Zápach a hluk je kulturní dědictví venkova

 Konflikty mezi vesnickým zemědělským obyvatelstvem a lidmi z měst, kteří pobývají na venkově jako rekreanti, přibývají ve většině evropských zemích. Lidé z měst si stěžují na zápach zvířat, hnojiv a krmiv a hluk vydávaný zvířaty a zemědělskými stroji. Městské obyvatelstvo ve své omezenosti nabyté mezi stěnami kanceláří a restaurací považuje venkov jen za místo k rekreaci. Ve městech přibývají lidé, kteří vůbec netuší, že na venkově se trvale bydlí a pracuje.

Jako první se k razantnímu řešení konfliktů mezi venkovem a lidmi z měst odhodlala Francie, kde má zemědělský venkov stále velmi silné postavení. Zemědělským organizacím ve Francii se podařilo prosadit zákon, podle něhož je zápach a hluk jedním ze základních charakteristik venkova a není možné je považovat na porušení občanského soužití. Proto ve Francii jsou stížnosti na kokrhání kohoutů, štěkání psů, kejhání husí, bučení dobytka, na hluk traktorů a kombajnů a na zápach hnoje, kejdy či siláže bezpředmětné.

O podobném zákonu se nyní diskutuje v Polsku, další zemi se silným zemědělstvím, kde se problémy s městským obyvatelstvem také začínají objevovat. Dokonce se objevily požadavky zakázat na polských vesnicích chovy hospodářských zvířat a práci zemědělských strojů. Návrh podobného zákona, jako je ve Francii, připravuje polská Federace odborových svazů rolnických producentů. 

Podobné konflikty s rekreanty, jako má francouzský nebo polský venkov, byly na českém venkově krátce po pádu komunistické vlády. Nespokojenost městského obyvatelstva existovala sice už dříve, neboť vesnické chalupy byly už za Husákovy normalizace městskému obyvatelstvu nabídnuty (viz TV seriál Chalupáři nebo Otíkova chalupa ve filmu Vesnička má středisková). V té době ovšem existovalo socialistické zemědělství, které z politických důvodů mělo na vesnici ve všem přednost. Městským rekreantům v České republice pomohla po listopadu 1989 privatizace a transformace.

Tradiční zemědělství z českých vesnic postupně zmizelo. Společnosti, které obdělávají pole a louky, sídlí ve městech a některých velkých vesnicích. Lidé z vesnic si museli najít obživu ve městech, kam se, buď odstěhovali, nebo na velké vzdálenosti dojíždějí. V horských a podhorských oblastech, kam směřuje nejvíc městských rekreantů, byla orná půda zatravněna, dobytek vyhnán na pastviny, prasata zlikvidována, takže po bývalých "voňavých" stájích, hnojištích a silážních jámách ve větší části vesnic nezůstala ani stopa. Zmizeli i malozemědělci jako samozásobitelé potravinami, pokud někdo pěstuje zeleninu nebo chová drobná zvířata, tak to obyčejně dělá jako relaxační hobby.