Pragmatik Babiš by chtěl své firmy řídit z ministerstva.

Babiš není diplomat. Jinak by nemohl otevřeně přiznat, o co mu voláním po ministerstvu zemědělství jde. Lidovci podle něj chtějí zemědělství „z politických důvodů", nikoli z „pragmatických". 

Přeloženo do srozumitelné mluvy: podle Babiše lidovcům nejde o zisk z vybraných zemědělských a potravinářských podniků. Podle něj je špatné, že nechtějí přímo řídit chod vybraných firem, které jsou na Ministerstvu zemědělství závislé. Dokonce prý chtějí na zemědělství a v pod něj spadajících oblastech předvést, že se věci dají dělat bez zlodějin.

To je podle Babiše ten špatný postoj. On je  pragmatik, nechce nic měnit, on chce, aby vše prosperovalo jako doposud a možná lépe, naopak lidovci slibují řídit zemědělství ve prospěch všech, nikoli jen ve prospěch firem, které jsou blízké ministrovi.  

Pro Babiše je prý politika něčím hloupým, nefunkčním a podezřelým oproti byznysu, který je „pragmatický“.  Nechce pochopit, že v politice je základ demokracie, která bez politiky nemůže být. Správná politika je přece založena na hledání a obhajobě veřejného zájmu, je založena v soutěži různých názorů s veřejností jako rozhodčím o to, jaký směr vládnutí a dělání zákonů má převážit a tvarovat veřejný prostor (fungování justice, školství, zdravotnictví, pravidla pro byznys, sociální jistoty, dotace atd.).

Župan Kotleba převzal svérázně vládu nad Banskobysrickým krajem. Přitom mu shořelo mu auto.

Dvaja muži v zelených mikinách s nápisom Ľudová strana Naše Slovensko strážili vstup do rokovacej sály, ktorej časť vyhradili aj pre verejnosť. Radoslava Slobodu v mikulášskom obleku do sály nepustili. Neodpovedali, kto sú, prečo selektívne vpúšťajú verejnosť do sály, kto ich tým poveril. Stáli a mlčali. Zaskočení organizátori zastupiteľstva sa len mlčky prizerali a nevedeli, čo majú robiť.

Tak sa ujímal moci Marian Kotleba, ktorý je už aj oficiálne predsedom Banskobystrického samosprávneho kraja. Jeho protikandidát z druhého kola Vladimír Maňka zo Smeru je už „len“ europoslancom. Nového župana vítali jeho podporovatelia, ale aj aktivisti, ktorí mu pripomenuli minulosť koženým kabátom a bagančami. Niektorí poslanci mu pri skladaní sľubu nepodali ruku, Kotleba napriek tomu verí, že proti sebe nebudú bojovať. Sucho konštatoval, že to svedčí o ich úrovni. V zastupiteľstve nie je ani jeden zástupca jeho strany.

Kotleba pred poslancami opakoval priority, o ktorých hovoril už v kampani. Ohlásil zvýšenie zamestnanosti a bezpečnosti. Pridal aj odstránenie korupcie, najmä v Domovoch sociálnych služieb a zníženie závislosti župy od Európskej únie. Nespresnil, čo si predstavuje pod znížením závislosti od Európskej únie, ani či sa to bude týkať čerpania peňazí z európskych fondov. Banskobystrický samosprávny kraj len v uplynulom volebnom období získal, alebo má odsúhlasených takmer 80 miliónov eur z európskych fondov. Kotleba chce, aby župa podporovala činnosť malých výrobných podnikov v mestách a okresoch aj napriek tomu, že Únia s tým bude mať podľa neho psychické problémy.

Personálne obsadenie úradu zatiaľ neoznámil, aj keď to sľúbil už dávnejšie. Počká si vraj na personálny audit. Čistky v úrade odmietol.

Terénne auto, na ktorom sa vozil nový banskobystrický župan Marián Kotleba, v noci z piatka na sobotu zhorelo. Obyvatelia spozorovali požiar auta okolo trištvrte na jednu v noci. Privolali hasičov, ktorý oheň zlikvidovali. Podľa dostupných fotografií zhorela najmä predná časť vozidla. Príčiny požiaru zatiaľ nie sú známe

Slovenské a rumunské ošetřovatelky zachraňují rakouské zdravotnictví.

Bez slovenských a rumunských ošetřovatelek by v Rakousku zkolabovalo domácí ošetřování starých a nemocných lidí. Úplné otevření trhu práce  pro Rumuny a Bulhary bude dalším přínosem pro Rakousko.

V současnosti v Rakousku práci  domácích ošetřovatelek vykonává 29.000 žen ze Slovenska a 20.200 žen z Rumunska. Jejich denní pracovní doba je 24 hodin po dobu 14, potom mají 14 dní volno, které mohou trávit doma ve svých zemích. V tomto oboru pracuje jen 1.300 domácích rakouských ošetřovatelek.

50 let výroby sběracích vozů Pöttinger.

Rakouský výrobce zemědělských strojů Pöttinger vyrábí už 50 let v Grieskirchneru samosběrací vozy pro sklizeň objemných hmot v rostlinné výrobě. Za tu dobu dosáhl světového věhlasu a lsvětovým lídrem v této skupině zemědělských strojů.

Firma Pöttinger byla v roce 1963 průkopníkem výroby samosběracích vozů pro zemědělství. Za tu dobu uvedla na trh více než 60 typů.

Ve svém jubilejním roce uvádí Pöttinger na trh nový vůz pro silážování zelené píce. Nový vůz je vybaven 35 noži, které sbíranou píci řežou na délku 39 mm. Stroj je podstatě silnější a výkonnější než předcházející typy. Boční sběr je vynálezem Pöttingeru

EU upravuje výrobu cigaret.

Evropská komise, Evropský parlament a Rada se tento týden dohodly na hlavních bodech regulace výroby a prodeje cigaret. Umělé příchutě nebudou nadále možné. U elektronických cigaret zůstalo vše při starém.

Jednání o cigaretách bylo obtížné, zasahovaly do něj lobistické skupiny, což přispělo k odstoupení komisaře EU kvůli údajné zaujatosti. V některých chvílích jednání byla až drastická. Nakonec došlo k dohodě (pozn. šalamounské). Pokud členské státy a Evropský parlament nebudou mít vážné námitky, směrnice začne platit již v příštím roce.

Účelem harmonizace předpisů EU je ochrana zdraví mladých lidí. Toho má být dosaženo úpravami obalů cigaret. Varování by mělo zabírat 65 procent přední a zadní strany krabičky cigaret, doutníků a dýmkového tabáku. Mělo by být vidět i při rozbalené krabičce.  Na obalech nesmějí být lákadla jako potraviny nebo barevné rty, rovněž bude zakázáno značení jako cigarety mírné či lehké. Tenké cigarety mohou být po 40 kusech v krabičce.

Postupně, do roku 2020, musí být vyřazovány mentolové cigarety. Zakázány budou i další příchutě. E-cigarety by měly členské státy EU regulovat každý podle vlastního uvážení. Pokud výrobce uvádí E-cigarety na trh jako zdravotní prostředek, bude prodáván jen v lékárnách. Pokud výrobce uvede, že se jedná o spotřební produkt, bude ho možné prodávat v trafikách. Pokud se jedná o nikotinové kazety bude návrh na jejich používání vypracován do tří let.

Likvidace národního majetku po roce 1990.

Po roce 1990 Československo mohlo využít hustou síť výrobních podniků, které dohromady uváděly na trh velké množství zboží. Toto zboží předtím šlo zásluhou různých administrativních opatření převážně na domácí trh, část na trhy východní a trhy třetích zemí. Obchodní vazby se západní Evropou byly slabé.

Za této situace se dalo očekávat, že zavedení volné směnitelnosti koruny za západní měny může vést k nedostatku deviz. Ne proto, že by nebylo co vyvážet, ale proto, že jsme neměli místa na západních trzích. Přirozenou reakcí měla nadále být orientace na domácí trh a udržení hospodářské soběstačnosti. Místo toho přišla Klausova proexportní orientace za každou cenu a úplná otevřenost ekonomiky.

Tím jsme se vydali na cestu obvyklou u kolonií, kde slabá ekonomika musí strpět rozdíl mezi směnným kurzem své měny a kurzem parity kupní síly a vyrovnávat bilanci zahraničního obchodu tím, že lacino vyváží větší hodnoty, než draho dováží. To je podstatou toho, o čem se mluví jako o vykořisťování kolonií.

V českém případě ovšem nešlo o neschopnost produkovat, jako je tomu u klasických kolonií, ale o nemožnost uplatnit se jako rovný partner na západních trzích. Následky za této nevhodné orientace na export byly a jsou katastrofální. Způsobil to hlavně diletantsky nastavený směnný kurs.

Bilance zahraničního obchodu byla negativní, přestože jsme vyváželi větší hodnoty, než dováželi. Devizové zásoby rostly. Bylo to způsobeno tím, že koruna byla proti marce i dolaru podhodnocena asi na třetinu a podhodnoceny byly i ceny akcií a tak bylo pro zahraničí úžasně  výhodné zmocňovat se českého národního majetku a likvidovat české podniky, aby nemohly jiným zemím konkurovat.

V roce 1996 už se o chybách ekonomů vědělo. Mimo ztráty národního majetku - prakticky bez náhrady - byl vývoz dvakrát tak velký než dovoz. Šlo o objemy tisíců miliard korun, o mnohonásobky ročního rozpočtu celé republiky.

Toto je, spolu s rezignací na hospodářskou soběstačnost, příčina, proč naše republika stále zaostává za vyspělými evropskými státy, mezi kterými byla už od dob rakousko-uherské monarchie. Je trapné, že lidé, kteří tomu zabránili, jsou dodnes označováni za ekonomy. (jk)

Hrad má ochutnávací stroj.

Posledně jsem psal o cigaretách před 50 lety. Tehdy se objevil výrobek, který podporoval kouření, a sice rakouské zapalovače. Dostávali se mezi kuřáky z Tuzeksu, nebo pašováním, nebo nákupem od cizinců. Prodávali se tak za 20 korun, a za více. Do trafik se dostávaly ojediněle až koncem 60. let. Vrcholem kuřácké chlouby a závisti kuřáků i nekuřáků mladších věkových kategorií byl rakouský zapalovač v podobě malého revolveru. Ten se dal pořídit tak za 50 až 100 korun. Na to musel dělník pracovat 3 až 4 dni.

Minulý týden mě nemile zklamali ti naši z vlády. Vždycky jsem si myslel, že vzdělaní lidé se právě svým vyjadřováním odlišují lidu prostého nevzdělaného. Předseda vlády náhle mluví jako dlaždič. Je sice pravdou, že divadlo, film,rozhlas, televize a literatura jsou v kulturním úpadku, ale to by nemělo znamenat, že premiér by měl mluvit jako uprchlík z polepšovny.  

Vrátím se k době před  víc než půl stoletím. Tehdy jsme se na učňáku, ač jsme pocházeli z lidu prostého venkovského a manuálně pracovali s hnojem, snažili chovat noblesně, odlišit se od jásajících pionýrů a svazáckých funkcionářů (v modrých košilích) a od uspěchaných a upocených úderníků, co denně překračovali normy. Byl to asi odpor k režimu, i když jsme to tenkrát nevěděli.

Vzorem nám byl anglický gentleman, který se o občas objevil ve filmu. Běžný světlejší oblek s vestou po dědečkovi, kravata či motýlek, klobouk, úzký knírek a pomalá důstojná chůze a všechny pohyby - no prostě gentleman každým coulem. Když mohl anglický sedlák sedět na traktoru v obleku, s motýlkem pod krkem a kloboukem na hlavě, proč by nemohl i český jezedák. Starší lidi si sice po spatření takového džentlmena s deštníkem a mladistvou tváří někdy klepali na čelo, ale respektovali ho. A proletářská mládež z fabrik, v ušmudlaných tvídových sakách? Hulila partyzánky a závistivě koukala a napodobovala.

V této době také vyrůstal a nabíral rozum současný prezident Zeman. Zůstaly mu z té doby asi jen ty vláčné pohyby a požitek z kouření, což dohromady v jeho podání nepřipomíná gentlemana, ale spíš unaveného kavárníka. K současné veselosti přispěla i policie. Za 1 milion korun koupila do prezidentského obydlí přístroj, který na dálku rozezná otrávené jídlo a metanol v alkoholu. Tak je to pokrok. O nejstarších si panovníci drží ochutnávače jídel. Zřejmě se České policii vyplatilo koupit přístroj. Je asi levnější než ochutnávači. Těch by v případě Zemana určitě bylo třeba více. Ochutnávání z každé láhve a krabičky cigareto by asi jeden nezvládl. Policie se rozhodla šetřit.

Zahradníček Josef

Senátor Veleba se asi opil nebo zbláznil.

V zoufalém spěchu dnes odpoledne svolal senátor Veleba jakousi konferenci Agrární komory, která jeho slovy protestuje proti snaze KDU-ČSL obsadit místo ministra zemědělství.

 "Ministerstvo zemědělství by podle Agrární komory měl řídit odborník," volá vyděšený Veleba. Ideálním ministrem prý je současný prokolchozní ministr Toman. Velebu jímá hrůza, že by ministrem zemědělství měl být veterinární lékař Bělobrádek nebo dokonce soukromý zemědělec Jurečka. To podle Veleby nejsou odborníci, kteří by ve prospěch českého zemědělství - myšlena postsocialistická velkovýroba - byli schopni jednat v Bruselu.

Podle Veleby odborníkem na zemědělství je například viceprezident komory a člen ČSSD Jindřich Šnejdrla či druhý viceprezident největší zemědělské nevládní organizace Bohumil Belada. Zemědělským odborníkem je podle Veleby také předseda poslaneckého klubu ANO a sněmovního zemědělského výboru Jaroslav Faltýnek.

Je to v krátké době už druhá Velebova perla vyslaná mezi novináře, kteří na tom se znalostí slušného zemědělství jsou podobně jako on. Jeho návrh na povinné členství v Agrární komoře není ničím jiným než oprášeným protektorátním povinným členstvím ve Svazu zemědělství a lesnictví.

Bývalý komunistický ředitel státního statku Jan Veleba prostě ještě v roce 2013 žije v kolektivizovaném zemědělství, asi trpí soustavně komplexy zneuznaného odborníka, nebo snad duševními poruchami, ale na své kamarády z Agrární komory nezapomíná. (rol)

Příjmy obyvatel ČR patří k nejnižším v EU.

Hrubý národní důchod České republiky byl o 21 procent nižší, než je průměr Evropské unie. ČR zaostává za většinou "starých zemí" Evropy, včetně Španělska (97 procent průměru EU), Kypru (91 procent), Malty (86 procent), ale i Slovinska (82) procent. Nejbohatší v EU je Lucembursko (271 procent HDP EU), pak Rakousko (131 procent) a Irsko (129 procent), Německo (121 procent), Belgie (119 procent), Finsko (115 procent), Velká Británie (110 procent), Francie (108 procent) a Itálie (98 procent).

Horší než ČR jsou Slovensko, Portugalsko a Řecko (75 procent), pobaltské země (postižené tvrdými neoliberálními experimenty), Polsko, Rumunsko a Bulharsko.

Eurostat zveřejnil i statistiku Actual Individual Consumption, Skutečné individuální spotřeby (AIC), která prý bývá přesnější a homogennější než HDP na jednoho obyvatele. Podle této statistiky je na tom s pouhými 69 procenty průměru EU Česká republika hůře než Řecko.

Babiš a lustrace?

Lustrační zákon číslo 451/1991 Sb. zakazuje: 

Možnost výkonu funkce, která se obsazuje volbou, jmenováním, nebo ustanovením ve vymezeném okruhu státních orgánů a organizací, je neslučitelná se skutečností, že se občan v rozhodném období podílel na potlačování lidských a občanských práv jako příslušník Sboru národní bezpečnosti zařazený ve složce Státní bezpečnosti, vědomý spolupracovník Státní bezpečnosti, tajemník orgánu Komunistické strany Československa nebo Komunistické strany Slovenska od stupně okresního nebo jemu na roveň postaveného výboru výše, člen předsednictva ústředního výboru Komunistické strany Československa, člen předsednictva ústředního výboru Komunistické strany Slovenska, člen Byra pro řízení stranické práce v českých zemích, člen Výboru pro řízení stranické práce v českých zemích, pokud s výkonem této funkce bylo spojeno politické řízení Sboru národní bezpečnosti, pracovník aparátu výše uvedených orgánů na úseku politického řízení SNB či příslušník Lidových milicí ve funkci náčelníka nebo člena okresního nebo na jemu roveň či výše postaveného štábu Lidových milicí;

Zákon stanoví přísnější podmínky pro výkon funkcí ve federálním ministerstvu vnitra, ve Federální informační bezpečnostní službě a ve federálních policejních sborech.

Mečiar opustil HZDS.

Zakladateľ a bývalý dlhoročný predseda HZDS Vladimír Mečiar sa vzdal členstva v HZDS. Mečiar v čele strany skončil 7. septembra. Dovtedajšie vedenie vrátane expredsedu stratilo funkcie na začiatku republikového snemu strany, na ktorom personálna komisia, žiadna krajská ani okresná organizácia ani žiadny delegát nenavrhol nikoho za kandidáta na predsedu.

 Delegáti potom rozhodli, že HZDS bude v nasledujúcom období bez predsedu a viesť ju bude republikové politické grémium, tvorené ôsmimi krajskými predsedami, europoslancom Sergejom Kozlíkom a doterajším ústredným tajomníkom Tiborom Cabajom. Grémium má stranu viesť do nasledujúceho snemu, ktorý sa má uskutočniť najneskôr o rok.

Skončila sa éra Mečiarova, počas ktorej sa HZDS dopracovalo z 38-percentnej voličskej podpory v roku 1992 k vlaňajšiemu necelému 1 percentu. „Mečiarova zásluha o štát je nesporná, ale strana žila v tieni jeho osobnosti a my sa teraz musíme naučiť žiť bez neho. Máme istú prechodovú fázu, treba to predýchať, najneskôr do roka bude snem, ktorý urobí absolútnu zmenu stanov, odľahčí celý mechanizmus fungovania strany,“ uviedol v septembri Kozlík.

Do politického života vstúpil Vladimír Mečiar po novembri 1989. Bol ministrom vnútra a životného prostredia SR a súčasne bol za VPN poslancom Federálneho zhromaždenia ČSFR (1990 až 92). Na jar 1991 založil Hnutie za demokratické Slovensko (HZDS) a po parlamentných voľbách v rokoch 1990, 1992 a 1994 sa stal predsedom vlády SR, dvakrát – v roku 1991 a 1994 – bol však z funkcie odvolaný. V parlamentných voľbách v roku 1998 bol Vladimír Mečiar zvolený za poslanca NR SR, no mandátu sa vzdal v prospech Ivana Lexu. V máji 1999 sa Mečiar uchádzal v prezidentských voľbách o post hlavy štátu ako kandidát HZDS. Umiestnil sa však na druhom mieste za Rudolfom Schusterom. V roku 2004 Mečiar opäť kandidoval na prezidenta, stal sa ním však jeho protikandidát Ivan Gašparovič.

V roku 2002 sa stal Vladimír Mečiar poslancom NR SR, HZDS vtedy získala 19,5 percenta hlasov, no ostala v opozícii. Vo voľbách 2006 získala HZDS 8,79 percenta hlasov a stala sa súčasťou vládnej koalície spolu so stranami Smer a SNS. Vo voľbách do NR SR v roku 2010 sa do parlamentu HZDS so 4,32 percenta získaných hlasov nedostala. V predčasných parlamentných voľbách 10. marca 2012 získalo HZDS len 0,93 percenta hlasov. I keď Vladimír Mečiar ohlásil, že z funkcie odíde, neurobil tak.

Nesprávně vyplacené dotace se vrací do Bruselu.

Evropská komise dostane k vánocům dárek v podobě peněz, které neoprávněně čerpali zemědělci patnácti zemí EU. Nechybí mezi nimi ani Česká republika. Největšími hříšníky jsou Francie a Řecko. Do Bruselu se celkem má vrátit 335 milionů eur.

Francie má vrátit 141 mil. eur, Řecko 110 mil eur, Nizozemsko 24 mil eur, Rakousko 3,6 mil eur, Německo 300.000 eur, Belgie 840.000 eur, Česká republika 120.000 eur, Španělsko 23,76 mil. eur, Finsko 1,32 mil eur, Maďarsko 340.000 eur, Irsko 40.000 eur, Lucembursko 230.000 eur, Lotyšsko 10.000 eur, Rumunsko 70.000 eur, Švédsko 20.000 eur.

Evropská komise provádí v jednotlivých státech EU každoročně 100 kontrol, zda podpory vyplácené EU jsou správně vypláceny.

Vláda schválila bičík na obchodní řetězce.

Vláda premiéra Rusnoka včera schválil velkou novelu zákona o potravinách. Materiál ministerstva zemědělství byl již loni označen za největší změnu potravinového práva za patnáct let.

Předchozí vláda premiéra Petra Nečase již v začátkem května materiál schválila a poslala do Poslanecké sněmovny. Z důvodu svého rozpuštění však sněmovna nestihla materiál projednat. Ministerstvo zemědělství pod vedením současného ministra a bývalého šéfa Potravinářské komory Miroslava Tomana materiál upravilo a znovu předložilo ministrům. Nyní jej musí projednat sněmovna.

Obchodní řetězce s tržbami přesahujícími pět miliard korun ročně mají nově mít povinnost informovat u vstupu do prodejen  o pěti hlavních zemích, ze kterých pochází zboží v jejich nabídce.

 Zveřejňování údajů o zastoupení domácích potravinářských produktů na tržbách prodejců potravin s ročním obratem alespoň deset milionů eur je od letošního dubna povinné na Slovensku.

Návrh zákona zvyšuje i některé sankce. Například maximální pokuta za nedodržení požadavků na označování potravin nebo kvalitativní parametry má vzrůst ze současných tří na deset milionů korun. Novela počítá také se zavedením nahlašovací povinnosti pro dovozy vybraných potravin rostlinného původu. Podobnou povinnost již mají dovozci živočišných produktů.

Nové unijní nařízení, na něž novela reaguje, mimo jiné zavádí povinnou velikost písma na obalech potravinářských výrobků, na jehož nečitelnost si řada spotřebitelů stěžuje. Má se také rozšířit okruh potravin, u nichž musí výrobce povinně značit zemi původu. Má uzákonit, aby obchodníci při pultovém prodeji nebalených potravin museli značit podíl hlavní složky výrobku a jméno výrobce.

Ministr Toman mě nakonec nepotěšil.

Když jsem se zase chystal psát o cenách v restauracích, narazil jsem na článek, že ministr zemědělství Toman doporučuje rozorávat louky. Hned mě to potěšilo, že bude posíleno tradiční zemědělství a české potraviny budou více v regálech obchodů.

Brzy jsem si uvědomil, že je to jinak. Výzva ministrova je určená velkopodnikům, aby na zoraných loukách pěstovaly řepku, kukuřici a pšenici na výrobu biopaliv. A to je pro mne zklamání. Takový odborník, co kašle na zásobování potravinami, tedy řídil Potravinářskou komoru a řídí teď celé zemědělství.

Ono rádoby odborníků je mnoho, ale zveřejněny jsou názory jen některých. Třeba takový Špidla, co jako komisař seděl dlouhá léta v Bruselu a bral za to několika set tisícový plat měsíční. Tento archeolog vykopává takové nápady, jako že je třeba omezit topení uhlím, dřívím i plynem a ohřívat se jen elektřinou z bioplynu a z větru. V zásuvce bude jen jedna elektřina. Ta drahá, samozřejmě. Kdo to pozná, jestli je to skutečná ekologická elektřina, nebo elektřina z uhlí, a prodaná jako čistá? Neřekne Špidla, kde pak na to brát? Pro Špidlu 15 až 20 tisíc měsíčně za teplo jistě není problém. Prý lidé nebudou muset shánět palivo.

Zákaz kouření v restauracích a hospodách se mě jako bývalého kuřáka netýká. U vás už je to promlčené, řekl mi doktor. Přestal jsem kouřit už dávno, když to přestal být požitek a začala být jakási povinnost. V takovém roce 1958 sice byly směšné ceny cigaret, ale šlo to do peněz skoro jako dnes. Ten požitek z kouření tenkrát asi byl kvůli tomu, že nebyly cigarety s filtrem. Aby bylo možné dokouřit ten dehet až do konce - ušetřit - používaly se špičky.

Tehdy byly cigarety v krabičkách z neleského papíru, 10 cigaret v jedné, jen Májky byly baleny po dvaceti a stály 3,60 Kč. A bulharské Marici byly po dvaceti. To byly u nás asi jedny z prvních cigaret s filtrem, pokud ne úplně první. A bulharské krabičky později byly obalené celofánem. Některé Marici byly bez filtru. Stály 4,40 Kčs. Partyzánky za 1,60 Kčs byly oblíbené mezi učni, vojáky a dělníky, někteří jich při práci dokázali "vypálit" 100 a více. Mezi studenty převládaly Lípy za 2 koruny - a vydržela krabička i několik dní. Úředníci a učitelé rádi kouřili Globusky za 2,20 Kčs, důstojníci Letky za 2,10 Kčs. Poslední dva typy byly silnější cigarety, dobře napěchovaní, naopak Partyzánky byly slabší nepříliš plné. Stejně tak Májky, a ty byly navíc o něco kratší. Na Slovensku, kde se pěstoval tabák, se prodávaly Tatranky za 1,40 Kčs a Detvy za 1,- Kčs. Dovážely se některé cigarety z Bulharska, Rumunska a Albánie. Americké cigarety se neprodávaly, to byla tuzexová vzácnost.

Cigareta tenkrát nebyla zdravotní hrozbou. Jen některým lidem vadil zápach. Byla to jedna z vizitek pracujícího člověka. Ženy kouřily minimálně. Když už, tak ve vykřičených vinárnách nebo někde tajně, nikdy ne na ulici. Na veřejnosti bylo s cigaretou vidět snad jen dámy ve střelnicích.

Zahradníček Josef 

Čeledíni ve vládě: Nikdo nechce být kladečem věnců, všichni chtějí vládnout.

Jiří Rusnok:Ty vole teď ještě zase zemřel Mandela.
Vlastimil Picek: Kdo tam pojede?
Jiří Rusnok:Já doufám, že prezident.Ty vole, já se úplně třepu, abych tam nemusel jet.
Vlastimil Picek:Protože voni to dělaj tak do deseti dnů.
Jiří Rusnok:Čtrnáctýho v sobotu to je. To jak máme s ním večeři, jo. Teď já mám ještě nějakej oběd, pak máme večeři. Takže já, vole, jsem ve strachu, jestli ještě nebudu muset jet tam. Vůbec se mi tam nechce. Vůbec. Pak mám devatenáctýho zase Brusel. Ale Mandela, to je zase průser. Ty vole, já nevim, dyť ještě ale. To je dálka jako prase, to bych tam musel nějakou linkou, nebo něčím.
Vlastimil Picek:Ale né, speciál.
Jiří Rusnok:Ty vole, kdo to zaplatí?
Vlastimil Picek:Já to zaplatím.
Jiří Rusnok:Tak rozpočet letos to zvládne, ale je to hrozný. Hele, já doufám, že Miloš je nažhavenej, že chce někam jet a že pojede. Oni doktoři mu budou určitě říkat, ať tam nejede.
Vlastimil Picek Můžeš mi říct, jak vyleze do těch schodů do toho letadla?
Jiří Rusnok:: No já nevim.
Vlastimil Picek: Dyť on má problémy se schodama.
Jan Fischer:Ještě tam bude nějaký průser, člověče.
Vlastimil Picek: Hele, nám zrušil cestu do Afghoše dvacátýho a poletí tady?
Jiří Rusnok:Tak asi nepoletí, tak je to v prdeli.

Zdroj:Lidovky

Jiří Rusnok: Ty vole, teraz ešte zase zomrel Mandela...
Vlastimil Picek: No pozri, kto tam pôjde?
Jiří Rusnok: No, ja dúfam, že prezident, ty vole. Ja sa úplne trepem, aby som tam nemusel ísť.
Vlastimil Picek: Oni to robia tak do tých desiatich dní, väčšinou.
Jiří Rusnok: Štrnásteho v sobotu to je... Teraz ja mám ešte nejaký obed, potom máme večeru, takže ja, vole, som v strachu, že budem musieť ešte ísť tam. Vôbec sa mi tam nechce. Vôbec. Devätnásteho mám zase Brusel. A to, vole, ešte neviem, veď to je diaľka ako prasa! Ja neviem, to by som tam musel nejakú linkou alebo niečím...
Vlastimil Picek: Nie, špeciálom...
Jiří Rusnok: Ty vole, ale kto to zaplatí?
Vlastimil Picek: Ja to zaplatím.
Jiří Rusnok: No, rozpočet tento rok to zvládne... No, hrozné, ja dúfam, pozri, ja dúfam, že Miloš je nažhavený, že chce niekam ísť a že pôjde. Oni, doktori, mu budú určite hovoriť, nech tam nejde.
Vlastimil Picek: Môžeš mi povedať, ako vylezie do tých schodov do toho lietadla?
Jiří Rusnok: No, ja neviem...
Vlastimil Picek: Veď on má problémy so schodmi.
Jan Fischer: To je úplná blbosť. Ešte tam bude nejaký prúser.
Vlastimil Picek: Pozri, nám zrušil cestu do Afgoša dvadsiateho a poletí tu?
Jiří Rusnok: No, tak asi nepoletí, tak je to v prdeli.

Zdroj: SME

Bývaly doby, kdy ve škole za neslušná slova bývala poznámka v žákovské knížce. Když to nepomohlo snížená známka z chování. 

Za několik dní bude výročí smrti prvorepublikového premiéra Antonína Švehly. Ten byl označován za politika-džentlmena také kvůli slušnému jednání a vystupování. Právě proto patřil k nejoblíbenějším politikům k zemi. Naši předkové by určitě neměli úctu k prezidentovi Masarykovi, který by mluvil jako čeledín od volů nebo jako svobodník podkarpatského pluku. 

K funkci politika patří i oficiální ceremoniály doma i v zahraničí. Pokud politik toto nechce vykonávat, měl by být okamžitě funkce zbaven. Ukazuje se stále více, jak nedokonalá je ústava a zákony země, které na úpadek morálky  nejsou schopny reagovat.

Jsem prý člověk z pravěku.

Po vyslechnutí nebo přečtení vzpomínek některých pětadvacetiletých pamětníků z řad novinářů musím jen s úsměvem nevěřícně kroutit hlavou a mít sám k sobě úctu, že jsem tu předlistopadovou dobu vůbec přežil.  Ono v podstatě těmto znalcům života nejde o nic jiného než o vyburcování sebevědomí svého a svých vrstevníků a hledět na minulost a starší generaci s patra.

Jídelní lístek.

Není problémem najít pár pamětníků,  pár starých novin a fotografií, vybrat a napsat, co se nejlépe hodí. Tak se potom čtenář dozví například takovou hrůzu, že před čtyřiceti léty byly jídelní lístky v restauracích psány psacími stroji s průklepem přes kopíráky. Chybí, že tenkrát byla na okrese jediná tiskárna. Na vyřízení tisku se čekalo několik měsíců. Myslím, že ani dnes bych si nevšiml, čím je jídelní lístek napsán.

Na rozdíl od toho neznámého autora článku si myslím, že rozdělení restaurací na čtyři cenové skupiny byla dobrá věc Nebyl to socialistický vynález, restaurace byly podle úrovně vybavení a služeb tak rozděleny už za monarchie. Když před čtyřiceti lety měl člověk v kapse desetikorunu, tak věděl, že nemůže na guláš s knedlíkem a dvěma pivy jít do druhé cenové skupiny, ale do třetí. V současnosti se stokorunou v kapse narazíte u dveří neznámé restaurace na perfektně tištěný jídelní lístek, na kterém guláš stojí  sedmdesát korun a pivo pětadvacet. Myslíte, že vám stokoruna stačí a jdete dovnitř.  Nestačí. Jedná se asi o tak reální podnik, takový jako kdysi zakládal Haškův nebožtík Mestek. Jemu stačilo překvapit návštěvníka tím, že ho vyhodil zadním vchodem. V naší restauraci váš čeká překvapení při placení, kdy se dozvíte, že cena knedlíků 5 Kč za ks není v ceně guláše a že k celkové ceně ještě bude připočteno DPH. Nejsou cenové skupiny, zato všude vám do ucha řve rádoby hudba.

Minulý týden brzy ráno jsem čekal na vlak a přemýšlel, jaký je ta dráha teď pokrok. Před padesáti lety jsem asi ve stejnou dobu jezdil do práce vlakem taženým parní lokomotivou. To bývalo všude na nádraží kouře, páry a pachu. Dneska přijede elektrický vlak, žádný kouř, samy se otevřou dveře a můžete nastoupit a hledat místo k sednutí. Sotva usednete začne to ve vlaku vrčet, upředu pískat, vzadu pískat a najednou je ticho, zhasne i světlo. A nejede to.

 "Jsme bez proudu," kdysi oznamovali cestujícím tramvajáci a trolejbusáci. Dnes neoznamuje nikdo nic, jen nějaký muž v bílé košili s krátkými rukávy probíhá vlakem sem a tam. Patrně hledá dveře, které se špatně zavřely. Je to pokrok, jsme zase dál o krok. Po deseti minutách konečně se rozsvítí světla a jedeme. Jedeme pomalu a kola klepají tak jako kdysi klepávaly u starých dřevěných vagónů, co pamatovaly tatíčka Masaryka. Čas této jízdy je o 15 minut delší než podle jízdního řádu v roce 1937. Nevadí, důležité je říkat a psát, že všechno staré je špatné.

Dostal jsem se při psaní k železnici, což jsem vůbec nechtěl. Na ceny jídel a na bufety před padesáti léty se dostanu snad příště. Ten vlak byl tenkrát čtrnáctkrát levnější než dnes.

Zahradníček Josef

Soukromé zemědělství je zárukou dostatku potravin.

"Bez posílení zemědělských rodinných závodů není možné ve světě vyřešit problém hladu." Řekl to generální ředitel Organizace pro výživu a zemědělství (FAO) při OSN José Graziano da Silva.

V projevu na konferenci zvané Mezinárodní rok rodinných zemědělských závodů, konané minulý pátek v Bruselu, Brazilec řekl, že je nezbytné vyřešit sociální problémy malých zemědělských závodů, neboť ty mají pro zajištění potravin pro lidi v rozvojových zemích velkou důležitost. Tyto malé zemědělské závody živí v rozvojových zemích  80 procent populace.

Zemědělský komisař EU Dacian Ciolos zdůraznil, že existuje celá škála rodinných podniků. Nelze je proto stavět podle nějakého jednotného vzoru. Všude jsou jiné podmínky. O tom už se přesvědčila Evropa.

Ciolos dále řekl, že rodinné podniky jsou udržovateli krajiny a venkovského prostředí. V oblastech, kde převažují rodinné farmy, je silný venkov, který snáz čelí krizím.