a zemědělství je nedůvěra k pozici EU na válečné Ukrajině.

 Ursula von der Leyen byla v uplynulém týdnu podruhé zvolena do čela EK. Dostala 401 hlasů od 720 poslanců Evropského parlamentu. "Vyznamenali" se opět čeští husité. Z 20 hlasujících bylo 12 proti. Proč? Česká europoslanecká komunisticko-národovecká opozice netuší, co se v EU děje. Tyto podvratné šmejdy nezajímají volby ve Štrasburku, je zajímá tupý český národovec, který půjde k volbám v Kotěhůrkách či jiné vesnici.

Papírové noviny jsou v nemilosti

 Tištěné noviny jsou materiál, mají váhu a k jejich přečtení stačí oči a ruce - není třeba žádné zařízení s obrazovkou.

 Mladší generace od chytrých mobilů nad zprávou o konci Lidových novin mávne rukou a myslí si něco o středověku, spoustu pamětníků slávy tištěných novin však  zpráva  zarmoutila. Lidové noviny, zvláště za První republiky  mezi intelektuály v Praze oblíbené a jedny z mála obnovených novin po listopadu 1989, v srpnu 2024 přestanou vycházet v tištěné podobě.

Počet prodaných výtisků Lidových novin v poslední době byl prý hluboko pod hranicí rentability. Z 500.00 výtisků po listopadu 89 klesl náklad na 20.000. Zprávu už mnozí komentovali, někteří s lítostí, jiní si nenechali ujít příležitost si plivnout na pozůstalost Karla Čapka a Ferdinanda Peroutky.  

Do roku 2000 bylo především na venkově jen málo rodin, kde by nebyly žádné deníky odebírány. Velkou ránu tištěným novinám způsobila po listopadu 1989 jejich náhlá relativně vysoká cena způsobená chamtivostí redakcí, tiskáren i pošty a ohromný prostor, který noviny dávaly mnohostránkovým protichůdným politickým názorům a především neomalené reklamě. Na to český čtenář, zvyklý od 30. let minulého století na stručné srozumitelné články na čtyřech stranách a jednotný politický směr, nebyl připraven. Smrtelné rány tisku po roce 2000 začal nasazovat internet, na němž si lze vybrat zprávy z nepřeberného množství nabídek domácích i zahraničních. Zdarma to zdaleka není, jak se traduje. Počítač stojí peníze, připojení, elektřina atd. Jistou výhodou proti tisku je, že není třeba skladovat a likvidovat starý papír.

Papír šetří i e-shopy, které pošlou fakturu elektronicky. Pokud si ji příjemce nevytiskne (tiskárna další nákladné zařízení) a poctivě nezařadí mezi přijaté papírové doklady, zmizí časem v džungli statisíců elektronických dat, které se s vědomím, i bez, majitele v počítači ukládají. Šetření papírem oznamují i úřady, i když praxe tomu příliš neodpovídá. Spíš naopak. 

Lidovky tedy budou vycházet jen na internetu. Pokud se redakce neumoudří a bude články nabízet za roční předplatné 690 korun, je možné pochybovat i o prosperitě tohoto media. Kdyby měl čtenář podobně platit všem mediím, které novinové články nabízejí, musel by mít měsíční milionové příjmy. 

Atentáty doprovázejí lidstvo neustále

 Donald Trump při sobotním pokusu o atentát si patrně zachránil život malým pohybem: v kritickém okamžiku se pootočil k velké obrazovce s grafy, na které chtěl něco ukázat. 

O střelci se toho příliš neví, protože jako většina dvacetiletých mladíků za sebou ještě nestihl zanechat moc výraznou životní stopu. Na střední škole ho nevzali do střeleckého klubu, protože špatně střílel, ale poslední rok chodil do jiného střeleckého klubu, kde "nestřílel nejlépe." Byl čerstvě registrován jako republikánský volič. Tichý, uzavřený, nepřitahující pozornost žádným nápadným chováním, ani online, ani v reálu. Vyprofilovat dopředu se určitě nedal.

Čtyři američtí prezidenti byli zastřeleni atentátníkem (Lincoln, Garfield, McKinley a Kennedy); Theodore Roosevelt a Ronald Reagan byli postřeleni, ale přežili. Bylo by  na místě připomenout jednoho člověka, který je u nás v ČR zcela neprávem zapomenut, a který se stal obětí amerického “prezidentského” atentátu také.

V roce 1933 oblíbený primátor Chicaga Anton Čermák schytal kulku určenou nově zvolenému prezidentu F. D. Rooseveltovi (neplést s Theodorem), a po třech týdnech v nemocnici zemřel. Samotné zranění se přitom už začínalo hojit, ale v těle mu následně propukla infekce, která se ukázala být fatální. Velmi podobně ostatně zemřel o deset let později v Praze postřelený Reinhard Heydrich. Byla doba před rozšířením antibiotik…

Čermák byl v USA velmi populární, takže nic by mu asi nepřehradilo cestu do Washingtonu, D.C. Neproběhla by celá druhá světová válka trochu jinak, kdyby v americké vládě seděl český patriot? Nepřijely by v roce 1945 do Prahy jako první nějaké jiné tanky? Nenarazil by Stalin v Jaltě na tvrdou středoevropskou skálu?

Dobu dovolenýcu využívá vláda k velkému zdražování.

 V příštím týdnu se začne Fialova vláda prostřednictvím Green Dealu připravovat na dušení chudých občanů České republiky. Poučila se u předlistopadových normalizátorů a využívá také čas dovolených, dobu, kdy veřejnost má jiné starosti. Už balíček EU s názvem „Fit for 55“, klíčová složka celounijního Green Dealu, se před třemi lety také úspěšně schvaloval během prázdnin.

Politici čeští i ti unijní jsou si totiž vědomi značné nepopularity opatření, která dané přelomové programy obsahují. Jejich cílem totiž je lidem výrazně změnit celý už zaběhlý způsob života tak, aby byli postaveni před hotovou věc. Tou má vydláždění cesty k uhlíkové neutralitě roku 2050, což je hlavní cíl celého Green Dealu EU. 

Český Green Deal, jejž tedy nyní chce v tichosti projednat a následně schválit Fialův kabinet, čítá 811 stran. Obsahuje řadu konkrétních bodů, od zdražení benzinu přes přísnější normy pro novostavby až k novému pojetí lesního hospodářství .

Klíčovým nástrojem uvedeného umělého zdražení má být rozšíření systému emisních povolenek takové, které se blíže dotkne obyčejných lidí. Nyní si musí emisní povolenky pořizovat třeba uhelné či plynové elektrárny, velké podniky typu cementáren či oceláren nebo třeba cukrovary. Běžný člověk tak zdražení pociťuje spíše zprostředkovaně, třeba skrze dražší elektřinu, kterou odebírá pro svoji domácnost.

Od roku 2027 se ale má systém emisních povolenek rozšířit a nově vztahovat i třeba na bydlení a dopravu. Německý think-tank Agora Energiewende spočetl , že rozšíření systému emisních povolenek právě na dopravu, a tedy i pohonné hmoty, zdraží litr benzínu o 38 eurocentů, což je přibližně deset korun. Podobné, ne-li vyšší, bude zdražení nafty.

Lidem ale také v důsledku české verze Green Dealu zdraží jak méně podstatné věci jako parkování (cílem je vypudit auta z měst), tak ty mnohem podstatnější, jako jsou energie. Energie mají zdražit nad stávající rámec jak v případě elektřiny či plynu, tak pochopitelně uhlí. Dále vzroste cena podstatné části zboží z dovozu, třeba z Číny. Dojde totiž k zavedení uhlíkových cel. Tato cla mají zajistit, že když se uměle zdraží zboží z EU, aby lidé jednali úsporněji, musí se zdražit také zboží vyrobené mimo EU, třeba v Číně, aby zahraniční konkurence ještě více nedecimovala zelenou ekonomiku EU.

Rozsáhlé změny obsažené v českém Green Dealu se nakonec týkají i výstavby a renovací budov. Budou muset být využívány nákladnější stavební materiály a technologie, což v důsledku prodraží bydlení jako takové. Porostou ceny nemovitostí a zdraží nájmy – a to ještě nad rámec zdražení, jež by nastalo i bez Green Dealu. Konečně, nutné zásahy v zemědělství a lesnictví, včetně nových norem pro používání dusíkatých hnojiv, zase povedou k výraznému zdražení potravin.

Zdraží se zkrátka kdeco, často výrazně, takže se nelze divit, že politici i tak zásadní plán, jež by zasluhoval zevrubnou celospolečenskou diskusi, chtějí schválit nenápadně. Paradox je to do očí bijící. Vždyť loni schvalovaný konsolidační balíček se v médiích dennodenně přetřásal dobrého půl roku, přičemž jeho dopad na peněženky občanů je v porovnání s dlouhodobým dopadem české verze Green Dealu zcela zanedbatelný. Smrťákovi v čele současné vlády stačí 108 koupených poslaneckých hlasů. 

Na venkov míří veličenstva s platebními kartami

Pražané v létě tradičně vyrážejí do regionů, hor a dalších turistických destinací, kde zjišťují, že ochota k bezhotovostním platbám je tam různá. Bez hotovosti v peněžence se často nenajedí ani nenakoupí. Každoročně se takovým dráždidlem Pražanů stává filmový festival v Karlových Varech a tamní stánkaři, bary a restaurace. Turistická centra v českých krajích se také přidávají.

Zavřeno

Supermarkety a některé větší restaurace karty berou, ale menším podnikům se nevyplatí. U kiosků, stánkařů, hospod a podobně mají Pražané smůlu,“ hlásí ze Šumavy hostinský Luboš Kastner z Asociace malých a středních podniků a živnostníků. Mávání mobilem jako v pražské tramvaji  legitimací zdravotně postižených je zde neúčinné. Podobné je to v sousedním Bavorsku a v rakouských Alpách.

Povyk kolem platby se v českých mediích opakuje v nepravidelných intervalech už delší dobu. O co se jedná stěžovatelům? O nic jiného než o to, že nepřizpůsobiví Pražáci při každé příležitosti musí venkovanům připomínat, kdo v zemi se vydává za privilegovanou kastu, podle které se ostatní mají chovat. 

 V zemi, jako je Česká republika, obyvatel velkoměsta rozumí naprosto všemu, tedy i životu na vesnici. Vesnice má žít podle jeho představ, má se městskému životu přizpůsobit. Pokud tomu tak není, je měšťanosta uražen, často spustí povyk kvůli hluku, zápachu, zvířatům, traktorům a nyní kvůli platebním kartám. Jeho mozeček je zasažen davovou omezeností, nechápe, že někdo žije prakticky osamoceně ve skromných podmínkách. Vesnický hostinský nebo prodavač, který za den neobslouží ani 30 zákazníků a jehož tržba nepřesáhne 5 tisíc korun, je považován za stejného prospěcháře jako velkoměstský stánkař, kolem něhož za den přejdou desetitisíce lidí. 

Mimo vykřičené rekreační oblasti je v zemi jen nepatrně  hamižných vesnických hostinských, kteří chtějí na okrádání státu zbohatnout. Ti, kteří na malých vesnicích provozují takovouto živnost, někdy jen přežívají a živoří. Mnohdy to dělají jen proto, že nemají možnost v blízkosti najít zaměstnání a můžou využít soukromé objekty, ze kterých se musí platit daň a pojištění, i když nejsou obydleny. Někteří si otevřeli hospodu jen na přání spoluobčanů, aby ti se měli kde scházet a popovídat. To jsou ovšem zákazníci, kteří před vydáním obrátí každou korun, ti na jakékoli zdražení reagují tím, že návštěvy hospůdky omezí. Taková hospůdka sotva vynese na provoz objektu a na základní životní potřeby hostinského. Proto v posledních 25 letech zaniklo 75 procent vesnických hospod a obchodů. A do těch málo hospod, které ještě přežily, v létě přijde nějaký halama z Prahy a uráží s platební kartou.

Volební komise se úmyslně mýlily, soudce to nezajímá

 Michaela Šojdrová zpochybnila sčítání preferenčních hlasů a zvolení Ondřeje Koláře (TOP 09), který byl na kandidátce Spolu posledním zvoleným kandidátem. Ona sama na téže kandidátce mandát neobhájila, přičemž jí scházelo 616 hlasů. Namítala, že některé její preferenční hlasy přidělily okrskové volební komise jiným kandidátům.

V několika "nezávislých" okrscích seděli lidé, kteří udělali úplně stejnou chybu, následkem čehož přidělili všechny přednostní hlasy pro Šojdrovou někomu jinému. Hlasů bylo skoro sto. To už vypadá jako slušný průšvih.

Soud postupoval tak, že nejprve prověřil tři okrsky ve Zlínském kraji, které označila sama Šojdrová. Měla informace od voličů, že ji kroužkovali, ale v detailních výsledcích po jednotlivých okrscích svůj hlas nenašli. Po tomto prvním kole se skutečně ukázalo, že všechny přednostní hlasy, které ve vyhlášených výsledcích voleb byly přičteny kandidátovi Filipu Bendovi, ve skutečnosti patřily Šojdrové.

Přečteme si to ještě jednou: Ve třech nezávislých okrscích seděli lidé, kteří udělali úplně stejnou chybu, následkem čehož přidělili všechny přednostní hlasy pro Šojdrovou někomu jinému. Hlasů bylo skoro sto. To už vypadá jako slušný průšvih.

Soud šel tedy dál. Vybral si dalších 97 okrsků. I zde našel chyby:  Zjistilo se, že Bendovi komise připočítaly 56 přednostních hlasů, kdežto Šojdrová 99 přednostních hlasů ubraly. Dále se nepátralo, neboť hrozila ostuda. Komisí bylo totiž 14000. Soud odvolání zamítl a potvrdil mandát Ondřeje Koláře.

Šlo podle všeho o zcela běžné, průměrné, ničím se nevymykající okrsky, které „jen“ nasekaly spoustu chyb. 

Ne tedy proto, že by pochybení neprokázal, ale že jejich míra neodpovídala míře, kterou končící europoslankyně předpokládala. Voliči dostali informaci, že chyby se děly, naštěstí se ale našel způsob, jak do toho dál moc nevrtat. Ve zhruba stovce volebních okrsků komisaři svévolně přidělili či přerozdělili zhruba dvě stovky hlasů. Znovu: 100 volebních okrsků, dvě stě hlasů kdesi v luftě. Okrsků je v Česku 14 tisíc.

Jednalo se pouze o volby do Evropského parlamentu, který zajímá kandidáty prakticky jen kvůli půlmilionové měsíční mzdě a dietám, české politiky, novináře zajímá minimálně, většina českých občanů jen vzdáleně tuší, o co se jedná. Přesto se členové komisí mýlí pouze ve prospěch jistých stran. Jak je možné věřit volbám do Sněmovny? Praxe je taková, že se hlasy sčítají tak dlouho, až nakonec jsou zamlčeny hlasy nevhodných venkovských voličů a volební vítězové jsou v Praze. Členové volebních komisí jsou prostí komisaři z lidu a mohou se mýlit. Soudci jsou v případě protestů se "správným politickým názorem," také jen lidé.

Komu vyhovuje méně práce, více svátků?

 5.a 6. července jsou v České republice dva slepené svátky, o jejichž existenci dobře vědí především prodavačky v obchodech s potravinami. Národ chce změnu vychutnat. Neobvykle intenzivní nájezdy zákazníků před těmito svátky zaznamenávají především obchody v rekreačních oblastech. Je léto, doba dovolených a prázdnin, spousta lidí se z měst vydala do méně hlučných a zaprášených měst, městysů a vesnic.

Zákonem č. 245/2000 Sb jsou v České republice určeny státní svátky, ostatní svátky,  významné dny a dny pracovního klidu. Státní svátky (na rozdíl od ostatních svátků) „mají připomínat občanům události, o nichž se lze domnívat, že přispěly k existenci českého státu.

Dnes máme sedm státních a sedm ostatních svátků (ovšem 1. leden je zařazen v obou kategoriích současně), plus patnáct významných dnů.

1.1. Pondělí Nový rok Den obnovy samostatného českého státu

29.3. Pátek Velký pátek

1.4. Pondělí Velikonoční pondělí

1.5. Středa Svátek práce

8.5. Středa Den vítězství

5.7. Pátek Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje

6.7. Sobota Den upálení mistra Jana Husa

28.9. Sobota Den české státnosti

28.10. Pondělí Den vzniku samostatného československého státu

17.11. Neděle Den boje za svobodu a demokracii

24.12. Úterý Štědrý den

25.12. Středa 1. svátek vánoční

26.12. Čtvrtek 2. svátek vánoční

Za minulého režimu, kdy byla povinnost pracovat, se počet státních svátků ustálil na čísle  sedm. Přitom bylo nutno svátky napracovávat v o sobotách. Pokud byl osamělý svátek uprostřed týdne bývaly často k němu připojovány sobota a neděle. Zdůvodňovalo se to šetřením energií při rozbíhání strojů a vytápění budov. Nezanedbatelným důvodem spojování dnů volna, i když nezveřejňovaným, bývala mizerná pracovní disciplína, odjezd lidí na chaty a chalupy už v poledne před svátky a před víkendy. 

Staří lidé někdy vzpomněli na První republiku, kdy za rok bylo svátků sedmnáct. Záviděli jsme a na komunisty nadávali. Že se až do roku 1966 pracovalo šest dní (do roku 1956 48 hodin, potom 46 hodin) v týdnu, jsme jaksi v úvahu nebrali.

Nejproslulejší historický záznam o sedmidenním týdnu přináší Starý zákon. Právě v sedmi dnech měl totiž Bůh stvořit svět, přírodu, člověka a ještě si odpočinout. Ateisté mohou jen zaskřípat zuby! Jisté je, že mudrcové ve starověku dokázali skloubit astronomii s matematikou, s potřebami pracujícího lidu i s úkony náboženskými, takže v sedmidenním týdnu musel jeden den zbýt na odpočinek a návštěvu bohoslužby. Slované jméno posledního dne v týdnu získali ze slova nedělat.

 Je jisté, že v dobách dávno minulých, kdy bylo běžné různé mučení, se na tělesné potřeby lidu pracujícího moc nedbalo a byla vyžadována práce bez ohledu na čas. O pracovních podmínkách starověkých otroků si iluze nelze dělat. Pod pojmem otrokářský řád jsme si ve škole dělali představy o starověké Říši římské, otroci však byli i ve střední Evropě, a to až do dob prvopočátků českého státu. Praha bývala centrem obchodu s otroky. Mnohem více je známo vykořisťování lidí v dobách feudálních. Krutý byl v českých zemích úděl lidu poddaného v 16. století, v době, kdy na Západě robota končila (ve Skandinávii vůbec nebyla) a začínal kapitalizmus. Česká vrchnost podnikání nechápala, věřila na těžbu drahých kovů, alchymii a robotu. Kvůli vykořisťování se lid poddaný bouřil. Všechny protesty byly tvrdě potlačeny. 

Venkov uspěl až po selských bouřích v letech 1770–1772, kdy vydala císařovna Marie Terezie Robotní patent, který stanovil nejvíce 3 dny roboty týdně a denní pracovní dobu poddaných v létě 12 hodin, v zimě 8 hodin. V té době už se o slovo silně hlásil kapitalizmus, jenž je závislý na hromadné poptávce a jehož podstatou je sériová výroba. Dlouhodobý názor, že zisk je možné zvyšovat jen prodlužování doby práce, vyvrátila v roce 1914 společnost Ford, která dělníkům zkrátila pracovní dobu na 8 hodin a mzdy zdvojnásobila. Její zisk se nečekaně  zvýšil. Ukázalo se, že neunavený a spokojený dělník odvádí více práce. Československo jako první v Evropě zákonem zavedlo osmihodinovou pracovní dobu a dovolenou krátce po svém vzniku, v listopadu 1918.

Cena lidské práce je jen jedním z faktorů ovlivňujících ekonomiku, který se mění a v poslední době jako by ustupoval do pozadí. V českých mediích se čas od času objeví návrh na zkrácení pracovního týdne na 4 dny. Spousta lidí tvrdí, že by současnou pětidenní práci zvládli za dny čtyři. Každý určitě ne, není práce jako práce, lidé pracující fyzicky u pásu, v dopravě a podobně to těžko potvrdí, i když by jim jeden den volna v týdnu navíc při vyšší mzdě asi nevadil. Touhami po zkracování pracovní doby vypěstován je tedy další problém politický. Populizmus versus schodek ve státním rozpočtu. Naopak v Řecku, které se už dlouhá léta léčí z ekonomické krize, v současnosti vážně uvažují o obnovení šestidenního pracovního týdne. 

Němci zuří kvůli španělské ruce

 Porážka německé fotbalové reprezentace roztruchlila Německo. Střela Jamala Musiala, která se ve 106. minutě zezadu odrazila od lokte španělského obránce Marca Cucurella rozhoupala Německo. Anglický rozhodčí Anthony Taylor se se stal terčem německých medií, která vypočátávají kolik, kde a kdy bylo za podobný dotek nařízeno penalt.

"Pro nás jste vítězové," napsal "Bild" a B.Z píše "Anglický rozhodčí nás porazil." "Je to výsměch všem Němcům," napsal italský Gazzetta dello Sport."

Šéf rozhodčích UEFA Roberto Rosetti na adresu Němců vzkázal, že "ruka v přirozené poloze u těla nikdy nemůže v případě doteku míče být důvodem k pokutovému kopu." Rozhodčí Taylor uvedl, že se situací nezabýval, protože před ní byl německý hráč v ofsajdu.

Německým mediím se zřejmě nejedná o to jestli byla, nebo nebyla ruka, ale o to, že utkání nebylo řízeno ve prospěch německého týmu, jak to vždy doposud bylo. 

Úzkokolejka JHMD už nebude pro místní obyvatelstvo, pouze pro lufťáky.

 Věřitel Jindřichohradeckých místních drah (JHMD) Jan Kysela odevzdal Drážnímu úřadu podklady pro vydání povolení k provozu na úzkokolejce. Šlo o opravy v žádosti o osvědčení o bezpečnosti. Úřad měl k původně předloženým materiálům výhrady, řízení kvůli tomu v květnu přerušil. Kysela musel také odstranit závady zjištěné dubnovou kontrolou státního dozoru na tratích z Jindřichova Hradce do Nové Bystřice a Obrataně. 

JHMD má připravené stroje na sezonu. „Dnes máme plně připravenou jednu dieselovou lokomotivu a jednu parní. Dále intenzivně pracujeme na přípravě dalších strojů potřebných pro zabezpečení letošní sezony, tedy dalších dvou dieselových strojů a jedné parní lokomotivy. Všechny vagony jsou již také připraveny na letní sezonu, turisté si mohou rezervovat pobyty v rekreačních objektech na nádražích, s projektem bezkempu.cz pak nabízí využití travnaté plochy některých nádraží pro přenocování v karavanech nebo stanech. 

 Podle Kysely JHMD po reorganizaci už nebudou fungovat jako denní linkový provoz pro obyvatele, kteří žijí v ocích u železnice a dojíždějí do zaměstnání. Zaměří se cenou jízdného na turistiku. 

Střední Evropa je trvale mezi mlýnskými kameny

 I když si už od středověku přejeme být pevnou součástí Západu, naše geografická poloha nás staví do pozice předsunuté obranné linie, kterou se snaží nepřátelé Západu dobýt. Agresoři neusilují jen o prolomení této obrany vojensky, ale ve svém dlouhodobém plánování klade velký důraz na nevojenské, hybridní metody, které mají jeho průnik směrem na západ usnadnit. A za pomoci českých přátel daří se mu to poměrně úspěšně.

Bezpečnost a obrana demokratické Evropy je od konce druhé světové války vybudována na spojenectví se Spojenými státy americkými, které se staly hlavním garantem nového mírového řádu a zároveň klíčovou mocností, která měla svou vojenskou a ekonomickou silou odradit jakéhokoliv agresora od pokusů o jeho násilnou změnu.

Udržení míru v Evropě tak bylo od počátku úzce spjato s rolí USA jako vůdce demokratického světa a globální velmoci, která je ochotna a připravena bránit hodnoty západní civilizace a aktivně zasáhnout proti všem, kteří by stabilitu mezinárodního uspořádání chtěli narušit. Tato pozice USA jako světové mocnosti bránící stávající řád se zhroutila v roce 2008 poté, co Rusku beztrestně prošla vojenská agrese vůči Gruzii, vedoucí k rozbití gruzínského státu a odtržení Abcházie a Jižní Osetie jako Ruskem podporovaných nezávislých republik.

Již více jak 15 let jsme tak v Evropě opakovaně konfrontováni s ruským agresivním chováním, které kousek po kousku překresluje dosavadní geopolitické uspořádání, aniž by byl kdokoliv schopen tomuto jednání zabránit. Od severu na jih se totiž na východě Evropy spustila nová „železná opona“, kterou tvoří hranice Severoatlantické aliance a za níž Západ není ochoten jít. Jak pevná je však tato aliance? 

Nekonečné diskuse o tom, kdo a jaké zbraně napadené Ukrajině dodá, státy, které se od vojenských dodávek distancují zcela. Konflikt mezi Izraelem a Palestinci pak spojence štěpí ještě více. Turecko tradičně podporující hnutí Hamás, některé evropské země, které se za současné vyhrocené situace rozhodly uznat palestinskou státnost a tedy „stát“, který reálně neexistuje a nikdy ani neexistoval, a zbývající spojenci, kteří více či méně stojí na straně Izraele.

Jednot NATO je tak podrobena těžké zkoušce, a pokud by byla vystavena hrozbě přímé konfrontace s nepřítelem, narůstají vážné pochybnosti o tom, zda by tento střet ustála. Tyto obavy vzbuzuje především chování některých členských států, které prosazují své zájmy na úkor bezpečnosti ostatních členů a aliance jako celku. 

Rusku se tak v posledních 10 letech podařilo ve střední Evropě vytvořit oblast, kde může prostřednictvím svého vlivu narušovat jak jednotu Evropské unie, tak NATO, a budovat nárazníkové pásmo mezi ním a zbytkem euroatlantického společenství, které Západu efektivně znemožní jakýkoliv společný postup proti jeho dalším agresivním aktivitám. Tato vize má navíc naprosto jasné kontury, které jsou opakovaně prezentovány i v ruských propagandistických médiích, aby se dostaly do širšího veřejného povědomí.

Cílem Ruska je neutralizovat co největší část střední Evropy, k čemuž mu mají posloužit pozitivní postoje politiků a veřejnosti nejen v Maďarsku a na Slovensku, ale také v Rakousku a Srbsku, kde je ruský vliv historicky rovněž velmi silný. Vzorem má být zejména Rakousko, které se jako neutrální stát staví do pozice „mostu“ mezi Východem a Západem od obnovení své suverenity v roce 1955. Ve skutečnosti však jde o zemi, kde Rusko od samého počátku uplatňuje a buduje svůj vliv, který dnes zasahuje prakticky do všech sfér rakouského veřejného života, od politiky, přes hospodářství až po bezpečnost.

Na rozdíl od Rakouska jsou však Maďarsko a Slovensko stále členy NATO, což by mohlo být zásadní překážkou. Pro Rusko je ale jejich členství naopak klíčovým esem při očekávaném budoucím střetu s aliancí, jejíž akceschopnost se opírá o nezbytnou jednotu pro aktivaci článku 5 Severoatlantické smlouvy.