Uplynulou neděli se TV Nova dožila 30 let. V prvopočátcích ji vedl Vladimír Železný, který ji přizpůsoboval zájmům neúspěšného kandidáta na starostu New Yorku Ronaldu Lauderovi, krajně pravicovému dědici kosmetického impéria Estée Lauderova,
Železný jako první vysypal do českých obýváků americký kulturní odpad, otevřel dveře té nejhnusnější kulturní povrchnosti a dokázal pravicový kapitalismus přiložit na talíř, k tradiční české svíčkové. Železný jako osobnost divokých devadesátek načas uměl nasytit masy lidu nenáročného i lidu vzdělaného. V době, kdy neexistoval internet, měl takřka neomezené možnosti ovlivňovat dění, měl v rukou nejmocnější propagandistický nástroj v zemi. A využíval toho. Dokázal se vnucovat odpůrcům pražské kavárenské kultury, mstil se všem, kdož mu odepřeli ovládnutí České televize. Vložil také do myslí spousty Čechů nová slova, novou módu, nové zvyky, nové chování.
Znal jsem muže, který jako nadšený vlastenec nedal na Novu dopustit. Kvůli tomu, aby mohl sledovat "Volejte řediteli", byl schopen obětovat cokoli. Při sledování pořadu nesměl být rušen. Hltal každé Železného slovo. Rodina v době vysílání tohoto pořadu raději opouštěla byt a držela se v bezpečné vzdálenosti. Přitom každý trochu uvažující divák musel pochopit, že pan ředitel si velkou část otázek sám vymýšlí, sám sobě dává a sám si na ně odpovídá.
Vzpomínky na starou Novu vybledly, po starém Železném však zůstalo také něco nepěkného, co je podivnou vizitkou českého státu i českého jazyka. Železný jako ředitel-všeznalec při mnohých promluvách ve své televizi Nova dokázal mladým ambiciózním pražským novinářům vnutit slovo "Česko." Jak nás učí historie, v pražských redakcích se už ujala i horší slova (například výraz "deklasované živly"). Slušní lidé slovo Česko nevyslovují ani po třiceti letech, připadá jim nevhodné jako pruhované červeno-bílé ponožky v sandálech.
Slovo to hloupé, znějící jako Rusko, se usadilo v českých redakcích, nikoli však za hranicemi. Tam je samozřejmostí psát například anglicky Czech Republik nebo německy Tschechische Republik. Příliš úspěšné za hranicemi nebylo ani volání českých úřadů do světa, že oficiální název českého státu už nebude Česká republika (Czech Republik), ale Česko. Zahraničí prostě stát Cesko nezná.
Radost ze změny názvu českého státu měli asi jen Slováci, kteří jsou na to "o" na konci jména státu zvlášť silně vysazeni a nikdo je nepřinutí, aby například Itálii neříkali Taliánsko, Anglii Anglicko. Ostatně název Česko se zrodil s největší pravděpodobností na Slovensku - už v šedesátých letech minulého století. Slováci vždy těžce nesli, když zaslechli, že pro Čechy je české celé Československo. Českému obyvatelstvu se Slováci snažili předvést jak rozlišovat různá území státu, a tak rozdělovali slovo Československo na dvě části, na Česko a Slovensko. Dokonce po listopadu 1989 kvůli názvu státu ve Federálním shromáždění vypukl spor zvaný "Pomlčková válka."
Železný přišel o TV Nova a poté se pokoušel ovlivňovat diváky prostřednictvím TV Barrandov, avšak její majitel asi brzy zjistil, že Železný víc diváky odhání než přitahuje. Češi, Moravané a Slezané, zejména ve městech, mají v sobě stále zbytky venkovské jednoduchosti a habsburské noblesy, a tak zprvu rádi u obrazovek Železného novoty přijímali, avšak po čase zjistili, že zastaralou pravicovou normalizací jsou velmi nasyceni, mnozí dokonce otráveni. V té době už bylo jednoduché řešení. Přepnout na jinou televizní stanici. Přibylo v zemích českých soukromých stanic požehnaně, takže se s nimi Nova musí denně dělit o mnohamilionové příjmy z reklamy. Jestli po třiceti letech něco, mimo slova Česko, ještě "ředitele" Železného připomíná, tak je to bacil nenávisti k České televizi. Někteří lidé se této choroby nemůžou zbavit, její vyléčení zásluhou koncesionářských poplatků prý není možné. Tu a tam se také přidají hlasy klausovců a podobných vyznavačů peněz až na prvním místě vyzývající k privatizaci České televize. A nejen ČT.
Každý stát by měl mít prostředky, za jejichž pomoci by měl ovlivňovat zájmy vlády a chování obyvatelstva země. Jen na nezávislost a inteligenci novinářů se v době úpadku tištěných medií, v době soukromých televizních a rozhlasových stanic a v době internetu a sociálních sítí spoléhat nelze. Česká televize a Český rozhlas jsou proto nezbytnou nutností. Náklady, mimo diváckých poplatků, na jejich provoz jistě jsou v poměru k jiným státním výdajům zanedbatelné.
Žádné komentáře:
Okomentovat