Když sedlák Pitek dojímá lid

 Od počátku měsíce sleduji strniště s lesknoucími loužemi, které na blízkých polích v loňském létě zůstaly po letních deštích a kombajnech. Ani na polích s námahou na podzim zoraných a zasetých se kvůli stojící vodě prášit nemůže. Zemědělci zoufale hledí k zamračené obloze, kdy se místo častých dešťů a sněžení konečně objeví sluneční paprsky, které by vodu vysušily. Místo toho se dozvědí v rádiu, že zemědělství trpí suchem a je třeba budovat vodní nádrže a zavlažovat pozemky.

Posluchač z velkoměstského paneláku znající zemědělství ze supermarketu a jízdy po dálnici jistě zatleská nad vynikajícími zemědělským rozhledem moderátorky a odborníků z institucí vědeckých i nevědeckých. Pláč nad nedostatkem vody samozřejmě zabere u lidí, kteří naposledy se museli vyhýbat vodě při povodních v roce 2002. Vyvolávání chaosu v zemi je základní parketa současných českých medií; rozčílit, dojmout a vše zabalit do politiky. Tím získávají diváky, posluchače, čtenáře, kteří se dozvědí, že sucho kdesi pod Milešovkou reprezentuje celé české zemědělství, a může za něj vláda. Na sucho pak jdou dotace, které někdy čerpají i ti, kteří bez holínek nepřejdou rozbahněné pole nebo louku.

Odborníci samozřejmě vědí, že příčinou sucha na polích je velkovýrobní hospodaření s velkými polními lány. Přítomný soukromý zemědělec nezapomene poznamenat, že špatně hospodaří jen ti, co nejsou členy Asociace soukromého zemědělství. Na velikostech lánů tedy vůbec nezáleží. Napravit českou krajinu by se prý nejsnáze provedlo, kdyby co nejvíc lidí začalo soukromě hospodařit. 

Chuť soukromě hospodařit mělo nejvíc lidí krátce po roce 1989, kdy socialistická velkovýroba zoufale chránila své pozice. Potom přišla privatizace a transformace podle Zákona o půdě, dělaného na míru lidí, kteří nechtěli obnovit původní pestré malozemědělství, nýbrž majetek státní a družstevní převést na soukromé osoby. V té době muselo ze zemědělství odejít 450.000 lidí. Spousta se jich pokoušela získat vlastní pozemky a začít tak, jak bylo běžné v EU, hospodařit na výměrách 15-20 ha. Brzy skončili, protože Klausova vláda potřebovala vytvořit miliardáře. Zásluhou divoké privatizace rychle zmizely výkupní podniky pro zemědělce, jejichž hustě roztroušené sklady (Hospodářská družstva) tady fungovaly 100 let a více. Byly zrušeny malé jatky, škrobárny, cukrovary a další odběratelé. Mlékárny přestaly odebírat mléko z malých stájí. Zemědělství v malém, ohleduplné k přírodě, v českých podmínkách není schopné obstát. Uvěřit tomu, že soukromá farma o 1.000 ha je pro krajinu větším přínosem než farma 1.000 ha nějaké společnosti, může jen ten politický pomatenec.