Home

Antonín Švehla: Když má sedlák, mají všichni.

Beno Berghammer (Big Ben): Sedlák nevyhodí nic, co by se mu mohlo hodit.

středa 22. ledna 2014

Co zbylo z Palachovy oběti?

Letošní pětačtyřicáté výročí smrti Jana Palacha přešla media spíše vzpomínkami na Palachův týden v roce 1989. Ani se jim nedivím. Novinářů, kteří pamatují události v roce 1968 a 1969, je už málo,  tak asi do mariáše. Bohužel  čas plyne.

Leden 1969 byl podle mě hlavně osudný tím, že lámal charaktery. Lidi, kteří před několika měsíci byli ochotni lehnout před sovětské tanky, začali po Palachově pohřbu třeba tvrdit, že u nás před rokem byla kontrarevoluce, že bez sovětské pomoci bychom  už umírali hladem. Pokud by nás nepostříleli Američané a Němci. To byly šoky. A bylo jich dost.

Po Palachově smrti hrál smutnou komedii komunistický novinář Vilém Nový. A nejen on. Vzpomínka na něj mi dnes připomněla jeho dceru, Kamilu Moučkovou, kterou jsem shodou okolností před vánocemi 1968 měl možnost naživo vidět, když v Holešovické sportovní hale uváděla lední revue Holiday on Ice. ROH pro nás tehdy uspořádalo zájezd do Prahy.

Lední revue, mimo Moučkové a barevné výpravy a barevných světel, ve mně žádné vzpomínky nezanechala. Mnohem víc vzpomínám na rozstřílenou fasádu Národního muzea. Něco podobného jsem předtím viděl v Berlíně. Tam to byl pozůstatek bojů o Berlín v roce 1945. Střelba vždycky Rusům šla a bylo jim jedno, kvůli čemu střílejí.

Před muzem jsme se tam dostali do diskuse s nějakými cizinci, rodina s dvěma dětmi. Asi to byli Rumuni, kteří se nás lámanou němčinou snažili přesvědčit, že ta střelbou otlučená velká budova, co stojí v horní části Václavského náměstí, není muzeum, ale divadlo. A docela se zlobili, když jsme se jim to snažili vyvrátit. Nechali jsme je tedy při tom.

Palachova smrt a pohřeb měly jiné následky, než naivní studenti předpokládali. Venkov pocítil normalizaci dřív než Praha. Ještě za Dubčeka. Ještě před hokejem. Palachův pohřeb aktivizoval našeptavače i chrapouny. Nebyla snad hospoda, kde by nebylo slyšet: "My, dělníci, tady dřeme, aby mohli studovat, a oni za naše peníze se upalují, flákají a demonstrují."  Nebyla žádná lítost nad Palachovou smrtí, ale hněv a nenávist pracujícího lidu. Taková atmosféra už v lednu 1969 byla šířena mezi lidmi. Mnoho lidí uvěřilo prosovětské propagandě.

V lednu 1969 Dubček a Svoboda vydávali nadále ubrečená neslaná nemastná prohlášení o pokračování obrodného procesu, Moučková je tlumočila v televizi, ale několik desítek km od Prahy už "padaly" hlavy. Hlavně v armádě a u bezpečnosti, ale i v podnicích. U nás odešel ředitel a několik dalších lidí skončilo. Diskrétně - kvůli reorganizaci podniku. Ani tato výměna nebyla prý ideální, protože po prověrkách, asi za půl roku, přišlo zase jiné vedení.

A dnešní studenti - budoucí elita národa? V Ostravě a jinde chtějí v hromadné dopravě opět zavést průvodčí. Prý kvůli bezdomovcům. Vůbec bych se nedivil, kdyby to bylo i kvůli současným studentům. Ti sice nepáchnou močí a kouřem, ale zato, asi pod vlivem drog, jsou jejich mravy jako u opic v  zoo. Dnes dělníci řvát kvůli studentům, že studují za jejich peníze, nebudou. Dělnictvo totiž bylo rozprášeno. Jen tak nesměle se tu a tam ozývá: "Nikdo dělat nechce, všichni chtějí studovat a být páni."  Nebo alespoň tuneláří, dodávám já.
Zahradníček Josef

Žádné komentáře:

Okomentovat