Na letošním Sudetoněmeckém sjezdu v Řezně zazněla česká hymna. Možná jen symbol, ale Sudetští Němci uznávají existenci země, v níž mají kořeny. Je to gesto politické i lidské.
Události okolo sudetských Němců nelze chápat bez připomenutí Mnichovské dohody z roku 1938. Z pohledu většiny z Čechů odchovaných v národovecké nenávisti 19. století šlo o zradu - nejprve Západu, který přenechal zemi Hitlerovi. Pro mnoho sudetských Němců znamenal Mnichov naději na vyvázání ze státu, ve kterém od roku 1918 byli občany druhé kategorie.
Odsun po válce byl kolektivním trestem - a jako každý kolektivní trest zasáhl především lidi nevinné. Německo rozpoutalo válku a bylo poraženo. V Evropě utichly zbraně, měla přijít doba právníků a diplomatů. Do českých zemí klid nepřišel. Z Londýna se vrátil zakomplexovaný mstivý zmetek, který v dětské naivitě chtěl vyjádřit vděk Josifu Vissarionovičovi tím, že zavelel: Vylikvidujte je. Vyhnání Němců přineslo smrt tisícům a utrpení statisícům.
Dnes však sudetští Němci už v naprosté většině neusilují o navrácení majetku. Tento posun, kodifikovaný odstraněním požadavku z jejich stanov, je klíčový. Symbolicky se tak otevřel prostor pro smíření, nikoliv pro soudní spory.
Sudetští Němci nejsou výjimkou. V mnoha částech Evropy existují historické křivdy spojené s etnickými přesuny a kolektivní vinou. Na Balkáně jsou rány etnických čistek z 90. let ještě čerstvé. V Jižním Tyrolsku se podařilo rakouské a italské obyvatelstvo přivést ke spolužití na základě autonomie a vzájemného respektu.
Dnešní mladí Češi často o sudetských Němcích ví jen málo - a většinou jen to, co jim předali rodiče vychovaní komunistickou školou. Vyhnání Němců byl zločin, protože aplikovat kolektivní vinu prostě nelze. Poválečná deportace Němců způsobila devastaci velké části českého území, zničení několika set vesnic a zlikvidovala multikulturní ráz Československa.
Žádné komentáře:
Okomentovat