Případ Transgasu je složitější o to, že stavba pochází z doby, jejíž stopu bychom rádi smazali. Jenže za komunismu se stavěly i kvalitní kousky, a je třeba si to přiznat. Zrovna Transgas, který dnes považujeme za ukázku socialistické architektury, byl ve své době považován naopak za pokrokovou nesocialistickou architekturu, která se vyrovnala té západní. Význam některých brutalistních budov pochopilo třeba rumunské uskupení BACU, které se snaží šířit ve východní Evropě o tomto slohu osvětu a zároveň zachránit některé skvosty, které jsou často v zoufalém stavu.
Podobně se stavby v průběhu dějin ničily neustále, Transgas není žádnou výjimkou. Člověk má chorobnou představu, že staré je třeba přestavět, zrekonstruovat podle poslední módy, zbourat, vyždímat peníze. Proto nám zbývá pramálo památek těch nejstarších architektonických slohů, stejně jako těch, které se stavěly jen v relativně krátkém období, mezi něž brutalismus patří. Kde jsou ti, kteří měli takové ztrátě zabránit?
Lidi téměř nezajímá, že přijdou o významnou a zdařilou památku? A kam to může dojít? Může se brzy zbourat i Národní dům na Vinohradech nebo odstranit kůň i s jezdcem z Václaváku. Ministerstvo kultury rozhodlo, že Transgas jako součást života v centru Prahy není kulturní památkou, a bude se bourat, ať to stojí cokoli.
Žádné komentáře:
Okomentovat