Obrana státu se netýká jen vojáků. V případě stavu ohrožení republiky, který vyhlašuje Parlament, nebo v případě války mají své povinnosti také civilisté. Musí například odevzdat požadovaný majetek či se dostavit k nařízené práci.
Pokud by propukl konflikt, do něhož by byla přímo zapojena Česká republika, má stát řadu pravomocí, o nichž lidé nevědí. Nejčastěji se mluví o mobilizaci. V nové době obrana země není jen záležitostí vojáků. V případě potřeby se do ní museli zapojit odvedení i neodvedení civilisté. To ostatně platilo i v dobách modrých knížek předlistopadových, i když si jejich držitelé mysleli něco jiného.
Vzhledem k k současnému počtu vojáků ve zbrani by zřejmě povinnosti civilistů byly značné.
V 60. letech minulého století čítala ČSLA okolo 160 000 mužů, v současnosti je plánovaný počet 30 000 lidí (mužů a žen), ale ve skutečnost je z různých důvodů v České armádě méně než 10 000 profesionálů, a po odečtení lidí ve vojenských úřadech, skladech a jiném zázemí údajně je pouze 3 500 lidí schopných postavit se nepříteli v poli. Za tohoto stavu by osud země ležel převážně na bedrech civilistů.
Informace o povinnostech civilního obyvatelstva v době ohrožení země lze nalézt v příslušných zákonech, zejména pak v zákoně č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany ČR, a dále v zákoně č. 585/2004 Sb., neboli v branném zákoně.
Zákon o zajišťování obrany mluví například o povinnost fyzických osob vykonávat v době války či ve stavu ohrožení po nezbytně nutnou dobu určené práce.
Občané musí státu poskytnout svůj majetek, pokud je to pro obranu státu nezbytné:
Budoucí válku nelze odhadnout a připravit se důkladně na ní, proto se musí vycházet ze znalostí válek a vojenských událostí minulých. Za 1. světové války si c.k. rakousko-uherská armáda vzala většinu koní vlastněných soukromými zemědělci, za 2. světové války si Wehrmacht vybíral pouze koně lehké. Až do poloviny 50. let minulého století si československá armáda dělala nárok na mladé a silné koně držené státními organizacemi i soukromníky. Civilní koně pak byli nahrazeny civilními auty. V 50. letech, kdy armáda měla častá velká cvičení s přesuny jednotek od Aše až k Čierné pri Čope, majitelé nových aut je museli přistavit do kasáren a předat méně zkušeným vojenským řidičům. Po několika měsících jízd v terénu, bývala auta vrácena ve stavu, že majitelé je také kvůli slzám ani nepoznávali.
Mobilizační povinnost civilních motorových vozidel byla až do počátku 90. let. Všechna nákladní vozidla a traktory se každý druhý rok musely dostavit k technické kontrole prováděné armádními techniky. Dnes sice není povinná vojenská služba ani odvody vozidel, ale stát má dostatečný přehled o lidech i o vozidlech. Je tedy pravděpodobné, že majitelé nových terénních a podobných vozů by je v případě válečného konfliktu museli dát armádě k dispozici.
