Tak
Ivetu dohnali k smrti. Beztrestně. V poslední době se denně o ní objevovaly
články, i když všichni věděli, že je nemocná. To bulvární novinářské zrůdy
nezajímá. Pro ně je důležitý počet čtenářů. Peníze, peníze, peníze požaduje
systém. Klaus očaroval početnou prospěchářskou sortu naší společnosti. A nejen
naší. V honbě za ziskem z prodeje novin zabili novináři například britskou
princeznu Daianu.
Téměř
denně jsem někde zahlédl nadpis článku o Bartošové. Nečetl jsem je. Stačily
nadpisy, které čtenáře přitahují, protože říkají vše. V tom jsou bulvární
redaktoři mistry. Až v neděli nebo v pondělí jsem se zastavil nad článkem na
jednom poměrně seriozním portálu. Byl tam rozhovor s lékařkou, která Bartošové
vytýkala drastickou dietu. Byla tam fotografie bledé Bartošové. Ta bledost a
jakýsi flegmatický pohled mi připomněly, co jsem viděl v zaměstnání před více
než třiceti lety. Stejně bledá tehdy byla jedna spolupracovnice. Druhý den jsme
se dozvěděli, že doma spáchala sebevraždu.
Iveta
Bartošová byla dítětem socialistického Československa. Květina vypěstovaná v
jiných podmínkách. Obdivem a jemnou kritikou chráněná před závistí a nenávistí.
Sloužila k odvádění mládeže od denních problémů. Tleskaly jí plné sportovní
haly. Měla své místo v rozhlase a televizi a na gramofonových deskách, plakáty
a její fotografie asi visely ve většině dětských pokojů. To náhle skončilo.
Změna politického systému jí svědčila jen zdánlivě. Dostala se na prudké slunce. Byla uměle
vyživovaná (prý také drogami) a zalévaná (také alkoholem). Každý ji na
obrázcích mohl prohlížet zblízka. Kdejaký závistivec či prospěchář jí mohl
ublížit. Pouštět na ní mráz a vítr. Květina, jejíž kořeny však stále byly
původní,socialistické. A ty hnily a usychaly.
Změny
po listopadu 1989 si obyčejní lidé, kteří zespoda poznali přednosti i
nedostatky socialistického systému, představovali jako kompromis mezi dvěma
extrémy. Ke kompromisu nedošlo. Zvítězila bezohledná honba za penězi a majetkem
(obyčejně za cizím). Zvítězili chameleoni, kteří dovedou měnit barvy podle
prostředí. V tom vynikají především bývalí "papíroví" komunisti,
kteří do strany vstupovali kvůli prospěchu. Tehdy se k majetku, který by jim
mohl zabránit v kariéře, nehlásili. Nyní hrdě prohlašují, že 40 let na
komunistických schůzích komunistům kroutili krky. A klidně se hlásí k majetku,
kterého se tehdy zřekli.
Podle
ekonomických pouček není občan, který pracuje, pro stát přínosem. Přínosem jsou
ti, kteří neustále něco kupují a za něco platí. Kdo si cokoli dělá sám, státu
škodí, protože nepřispívá k zvyšování HDP. Znamená to, že lidé - hlavně na
venkově - které socializmus naučil vše si dělat vlastníma rukama, nemají pro
stát význam. Podle toho s nimi stát také zachází.
Zahradníček Josef.