Kulturní krajina vyžaduje kombinaci velkých a malých zemědělských závodů

 Oficiální statistické údaje týkající se rozlohy farem nabízejí různá čísla. Podle Českého statistického úřadu je velikost konvenční farmy v Česku kolem 80 hektarů, v případě ekologických podniků jde o 116 hektarů. Agrární komora ČR počítá s průměrem 121 hektarů na podnik, který na základě dotazníků od zemědělců zjistil statistický úřad při posledním velkém sčítání. Většinu půdy však obhospodařují společnosti o výměře nad 2000 ha.

„Větší velikost zemědělských podniků ve srovnání s jinými zeměmi se v současnosti ukazuje jako velká výhoda. Vstupní náklady českých pěstitelů a chovatelů se v meziročním srovnání zvyšují o desítky až stovky procent, zdražují krmiva pro hospodářská zvířata, minerální hnojiva, energie, pohonné hmoty a stoupají také mzdové náklady. Zemědělci mají však omezené možnosti promítnout toto zdražování na straně vstupů do cen, za které prodávají,“ popisuje mluvčí Agrární komory ČR Barbora Pánková. Pokud je farma větší a její podnikání diverzifikované, má větší šanci současnou krizi přežít.

Při vstupu Česka do Evropské unie v roce 2004 žádalo podle mluvčího Píchy o hlavní zdroj dotací, tedy evropské přímé platby, kolem 20 tisíc zemědělců. Letos jich bylo zhruba 31 tisíc. „Největší nárůst počtu žadatelů je mezi mikropodniky s výměrou do pěti hektarů, naopak dochází ke zmenšování výměry především středních a větších zemědělských podniků. Průměrná výměra zemědělského podniku tak v průběhu pouhých pěti let klesla ze 130 hektarů na současných 116 hektarů,“ vysvětlil Pícha. Statistický úřad nicméně podle něj započítává i podniky do jednoho hektaru, zatímco o dotace mohou žádat až vlastníci větších pozemků. „Tento vývoj jde zcela proti proudu nejen ostatních zemí EU, ale proti vývoji zemědělství na celém světě,“ doplnil.

Podle svérázného analytika Havla je snižování velikosti podniků dobrou zprávou pro biodiverzitu. „Ukazuje se, že se struktura našeho zemědělství pomalu přibližuje struktuře evropského zemědělství, kde naopak dochází k pozvolné koncentraci zemědělských podniků. Proti Česku je to ale na zhruba desetinásobně nižších výměrách. Jinými slovy, koncentrace zemědělství v EU je stále ještě na hony vzdálená historicky založené koncentraci zemědělství v Česku“ vysvětlil.

Pícha argumentuje tím, že svět zvětšování malých podniků fandí. „Příkladem může být Německo. V řadě produkčních oblastí vznikla nejen odbytová družstva, ale i jiné formy společného hospodaření. Několik desítek drobných hospodářů se domluvilo a společně nakupují nejen osiva, hnojiva, prostředky na ochranu rostlin či energie, ale i výkonnou zemědělskou techniku. Vytvářejí tak společenství, která hospodaří na několika tisících hektarech. Oficiálně jsou stále na farmách s výměrou několik desítek hektarů,“ vysvětluje Havel.

V ČR jsou farmy kvůli pozůstatkům historické kolektivizace mnohem větší než na západě Evropy. Místo bývalých jednotných zemědělských družstev a státních statků na Západě byl vždy systém založený na rodinných závodech. O velikosti zemědělských závodů  rozhodje spousta okolností, nikoli jen ideologie jako kdysi v socialistických zemích. Vliv mají přírodní, půdní, klimatické podmínky oblasí, ale hlavné hustota osídlení, hustota silniční sítě a množství pracovních příležitostí v průmyslových a jiných podnicích. Nejdůležitější jsou odbytové možnosti.

V minulosti, do začátku  30. let minulého století, středoevropský zemědělský závod o velikosti 15 ha - 20 ha zabývající se konvenčním zemědělstvím uživil slušně i desetičlennou rodinu, protože byl soběstačný ve výrobě potravin, přebytky většinou prodal v místě nebo blízkém okolí. V té době nebyla potřeba zemědělské techniky, protože byl dostatek levných pracovních sil. Obě světové války, světová hospodářská krize a příchod marxistických teorií  tuto vesnickou idylu zničily. Lidé kvůli osmihodinové pracovní době, sociálním a jiným výhodám opouštěli vesnice.  Přesto zásluhou možnosti prodávat produkci v místě a blízkém okolí (do 10 km) tyto malé rodiné závody v českých zemích fungovali a bránily se kolektivizaci až do konce 50. let. Existovaly v okolních zemích až do počátku 90. let, například v Rakousku nebo Polsku, kde je nepohltila kolektivizace. 

Pokud jde o skloubení výroby dostatku potravin s kulturním vzhledem krajiny a udržení obyvatel na vesnicích, měly by nadále většinu půdy obhospodařovat velké podniky, ale na každé vesnici by ideální byla přítomnost 2-3 zemědělských závodů s výměrou pozemků do 40 ha, tak jako je to v Německu, Rakousku a jinde.