Ve střední Evropě bylo až do roku 1848 poddanství. Jednalo se v podstatě o pronájem státního majetku. Nájemné vybíraly správy jednotlivých panství, které je odevzdávaly panovníkovi, buď v penězích nebo ve formě různých služeb, jako bylo třeba vyzbrojování armády nebo stavba a údržba silnic.
Protože poddaní sedláci a chalupníci, neměli na pacht peníze, byli povinni vykonávat práci na panském majetku, takzvanou robotu. Jiné to bylo v okolí Prahy, kde sedláci zásluhou výhodného odbytu produkce, měli peníze, mohli se z roboty vykoupit, případně pozemky koupit. Obvykle sedláci chodili do roboty tři až pět dnů týdně, chalupníci jeden den, v závislosti na období, počasí, velikosti užívaných pozemků a potřebách panských dvorů. Čas, který poddaným zbyl, využívali k práci doma, kde jinak pracovali příslušníci rozvětvených rodin a podruzi, kteří u sedláků měli ubytování a stravu. Kromě roboty odevzdávali poddaní část své produkce v podobě peněžních dávek. Většina byla využita vrchností pro vlastní potřebu nebo obchod. Konkrétní podíl se lišil podle regionů, ekonomického postavení a období.
Dnes převažuje pocit, že ve středověku, když se muselo fyzicky pracovat, byla robota obrovským příkořím. Fyzická práce v minulosti však byla samozřejmost, bez ní se přežívalo jen těžko. Po roce 1945 byla práce dělníka strašidelně zprofanovaná (dělničtí kádři, dělnická vláda, dělničtí prezidenti) tak, že dnes je fyzická práce zesměšňována a vydávaná za podřadný způsob obživy.
Dnes sice nechodíme na robotu pracovat na panských polích, ale namísto toho odevzdáváme část výsledků své práce formou daní. Takzvaná složená daňová kvóta vyjadřuje, kolik procent HDP (hrubého domácího produktu) je odvedeno státu ve formě všech daní, odvodů a poplatků. Složená daňová kvóta se spíš jen odhaduje, v ČR v roce 2024 to bylo přibližně 43 – 46 % HDP. Jsou ale i země, kde složená daňová kvóta přesahuje 50 % HDP: například Francie, Dánsko nebo Švédsko.
Ve středověku tedy poddaný pracoval pro vrchnost v průměru 3 dny v týdnu, což bylo 50 % tehdejšího pracovního týdne. Odevzdával tedy vrchnosti zhruba polovinu toho, co dokázal vyprodukovat. Současná složená daňová kvóta v Evropě se také pohybuje kolem 50 % HDP neboli opět státu odevzdáváme zhruba polovinu toho, co dokážeme vyprodukovat. Středověká a dnešní daňová zátěž jsou tedy velmi podobné.
V určitém ohledu je však dnešní touha státu kontrolovat vše a uzurpovat si moc pro sebe daleko větší než ve středověku. Nejde totiž „jen“ o podíl vyrobených hodnot, které jsou státem zabaveny a tedy přerozděleny. Dnes jde navíc také o to, že stát rozhoduje o tom, co se bude produkovat, aniž by to bylo ekonomicky efektivní. Když ve středověku chtěl být hrnčíř hrnčířem, mohl jím být a vrchnost jej nenutila, aby byl tesařem. Vrchnosti stačilo, když každý hrnčíř i každý tesař odevzdali v nějaké podobě předepsaný díl své práce. Dnes je tomu ale jinak. Stát formou toho, na co uvaluje daně a dotace, mění charakter ekonomiky. Nutí podniky, aby nevyráběli auta se spalovacími motory, nýbrž elektroauta. Nutí jednotlivce, aby nespotřebovávali energii z fosilních zdrojů, ale z obnovitelných zdrojů. A tak dál.
Při nízkých daňových sazbách jsou daňové výnosy nízké, protože daně generují málo příjmů. Zvýšení daňové sazby logicky vede k růstu výnosů. Jenomže to platí jen do určitého bodu. Jakmile dosáhneme nějaké prahové úrovně (a ta je pro každý stát, historickou dobu i typ činnosti jiná), dochází kvůli příliš vysokému zdanění ke snížení motivace pracovat, investovat nebo podnikat. Zkrátka příliš vysoké daně odrazují od práce a tím paradoxně snižují celkový výběr daní.
Ačkoliv český stát vidí, že výnosy z daní stále klesají s jejím zvyšováním, byrokratické uvažování je zamrznuté a nedokáže vstřebat, že pro zvýšení ekonomické aktivity, a tedy pro zvýšení daňového výnosu, je potřebné daně snížit. Stát se neustále snaží daně víc zvyšovat, ačkoliv je to kontraproduktivní, ekonomickou aktivitu to dusí. Ale úředníci a politici obvykle nedokáží přehodit myšlenkovou výhybku.