Sama československá a do jisté míry později i česká státnost byly historicky odkázány na úctě a respektu k univerzálním lidským právům. Bez silné a přímé podpory Spojených států amerických a důrazu jejich tehdejšího prezidenta Andrewa Wilsona na univerzální lidská práva a hodnoty, včetně práva národů práva na sebeurčení, by se neobešla. Čtrnáctibodový plán americké vlády z ledna 1918 k ukončení 1. světové války a poválečnému uspořádání světa obsahoval konkrétní zmínku o právo na sebeurčení tehdejších národů Rakouska-Uherska, na to, určit si, v jaké zemi chtějí žít.
Neúcta či rovnou každodenní pohrdání základními lidskými právy a hodnotami provázely nástup Adolfa Hitlera k moci a nacistické běsnění, které přinesl. „Pragmatismus” sudetských Němců a v podstatě i „pragmatismus“ předválečného čs. vedení vedly k Mnichovu a rozpadu a zániku Československa.
Vítězné mocnosti druhé světové války počínaly si nejspíše také „pragmaticky“, když ponechaly území bývalého Československa ve sféře volného vývoje. Ale Josif Vissarionovič Stalin nic náhodě nenechal, když se na sklonku války rozhodl vojensky obsadit česká území a Prahu, aby si zajistil – krom Šumavy s blízkosti průmyslového Porýní – i přístup k ložiskům jáchymovského uranu. Vyhnání německy mluvícího obyvatelstva, zákaz pravicových politických stran, znárodněné bank, dolů a velkých průmyslových podniků a řízení státu pod dohledem Moskvy bylo na hony vzdálené prvorepublikovému Československu.
Benešův „pragmatismus“ z února 1948 urychlil nástup komunistického režimu a proměnu země v totalitní stát. Následující průmyslový vzestup Československa napodobil návrat k univerzálním demokratickým hodnotám a lidským právům, které pak provázely obrodný proces komunistického Československa v šedesátých letech minulého století.
Bývalé Československo se právě pro pokus o obnovu své suverenity, návrat k právnímu státu a univerzálním lidským hodnotám dodnes těší jistému respektu v zahraničí. Konec konců krize mezinárodních vztahů vyvolaná invazí řízenou Moskvou vedla v polovině 70. let k helsinské konferenci. Její závěrečný akt zavazoval signatáře k dodržování základních lidských práv. I když smlouva samotná mohla odpovídat de facto pragmatickému „paktu o neútočení“, vytvářela současně mezinárodně závaznou platformu pro existenci českého a slovenské disentu. Vznik Charty 77 a její první dokument byl de facto pokusem o bilanci toho, jak tehdejší režim své závazky dodržoval.
