Je to zřejmě v důsledku souhry faktorů. Jedním z nich je neuzavření montoven, které v ČR zaměstnávají 38 procent obyvatelstva. Problém je také, že ČR je orientována na vývoz. Výrazným problémem je i to, že průmysl v ČR je založený na práci "agenturních pracovníků", kteří nemají vůbec žádná zaměstnanecká práva a jsou pokutováni, když nepřijdou do práce. Takže chodí do práce, i když jsou nakažení, a montovny jsou děsivými ohnisky intenzivní nákazy.
Loni na jaře byla ČR v boji proti pandemii úspěšná, tak Češi rozhodli, že "vlastně o nic nejde". Naopak občané zemí, které loni na jaře zaznamenali množství mrtvých, to přijali jako vážnou lekci a chovají se od té doby odpovědně. Dalším důležitým faktorem je skutečnost, že v ČR se stalo zvykem neinformovat o individuálních osudech mrtvých. Ti prostě ze života zmizí. Pokud regionální media zveřejní kremaci, nechají si to zaplatit. V západních zemích, jako je Británie, média neustále informují o individuálních osudech těžce nemocných lidí či o lidech, kteří na covid zemřeli. V Itálii vycházejí v novinách mnohostránková oznámení o mrtvých, The New York Times věnoval velký prostor lidem zemřelým na covid-19, přičemž uváděl jméno, věk a bydliště. V ČR nic, pro media je to vzduch. Obyvatelstvo se nedozví o úmrtí ani příbuzných, natož známých, sousedů, spolužáků, spolupracovníků a pod. V ČR za lhostejnosti většiny lidí vymřelo vlastně jedno střední okresní město, zemřeli lidé, kteří tu s námi mohli být ještě pět nebo pětadvacet let.
"Where No One Gives a Fuck. Česko, země, kde je všem všechno u prdele," napsala jedna západní novinářka. Česká media mají hlavní podíl na demoralizaci české společnosti. Zásluhou chamtivých českých novinářů po listopadu 1989 vyrostla v ČR generace cynických ignorantů, které zajímají jen peníze. Tato generace neví, co je to solidarita a lidskost. Společně se zrušením povinné vojenské služby se na veřejnosti vytratila téměř veškerá disciplína, pokora a smysl pro pořádek. Zmizela úcta nejen k představitelům státu, ale i k vědcům, umělcům, sportovcům a k lidem zkušeným, kteří svou prací a schopnostmi přispěli k poměrně vysoké ekonomické a kulturní úrovni země. Od poloviny 90. let však začalo všude platit; kdo se ve škole neučil angličtinu a zacházet s počítačem, jako by neexistoval. Kult mládí měl v zaměstnání větší hodnotu než za socializmu legitimace KSČ. Práce v mladém kolektivu, věk do 30 let. Určitý podíl na bezohledném chování lidí má i předchozí poválečný vývoj včetně normalizace. Po roce 1948 se v obcích, v úřadech, průmyslu i zemědělství dostala k moci lůza, která z hrubého chování čeledínů udělala normu úspěšnosti. To za přispění bezmezného sebevědomí a agresivity většinou platí dodnes. (stk)
Žádné komentáře:
Okomentovat