Bylo
mi doporučeno, abych změnil název svých příspěvků, když jako skladník jsem
skončil už před 23 lety. Tak tedy: "Zahradníček vzpomíná." Nikdy jsem
to nepočítal, kolikrát jsem vzpomínal a psal. Když jsem se dozvěděl, že 39
krát, tak jsem skoro omdlel. Pak jsem si uvědomil, že už si asi na nic nového
nevzpomenu a budu se opakovat. Kopie starších příspěvků se mi ztratily někde v
počítači. A hledat na internetu je pro mne moc pracné.
Tentokrát
vzpomínám na vesnické léto a prázdniny. Tenkrát na konci čtyřicátých a na
začátku padesátých let to bylo hodně pobytu u vody a v přírodě, a také hodně
práce na polích a na loukách. Vesnické děti musely pomáhat od nejútlejšího
věku.
Když
příbuzní z Prahy přijeli pomáhat při žních, přivezli sebou kluka nějakých
známých, aby se na venkově zotavil, hlavně pořádně najedl. Pro příbuzné, kteří
pocházeli z venkova, bylo samozřejmostí trávit dovolenou na místě, odkud
pocházeli. Z větší části to byla dovolená pracovní, z menší části rekreační,
houbaření, rybaření, koupání. Zásluhou obětavosti těchto lidí se daly sena, žně
a sklizeň brambor zvládnout a dodávky splnit. Většina zemědělské čeledi utekla
po roce 1945 do pohraničí a nová se těžko sháněla. Když se sehnala, byla po roce
1948 nahnána do fabrik.
Ten
kluk z Prahy - to byla tragikomedie. Byl starší než já asi o 4 roky a všemu se
divil a všemu rozuměl. Co ten za týden utrpěl úrazů, to já neutrpěl za celý
rok. Hlavně domácí zvířata ho nesnášela. Proč, to si dodnes nedovedu vysvětlit. A mouchy a komáři ho cítili na dálku. Tím že si pupínky po bodnutí škrábal, vypadal na rukách a nohách jako by přežil neštovice.
Hned
první den ho poškrábala kočka, která předtím nikomu neublížila, i kdyby jí
tahal za ocas. Další den ho klovl do nohy houser. Před kohoutem utekl na půdu a
z vikýře napodoboval kokrhání kohouta a kdákání slepic. Ovšem jen do chvíle než
nad ním začal bzučet sršeň. To sjel po žebříku dolů, přičemž si roztrhl košili
a odřel záda. Potom se na něj sesypala
hranice dřeva. Když viděl, že všichni kluci ve vsi chodí pořád bosí, tak také
zul botky a vydal se s námi na pole. Přešel bosý po strništi tak 5 asi metrů.
Zatímco my jsme strniště nevnímali, byl to pro nás jen trošku drsnější koberec, on skučel
jako přivázaný pes. Chodidla měl skutečně rozpíchané do krve. Přinesli jsme mu dřeváky,
které některý dospělý nechal na kraji pole a poslali jsme ho do rybníka, aby si
krev omyl. Sotva vlezl do vody, rozřízl si nohu asi o sklo nebo ostrý kámen.
Přitom v tom místě chodily do vody denně desítky lidí a nikomu se nikdy nic
nestalo. V neděli ho odvezli do Prahy. Myslím, že na zotavování na čerstvém vzduchu
nikdy nezapomněl.
Zahradníček Josef
Žádné komentáře:
Okomentovat