Změna režimu v roce
1989 nepřinesla jen pozitiva, ale i činy, za které nás příští generace asi
chválit nebudou. Od roku 1937 se v Československu nežilo v takové demokracii,
kde by člověk bez následků mohl na adresu politiků kdykoli říci, co mu přišlo
na jazyk. Náhle praskly řetězy totality, obyvatelstvo Československa si náhle
připadalo jako vypuštěné do vesmírného prostoru bez tíže.
Stále přetrvával
strach z komunistů, kteří se po roce 1989 drželi zoufale každého stébla.
Především na venkově , jak se dodnes ukazuje, byly jejich pozice pevné, zvláště
kdy jim stačilo vyměnit červenou legitimaci za placku OF, se kterou se bezpečně
dalo přejít do ČSSD, ODS, zeleným, republikánům apod. V komunální politice se komunistům nejvíc
osvědčila různě pojmenovaná takzvaná nezávislá sdružení.
Z dnešního pohledu
se jednalo o hroznou dobu především kvůli tomu, že začal boj o majetek státní i
soukromý. Začalo to malou privatizací,
při které Václav Klaus legalizoval zásoby peněz, které více nepoctivým způsobem
nahromadili doma v punčochách ilegální směnárníci, neboli vexláci, a
někteří socialističtí vedoucí i zaměstnanci prodejen a provozoven (taxi,
elektro, maso, zelenina, instalace, auta atd.). Je jasné, že praktická ekonomická zkušenost
taxikáře nebo zelináře nesahala výš než k malé privatizaci, jak ostatně si
představovali političtí snílkové. Ti méně zkušení vexláci sice také začaly nakupovat
malé podniky, ale o podnikatelské martyrium se vůbec vážně nepokoušeli, šlo jim
spíš o spekulaci. Málokdo z tehdejších socialistických zbohatlíků však
provozuje zprivatizovanou živnost do dnešních dnů, většinou podnikat ani
nezačali, nebo podnikali jen krátkou dobu.
Silné slovo v
privatizaci však dostali bossové podzemí, kteří vždy měli nejlepší kontakty na
bezpečnost a státní správu. Ti se v první řadě obklopili lidmi, kteří kvůli
reorganizacím, lustracím a všelijakým ekonomickým či politickým prohřeškům
museli z bezpečnosti, státní správy, státního zahraničního obchodu, státních
bank atd. odejít. Při zakládání soukromých bank a fondů měli šéfové podzemí
nejen dostatek peněz, ale především v jejich službách byly šiky bývalých
veřejných i tajných policistů, ostřílených celníků, právníků a ekonomických
odborníků, kteří se dovedli pohybovat mezi částkami, jež normální smrtelník
nedovede ani napsat.
Rozsah podvodů z let
1990 až 1997 nikdo nikdy nedokáže vyčíslit, odhadují se na stovky miliard.
Mnohem větší tragedií je, že nelegální předlistopadové peníze na ozdravění
hospodářství nezapůsobily. Nepůsobily na efektivitu hlavních ekonomických
subjektů, neovlivňovaly ani cenové a tržní mechanizmy. V očích zahraničních
investorů ztrácela země důvěryhodnost, čímž se oslabil vstup kapitálových
zdrojů. Ohromné škody nadělalo divoké bankovní podnikání ve vztahu obyvatelstva
k politickým změnám. Kapitalizmus dostal pověst systému, v němž neexistují
právní jistoty.
Opět se ukázalo, že
v českých zemích ekonomický pragmatizmus vždy vítězí nad morálkou. Nejenže
nebyli socialističtí zbohatlíci potrestáni nebo alespoň izolováni od ekonomiky,
jak se například po odchodu Rusů stalo v Rakousku, ale bylo jim umožněno zaujmout
nejlepší pozice na podnikatelské dráze.
Skupina
předlistopadových zbohatlíků nebyla vyřazena z hospodářského ani společenského
života, ale za přihlížení vlády mohla se brzy prezentovaat jako nová
společenská elita, v jejíž záři se české politické špičky tak rády lesknou.
Bylo a je nepochopitelné, až směšné, jak rádi se politici nechávali s
rychlokvašenými miliardáři fotografovat na tenise či v opeře, jak rádi si hrají
na snoby a udržují kontakty s neupřímným světem peněz a luxusu (viz nevkusná
sobotní Paroubkova svatba).
Ideální prostředí
pro velké podvody vzniklo také zásluhou kuponové privatizace. Stovky
investičních fondů, bank a peněžních družstev vyrostly jako houby po dešti.
Licenci dostal každý, kdo ukázal padesátimilionovou hromádku peněz. Politici
odmítali kontrolu nad investičními společnostmi, tvrdíce, že všechno vyřeší
neviditelná ruka trhu. Argument zněl: každá regulace ekonomiku zpomalí.
Podpora divokých
ekonomických změn se stala i jednou z příčin dělení Československa. Ve stínu
této nepříjemné události, k níž byl odveden zájem veřejnosti, byly vytvořeno
prostředí pro tunelování bank. Byla to paradoxně právě tolik propagovaná
rychlost ekonomických změn, která za obrovských morálních a psychologických
škod privatizaci a celkový polistopadový vývoj zpomalila. Do společnosti se
vloudila nedůvěra k fondům a družstvům, v lidském podvědomí se usadilo
přesvědčení, že práce a poctivost se nevyplácí.
Z několika průzkumů
uskutečněných v devadesátých letech 20.století na Slovensku vyplynulo, že s
rozdělením Československa souhlasilo jen 29 procent obyvatelstva, 49 procent
bylo rezolutně proti rozdělení, 8 procent nebylo rozhodnuto, 13 procent se
odmítlo vyjádřit.
Většina Slováků (89
procent) předpokládala, že se o možnosti rozdělení uspořádá referendum, ve
kterém jasně zvítězí společný stát. Bohužel pro Klause s Mečiarem, opilé
vítězstvím v parlamentních volbách, byla situace jasná; obě země se musely
okamžitě rozejít. ČSFR nedostala šanci ani uspořádat referendum.
O tom, že proces
vlastního rozdělení státu proběhl nezodpovědně, bylo přesvědčeno 91 procent
příznivců federace a 60 procent příznivců rozdělení. Vskutku šokující údaj je o
tom, že 61 procent Slováků přičítá odpovědnost za rozpad ČSFR Klausově
ODS. Pouze 21 Slováků vnímalo samostatné Slovensko jako nutnost.
Vítězové voleb jako
šílenci, částečně jezdíce od zámku k zámku, částečně se snažíce na obrazovkách
hrát drama, neviděli, neslyšeli, jen bezohledně prosazovali své mocenské zájmy.
Zatím na Hradě skuteční herci učili Hamleta jezdit na koloběžce. Přitom v pozadí
na svou novou příležitost čekal nejméně milion příznivců bývalého režimu,
včetně svých více či méně temných sil, dávaje okatě najevo přání "čím hůř,
tím líp!"
Během uplynulých 25
let byly informace o některých aktech dělení státu většinou zapomenuty, záměrně
některé utajeny tak, že se o nich veřejnost vůbec nedozvěděla. Svět sice
pokojné rozdělení státu označuje za učebnicový příklad, ve skutečnosti mezi
běžnými Čechy a Slováky žádné vážnější důvody k rozdělení státu nebyly, jen
politikům se jednalo o získání moci bez ohledu, co si lidé přejí.
Jestliže ze
slovenské strany bylo jednání více emociální, z české bylo více zákeřné,
vypočítavé. Klaus Slovákům dal na vybranou: buď podřízení jeho ekonomické
reformě, nebo rozchod. To slovenská strana brala jako ponižující
vodění za ručičku, návrat k unitárnímu, centrálně řízenému, státu.
Na rozdělení státu
prodělali občané obou zemí po všech stránkách. Politicky ani jeden následnický
stát nikdy nedosáhl pověsti Československa. Pro svět je totiž pro posuzování
státu hlavním kriteriem celkový dojem tvořený počtem obyvatel a hospodářskými a
kulturními tradicemi. Československo v tomto zřejmě bylo východoevropskou
špičkou. Pokud by nedošlo k rozdělení, mělo by 16 milionů obyvatel (pro
Československo nostalgicky bila i srdce obyvatel na bývalé Podkarpatské Rusi)
dnes ve světě - hlavně v EU - stejnou váhu jako dvojnásobek Poláků nebo Rumunů.
Jak se iniciátorům
"rozchodu" podařilo splnit sliby, si může každý pamětník spočítat
sám. Klausova ekonomická reforma plus jeho tehdejší rádoby východoevropské
primadonství, a Mečiarovo "Švýcarsko východu" dopadly prakticky
stejně. Politicky vznikly dva bezvýznamné státy, hospodářsky; co se dalo
ukrást, bylo ukradeno, co vytunelovat, vytunelováno.Komplot ODS a HZDS v roce
1992 lze směle přirovnat k Mnichovu 1938. O našem osudu opět bylo rozhodnuto
bez nás. (sd)
Žádné komentáře:
Okomentovat