5.a 6. července jsou v České republice dva slepené svátky, o jejichž existenci dobře vědí především prodavačky v obchodech s potravinami. Národ chce změnu vychutnat. Neobvykle intenzivní nájezdy zákazníků před těmito svátky zaznamenávají především obchody v rekreačních oblastech. Je léto, doba dovolených a prázdnin, spousta lidí se z měst vydala do méně hlučných a zaprášených měst, městysů a vesnic.
Zákonem č. 245/2000 Sb jsou v České republice určeny státní svátky, ostatní svátky, významné dny a dny pracovního klidu. Státní svátky (na rozdíl od ostatních svátků) „mají připomínat občanům události, o nichž se lze domnívat, že přispěly k existenci českého státu.
Dnes máme sedm státních a sedm ostatních svátků (ovšem 1. leden je zařazen v obou kategoriích současně), plus patnáct významných dnů.
1.1. Pondělí Nový rok Den obnovy samostatného českého státu
29.3. Pátek Velký pátek
1.4. Pondělí Velikonoční pondělí
1.5. Středa Svátek práce
8.5. Středa Den vítězství
5.7. Pátek Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje
6.7. Sobota Den upálení mistra Jana Husa
28.9. Sobota Den české státnosti
28.10. Pondělí Den vzniku samostatného československého státu
17.11. Neděle Den boje za svobodu a demokracii
24.12. Úterý Štědrý den
25.12. Středa 1. svátek vánoční
26.12. Čtvrtek 2. svátek vánoční
Za minulého režimu, kdy byla povinnost pracovat, se počet státních svátků ustálil na čísle sedm. Přitom bylo nutno svátky napracovávat v o sobotách. Pokud byl osamělý svátek uprostřed týdne bývaly často k němu připojovány sobota a neděle. Zdůvodňovalo se to šetřením energií při rozbíhání strojů a vytápění budov. Nezanedbatelným důvodem spojování dnů volna, i když nezveřejňovaným, bývala mizerná pracovní disciplína, odjezd lidí na chaty a chalupy už v poledne před svátky a před víkendy.
Staří lidé někdy vzpomněli na První republiku, kdy za rok bylo svátků sedmnáct. Záviděli jsme a na komunisty nadávali. Že se až do roku 1966 pracovalo šest dní (do roku 1956 48 hodin, potom 46 hodin) v týdnu, jsme jaksi v úvahu nebrali.
Nejproslulejší historický záznam o sedmidenním týdnu přináší Starý zákon. Právě v sedmi dnech měl totiž Bůh stvořit svět, přírodu, člověka a ještě si odpočinout. Ateisté mohou jen zaskřípat zuby! Jisté je, že mudrcové ve starověku dokázali skloubit astronomii s matematikou, s potřebami pracujícího lidu i s úkony náboženskými, takže v sedmidenním týdnu musel jeden den zbýt na odpočinek a návštěvu bohoslužby. Slované jméno posledního dne v týdnu získali ze slova nedělat.
Je jisté, že v dobách dávno minulých, kdy bylo běžné různé mučení, se na tělesné potřeby lidu pracujícího moc nedbalo a byla vyžadována práce bez ohledu na čas. O pracovních podmínkách starověkých otroků si iluze nelze dělat. Pod pojmem otrokářský řád jsme si ve škole dělali představy o starověké Říši římské, otroci však byli i ve střední Evropě, a to až do dob prvopočátků českého státu. Praha bývala centrem obchodu s otroky. Mnohem více je známo vykořisťování lidí v dobách feudálních. Krutý byl v českých zemích úděl lidu poddaného v 16. století, v době, kdy na Západě robota končila (ve Skandinávii vůbec nebyla) a začínal kapitalizmus. Česká vrchnost podnikání nechápala, věřila na těžbu drahých kovů, alchymii a robotu. Kvůli vykořisťování se lid poddaný bouřil. Všechny protesty byly tvrdě potlačeny.
Venkov uspěl až po selských bouřích v letech 1770–1772, kdy vydala císařovna Marie Terezie Robotní patent, který stanovil nejvíce 3 dny roboty týdně a denní pracovní dobu poddaných v létě 12 hodin, v zimě 8 hodin. V té době už se o slovo silně hlásil kapitalizmus, jenž je závislý na hromadné poptávce a jehož podstatou je sériová výroba. Dlouhodobý názor, že zisk je možné zvyšovat jen prodlužování doby práce, vyvrátila v roce 1914 společnost Ford, která dělníkům zkrátila pracovní dobu na 8 hodin a mzdy zdvojnásobila. Její zisk se nečekaně zvýšil. Ukázalo se, že neunavený a spokojený dělník odvádí více práce. Československo jako první v Evropě zákonem zavedlo osmihodinovou pracovní dobu a dovolenou krátce po svém vzniku, v listopadu 1918.
Cena lidské práce je jen jedním z faktorů ovlivňujících ekonomiku, který se mění a v poslední době jako by ustupoval do pozadí. V českých mediích se čas od času objeví návrh na zkrácení pracovního týdne na 4 dny. Spousta lidí tvrdí, že by současnou pětidenní práci zvládli za dny čtyři. Každý určitě ne, není práce jako práce, lidé pracující fyzicky u pásu, v dopravě a podobně to těžko potvrdí, i když by jim jeden den volna v týdnu navíc při vyšší mzdě asi nevadil. Touhami po zkracování pracovní doby vypěstován je tedy další problém politický. Populizmus versus schodek ve státním rozpočtu. Naopak v Řecku, které se už dlouhá léta léčí z ekonomické krize, v současnosti vážně uvažují o obnovení šestidenního pracovního týdne.
Žádné komentáře:
Okomentovat