I když si už od středověku přejeme být pevnou součástí Západu, naše geografická poloha nás staví do pozice předsunuté obranné linie, kterou se snaží nepřátelé Západu dobýt. Agresoři neusilují jen o prolomení této obrany vojensky, ale ve svém dlouhodobém plánování klade velký důraz na nevojenské, hybridní metody, které mají jeho průnik směrem na západ usnadnit. A za pomoci českých přátel daří se mu to poměrně úspěšně.
Bezpečnost a obrana demokratické Evropy je od konce druhé světové války vybudována na spojenectví se Spojenými státy americkými, které se staly hlavním garantem nového mírového řádu a zároveň klíčovou mocností, která měla svou vojenskou a ekonomickou silou odradit jakéhokoliv agresora od pokusů o jeho násilnou změnu.
Udržení míru v Evropě tak bylo od počátku úzce spjato s rolí USA jako vůdce demokratického světa a globální velmoci, která je ochotna a připravena bránit hodnoty západní civilizace a aktivně zasáhnout proti všem, kteří by stabilitu mezinárodního uspořádání chtěli narušit. Tato pozice USA jako světové mocnosti bránící stávající řád se zhroutila v roce 2008 poté, co Rusku beztrestně prošla vojenská agrese vůči Gruzii, vedoucí k rozbití gruzínského státu a odtržení Abcházie a Jižní Osetie jako Ruskem podporovaných nezávislých republik.
Již více jak 15 let jsme tak v Evropě opakovaně konfrontováni s ruským agresivním chováním, které kousek po kousku překresluje dosavadní geopolitické uspořádání, aniž by byl kdokoliv schopen tomuto jednání zabránit. Od severu na jih se totiž na východě Evropy spustila nová „železná opona“, kterou tvoří hranice Severoatlantické aliance a za níž Západ není ochoten jít. Jak pevná je však tato aliance?
Nekonečné diskuse o tom, kdo a jaké zbraně napadené Ukrajině dodá, státy, které se od vojenských dodávek distancují zcela. Konflikt mezi Izraelem a Palestinci pak spojence štěpí ještě více. Turecko tradičně podporující hnutí Hamás, některé evropské země, které se za současné vyhrocené situace rozhodly uznat palestinskou státnost a tedy „stát“, který reálně neexistuje a nikdy ani neexistoval, a zbývající spojenci, kteří více či méně stojí na straně Izraele.
Jednot NATO je tak podrobena těžké zkoušce, a pokud by byla vystavena hrozbě přímé konfrontace s nepřítelem, narůstají vážné pochybnosti o tom, zda by tento střet ustála. Tyto obavy vzbuzuje především chování některých členských států, které prosazují své zájmy na úkor bezpečnosti ostatních členů a aliance jako celku.
Rusku se tak v posledních 10 letech podařilo ve střední Evropě vytvořit oblast, kde může prostřednictvím svého vlivu narušovat jak jednotu Evropské unie, tak NATO, a budovat nárazníkové pásmo mezi ním a zbytkem euroatlantického společenství, které Západu efektivně znemožní jakýkoliv společný postup proti jeho dalším agresivním aktivitám. Tato vize má navíc naprosto jasné kontury, které jsou opakovaně prezentovány i v ruských propagandistických médiích, aby se dostaly do širšího veřejného povědomí.
Cílem Ruska je neutralizovat co největší část střední Evropy, k čemuž mu mají posloužit pozitivní postoje politiků a veřejnosti nejen v Maďarsku a na Slovensku, ale také v Rakousku a Srbsku, kde je ruský vliv historicky rovněž velmi silný. Vzorem má být zejména Rakousko, které se jako neutrální stát staví do pozice „mostu“ mezi Východem a Západem od obnovení své suverenity v roce 1955. Ve skutečnosti však jde o zemi, kde Rusko od samého počátku uplatňuje a buduje svůj vliv, který dnes zasahuje prakticky do všech sfér rakouského veřejného života, od politiky, přes hospodářství až po bezpečnost.
Na rozdíl od Rakouska jsou však Maďarsko a Slovensko stále členy NATO, což by mohlo být zásadní překážkou. Pro Rusko je ale jejich členství naopak klíčovým esem při očekávaném budoucím střetu s aliancí, jejíž akceschopnost se opírá o nezbytnou jednotu pro aktivaci článku 5 Severoatlantické smlouvy.
Žádné komentáře:
Okomentovat