Lhát o vlastní minulosti je znamením slabosti, nedostatku sebevědomí a nedostatku poctivosti. Tak proč pravdivé historické vědomí o tom, co bylo a jací jsme byli my sami, nahrazujeme báchorkami o vlastní dokonalosti, zrazované vnějším světem, osudem či okolnostmi?
Velkou lží bylo a stále je poválečné období takzvané třetí republiky let 1945 až 1948. České společenství tehdy přijalo představu, že starý svět musí zaniknout a „československá národně-demokratická revoluce“ se musí před definitivním vítězstvím pomstít, vyčistit prostor od všech nepohodlných. Od prvního okamžiku to byla jen vylhaná iluze, která za nejdivočejší diktatury lůzy převlečené za „lid“ a „národ“ během několika málo let a za nepředstavitelnou cenu rozvrátila stát a především celé jeho společenství.
Benešovy dekrety a tzv. třetí republika napodobovaly nelidský fašismus tak dobře, že Československo se bez odporu a z vlastní vůle už na konci války stalo prolhaným, antidemokratickým, násilným, korporativistickým a ze všeho nejhůře otevřeně rasistickým státem, který slovy o demokracii a novém začátku historie jenom maskoval svoji fašistickou podstatu.
Česká politika ani dnes nevzbuzuje důvěru většiny občanů. Přesto znovu a znovu hledáme spasitele, který to těm nahoře natře. Kolik už těch padlých spasitelů za těch pětatřicet let od listopadu 1989 bylo? Ani tak dlouhá doba poklidu nestačila k tomu, abychom si uvědomili, že jsme všichni sobci, kteří se nedokážou poučit z minulosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat