Na venkov míří veličenstva s platebními kartami

Pražané v létě tradičně vyrážejí do regionů, hor a dalších turistických destinací, kde zjišťují, že ochota k bezhotovostním platbám je tam různá. Bez hotovosti v peněžence se často nenajedí ani nenakoupí. Každoročně se takovým dráždidlem Pražanů stává filmový festival v Karlových Varech a tamní stánkaři, bary a restaurace. Turistická centra v českých krajích se také přidávají.

Zavřeno

Supermarkety a některé větší restaurace karty berou, ale menším podnikům se nevyplatí. U kiosků, stánkařů, hospod a podobně mají Pražané smůlu,“ hlásí ze Šumavy hostinský Luboš Kastner z Asociace malých a středních podniků a živnostníků. Mávání mobilem jako v pražské tramvaji  legitimací zdravotně postižených je zde neúčinné. Podobné je to v sousedním Bavorsku a v rakouských Alpách.

Povyk kolem platby se v českých mediích opakuje v nepravidelných intervalech už delší dobu. O co se jedná stěžovatelům? O nic jiného než o to, že nepřizpůsobiví Pražáci při každé příležitosti musí venkovanům připomínat, kdo v zemi se vydává za privilegovanou kastu, podle které se ostatní mají chovat. 

 V zemi, jako je Česká republika, obyvatel velkoměsta rozumí naprosto všemu, tedy i životu na vesnici. Vesnice má žít podle jeho představ, má se městskému životu přizpůsobit. Pokud tomu tak není, je měšťanosta uražen, často spustí povyk kvůli hluku, zápachu, zvířatům, traktorům a nyní kvůli platebním kartám. Jeho mozeček je zasažen davovou omezeností, nechápe, že někdo žije prakticky osamoceně ve skromných podmínkách. Vesnický hostinský nebo prodavač, který za den neobslouží ani 30 zákazníků a jehož tržba nepřesáhne 5 tisíc korun, je považován za stejného prospěcháře jako velkoměstský stánkař, kolem něhož za den přejdou desetitisíce lidí. 

Mimo vykřičené rekreační oblasti je v zemi jen nepatrně  hamižných vesnických hostinských, kteří chtějí na okrádání státu zbohatnout. Ti, kteří na malých vesnicích provozují takovouto živnost, někdy jen přežívají a živoří. Mnohdy to dělají jen proto, že nemají možnost v blízkosti najít zaměstnání a můžou využít soukromé objekty, ze kterých se musí platit daň a pojištění, i když nejsou obydleny. Někteří si otevřeli hospodu jen na přání spoluobčanů, aby ti se měli kde scházet a popovídat. To jsou ovšem zákazníci, kteří před vydáním obrátí každou korun, ti na jakékoli zdražení reagují tím, že návštěvy hospůdky omezí. Taková hospůdka sotva vynese na provoz objektu a na základní životní potřeby hostinského. Proto v posledních 25 letech zaniklo 75 procent vesnických hospod a obchodů. A do těch málo hospod, které ještě přežily, v létě přijde nějaký halama z Prahy a uráží s platební kartou.