V úvodu je nutno podotknout, že přirovnávat české zemědělce k americkému lumpenproletariátu je naprosto nevhodné. Zřejmě Marian Kechlibar má s českým venkovem špatné zkušenosti. Ve své městské nadutosti označuje lidi z venkova slovem "vidlák."
Toto označení lidu venkovského začalo v pozdní polistopadové době, kdy v zájmu pražských ekonomů bylo nutno rozdělit obyvatelstvo a vytvořit z lidí bohatých a vzdělaných městkou elitu a z lidí chudých zaostalé zemědělce - vidláky.
Od nejstarších dob vesnice tvořily komunity lidí se společným způsobem obživy a společnými zájmy. Obyvatelé vesnic se spojovali proti vetřelcům a proti bezpráví ze strany vrchnosti. Tak to bylo až do konce 20. století. Nyní je česká vesnice úplně jiná, podlehla městským zvykům.
Kolektivizace, a především normalizace, ve 20. století vyháněly z českých vesnic obyvatelstvo do průmyslu a stavebnictví a nabídly jim bydlení v městských panelákových domech. Jejich domy na venkově kupovali pro rekreaci socialističtí zbohatlíci, kteří se odmítali přizpůsobovat životu venkovských komunit a snažili se vesnickým lidem představovat jako světa znalí lepší lidé. Když vychloubání doplnili urážkami, tak se stávalo, že nedobrovolně opouštěli vesnické hostince, někdy také zavřenými dveřmi. S odstupem času se za toto vyhazování lidem z vesnic revanšuje novými urážkami.
“Hilbilly” je obyvatel venkovské krajiny na východě USA (a to konkrétně v Appalačském pohoří), ale ve 20. století spojovaný spíš s prací v těžkém průmyslu než na poli, kde dřeli jeho předci. A oblast, ve které “hillbillies” žijí, byla v posledních čtyřiceti letech postižena podobným systémovým útlumem těžkého průmyslu jako naše Ostravsko, Kladensko nebo Mostecko.
Odtud pochází J. D. Vance, současný republikánský kandidát na viceprezidenta. Jeho kniha Hillbilly Elegy se roku 2016 stala na americkém trhu bestsellerem. To ještě Vance neměl v plánu vstupovat do politiky, takže v ní asi byl místy upřímnější, než by byl dnes.
“Hillbillies” žijí svým vlastním způsobem, ke kterému patří rvačky, alkohol, sociální dávky, nestabilní domácnosti (každý sourozenec s jiným příjmením), těhotenství ve třinácti a shnilé zuby ve dvaceti. Na rozdíl od brněnského Cejlu nebo Ostravy-Přívozu jde vesměs o potomky Skotů a Irů, a na rozdíl od Evropy je součástí této společnosti i značné množství střelných zbraní.
Dokud v regionu fungovaly velké továrny – ocelárny, doly – nějak fungovala i “hrubá” společnost jako celek, byť notně prosáklá levným alkoholem, do nějž se zkapalňovala řada pravidelných dělnických příjmů. Když zanikly, změnila se krajina v krajinu zoufalství. Pracovní místa zmizela, optimismus do budoucnosti také, ceny nemovitostí poklesly tak, že přestěhování do nějaké živější části USA se stalo neúměrně drahým. Přibyly drogy, přibylo úmrtí na předávkování, narostla už i tak vysoká trestná činnost.
Konflikt mezi lidmi, kteří se stále snaží živit vlastními silami, a těmi, kdo se rozhodli přežít zbytek života na dávkách, se přiostřil. (Oproti naivním představám salónních socialistů z hlavních měst totiž pracující chudí lidé většinou nenávidí “programové flákače”, které musejí živit, a kteří bokem ještě rádi občas něco ukradnou svým vlastním sousedům, kdykoliv se naskytne příležitost).
Zdroj: <https://www.konzervativninoviny.cz/vidlakova-cesta-do-washingtonu/>
Žádné komentáře:
Okomentovat