Povinná vojna pohledem Jiřího Čunka

Jak ukazují aktuální průzkumy, přijít jednou za čas k volbám prostě nestačí – přes 80 % respondentů v nedávné anketě uvedlo, že by v případě napadení země Českou republiku nebránili. Jinými slovy, nebyli by ochotní bojovat za to, pro co jejich předci kdysi umírali. Jednoduchá rovnice totiž říká, že si lidé nejvíc váží toho, čemu museli něco obětovat: majetek, peníze, čas, úsilí. Oběti dnes po lidech nikdo nechce, a tak jejich vztah k vlasti logicky slábne.

TATRA 111 se osvědčila Wehrmachtu v ruské zimě a byla  až do roku 1989 ve výzbroji některých útvarů Československé lidové armády.

Povinnost osobní účasti na základní vojenské službě by to mohla pomoci změnit a vztah národa ke své zemi posílit.  

A co se týče mladších generací, stále ve větší míře sužovaných psychickými problémy a civilizačními chorobami, pro tu by měl povinný výcvik ještě další benefity. Základní vojenská služba jim totiž může dát víc než škola nebo internet. Vojna dává důvěru ve vlastní schopnosti a vědomí, že voják dokáže obstát i v nejtěžších situacích. A to není jen obrana státu, to je obrana života.

V neposlední řade není žádným tajemstvím, že naše armáda dlouhodobě trpí personální nouzí. Vloni z ní odešlo rekordní množství vojáků a tenčí se i povinné zálohy – podle náčelníka generálního štábu Karla Řehky dochází každoročně k jejich úbytku o cca 40 tisíc osob, které dosáhly věkové hranice. A přestože se vláda snaží občany ke vstupu do armády motivovat nejrůznějšími výhodami, naposledy např. zvýšením náborového příspěvku až na milion korun, zmíněný výsledek ankety ohledně ochoty lidí bránit naši zem jasně ukazuje, že v první řadě selháváme v prioritách života.

Neříkám, že je obnova povinné základní vojenské služby zázračným řešením. Ale může být začátkem změny, díky níž si národ uvědomí, že odpovědnost za obranu země není jen na profesionálech, ale na každém z nás. Nakonec stále máme uzákoněnou brannou povinnost, takže pokud by došlo na nejhorší, občané ve věku 18 a 60 let budou muset rukovat bez ohledu na to, zda se jim zrovna chce nebo ne. Výhodu by měli připravení občané, ne chaotičtí amatéři nebezpeční se zbraní v ruce sobě i okolí.

A co by to vlastně stálo? Především politickou odvahu, protože jde asi o tak populární krok, jako zvýšení daní.

Novým povinnostem přirozeně volič netleská. Pokud jde o finance, bavíme se o desítkách miliard korun a ty v rozpočtu máme. Pro představu: na obranné výdaje státu bylo vloni z rozpočtu ČR vyčerpáno cca 170 miliard Kč s tím, že USA nyní požaduje zvýšit výdaje členů NATO na obranu na 5 % HDP. Tedy víc než dvakrát tolik, než jsme dávali dosud. Místo dalších nákupů zbraní, letounů a transportéru, které kvůli podstavu naší armády nebude mít kdo obsluhovat, lze tím pádem část výdajů využít právě na znovuzavedení povinné základní vojenské služby.

Ostatně Bible nám říká, Střeží-li silný muž v plné zbroji svůj palác, jeho majetek je v bezpečí (Lukáš 11,21). Možná je však naše společnost odsouzena k opakování stále stejné dějinné chyby: jsme přesvědčení, že stará moudra pro nás neplatí. Jak hluboce jsme se mýlili pak zjistíme, až když je pozdě.

Zdroj KN