Zprávy o letošním poklesu sklizně brambor a ubývání ploch ve
mně způsobily vzpomínání na doby, kdy tomu bylo obráceně, kdy brambory byly
pěstovány úplně všude.
"Vy
Češi a Slováci všechno prožerete a rozkradete, říkával nějaký pan B. , který si
občas zašel k nám na bránu výkupu popovídat. On to spíš hulákal než povídal,
měl totiž hlas jako tur.
Byl
to bývalý náš zaměstnanec s nepochopitelnou (tenkrát pro mne) minulostí. Já už,
když jsem po škole nastoupil, jsem ho už poznal jako podivína, kterému se
vedoucí a komunisti snažili vyhnout.
Místo jedné nohy měl protézu, proto chodil o holi. Na vlastní uši jsem slyšel,
když na jednoho předsedu JZD křičel: Ty si tak rudej, že můžeš nosit červený
rajtky, aby všichni věděli, kdo to tady
všechno kur.. (ničí).
Důchodce
pan B. (raději nebudu jmenovat) byl Čech s českým příjmením, ale se
západoněmeckým občanstvím. Důchod u nás neměl velký (říkalo se 300 korun), snad
taky dostával něco málo z Německa, ale vydělal v roce 1956 nebo 1957 při nákupu
brambor. V té době já ještě chodil do učňovské školy, to znám jen z vyprávění.
Výkup
brambor byla protivná práce. Každý se tomu snažil vyhnout i v tom roce, kdy se
očekávala velká úroda a hodně práce. Zbylo to na pana B., se kterým ministerstvo výkupu uzavřelo smlouvu. Za
každý cent nakoupených brambor měl dostat ix haléřů odměny.
Příkaz
vlády byl vykoupit všechny brambory. Tenkrát byl na brambory mimořádně úrodný
rok, družstva, státní statky, sedláci i domkáři nevěděli co s nimi. Dostávali
za ně asi 10 korun za 100 kg, možná ještě méně.
Pan
B. vykupoval a vykupoval, ve dne v noci je vozily náklaďáky, traktory i koňské
povozy. Vozily se v pytlích a sypaly na hromady. Nádvoří výkupu plná, na
nádraží byly hory brambor.
Do
zimy všechny vykoupené brambory zmizely, na všechny byl odbyt. Když kampaň
skončila, zjistilo se, že pan B. má dostat odměnu přes 100.000 Kčs. Tehdejší
ředitel Krajského podniku zemědělského zásobování panu B. blahopřál a poslal odměnu 5.000 Kčs. Pan B. poslal
5.000 Kč zpátky řediteli, aby si je
nechal a podle pracovní smlouvy zaplatil 100.000 korun.
Začaly
tahanice, podnik tvrdil, že podle tarifů víc vyplatit nemůže. Pan B. nepořídil
nic ani telefonováním na ministerstvu
výkupu, a tak po čase si vzal dovolenou a zmínil se, že jede na americké
velvyslanectví do Prahy. Se Západním Německem tehdy Československo nemělo ještě
diplomatické styky, zastupovalo je USA.
Co
se dělo na diplomatickém poli nikdo se tady nikdy nedozvěděl, výsledek byl
takový, že asi za dva dny se tady objevil stříbrný Tatraplán s úředníky
ministerstva výkupu, kteří panu B. předali
více než stotisícovou odměnu. Už zdaněnou. V dnešní době by to mělo
hodnotu asi 1,5 milionu. Tenkrát zuřila studená válka, z každé chybičky naší
vlády se dělal velbloud a hlásila to Svobodná Evropa.
Ještě tu životní
historii pana B.: Jako důstojník se zúčastnil 1. světové války. Po válce prý
krátce sloužil v československé armádě. Ponechal si německou národnost a tak po
okupaci 1939 musel narukovat do německé armády a jít na ruskou frontu, kde
přišel o nohu pod kolenem. Z armády ho jako majora nepropustili, udělali ho
velitelem armádních skladů v našem městě. Několik lidí prý zachránil před
koncentrákem, snad i před smrtí, po roce 1945 se za něj postavili hlavně čeští
šmelináři, co s ním šmelili s kradenými potravinami, cigaretami a alkoholem.
Říkalo se, že toho hodně věděl, kdo udával. Asi obojí. Nějaký krátký čas
předtím byl v lágru. Proto nadával Čechům až do smrti. A německé národnosti se
nikdy nevzdal, proto mu nebylo uděleno československé občanství.
Zahradníček Josef,
skladník.
Žádné komentáře:
Okomentovat