V
předposledním dopise jsem psal o bývalém našem zaměstnanci, jak v 50. letech
přinutil ministerstvo zaplatit podle smlouvy. Co udělal s penězi, nevím,
tenkrát mě to nezajímalo. Někde jsem zaslechl, je všechny dal na charitu. Vím
jen, že blahobyt v důchodu neměl.
Viděl jsem ho ještě
někdy v polovině 70. let před svým zchátralým domkem na okraji města, jak štípá
dříví a huláká na kolemjdoucí. To už měl asi 80 let. U nás ho pamětníci
obdivovali pro jeho sílu. S protézou místo nohy běžně prý nosil na rameně pytle
s obilím, a dokonce 100 kg žoky cukru.
Mne už žádná nadúroda
brambor nepotkala, různí naši zaměstnanci
se sice nabízeli, že uzavřou smlouvu o nákupu, vedením na podniku se
však poučilo a žádné další smlouvy o práci navíc neuzavíralo. Po roce 1969, za
Husáka, bylo na prvním místě, aby lidi mlčeli, to v praxi znamenalo, aby měli
plný žaludek. A aby se neshromažďovali. Vykupovali jsme brambory 100 kg za 100
korun (tenkrát ještě moc neplesnivěly), ale v krámech stály jen 60 korun. Proto
se jezeďákům začal socializmus líbit. Podobné to bylo i s obilím, mlékem a
masem. Když chtěl stát dotovat potraviny, musel někoho jiného okrást. Ženské v
textilkách přišívaly knoflíky za 600 - 800 korun (ničily si oči), mladí doktoři měli
1.900 korun. Já jsem bral v té době 1.600 hrubého, ale traktoristi a dojičky v
některých JZD přes 3.000, a k tomu
bezúročné půjčky na adaptace a nábytek. Horníci měli 8.000 a bydlení v
panelácích.
Posledně jsem se taky
zmínil o bývalém kolegovi, co dělá u Babiše za 15.000 korun, ale zapomněl jsem napsat,
že to je za 4-5 hodin práce denně včetně víkendů a svátků. A zdarma od Babiše
dostává denní tisk.
Já
jsem po propuštění v roce 1993 zásluhou předešlých pracovních kontaktů s šéfem
stavební firmy chytil práci. Plat byl na slušné přežití. Když zemřel (rakovina
prostaty), převzala nás jiná stavební firma, kde bylo víc Ukrajinců než Čechů.
Ukrajinci byli okrádáni pracovní agenturou, brali ani ne polovinu mého platu.
Někteří měli vysokoškolské tituly. Když odešli, firma přišla do úpadku. Přijali
mě pak ve velkém stavebním podniku, z něhož jsem šel v roce 2003 do důchodu.
Potom jsem začal studovat, dohánět, na co jsem v mládí neměl podmínky. Říkají
mi, že jsem se na stará kolena zbláznil.
Josef Zahradníček, skladník (a student)
Žádné komentáře:
Okomentovat