Jak je ti Rak(ousko)

Krajní pravice v Evropě sílí. Rakousko je obklopeno postkomunistickými státy v různých stádiích přechodu k autokracii. Odmítají spolupracovat s EU na řešení migrační krize, ale radostně přijímají transfery peněz jako kompenzaci za dekády strávené pod komunistickou nadvládou. Evropský parlament se začíná plnit pravicovými extrémisty a protievropskými nacionalisty, zatímco Německo čelí vzestupu AfD, Francie Marii Le Penové a Británie Brexitu.

V Rakousku je FPÖ politicky silnější než kdy dřív. Před pár dny získal Norbet Hofer z pravicově populistické strany FPÖ, se svou holí a pistolí, kterou nikdy nezapomíná, celých 35 % hlasů v prvním kole prezidentských voleb. Obdržel mnohem více než 24 %, které předpovídaly volební prognózy. Zase jednou byl svět nezdvořile probuzen ze sna.

 Hoferových 35 % představuje nejlepší výsledek strany v celostátním hlasování: Bývalý šéf strany Haider nikdy nezískal víc než 26,9 % a jeho následník Strache nepřekročil 20,5 %. Pokud Hofer vyhraje 22. května druhé kolo a Strache vyjde vítězně z příštích všeobecných voleb, Rakousko bude poprvé zcela v rukou extrémní pravice. To ale jistě musí být naprosto nemyslitelné?

Země poprvé vystoupila z poválečné idyly v roce 1986, když byl spolkovým prezidentem zvolen Kurt Waldheim, navzdory své historii důstojníka Wehrmacht. "My Rakušané volíme, koho chceme," hlásalo vzdorné heslo z té doby. Zvloení Waldheima znamenalo konec širokého rakouského konsensu, který zahrnoval mlčení ohledně podílu na nacistickém režimu a dohodu, že země byla první Hitlerovou obětí. Železná opona padla v roce 1989 a geopolitická situace se změnila; v roce 1995 Rakousko vstoupilo do EU.

Evropa se podruhé začala zajímat o Rakousko, když křesťanský konzervativec Wolfgang Schüssel v roce 2000 vytvořil vládní koalici s Haiderovou FPÖ. Haiderova xenofobie, nenávist k menšinám a nechuť k umělcům byly nové a hrozivé.

Hofer prosazuje systém přímé demokracie švýcarského stylu, ale také plně sympatizuje s Orbánem a Putinem - a samozřejmě také s Marine Le Penovou. Pozice prezidenta se tedy ukazuje být problematická - protože zahrnuje autoritářský potenciál. V ústavě z roku 1920 z velké části sepsané slavným právníkem Hnsem Kelsenem byla role prezidenta v zásadě funkcí notáře. V reakci na předfašistickou éru dodali křesťanští konzervativci v roce 1929 úřadu větší váhu. Inspirováni německým imperiálním prezidentem Hindenburgem poskytli prezidentovi absolutní pravomoci. Teď byl prezident volen přímo lidem a odpovědný za jmenování kancléře, ministrů, soudců a vysokých úředníků. K tomu se stal nejvyšším velitelem spolkové armády.