Národ je vynálezem romantismu 19. století, a vyvozuje z toho, že takové seskupení je více než pominutelné zejména, je-li v současné době zneužíváno ve prospěch sobeckých politických cílů populistů a proto fašistů. Argumentuje se tím, že v předchozích staletích státy spolehlivě fungovaly, ačkoli se neopíraly o národní identitu, ale jejich identitu tvořily hodnoty univerzálnější. Možná by se dalo dát mu za pravdu, kdyby se ve dvou zásadních věcech nemýlil.
Státy před 19. stoletím sice fungovaly na zcela jiném principu, než je záležitost národní identity. Podstatné ale na nich bylo, že lidé, o kterých by se dalo říci, že jsou svobodní a nadání výsadou o sobě rozhodovat, tvořili velice uzounkou společenskou vrstvu, zpočátku to byla pouze družina knížete, a zbývající drtivá část společnosti byli bezprávní nevolníci v postavení, které se příliš nelišilo od postavení antických či raně středověkých otroků. Nebyli sice už majetkem vrchnosti, nicméně vrchnost stále rozhodovala o jejich zásadních životních krocích. Už fakt, že se nesměli stěhovat bez jejího vědomí, a pokud přece tak učinili, byli stíháni jako zločinci, je dostatečně výmluvný.
Zlom nastal díky myšlenkám osvícenství v 18. století, avšak rozhodující roli sehrály zkušenosti ze sedmileté války. Vítězné státy – zejména Prusko – předvedly, že za delší konec tahají proto, že přestaly spoléhat na dosavadní středověké, decentralizované vytváření branné hotovosti. Budoucnost vedení vítězné války se odvíjí od pravidelné armády, opírající se o zákonem zavedenou brannou povinnost, jednotné vedení a o vznik vzdělaného důstojnického sboru, vyškoleného ve státem zřízených a státem financovaných vojenských školách. Jestliže do té doby k získání důstojnického patentu stačilo mít odpovídající aristokratický původ, stále silněji začalo převažovat dosažené vojenské vzdělání. Typickým příkladem je Napoleon Bonaparte. Byl sice šlechtického původu, pocházel z drobné korsické šlechty, avšak ke kariéře v armádě by mu to bývalo sotva stačilo, kdyby neabsolvoval s úspěchem studium na vojenských školách.
Pravidelná, na branné povinnosti stojící armáda, financovaná ze státního rozpočtu si vyžádala změnu výběru daní. Vznikly centrálně řízené daňové úřady, které tak ovlivnily vůbec skladbu státní a veřejné správy, včetně do té doby roztříštěného soudnictví. Zanikly soudy, jež směly jedině soudit příslušníky určitého stavu. Panovník (u nás to byla Marie Terezie) nechal vytvořit jednotný občanský a trestní zákoník, jímž se závazně musely řídit všechny soudy. Začala se rodit rovnost před zákonem.
Potřeby armády, ale i veřejné správy byly zcela nově centrálně strukturovány a hromadně uspokojovány objednávkami u soukromého sektoru. Sjednocení vojenských aktivit, rozdělených podle jednotlivých druhů zbraní, a administrativní aktivity, členěné Podle příslušného výkonu státní správy, vedly nejen k hromadným objednávkám, ale i k objednávkám sortimentně strukturovaným. Stát jako objednavatel vyvolal potřebu zavádět hromadnou a sériovou výrobu. Postupně se dosavadní středověká tržní ekonomika, opírající se o řemeslnou výrobu, kdy každý výrobek byl originál, měnila ve výrobu hromadných, stejnorodých sérií, které si postupně vynucovaly díky rostoucí produktivitě práce stále inovativnější technologii výroby. Potřeba papíru, vyvolaná strukturální a systémovou proměnou veřejné správy, kupříkladu rozsahem značně přesahovala možnosti dosavadní ruční výroby. Světlo světa proto na konci 18. století spatřil vynález papírenského stroje. Hromadná a v sériích umožňovaná výroba pozvolna měnila dosavadní řemeslnou tržní ekonomiku v ekonomiku kapitalistickou, opírající se ne o drobné výrobce, ale o výrobce kapitálově silné.
Kapitalismus si vynutil volný pohyb osob, tudíž bylo nemyslitelné trvat na stávajících feudálních pořádcích. Všechny významné patenty (dnes bychom řekli – ústavní zákony) císaře Josefa II. si na něm více než jeho osvícení vynutil rodící se kapitalismus. Nebyl to jen jeho patent, jímž zrušil nevolnictví, ale i patent toleranční. Nešlo mu tehdy ani tak o náboženskou svobodu jako o snahu udržet v Rakousku zdatné řemeslníky protestanského vyznání, lákané sousedním protestantským Pruskem.
Lidé, dosud nevolníci, se stali svobodnými, nicméně jejich svoboda byla podmíněna okolnostmi, za nichž mohli, či naopak nemohli dobrat se svých občanských práv. V revolucích v první polovině 19. století inspirovaných Francouzskou revolucí se postupně rodily politické národy, usilující nejen o národní emancipaci, ale o emancipaci občanskou. Vrcholem toho úsilí byl rok 1848, kdy bezmála celá Evropa se proměnila v politické národy, založené na občanských a ústavních právech, směřujících k vnitřnímu demokratickému uspořádání. Národní povědomí tu bylo důležité. Tvořilo jeden z tmelů občanské sounáležitosti, klíčového prvku demokratického uspořádání společnosti.
Národ tak, jak jej znalo19. století, byl výsledkem romantismu. Možná by našel autory, kteří romanticky snili o národní sounáležitosti, jako byli všeslovansky založení Hanka, Čelakovský anebo Šafařík, toužící přimknout se k ruském dubisku, avšak otci českého národa rozhodně nebyli, pokud pod pojmem národ v politickém slova smyslu rozumíme národ, který nejen sdílí jazyk, historickou zkušenost, mýty a legendy, ale hlavně vnitřní občanské uspořádání. Otci takového národa byli lidé jako František Palacký anebo Karel Havlíček Borovský. Nelze upřít ani Havlíčkovi, ani Palackému, že by nebyli českými vlastenci, zároveň ale jejich velkou starost představovala podoba nově vytvářené ústavy, zakládající demokratické uspořádání Rakouska. Předpokládala nejen nedělitelnost občanských svobod, ale i nedělitelnost svobod jednotlivých v Rakousku žijících národů. Otázce ústavy se Havlíček věnoval už v dubnu 1848 v jím vydávaných Národních novinách.
Emancipační hnutí jednotlivých evropských národů v roce 1848 nebylo výronem romantismu, ale racionálním pojetím moderního národa (státu), které doplňovalo základy právního státu, položené už v předchozím století absolutistickými monarchiemi, o vnitřní uspořádání opírající se o obecně přijatou ústavu. Většina v tom roce revoltujících národů si na svých vládách tehdy vynutila všeobecné volby. Tak se zrodily parlamenty v Frankfurtu nad Mohanem anebo ve Vídni.
Ačkoli pro tehdejší revolucionáře byly občanská svoboda a svoboda národů (a to nejen ve smyslu jejich svrchovanosti) nezpochybnitelné, ještě zdaleka všichni nechápali, že svobody, pokud mají mít pevné trvání a být zachovány, musí být nedělitelné. To pochopil jako jeden z prvních Bedřich Engels. V komentáři k potlačeným svatodušním bouřím v Praze vytýká v Neue Rheinische Zeitung Němcům, kteří v té době usilovali o národní emancipaci cestou demokratické revoluce, že se těžko domohou své svobody, pokud současně budou v tom samém úsilí bránit Polákům v Poznani, Čechům v Praze a Italům u Santa Lucie.
Mást nás může i první kvazi politická strana, založená na jaře 1848, kterou Češi nazvali Slovanskou lípou (později ten název převzal list téhož jména, jemuž šéfredaktoroval Karel Sabina), ne proto, že by Palacký, Havlíček anebo Rieger tíhli k všeslovanství a k ruskému dubisku. Ostatně jeden z autorů, který v listu Slovanská lípa dostával rozsáhlý prostor pro své úvahy, byl Michail Bakunin, pro carské samoděržaví veřejný nepřítel číslo jedna. Čeští politici pochopili, mají-li zachovat Rakousko jako svůj domov (o ničem jiném tehdy neuvažovali), musí si být vědomi rizika, že s lehkým srdcem Rakousko jsou ochotni opustit Němci a připojit se ke sjednocujícímu se Německu, podobně tak Italové, o Maďarech ani nemluvě, tudíž tmelem monarchie se musí stát zde žijící slovanské národy. Vznikla tak jako protiklad k všeslovanství (kterému dominuje ruský imperialismus) politika austroslavistická, společenství uvnitř monarchie svobodně se rozvíjejících a emancipujících se zdejších slovanských národů. Nakročení k nedělitelnosti svobody národů tu bylo více než zřejmé.
