"Není podstatné, co si osobě myslíme my, ale co si o nás myslí ostatní svět," řekl v roce 1919 T.G. Masaryk v projevu k deputaci nějakého ženského sněmu. Přestože ani sám autor těchto slov se vždy podle toho nechoval, rozhodně je v nich moudrost vzdělaného muže. V současné době, kdy čeští politici se dostali na periferii EU a jejich hlasy nikoho nezajímají, by asi nejlepší cestou k návratu k vyspělému světu byla jistá dávka pokory.
Papež
i Merkelová jsou pro českou ulici „morální imperialisté“ a vnucují nám mravní řád, který je jiný než naše materialistické představy o tom, že jsme
středem vesmíru a všechno se točí kolem nás.
Zuřivost veřejné debaty o uprchlících je průvodním projevem našeho
traumatu z poznání, že nevíme, co vlastně jsme.
Nechápeme,
že papež František nám radí „pomáhat druhým tak, jako bychom si přáli, aby se pomáhalo nám samotným“ - a zuříme nad přáním Merkelové, aby „Evropa v této společenské, kulturní a mravní zkoušce obstála“.
Zajímavé, že podobně
jsou na tom Slováci, s nimiž jsme skoro sedm desítek let sdíleli společnou
střechu. Těch 68 let prožitých v nutnosti za každou cenu se dohodnout se
projevuje i nyní. Problém Slováků je jiný v tom, že většina politiků i
veřejností se hlásí ke křesťanství, jenže Svatý Otec je lehce přesvědčuje o tom,
že to není pravda, křesťanství nejsou jen líbivá slova, ale také skutky.
Problém pohanských Čechů zase je v tom, že se hlásí k Masarykovi, i když jeho
humanizmus odmítají a zoufale vytahují z hrobů Beneše a nacionalizmus 19.
století.
V lidské povaze je potřeba žít v souladu s
mravním řádem, ať už je jakýkoli. Ohrožení české a slovenské společnosti
spočívá v tom, že když odmítne ten mravní řád vycházející z křesťanství a
evropanství, bude si muset vytvořit svůj vlastní. A pokud by se tak stalo - vše
k tomu směřuje - bude založen, buď na návratu k marxizmu, nebo k poválečnému extrémnímu a nelidskému národním egoismu. (J.Krž.
7.10.2015)
Žádné komentáře:
Okomentovat